Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Nagoja


Popáté ve své historii zavítá Česká filharmonie do čtvrtého největšího města Japonska, poprvé se šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. Jde také o první koncert asijského turné s mladým španělským violoncellistou Pablem Ferrándezem, který přednese Dvořákův slavný koncert. Vystoupení završí Osmá symfonie téhož skladatele.

Program

Antonín Dvořák
Othello, koncertní předehra op. 93

Antonín Dvořák 
Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104

Antonín Dvořák 
Symfonie č. 8 G dur, op. 88 „Anglická“

Účinkující

Pablo Ferrández violoncello

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost  Česká filharmonie • Nagoja

Nagoja — Aichi Arts Center

Událost již proběhla
Informace ke vstupenkám a kontakty

Pro online nákup navštivte webové stránky pořadatele události.

Účinkující

Pablo Ferrández   violoncello

Pablo Ferrández

Zářnou hudební dráhu nyní již dvaatřicetiletému Španělu Pablu Ferrándezovi rodiče (taktéž hudebníci) předurčili již při narození. Pojmenovali ho totiž podle španělského ikonického violoncellisty Pabla Casalse. A Ferrández svému jménu brzy dostál: stalo se z něj „zázračné dítě“, ve třech letech působil jako „hotový“ cellista, v devíti letech začal vystupovat na veřejnosti a ve dvanácti sólově debutoval se Španělským národním orchestrem. Jako dítě byl prý velice disciplinovaný a svou výjimečnost si ani neuvědomoval, protože byl neustále ponořen do práce. 

Ve třinácti letech začal studovat na prestižní Escuela Superior de Música Reina Sofía u Natalie Šachovské, kdysi studentky slavného Mstislava Rostopoviče, jehož interpretační tradici Ferrández do značné míry následuje. V hudebním vzdělávání pokračoval Ferrández na Kronberg Academy v Německu. Jeho hudební kariéra by však nebyla tam, kde je, nebýt dvou skutečností: vítězství ve slavné Mezinárodní Čajkovského soutěži (2015) a setkání s Anne-Sophie Mutter, která ho zahrnula do okruhu svých stipendistů. Nejen, že se tak Ferrández dostal do kontaktu se svou hudební „modlou“, která mu poté předala spoustu nových dovedností, ale zároveň získal velké množství příležitostí k účinkování ve slavných sálech, mimo jiné i po jejím boku.

Tak se dostal Ferrández také poprvé do Rudolfina. S Annou-Sophie Mutter, Českou filharmonií a Manfredem Honeckem zde v lednu minulého roku excelovali v Brahmsově dvojkoncertu a my dnes máme to štěstí, že z tohoto úspěšného koncertu existuje živá nahrávka. Ohlasy byly dokonce tak bouřlivé, že Pablo Ferrández ihned obdržel další nabídky na zdejší účinkování. Ani netušil, že to bude tak brzo: hned v září zaskakoval při zahájení festivalu Dvořákova Praha ve Dvořákově slavném violoncellovém koncertu. Tuto skladbu, kterou uslyšíme i dnes, už hrál přes svůj nízký věk nesčetněkrát a věnoval jí místo i ve své první nahrávce. Dvořákem se podle některých světových recenzentů z Ferrándeze stal „pan cellista světového formátu“ (The Guardian) a chválou nešetří ani česká hudební kritika.

Spolu s Českou filharmonií vyveze Ferrández Dvořáka do Japonska, a to hned na přelomu října a listopadu, a bude též součástí březnového evropského turné filharmonie po Španělsku, Německu (19. března mu můžete přijet popřát k narozeninám na koncert do Mnichova) a Francii. Masy orchestrálního zvuku, kterou na sólových vystoupeních tak zbožňuje, si letos užije ještě dost: v jeho nabitém kalendáři dále figuruje množství debutů s americkými orchestry v Bostonu, Clevelandu, San Franciscu, Pittsburghu a dalších významných městech, stejně tak koncerty s pro něj již známými tvářemi z London Philharmonic Orchestra či Orchestre National de France. „Nový genius violoncella“ (Le Figaro) se svým nástrojem od Stradivariho z roku 1689 dobývá svět.

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Skladby

Antonín Dvořák
Othello, koncertní předehra op. 93

Orchestrální skladby Antonína Dvořáka zařazené do dnešního programu vznikly v osmdesátých a devadesátých letech 19. století, v období, do něhož spadal také Dvořákův pobyt v New Yorku (1892–1895). Jak se tyto tři kompozice protnuly s americkou životní kapitolou jednoho z našich nejvýznamnějších skladatelů?

