Svůj první houslový koncert zkomponoval Dmitrij Šostakovič v roce 1948 a inspirační impuls k němu údajně přišel v Praze. Šostakovič byl roku 1947 pozván festivalem Pražské jaro, aby uvedl (26. května) některé své skladby, mimo jiné Klavírní trio č. 2 e moll; v souboru, sestaveném k této jedinečné příležitosti, vystoupil Šostakovič jako klavírista, houslový part hrál David Oistrach a violoncellový Miloš Sádlo. Šostakovič se s Oistrachem osobně znal již od poloviny třicátých let, kdy byli členy sovětské delegace vyslané navázat kulturní styky s Tureckem, bylo to však jejich první společné vystoupení na pódiu. Pod dojmem Oistrachova umění vznikl zanedlouho po pražském koncertě Koncert pro housle č. 1 a moll, op. 77. Šostakovič se vyjádřil, že skladba je spíše symfonií než koncertem v pravém slova smyslu, a Oistrach potvrdil, že klade na sólistu neobvyklé technické, intelektuální i emocionální nároky. Na provedení však dílo delší čas čekalo. Šostakovič si byl vědom, že v epoše kulturní politiky socialistického realismu nemá jeho “formalismus” naději na přijetí, proto skladbu spolu s dalšími z téže doby uchoval pro příznivější časy. Teprve po Stalinově smrti se atmosféra poněkud uvolnila. Premiéra se konala 29. října 1955 ve Velkém sále Leningradské filharmonie v Leningradě (Sankt Petěrburgu) za řízení Jevgenije Mravinského a setkala se se spontánním ohlasem publika. Oficiálními místy však byla ignorována, což pro Šostakoviče znamenalo spíše satisfakci. Při opožděné premiéře bylo skladbě alibisticky přiděleno opusové číslo 99, aby se skrylo prodlení od data vzniku díla (toto opusové číslo nese ve skutečnosti hudba k filmu První příčka z roku 1956).

První větu, nazvanou Nokturno, zahajují hluboké smyčce, hudba stoupá do vyšších sfér, připojují se další smyčce, zvonivá celesta a harfy, do této průzračnosti vpadají temné až agresivní tóny. Provedení a repríza jsou proporčně stručnější, přehledná sonátová forma je však zjevná. Svým charakterem i rozlohou tvoří Nokturno vlastní úvod ke druhé větě, třídílnému scherzu. Passacaglia třetí věty je jedním z mnoha příkladů Šostakovičova mistrovského zvládnutí kontrapunktických forem; skladatel také ponechal prostor pro sólistovu kadenci, tvořící propojení se závěrečnou větou, nazvanou Burleska. Převažuje v ní groteskně sarkastický tón, pro který je Šostakovičova symfonická tvorba často přirovnávána k dílu Gustava Mahlera.

Život Dmitrije Šostakoviče byl neustálým zápasem s vládnoucí ideologií. Roku 1936, po premiéře opery Lady Macbeth Mcenského újezdu, se stal objektem ostré kritiky z pozice stalinistické estetiky, vyžadující srozumitelnou, líbivou hudbu, přístupnou pracujícímu lidu. Podobné útoky se později opakovaly, na druhé straně skladatel sklízel vyznamenání a přijímal funkce. Symfonie č. 5 d moll, op. 47, vznikla v období, v němž v důsledku politických čistek Šostakovič přišel o řadu přátel; někteří byli uvězněni, záhadným způsobem zmizeli či byli umučeni. Skladba je jedním z prvních Šostakovičových kompromisů, které ovšem ve výsledku jen potvrzují jeho obrovský tvůrčí potenciál, jímž dokázal ony šachové partie s dogmatismem udržet po léta alespoň v patové situaci, nikdy nevytvořit skladbu podřadné hodnoty a při všem tlaku obstát umělecky i lidsky. 

