Česká filharmonie • Jakub Hrůša

Sopranistka Alžběta Poláčková je od roku 2003 sólistkou Opery Národního divadla, kde ztvárňuje řadu rolí od Mozarta po současnost. Zvláštní místo v jejím repertoáru má Leoš Janáček, jehož operní tvorbu má velice ráda a do jehož rolí je často obsazována; v roli Lišáka zazářila také na festivalu v Glyndebourne. Mezi její další zahraniční úspěchy patří role Druhé žínky ve Dvořákově Rusalce v inscenaci pařížské Opéra national či role Jitky ze Smetanova Dalibora při spolupráci se Symfonickým orchestrem BBC pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.

Absolventka pražské Akademie múzických umění u Reného Tučka se zúčastnila také několika mezinárodních soutěží, zvítězila například v Londýně na soutěži Anglo-Czechoslovak Trust a z Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech si odvezla Cenu Národního divadla. Podílela se také na několika CD, například na nahrávce Janáčkova Věčného evangelia pod vedením Tomáše Netopila; spolu s triem ArteMiss pak nahrála Šostakovičovu Vokálně instrumentální suitu.

Držitel Ceny ředitele Národního divadla pro umělce do 35 let, Jiří Brückler, je vyzdvihován pro svůj „ojedinělý hlas, v němž najdeme lyrickou vřelost s melancholickými odstíny i kovovou zvučnost s dramatickým potenciálem.“ Studoval zpěv na Pražské konzervatoři pod vedením Jiřího Kotouče a na Akademii múzických umění v Praze u Romana Janála. Je vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech v kategorii Junior. 

V Opeře Národního divadla a Státní opery, v jejímž angažmá je od roku 2012, ztvárnil řadu stěžejních rolí v operách od Mozarta po Brittena. Za roli Rodriga ve Verdiho Donu Carlovi byl nominován na Cenu Thálie za rok 2013. Do širší nominace na tuto prestižní cenu se však dostal už o čtyři roky dříve díky roli Silvia v Leoncavallových Komediantech při hostování v Divadle F. X. Šaldy v Liberci; tuto roli poté ztvárnil i na MHF Český Krumlov po boku Josého Cury. Je pravidelným hostem Divadla J. K. Tyla v Plzni, Národního divadla Brno nebo Bulharské opery v Sofii. S nejvýznamnějšími českými orchestry spolupracuje též na provádění koncertního repertoáru.

Mladý basista Jan Šťáva si sice ve svém hlasovém oboru možná stále připadá ještě jako takové „basové embryo“, jak se sám před pár lety tituloval, má však již za sebou více než stovku nastudovaných rolí a množství nejen českých, ale i zahraničních úspěchů. Po absolvování Janáčkovy akademie múzických umění u Zdeňka Šmukaře nastoupil do angažmá v Janáčkově opeře Národního divadla v Brně, kde ho od roku 2010 můžeme slyšet v rolích repertoáru zvláště 18.–19. století. Spolupracuje také s Národním divadlem v Praze a moravskoslezským v Ostravě; za hranicemi účinkoval v Opéra de Paris, Opéra de Toulon nebo Opéra national de Lorraine v Nancy. Kritika oceňuje nejen jeho pěvecké kvality, ale také herecký talent, kdy „roli nezpívá, ale hraje, nepředstavuje, ale žije a do interpretačních tradic přináší hodně nového“ (KlasikaPlus, 2018).

Na koncertních pódiích ho můžeme slyšet mj. se Symfonickým orchestrem BBC, Orchestre National de Lyon či s Českou filharmonií; pravidelně vystupuje také na prestižních festivalech, mezi které patří BBC Proms, Salzburger Festspiele, Pražské jaro či Smetanova Litomyšl.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a orchestrem PKF — Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

V rámci prvních edukačních krůčků v novodobé historii České filharmonie se objevila roku 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. Tak se do hry dostal tehdejší Pražský studentský orchestr (pro tyto účely přejmenovaný na Český studentský orchestr), těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě vedené Mirkem Škampou a Martinou Jesenskou. Pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće nastudovali mladí hudebníci v letech 2006–2010 mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou symfonii, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy suity z baletu Romeo a Julie.

