Český spolek pro komorní hudbu • Václav Petr

Nescházelo mnoho k tomu, aby se Jiří Vodička, koncertní mistr, sólista a komorní hráč, jeden z nejvýznamnějších a nejvyhledávanějších českých houslistů, profesionálně věnoval místo hry na housle latinskoamerickým tancům. Ve dvanácti letech věku se nakonec rozhodl naplno věnovat nejvyššímu smyčcovému nástroji. Na adresu tance však smířlivě podotýká: „Něco mi to dalo, třeba v oblasti rytmického cítění.“ Už ve čtrnácti letech byl mimořádně přijat na vysokou školu, Institut pro umělecká studia v Ostravě, a to do třídy renomovaného pedagoga Zdeňka Goly; studium uzavřel v roce 2007 magisterským titulem. Ještě předtím na sebe upozornil vítězstvími v mnoha soutěžích – zejména v Mezinárodní houslové soutěži J. Kociana a Prague Junior Note. V roce 2002 získal rovněž cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka, se kterým následně absolvoval desítky koncertů po celé České republice. Už v dospělém věku následovaly úspěchy například ve formě první a druhé ceny ze světově proslulé soutěže Young concert Artist (2008), která se uskutečnila v Lipsku a v New Yorku.

Pětinásobný otec a majitel hravě nazvané produkční společnosti Wassermann Media, založené za koronavirových dob, vstupuje do své jubilejní desáté sezony coby koncertní mistr České filharmonie. Jako sólista spolupracuje nejen s význačnými českými orchestry, například s PKF — Prague Philharmonia či Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, ale i s Qatar Philharmonic Orchestra, Neue Westfalen Philharmonie či Wuhan Philharmonic Orchestra.

Jeho interpretační činnost je však širší. V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album „Violino Solo“, milovníci crossoverů ho mohou slyšet v rámci světového turné s názvem Vivaldianno, nedávno vystoupil s Tomášem Kačem na Pražském hradě u příležitosti udělování státních vyznamenání, dříve byl členem Smetanova tria (další dvě CD pro Supraphon), jako komorní hráč koncertuje s vynikajícími českými pianisty Martinem Kasíkem, Ivem Kahánkem, Ivanem Klánským, Davidem Marečkem a Miroslavem Sekerou. Mnohé z koncertů „českého Paganiniho“, jak se Vodičkovi někdy přezdívá pro jeho mimořádnou technickou zdatnost, byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD. K tomu všemu učí na Ostravské univerzitě a příležitostně rekreačně létá.

Cesta k italskému nástroji Joseph Gagliano 1767, na který hraje, je dle jeho slov „mecenášstvím starého dobrého stylu“. Housle totiž dostal do dlouhodobého užívání od bývalého šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka.

Martin Kasík je ceněn pro svůj tvořivý, poetický přístup k interpretaci, kterým zachycuje náladu okamžiku, duchovní přesah a mimořádnou bohatost a proměnlivost nálad. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě (M. Tugendliebová) a AMU (I. Klánský); zúčastnil se mistrovských kurzů u L. Bermana, G. Ohlssona nebo P. Badury-Skody.

Cestu na světová pódia (Carnegie Hall, vídeňský Musikverein, lipský Gewandhaus, tokijská Suntory Hall Tokyo) mu otevřelo vítězství v soutěži Pražského jara 1998 a Young Concert Artists v New Yorku 1999. Od té doby spolupracuje s nejvýznamnějšími českými i zahraničními dirigenty a tělesy, mj. s Chicagským symfonickým orchestrem, Orchestrem curyšské Tonhalle, Rotterdamskou filharmonií, Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK ad. Jeho nahrávky pro společnosti Supraphon a Arco Diva získaly nejvyšší ocenění v časopisech Gramophone, Repertoire a Harmonie.

Martin Kasík se též věnuje pedagogické činnosti na HAMU a Pražské konzervatoři a je uměleckým ředitelem Chopinova festivalu v Mariánských Lázních.

Již více než desetiletí zastává post koncertního mistra violoncell v České filharmonii, od dvanácti let vystupuje sólově a jako člen souboru The Trio se věnuje také hudbě komorní: mladý violoncellista Václav Petr si vybudoval pozici jednoho z nejúspěšnějších umělců své generace. 

