Český spolek pro komorní hudbu • Václav Petr

Hudba Nikolaje Kapustina byla za jeho života vždy nedoceněná. Milovník klasického jazzu, povoláním klavírista, skladatel a aranžér, spojoval ve svých kompozicích jazzové prvky s klasickými hudebními formami. „Nikdy jsem nebyl jazzový hudebník,“ tvrdil sám o sobě. „Improvizace mě nezajímá – ale co je jazzový hudebník bez improvizace? Veškerá moje improvizace je samozřejmě do poslední noty zapsaná.“ Zájem o Kapustinovo dílo pronikavě vzrostl díky hrstce interpretů – klavíristům Stevenu Osborneovi, Marc-Andrému Hamelinovi, Danielu del Pinovi či Masahiro Kawakamimu, kteří uváděli jeho sonáty, preludia a fugy na světových pódiích. Doma v sovětském Rusku byl pouze trpěn a ledy tály jen pomalu. Po autorově smrti v roce 2020, jak už to bývá, zájem o Kapustinovo dílo prudce vzrostl. New York Times uveřejnily rozsáhlou retrospektivu jeho života a díla, objevují se Kapustinovy původní nahrávky a realizují se nové. Nedávno vzbudila ohlas CD nahrávka Kapustinových koncertů a orchestrálních skladeb s dirigentem Case Scaglionem a Württembergským komorním orchestrem. 

Nikolaj Girševič Kapustin se narodil v Gorlivce v bývalém SSSR (dnes Horlivka ve válkou zkoušeném Donbasu na východní Ukrajině). Jako čtyřletý byl s rodinou evakuován před nacisty do Kyrgyzstánu. Od sedmi let začal hrát na klavír a ve čtrnácti, po přestěhování do Moskvy, byl přijat na střední Akademickou hudební školu do třídy Avreliana Rubbacha. Tento svobodomyslný pedagog podporoval Kapustinův zájem o jazz. Kapustin po nocích prostřednictvím Rádia Svobodná Evropa (vysílalo od roku 1951) hltal nahrávky Glena Millera, Bennyho Goodmana či Louise Armstronga a záhy zahájil vlastní kariéru jazzového pianisty v moskevském hotelu National. Zároveň pokračoval ve vysokoškolských studiích na moskevské Státní konzervatoři ve třídě Alexandra Goldenweisera. 

Po absolutoriu v roce 1961 získal Kapustin místo jazzového pianisty v Big bandu Olafa Lundstrema. Zároveň začal komponovat a aranžovat pro tento ansámbl, jenž se stal za Chruščovovy i Brežněvovy éry výkladní skříní sovětského jazzu. Poté, co se oženil a založil rodinu, zvolil Kapustin méně časově vyčerpávající povolání v rozhlasovém orchestru Blue Screen a ve Státním symfonickém orchestru kinematografie. Od roku 1980 přestal veřejně sólově koncertovat a pouze nahrával. Poslední jeho album vyšlo v roce 2004. 

Ač Kapustin oficiálně nevystudoval kompozici, složil celkem 161 převážně klavírních opusů, z toho 20 sonát, 6 koncertů, dále variace, etudy, komorní klavírní tria. Z pohledu moderního posluchače zní jeho hudba skromně, průzračně, někdy až archaicky, jako by byla určena tančírnám třicátých let minulého století. Spojuje jazz s klasickými hudebními formami. Například Suita ve starém stylu integruje charakter jazzové improvizace do struktury tanců barokní suity ve stylu Johanna Sebastiana Bacha. Totéž lze říci o monumentálních 24 preludiích a fugách pro klavír inspirovaných Bachem i Šostakovičem, nebo o klavírní Sonatině, op. 100, jež je „jazzovou skladbou Haydnova typu“. 

Dnes uváděná trojice skladeb Nikolaje Kapustina byla určena skladatelovu příteli, violoncellistovi Alexandru Zagorinskému (*1962), jenž premiéroval dva jeho violoncellové koncerty a dvě sonáty. V roce 1999 vznikly Elegy, Burlesque a Nearly Waltz, tři skladby pro violoncello a klavír. Nearly Waltz (Téměř valčík či Skoro valčík), op. 98, navozuje tempo a pocit waltzu, avšak nepravidelným vkládáním pětičtvrtečních taktů mezi tříčtvrteční přirozené tanečnosti ve skutečnosti brání. Elegie, op. 96, by mohla aspirovat na klasickou hudební meditaci, nebýt výbušně improvizačního středního dílu. Burleska, op. 97, uplatňuje jazzové prvky ještě významněji, zejména díky prosazujícímu se klavíru.

Obrázky z výstavy, klavírní dílo Modesta Petroviče Musorgského, vznikly pod dojmem posmrtné výstavy obrazů skladatelova přítele Viktora Alexandroviče Hartmanna. Talentovaný malíř a nadějný architekt zemřel po návratu z cest v pouhých třiatřiceti letech. Výstavu zorganizoval v Moskvě Vladimír Stasov, ideový organizátor tvůrčí skupiny Mocná hrstka, k níž Musorgskij patřil. Skladateli se zrodil v hlavě plán klavírního cyklu, v němž zhudebněné náměty jednotlivých Hartmannových pláten, pitoreskních, pohádkových, historizujících či žánrových, vzájemně propojuje promenáda. Ta ztvárňuje korzo návštěvníka – vlastně samotného Musorgského – ve výstavním sále od obrazu k obrazu: tu postojí, tu spěchá dál, jindy se zastaví v přemítání. Zrodila se úžasná, nadčasová hudba. Musorgskij ji zkomponoval během tří červnových týdnů roku 1874. Na premiéru marně čekal a nakonec se jí ani nedožil (došlo k ní až v roce 1886). 

Obrázky z výstavy začaly žít svůj druhý, ještě bohatší život díky geniální instrumentaci francouzského skladatele Maurice Ravela. Ravel ale nebyl jediný, kdo se do tohoto úkolu pustil. Ve válečném roce 1942 vypracoval vlastní instrumentaci pro rozhlasovou stanici Radiojournal český dirigent Václav Smetáček. Prý proto, aby mohl za nacistické okupace, kdy se Ravel ocitl na seznamu zakázaných autorů, Musorgského dílo provést. Existují i další orchestrální úpravy z pera dirigenta Leopolda Stokowského i elektronická verze anglické hudební skupiny Emerson, Lake and Palmer. V současnosti je známo přes devadesát úprav Musorgského Obrázků z výstavy, určených nejrůznějším nástrojovým obsazením. 

Hudební skladatel Tomáš Ille (*1971), zkušený a úspěšný aranžér, vycházel ve své úpravě pro osm violoncell a kontrabas důsledně z původní klavírní verze díla. Nebylo však možné pominout některá specifika Ravelovy instrumentace, například využití smyčcových glissand ve Skřítkovi, nebo otázku páté promenády mezi Dvěma Židy a Trhem v Limoges, již Ravel vynechal. Illeho úprava Obrázků z výstavy, kterou dnes uslyšíte poprvé, vznikla na popud koncertního mistra České filharmonie a protagonisty dnešního programu, violoncellity Václava Petra.