Pátá symfonie byla komponována od dubna do července 1937. Svým charakterem prozrazuje Šostakovičův velký vzor, zmíněného Gustava Mahlera. Aby se vyhnul výtkám “formalismu”, zveřejnil Šostakovič programový záměr skladby: první větu označil jako hrdinskou tragédii, scherzovou jako výraz životní radosti, pomalá věta byla meditací a finální vyjadřovala dosažení vítězství. V zásadě se tedy jednalo o poeticky vyjádřený obvyklý “obsah” sonátového cyklu. Posuzovatelům z Ruského svazu proletářských hudebníků takové vysvětlení stačilo. Kritika vyposlouchala v hudbě slovanské melodické prvky, také to se skladbě přičetlo k dobru. Přesto se skladatel nevzdal chromatických disonancí, druhé téma první věty je dokonce postaveno na výběru materiálu, jenž se blíží principu dodekafonie. Hudba je abstraktní umění a Šostakovičovi se podařilo vyvolat dojem radosti tam, kde vyjadřoval vzdor; později prohlásil, že bylo jistě každému jasné, jak je ona radost druhé věty vynucená, jako by kdosi přikazoval: “Jásejte!” Podle jiného výkladu parodoval oficiální stranické bankety, jichž se byl nucen účastnit. První větu označují životopisci jako faustovskou. Jsou v ní využity některé motivy čtvrté symfonie, kterou skladatel těsně před provedením stáhl, vědom si toho, že by byla po kritice opery Lady Macbeth považována za provokaci (čtvrtá symfonie byla provedena až roku 1961); převzetí materiálu do nové skladby pro něj samotného znamenalo součást rezistence. Věta se odvíjí od motivu čtyř tónů, přenášeného do různých poloh, v provedení se promění v energický pochod, který tvoří vrchol věty. Časté rytmické proměny zkarikovaného valčíku druhé věty přinášejí stále nová překvapení, v ní a v Largu třetí věty se mahlerovskému vzoru skladba blíží nejvíce. Finální věta je naopak pro svou strukturu a patetický závěr přirovnávána k odkazu Čajkovského a uvedení dramatické předehry Romeo a Julie tohoto skladatele v první polovině programu při premiéře Páté symfonie 21. listopadu 1937 v Leningradě vzájemnou příbuznost jen podtrhlo. 

Také tuto Šostakovičovu premiéru řídil Jevgenij Mravinskij. Šostakovič vzpomínal: “Atmosféra byla napjatá, nervózní. [...] Kritická situace, nejen pro mne. Odkudpak vítr zrovna vane? [...] Připadal jsem si jako gladiátor v Giovagnoliho románu Spartakus, nebo jako smažící se ryba na pánvi...” Šostakovičův vzdor spjatý s dobře skrytým výsměchem direktivám ideologů však slavil úspěch. Šostakovič se naučil pohybovat na laně nad propastí – a publikum pochopilo. Jevgenij Mravinskij také řídil Českou filharmonii při provedení Páté symfonie na I. ročníku festivalu Pražské jaro roku 1946. 

Jiří Vodička, jeden z nejvyhledávanějších českých houslistů, sólista, komorní hráč a v neposlední řadě koncertní mistr České filharmonie, na svůj talent upozorňoval již od dětství, když vítězně prošel mnoha soutěžemi (např. Kocianova houslová soutěž či Prague Junior Note). V roce 2002 získal rovněž cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka, se kterým následně absolvoval desítky koncertů po celé České republice. Ve čtrnácti letech byl mimořádně přijat na vysokou školu, Institut pro umělecká studia v Ostravě, do třídy renomovaného pedagoga Zdeňka Goly; studium uzavřel v roce 2007 magisterským titulem. Soutěžní úspěchy se mu nevyhýbaly ani v dospělém věku, kdy zvítězil například ve světově proslulé soutěži Young Concert Artist (2008). 

Jako sólista spolupracuje s význačnými českými i zahraničními orchestry, například s Českou filharmonií, Prague Philharmonia, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Qatar Philharmonic Orchestra, Neue Westfalen Philharmonie či Wuhan Philharmonic Orchestra. Jeho interpretační činnost je však širší. V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album Violino Solo, v roce 2024 následovalo dvojalbum kompletního díla pro housle a klavír od Antonína Dvořáka, nahrané s klavíristou Davidem Marečkem, které si vysloužilo prestižní ocenění v zahraničních médiích, včetně časopisů Gramophone nebo Diapason. 