Koncertní předehra Othello, op. 93 (B174), pochází z rozhraní let 1891 a 1892. Tvoří závěrečnou část cyklu ouvertur Příroda, Život a Láska, který měl původně společné opusové číslo 91 a byl hrán jako celek. V tomto tvaru a v podání orchestru Národního divadla posíleného o konzervatoristy ho Dvořák dirigoval při premiéře v Rudolfinu 28. dubna 1892. Koncert z tzv. turné na rozloučenou, rozumí se před skladatelovým odjezdem do nového působiště na newyorské konzervatoři, byl přijat s nadšením. Známý hudební kritik Emanuel Chvála zhodnotil novinku jako „vysloveně programovou“, v případě Othella (Lásky) poznamenanou „výrazem démonické vášně“. Posluchači si všímali myšlenkového a motivického propojení jednotlivých skladeb i skladatelovy melodické invence. Jako by vše souviselo: nádhera přírody, běh života, osudová láska. Také v Carnegie Hall 21. října 1892, při svém americkém debutu v rolích skladatele a dirigenta, provedl Dvořák triptych koncertních ouvertur vcelku, navíc s Te Deum, op. 103 (B176), jež zaznělo vůbec poprvé. Názvy předeher se postupně měnily a teprve v tištěné podobě (Simrock, Berlín 1894) dostaly svou definitivní podobu i svá opusová čísla: V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92, a Othello, op. 93. Revizi partitur před vytištěním svěřil nakladatel Johannesu Brahmsovi namísto za oceánem dlícímu autorovi, který ovšem s tímto řešením naprosto souhlasil. 

Tragédii Othello, mouřenín benátský od Williama Shakespeara (1564–1616) mohl Antonín Dvořák vidět na scéně Národního divadla, kde se hrála od roku 1887 až do roku 1896 v překladu Jakuba Malého a v režii Josefa Šmahy. Ať už v této souvislosti nebo ne, drama o zničující síle lásky ho zaujalo, ostatně svědčí o tom jeho poznámky k ději vepsané do autografní partitury i hudební reminiscence na příznačný motiv smrti z vlastního Requiem, op. 89, ve chvíli, kdy „Otelo v největším vzteku ji [Desdemonu] vraždí“. Pomineme-li starší a dnes již neexistující Dvořákovu předehru Romeo a Julie nebo zmínku o operním libretu Viola (Večer tříkrálový) skladateli údajně nabídnutém vídeňskou Dvorní operou, je předehra Othello jediným Dvořákovým dochovaným dílem se shakespearovskou inspirací.

Antonín Dvořák
Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104

Na závěr pobytu v Americe vytvořil Antonín Dvořák Koncert pro violoncello h moll, op. 104 (B191), a připojil tak ke svým koncertům klavírnímu (g moll, op. 33) a houslovému (a moll, op. 53) ten nejslavnější. Přitom violoncello, nástroj, který prý „nahoře huhňá a dole brumlá“, dlouho považoval za nevhodný pro sólovou hru a svůj první mladický pokus o cellový koncert v podstatě odložil. Názor na violoncello změnil pod vlivem skvělých interpretů: Hanuše Wihana, s nímž ještě doma absolvoval turné na rozloučenou v sestavě klavírního tria, a amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, kolegy z konzervatoře v New Yorku. Herbertův Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 30, z roku 1894 Dvořáka skutečně zaujal. Na náčrtech svého koncertu h moll začal pracovat 8. listopadu 1894, hned po deseti dnech počal s instrumentací, partituru dokončil 9. února 1895 a poslední větu zásadně zrevidoval po návratu do Čech. 

Koncert zachovává obvyklé třívěté schéma: první věta (Allegro) je zkomponována v sonátové formě, druhou (Adagio ma non troppo) charakterizuje vroucí lyrická nálada, třetí věta (Finale. Allegro moderato) má půdorys ronda, avšak ronda rozmáchlého, motivicky propojeného s oběma předcházejícími větami. V celém koncertu se odráží jistá melancholie, touha po domově, rodině – a zároveň vědomí blízkého návratu z labyrintu světa do ráje srdce; je velmi emocionální, plný nádherných melodií, ale i skvělé instrumentace a bez nadsázky náleží k nejobdivovanějším skladbám ve svém oboru. I sám Dvořák si byl výjimečných kvalit díla vědom, když o něm Josefu Bohuslavu Foersterovi referoval jako o skladbě, z níž má „nehoráznou radost“ a která rozhodně přesahuje význam obou Dvořákových koncertů z dřívější doby. Violoncello a orchestr se stávají natolik rovnocennými partnery, že se někdy o koncertu psalo jako o Dvořákově desáté symfonii. Intimní hudební výpověď je podtržena motivem z písně Kéž duch můj sám z Dvořákova cyklu Čtyři písně, op. 82, kterou si oblíbila skladatelova švagrová Josefina Kounicová. Tento motiv zazní ve druhé větě, ale také ve větě závěrečné, přepracované po Josefinině smrti v květnu 1895.

