Smetanova Litomyšl • Velké finále

Už když byl Smetana v 50. letech 19. století ve Švédsku, začal ho zajímat jeden čerstvý hudební objev. Takzvaná symfonická báseň, jejímž vynálezcem byl skladatel a Smetanův rádce Franz Liszt. Symfonická báseň měla být pádnou odpovědí na všechny výtky směřující k hudbě jako k umění: podle mnohých estetiků byla totiž velkou slabinou hudby její abstraktnost. A tak se začaly psát skladby s konkrétním mimohudebním programem, kterým mohl být třeba nějaký příběh, událost, ale i líčení přírody. Smetana ve Švédsku, kde působil v letech 1856–1861, napsal symfonické básně tři – Richard III., Hakon Jarl a Valdštýnův tábor. A Lisztovi oddaně psal: „Pokládejte mě za nejhorlivějšího stoupence našeho uměleckého směru, jenž slovem i činem stojí za jeho svatou pravdou.“

K úvahám o dalších symfonických básní se vrátil až o desetiletí později v Čechách. Mimořádný hudební cyklus Má vlast – ojedinělý koncept v celých dějinách světové hudby – vytvořil v letech 1874–1879. V době, kdy byl už úplně hluchý. Hudbou vykreslil mýty i dějiny Čechů, krajinu, ve které žijí, ale také vizi „vzkříšení národa českého“, tehdy jednoho z národů rakousko-uherské monarchie. Už proto má Smetanova Má vlast v české hudební tradici ojedinělé postavení.

Na první zmínky o nových symfonických básních narazíme už v roce 1872. V listopadu přinesly Hudební listy zprávu, že Bedřich Smetana „dokončiv úplně velkou vlasteneckou zpěvohru Libuše (…) hodlá nyní přistoupiti k větším orchestrálním skladbám Vyšehrad a Vltava.“ Smetana podle všeho předem neplánoval vznik celého cyklu, ten vykrystalizoval až v průběhu let. Časopis Dalibor si v roce 1873 sice trochu zafantazíroval, když napsal, že Smetana komponuje „celý cyklus symfonických básní pod jménem všeobecným Vlasť s pododdíly: Říp – Vyšehrad – Vltava – Lipany – Bílá hora atd.“, ale nebyl zase až tak daleko od pravdy, když uvedl, že se při tom skladatel řídí „dle nejdůležitějších momentů slávy naší i neštěstí našeho.“

Hudba Mé vlasti se vztahuje – coby hudba takzvaně programní – mimo svět tónů, akordů nebo notových linek, vztahuje se k lidem, věcem, místům a příběhům minulosti i současnosti. Smetanovi se podařilo pozoruhodně celistvě vystihnout to, co bychom snad mohli nazvat „česká duše“, a v Mé vlasti vytvořil pozoruhodně nadčasovou skladbu. Všechna politická hesla 2. poloviny 19. století, kdy vznikala, už nevyhnutelně zastarala (jako nakonec zestárnou všechna politická hesla), ale Smetanova hudba si pořád nachází cestu k posluchačům – pořád je oslovuje, probouzí a povzbuzuje.

S historií České filharmonie je Smetanová Má vlast spjata jako málokteré jiné dílo. Je součástí velké interpretační tradice, která se začíná psát v roce 1901, kdy filharmonici celý cyklus symfonických básní interpretovali poprvé. A od té doby více než sedmsetkrát! Žádný orchestr na světě nehrál Mou vlast tolikrát. Hráli ji ve všedních dnech i o svátcích, ale je několik památných provedení, kdy Smetanova hudba rezonovala zcela mimořádně.

V roce 1924 se připomínalo 100. výročí Smetanova narození a Václav Talich při té příležitosti připravil provedení Mé vlasti se spojenými orchestry České filharmonie a Pražské konzervatoře. Má vlast byla také první filharmonickou nahrávkou s Talichem pro společnost His Master’s Voice. Velkým symbolem se Smetanův cyklus stává za okupace a za války. Talichovu Mou vlast z června 1939 se podařilo zaznamenat a jde o neuvěřitelný snímek, ze kterého dodnes mrazí. Hraje se jako o život, poslouchá se jako o život, na konci se zpívá Kde domov můj. Hudba přestává být jakýmsi kulturním zážitkem, který přicházíme prožít, ale stává se žhavou součástí nás samých.

V těžkých chvílích zní Má vlast pro českého posluchače naléhavě a jako výzva k boji, ale jsou i chvíle osvobození, kdy Smetanova jedinečná hudba stvrzuje, že „vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“. Tak to bylo v červnu 1945, kdy Česká filharmonie hrála Smetanův cyklus na Staroměstském náměstí jako díkůvzdání za konec války. Tak to bylo v květnu 1968, kdy s Karlem Ančerlem zahajovala hudební festival Pražské jaro v atmosféře největšího společenského oživení a liberalizace po dvacetiletí totality. A bylo to tak znovu na jaře 1990, když nedlouho předtím komunistický režim definitivně padl. Z exilu se po dlouhých dvaačtyřiceti letech vrátil dirigent Rafael Kubelík. „Vášnivě jsem na tento okamžik čekal a věřil jsem, že jednou přijde. Jsem vděčný Bohu, celému národu, přátelům a vám všem.“ To byla první Kubelíkova slova po návratu do vlasti 8. dubna 1990. „To, co dokázal v poslední době Václav Havel, to není zázrak, ale důkaz, že zázraky nejsou a že je v člověku síla, která může skutečně lámat kameny.“

Smetanův cyklus byl prakticky po celé dvacáté století jakýmsi výhradním dílem České filharmonie a dalších českých orchestrů. Dnes jsou všechny vystaveny konkurenci, ze které nelze než mít radost. Mou vlast jako svébytnou hodnotu uvádějí Berlínští a Vídeňští filharmonikové, orchestry v Mnichově, Bamberku, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Madridu, Amsterodamu či v Clevelandu. Naposledy na Pražském jaru a na Salcburském festivalu 2022 Barenboimův orchestr Západovýchodní divan, složený z mladých hudebníků arabského světa. Má vlast se stala dílem mezinárodním.