Základům violoncellové hry se naučil od Mirka Škampy na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, na HAMU byl posluchačem ve třídě Daniela Veise, absolvoval pak u Michala Kaňky. Svou hru dále zdokonaloval pod vedením Wolfganga Boettchera na Universität der Künste v Berlíně a zúčastnil se řady mezinárodních mistrovských kurzů v Kronbergu, Hamburku, Vaduzu, Bonnu či Baden-Badenu. Na svém kontě má také množství soutěžních úspěchů, které sbíral už od dětství (Prague Junior Note, Mezinárodní violoncellová soutěž v rakouském Liezenu, Talents of Europe) a postupně se propracoval až k nejprestižnějším evropským soutěžím (semifinalista soutěže Grand Prix Emanuel Feuermann, vítěz soutěže Pražského jara).

Ve 24 letech vyhrál konkurz do České filharmonie a stal se tak jedním z nejmladších koncertních mistrů v historii tohoto orchestru. S Českou filharmonií již několikrát vystoupil také sólově, stejně jako například se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, PKF – Prague Philharmonia, Janáčkovou filharmonií Ostrava či Baden-Baden Philharmonie.

Velké úspěchy sklízí Václav Petr i jako komorní hráč. Mezi lety 2009–2020 byl členem Klavírního kvarteta Josefa Suka, se kterým získal první ceny v soutěži komorních souborů v italském Val Tidone, v soutěži komorních souborů Salieri-Zinetti a v jedné z nejprestižnějších soutěží pro komorní soubory s klavírem „Premio Trio di Trieste“. V roce 2019 pak spolu s koncertním mistrem České filharmonie Jiřím Vodičkou a klavíristou Martinem Kasíkem založili Klavírní trio České filharmonie, později přejmenované na The Trio. Když vypukla pandemie Covidu, natočili Bergeretty Bohuslava Martinů v dobových kostýmech a vyhráli tak mezinárodní soutěž ve Vídni.

S mladým klavíristou Markem Kozákem zaujali v prosinci 2023 na festivalu Dny Bohuslava Martinů: „Na interpretačních pojetích všech kompozic byl znát rukopis již zkušených komorních hráčů, a tak bylo pro posluchače velkým zážitkem sledovat kompetentní práci dua při řešení úkolů v oblasti tempové, agogické, dynamické i barevné,“ píše Jiří Bezděk pro server OperaPlus. A kdoví? Možná se – stejně jako tehdy – i dnes dočkáme od interpretů odlehčeného přídavku ve formě čtyřruční hry na klavír.

Hudba Nikolaje Kapustina byla za jeho života vždy nedoceněná. Milovník klasického jazzu, povoláním klavírista, skladatel a aranžér, spojoval ve svých kompozicích jazzové prvky s klasickými hudebními formami. „Nikdy jsem nebyl jazzový hudebník,“ tvrdil sám o sobě. „Improvizace mě nezajímá – ale co je jazzový hudebník bez improvizace? Veškerá moje improvizace je samozřejmě do poslední noty zapsaná.“ Zájem o Kapustinovo dílo pronikavě vzrostl díky hrstce interpretů – klavíristům Stevenu Osborneovi, Marc-Andrému Hamelinovi, Danielu del Pinovi či Masahiro Kawakamimu, kteří uváděli jeho sonáty, preludia a fugy na světových pódiích. Doma v sovětském Rusku byl pouze trpěn a ledy tály jen pomalu. Po autorově smrti v roce 2020, jak už to bývá, zájem o Kapustinovo dílo prudce vzrostl. New York Times uveřejnily rozsáhlou retrospektivu jeho života a díla, objevují se Kapustinovy původní nahrávky a realizují se nové. Nedávno vzbudila ohlas CD nahrávka Kapustinových koncertů a orchestrálních skladeb s dirigentem Case Scaglionem a Württembergským komorním orchestrem. 

Nikolaj Girševič Kapustin se narodil v Gorlivce v bývalém SSSR (dnes Horlivka ve válkou zkoušeném Donbasu na východní Ukrajině). Jako čtyřletý byl s rodinou evakuován před nacisty do Kyrgyzstánu. Od sedmi let začal hrát na klavír a ve čtrnácti, po přestěhování do Moskvy, byl přijat na střední Akademickou hudební školu do třídy Avreliana Rubbacha. Tento svobodomyslný pedagog podporoval Kapustinův zájem o jazz. Kapustin po nocích prostřednictvím Rádia Svobodná Evropa (vysílalo od roku 1951) hltal nahrávky Glena Millera, Bennyho Goodmana či Louise Armstronga a záhy zahájil vlastní kariéru jazzového pianisty v moskevském hotelu National. Zároveň pokračoval ve vysokoškolských studiích na moskevské Státní konzervatoři ve třídě Alexandra Goldenweisera. 