Premiéra koncertu se konala 19. března 1896 v Londýně v provedení anglického violoncellisty Leo Sterna, Philhamonic Society a pod taktovkou Antonína Dvořáka. Stern nastudoval nový koncert velmi zodpovědně, s vědomím, že „je zcela nepodobný jakémukoliv cellovému koncertu“ a „je velmi obtížný po intonační stránce“. Vyrovnal se s ním však se ctí, takže ho zahrál i při pražské premiéře (11. dubna 1896) a na dalších místech. Ačkoliv je cellový koncert dedikován Hanuši Wihanovi, v jeho interpretaci pražské publikum Dvořákův koncert nikdy neslyšelo. Tento fakt bývá vysvětlován i sporem o kadenci, kterou chtěl Wihan do koncertu včlenit, ale Dvořák ji rázně odmítl; hlavní podíl na situaci však neslo Wihanovo vytížení činností v Českém kvartetu a na pražské konzervatoři. 

Antonín Dvořák
Symfonie č. 8 G dur op. 88 „Anglická“

Rok 1889, ve kterém vznikla Symfonie č. 8 G dur op. 88, byl pro jejího autora úspěšný. Dostal nabídku profesora skladby na Pražské konzervatoři, Národní divadlo mu uvedlo premiéru opery Jakobín, byl vyznamenán Řádem železné koruny. Dvořák se nacházel v pozitivním životním období, ve kterém u něj sílil pocit vyrovnanosti a životní radosti.

Zájem o skladatelovy kompoziční aktivity byl dále posílen jeho úspěšnými pobyty v Anglii. Svému anglickému příteli klavíristovi a skladateli Francescu Bergerovi v dopise ze dne 8. září 1889 píše: „Velmi děkuji za Váš laskavý dopis, ve kterém se mě ptáte, zda mám něco nového pro Vaše koncerty. Pravděpodobně to bude nová symfonie, na které nyní pracuji; je zde pouze otázka, zda budu schopen ji dokončit včas.“Do práce na Osmé symfonii byl Dvořák ponořen od 28. srpna do 8. listopadu, a to převážně na svém letním sídle ve Vysoké, kde se cítil nejlépe.

Dobrá tvůrčí atmosféra byla ale narušena roztržkou s jeho „dvorním“ nakladatelem Simrockem. Vydavateli se Dvořákovy finanční požadavky zdály přehnané. Snažil se ho přimět ke komponování drobnějších a jednodušších skladeb, neboť velká a náročná orchestrální díla se mu nezdála dostatečně rentabilní. Autor ovšem nehodlal slevit ze svých uměleckých představ, a tak na tři roky přerušil se Simrockem spolupráci. Svůj opus 88 vydal u londýnské firmy Novello. Symfonie tak proto získala později podtitul „Anglická“.

Osmá symfonie si v základních rysech – čtyřvětosti a tempovém rozvržení vět – zachovává stavbu klasické symfonie. Dílo ale překvapuje mnoha inovacemi, pestrým sledem proměnlivých nálad od pastorálních obrazů přes intonace taneční a pochodové až k dramaticky vypjatým plochám. Je to kantabilní a diatonická skladba, ze které je patrná skladatelova náklonnost k české a slovanské lidové hudbě. Jak sám autor poznamenává, usiloval o zpracování témat a motivů v jiných než „obvyklých, všeobecně užívaných a uznaných formách".

Premiéra se uskutečnila pod Dvořákovým vedením 2. února 1890 v Rudolfinu v rámci populárních koncertů Umělecké besedy a následně 24. dubna téhož roku v Londýně při koncertu tamní Filharmonické společnosti v St. James’s Hall. Dvořák symfonii následně dirigoval ještě mnohokrát: 7. listopadu 1890 ve Frankfurtu nad Mohanem, 15. června 1891 v Cambridge při příležitosti udělení čestného doktorátu tamní univerzitou, 12. srpna 1893 v Chicagu a 19. března 1893 znovu v Londýně. Ohlasy, které následovaly po provedeních, jsou samostatnou kapitolou. Dvořák byl anglickým tiskem označen za jediného z žijících skladatelů, který může být oprávněně nazýván Beethovenovým nástupcem: „Ten jediný, ačkoli se stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést do symfonie zřetelně nový prvek.“

Vídeňský kritik Eduard Hanslick zase píše: „Celé toto Dvořákovo dílo, jež patří k jeho nejlepším, lze chválit za to, že není pedantické, ale při vší uvolněnosti nemá zároveň k ničemu tak daleko jako k naturalismu. Dvořák je vážným umělcem, který se mnohému naučil, ale navzdory svým vědomostem nepozbyl spontánnost a svěžest. Z jeho děl mluví originální osobnost a z jeho osobnosti vane osvěžující dech něčeho neopotřebovaného a původního.“

Zanedbatelný není ani komentář samotného skladatele po Londýnské premiéře: „Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám, i za ním u varhan sedící, tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán a ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřimné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze. Jsem tedy spokojen a zaplať pánbůh za to, že to tak dobře dopadlo!“

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.