Když se po nástupu nového managementu v roce 2011 výrazně rozrostla hudebně vzdělávací činnost České filharmonie, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nově nazvaného Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků pravidelnou možnost zkoušet a uvádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Postupem času převážila snaha o budování stálého orchestru, který bude své členy podporovat ve zdokonalování umění souhry a ve vytváření dlouhodobých vztahů a porozumění. Čeští studentští filharmonici fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkovalo na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro při příležitosti Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 zahrál pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

V červnu 2020 přijel do Prahy dirigent Simon Rattle a prosadil si, že nechce dirigovat jen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí.“ Když padla volba na Českou studentskou filharmonii, byla to pro její členy obrovská výzva. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou: „Česká studentská filharmonie mi připomíná orchestr Verbierského festivalu, který tvoří nejlepší studenti hudby z celého světa vedení hráči z Metropolitní opery. Až na takové jsou úrovni.“ V únoru 2021 ČSF poprvé vystoupila pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova na televizním koncertu „A přece se učí.“

V sezoně 2022/2023 debutovala Česká studentská filharmonie v rámci abonentních koncertů České filharmonie s dirigenty Semjonem Byčkovem a Giovannim Antoninim. Letos se ČSF představí filharmonickým abonentům pod taktovkou Jakuba Hrůši a opět Giovanniho Antoniho. V cyklu „Kroky do nového světa“ uvedou mladí hudebníci pod taktovkou Marka Ivanoviće díla Bizeta, Griega, Smetany, Wagnera a dalších.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025. 

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. 

Odkaz ruského skladatele Michajla Ivanoviče Glinky dal ve druhé polovině 19. století vzniknout seskupení petrohradských skladatelů zvanému Mocná hrstka. Tato skupina se snažila tvořit podle principů, které spojovaly dosavadní tradici ruské umělé hudby a domácí folklórní dědictví se snahami po moderním, pokrokovém umění. Nejplodnějším a zároveň nejmladším skladatelem Mocné hrstky byl Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov (1844–1908). Ačkoliv se od počátku chtěl profesionálně věnovat hudbě, vystudoval na nátlak rodiny v Petrohradě námořnickou školu a poté podnikl na plachetnici tříletou cestu kolem světa. Hudební kompozice se ovšem nevzdal. Dosáhl v ní takového renomé, že mu v roce 1871 bylo nabídnuto místo profesora petrohradské konzervatoře, a to i přes to, že neměl žádné formální hudební vzdělání. Na konzervatoři pak vychoval řadu velkých skladatelských osobností – Glazunova, Ljadova, Stravinského nebo Prokofjeva.

Nejnápadnějším znakem dvaceti čtyř orchestrálních skladeb a šestnácti oper Rimského-Korsakova je skvělá instrumentace. Skladatel také zorchestroval (a dokončil) mnoho skladeb svých soudruhů z Mocné hrstky – Alexandra Borodina a Modesta Musorgského. Své instrumentační zásady shrnul do posmrtně vydané knihy Základy orchestrace, jež bývá i dnes zdrojem poučení pro mnohé adepty kompozičního umění.

Autoři sdružení v Mocné hrstce sice usilovali o čistě ruský hudební styl nezávislý na formálních skladebných postupech západoevropských klasiků, ve výrazové stránce svých děl se však tito ruští skladatelé často nechávali inspirovat exotickými motivy i díly svých starších současníků ze západu. Rimského programní suita Šehrezáda z roku 1888, jež byla inspirována středověkou sbírkou arabských pohádek Tisíc a jedna noc,je přímo nasycena orientálními prvky (nejvýrazněji snad v tématu Šehrezády, které poprvé zazní v první části v podání sólových houslí s doprovodem harfy a poté se vrací ve všech větách suity). Ve skladbě také slyšíme vliv Lisztových symfonických básní či programních orchestrálních skladeb Hectora Berlioze. Šehrezáda, která se stala nejhranějším orchestrálním dílem Rimského-Korsakova je pěkným dokladem orchestračního mistrovství svého autora. Barvitá instrumentace zvýrazňuje střídající se nálady této kompozice, která není hudebním vyjádřením podrobně propracovaného syžetu, ale spíše jen charakteristikou některých postav, konkrétních obrazů a výjevů orientálních pohádek, jež byly skladbě inspiračním podnětem. Skvěle volené zvukomalebné prostředky dávají posluchači věrně pocítit např. rozbouřené živly, které způsobily zkázu korábu v závěrečné části skladby.