Milovníci crossoverů ho mohou slyšet v rámci světového turné s názvem Vivaldianno, dříve byl členem Smetanova tria (další dvě CD pro Supraphon), jako komorní hráč koncertuje s Ivem Kahánkem, Ivanem Klánským či Miroslavem Sekerou. Bývá pravidelně zván na významné festivaly, například Pražské jaro, Janáčkův máj, Grand festival of China a Choriner Musiksommer. V roce 2020 založil soubor The Trio, který tvoří společně s klavíristou Martinem Kasíkem a violoncellistou Václavem Petrem, a s kterým v roce 2021 vyhrál mezinárodní soutěž Vienna International Competition. Mnohé z koncertů „českého Paganiniho“, jak se Vodičkovi někdy přezdívá pro jeho mimořádnou technickou zdatnost, byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD. K tomu všemu učí na Ostravské univerzitě.

V sezoně 2025/2026 uvedl Jiří Vodička díla světového i českého repertoáru a navázal na úspěšné spolupráce z předchozích let. Vystoupil v dvojroli sólisty i dirigenta s Moravskou filharmonií Olomouc, s Českou filharmonií se v rámci karlovarských Variací představil v Korngoldově Houslovém koncertu. Velkou událostí jara 2026 byla spolupráce s Janáčkovou filharmonií Ostrava, se kterou pod taktovkou Roberta Kružíka nahrál pro vydavatelství Supraphon nové sólové album. V oblasti komorní hudby ho můžeme slyšet také v četných projektech, například v dramaturgicky pestrém cyklu Po stopách Antonína Dvořáka či v dialogu dvou houslistů s názvem Dva mistři, jedno pódium, ve kterém Jiří Vodička vystupuje po boku svého kolegy na postu koncertního mistra České filharmonie Jana Mráčka.

Hraje na vzácný italský nástroj Joseph Gagliano 1774, který dostal do dlouhodobého užívání od bývalého šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka.

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahrnující kompletní nahrávku skladatelových symfonií a klavírních koncertů, na niž navázaly koncerty a zahraniční rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se česká tvorba stala hlavním tématem významných evropských a amerických vystoupení, včetně třídenní rezidence v Carnegie Hall. Pro společnost PENTATONE Byčkov s Českou filharmonií nahrál Smetanovu Mou vlast, kterou BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákovy symfonie č. 7, 8 a 9. V dubnu 2026 vydal PENTATONE komplet devíti dokončených Mahlerových symfonií, které Byčkov s orchestrem postupně nahrával od roku 2018 a uváděl v Rudolfinu i na zahraničních pódiích. 

V sezoně 2026/2027 se Byčkov s Českou filharmonií vrací k repertoáru, který jej provází od počátků kariéry. Vedle české hudby se zaměří především na díla Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova a Modesta Musorgského. Programy 131. sezony tak propojuje hudbu jeho původní vlasti s českou tradicí, která stojí v centru jeho působení v Praze.

Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Pravidelně hostuje u předních světových orchestrů a realizoval řadu nahrávek s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. K oceňovaným snímkům se Symfonickým orchestrem WDR v Kolíně nad Rýnem patří Brahmsovy symfonie i díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Höllera a Glanerta.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, dnešním Petrohradu, kde studoval na konzervatoři u Ilji Musina. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. V roce 1989 se stal hlavním hostujícím dirigentem Petrohradské filharmonie a hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Později působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a drážďanské Semperoper.

Pravidelně se věnuje také opeře. V posledních sezonách dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu v Bayreuthu a madridském Teatro Real a novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. V sezoně 2026/2027 se vrátí také do londýnské Královské opery Covent Garden. Jeho nahrávku Evžena Oněgina zařadil Opera Magazine mezi třicet nejlepších operních snímků všech dob a Wagnerův Lohengrin získal ocenění Album roku časopisu BBC Music Magazine.

Semjon Byčkov byl v roce 2015 vyhlášen Dirigentem roku v rámci International Opera Awards a v roce 2022 získal stejný titul od Musical America. Je držitelem čestného doktorátu Královské hudební akademie v Londýně a čestných dirigentských titulů u této instituce a Symfonického orchestru BBC. Pod jeho vedením získala Česká filharmonie v roce 2024 ocenění Orchestr roku časopisu Gramophone. Od 1. srpna 2026 je designovaným hudebním ředitelem Pařížské opery a funkce se ujme v roce 2028.