Po absolutoriu v roce 1961 získal Kapustin místo jazzového pianisty v Big bandu Olafa Lundstrema. Zároveň začal komponovat a aranžovat pro tento ansámbl, jenž se stal za Chruščovovy i Brežněvovy éry výkladní skříní sovětského jazzu. Poté, co se oženil a založil rodinu, zvolil Kapustin méně časově vyčerpávající povolání v rozhlasovém orchestru Blue Screen a ve Státním symfonickém orchestru kinematografie. Od roku 1980 přestal veřejně sólově koncertovat a pouze nahrával. Poslední jeho album vyšlo v roce 2004. 

Ač Kapustin oficiálně nevystudoval kompozici, složil celkem 161 převážně klavírních opusů, z toho 20 sonát, 6 koncertů, dále variace, etudy, komorní klavírní tria. Z pohledu moderního posluchače zní jeho hudba skromně, průzračně, někdy až archaicky, jako by byla určena tančírnám třicátých let minulého století. Spojuje jazz s klasickými hudebními formami. Například Suita ve starém stylu integruje charakter jazzové improvizace do struktury tanců barokní suity ve stylu Johanna Sebastiana Bacha. Totéž lze říci o monumentálních 24 preludiích a fugách pro klavír inspirovaných Bachem i Šostakovičem, nebo o klavírní Sonatině, op. 100, jež je „jazzovou skladbou Haydnova typu“. 

Dnes uváděná trojice skladeb Nikolaje Kapustina byla určena skladatelovu příteli, violoncellistovi Alexandru Zagorinskému (*1962), jenž premiéroval dva jeho violoncellové koncerty a dvě sonáty. V roce 1999 vznikly Elegy, Burlesque a Nearly Waltz, tři skladby pro violoncello a klavír. Nearly Waltz (Téměř valčík či Skoro valčík), op. 98, navozuje tempo a pocit waltzu, avšak nepravidelným vkládáním pětičtvrtečních taktů mezi tříčtvrteční přirozené tanečnosti ve skutečnosti brání. Elegie, op. 96, by mohla aspirovat na klasickou hudební meditaci, nebýt výbušně improvizačního středního dílu. Burleska, op. 97, uplatňuje jazzové prvky ještě významněji, zejména díky prosazujícímu se klavíru.

Obrázky z výstavy, klavírní dílo Modesta Petroviče Musorgského, vznikly pod dojmem posmrtné výstavy obrazů skladatelova přítele Viktora Alexandroviče Hartmanna. Talentovaný malíř a nadějný architekt zemřel po návratu z cest v pouhých třiatřiceti letech. Výstavu zorganizoval v Moskvě Vladimír Stasov, ideový organizátor tvůrčí skupiny Mocná hrstka, k níž Musorgskij patřil. Skladateli se zrodil v hlavě plán klavírního cyklu, v němž zhudebněné náměty jednotlivých Hartmannových pláten, pitoreskních, pohádkových, historizujících či žánrových, vzájemně propojuje promenáda. Ta ztvárňuje korzo návštěvníka – vlastně samotného Musorgského – ve výstavním sále od obrazu k obrazu: tu postojí, tu spěchá dál, jindy se zastaví v přemítání. Zrodila se úžasná, nadčasová hudba. Musorgskij ji zkomponoval během tří červnových týdnů roku 1874. Na premiéru marně čekal a nakonec se jí ani nedožil (došlo k ní až v roce 1886). 

Obrázky z výstavy začaly žít svůj druhý, ještě bohatší život díky geniální instrumentaci francouzského skladatele Maurice Ravela. Ravel ale nebyl jediný, kdo se do tohoto úkolu pustil. Ve válečném roce 1942 vypracoval vlastní instrumentaci pro rozhlasovou stanici Radiojournal český dirigent Václav Smetáček. Prý proto, aby mohl za nacistické okupace, kdy se Ravel ocitl na seznamu zakázaných autorů, Musorgského dílo provést. Existují i další orchestrální úpravy z pera dirigenta Leopolda Stokowského i elektronická verze anglické hudební skupiny Emerson, Lake and Palmer. V současnosti je známo přes devadesát úprav Musorgského Obrázků z výstavy, určených nejrůznějším nástrojovým obsazením. 

Hudební skladatel Tomáš Ille (*1971), zkušený a úspěšný aranžér, vycházel ve své úpravě pro osm violoncell a kontrabas důsledně z původní klavírní verze díla. Nebylo však možné pominout některá specifika Ravelovy instrumentace, například využití smyčcových glissand ve Skřítkovi, nebo otázku páté promenády mezi Dvěma Židy a Trhem v Limoges, již Ravel vynechal. Illeho úprava Obrázků z výstavy, kterou dnes uslyšíte poprvé, vznikla na popud koncertního mistra České filharmonie a protagonisty dnešního programu, violoncellity Václava Petra.