Český skladatel, houslista a pedagog Josef Suk získal základy hudebního vzdělání od otce, venkovského učitele. Talentovanému chlapci se pak dostalo toho nejlepšího vzdělání na pražské konzervatoři, kde studoval nejprve hru na housle u Antonína Bennewitze, později skladbu u Karla Steckera a Antonína Dvořáka. I proto dosahují již Sukova raná díla nebývalé zralosti. Dnes tolik populární Serenáda Es dur, op. 6, pro smyčcový orchestr zaujala i Johannesa Brahmse, který dílo teprve osmnáctiletého skladatele hned doporučil svému nakladateli Fritzi Simrockovi k vydání. Jenže čerstvý absolvent konzervatoře má ještě jiné ambice a spolu se svými spolužáky hned po dokončení studií zakládá smyčcové kvarteto, které záhy po svém založení získává uznání v národním i evropském měřítku. Celá čtyři desetiletí Josef Suk jako druhý houslista Českého kvarteta účinkoval na prestižních pódiích, ale také trávil spoustu času na cestách – ve vlacích a hotelích. Je neuvěřitelné, že při této zátěži dokázal soustředěně komponovat. Jeho dílo si získává zájem interpretů i publika. A někdejší učitel, nyní už i tchán Antonín Dvořák je spokojen – například o Sukově hudbě k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena prohlásí, že je to „hudba z nebe“.

V roce 1904 Dvořák zemřel, o rok později umírá v 27 letech na srdeční chorobu Sukova manželka, Dvořákova dcera Otilie. „Tímto truchlivým obratem nastal i definitivní obrat v mém tvoření, a tak povstala symfonie nesoucí jméno anděla smrti Asraela,“ sděluje zdrcený skladatel a Symfonii Asrael (1905–1906) věnuje „Vznešené památce Dvořákově a Otilčině“. K závažným otázkám lidské existence vytvořil postupně celý cyklus skladeb. Po Asraelovi napsal Pohádku léta (1907–1909), Zrání (1912–1917) a v roce 1920 začíná skicovat poslední část cyklu: „Žeň lásky“. Teprve během práce skladbu pojmenuje Epilog. První dvě části tetralogie napsal Suk výhradně pro velký orchestr, v závěru Zrání už zapojil malý ženský sbor, v Epilogu vokální složku výrazně posílil a přidává smíšený sbor a tři sólové hlasy – soprán, baryton a bas. Text vybíral z bible a z legendy Julia Zeyera Pod jabloní. Na rozsáhlém díle pracoval s přestávkami, jelikož ke kvartetním povinnostem přibyly další: výuka skladby na pražské konzervatoři a nástup do funkce rektora této školy. I proto Epilog vznikal v dlouhém časovém rozmezí let 1920–1929 (závěrečné revize 1933). Jedinečná skladba plynoucí bez přerušení je vnitřně členěna do pěti částí (1. Kroky, 2. Píseň matek, 3. Od věčnosti do věčnosti, 4. Tajemný úžas a neklid, 5. Poutník – těšitel), které skladatel nepojmenovává přímo v partituře, ale jejich názvy i „myšlenkový obsah“ prozradil svému životopisci J. M. Květovi: „Člověk jdoucí krajinou dumá nad záhadami života a smrti, až se ho zmocní bázeň před zánikem a skoro zoufalství. Ve chvíli největší bezradnosti vybaví se mu vzpomínka na matčinu píseň a v kráse mateřské lásky uvědomí si pozemskou lásku v její nejčistší formě. V zamyšlení jako by uviděl vyšlehnouti oheň ze země a v jeho záři spatřuje odvěké city a touhy lidstva i problémy života a zániku. Pod dojmem tohoto poznání naplní se nitro tajemným úžasem a neklidem. Vykoupení přináší Poutník, zosobněná všelidská touha, jenž snímá s člověka strach před smrtí a plní jeho nitro pokornou jistotou, že ‚duch věčné lásky vznáší se nad námi‘ a že ve smrti je jen zárodek nového života.“

S odkazem na Sukovu poznámku k Sousedské se sluší doplnit, že Epilog rozhodně patří k dílům, pro jejichž provedení všichni interpreti „musejí něco umět“. Těmi povolanými pro premiéru díla 20. prosince 1933 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze byli spolu s třemi sólisty a třemi pražskými sbory členové zesíleného orchestru České filharmonie za řízení Václava Talicha, jemuž skladatel dílo věnoval. Úspěšné premiéře díla byl tehdy přítomen i prezident T. G. Masaryk.