Český spolek pro komorní hudbu • Toperczerová, Vokálková, Tornová

Anselme Vinée se narodil ve středozápadní Francii, ve městě Loudun, neblaze proslulém aférou „ďáblů z Loudunu“ v 17. století. Studoval u Ernesta Guirauda v Paříži, k jehož žákům patřili například i Paul Dukas a Eric Satie. Vinée se ale svou nepříliš početnou tvorbou (komorní díla pro smyčce, klavír i dechové nástroje, orchestrální suity, písně) hlásí ještě k romantismu. Postupem času se také věnoval stále více muzikologické práci a publikoval několik hudebněteoretických děl. Trio-sérénade má tři věty, úvodní Romanci (Andante), Intermezzo (Allegretto) a závěrečnou rychlou taneční Villanelle (Allegro). Skladba je věnovaná „Au Commandant Kuntzelmann“, poprvé byla provedena na koncertě děl, oceněných v soutěži Société des Compositeurs de Musique (Společnosti hudebních skladatelů) v roce 1889 a tiskem vyšla roku 1890 v pařížském nakladatelství Durdilly. Obsazení Tria-sérénade skýtá určitou volnost: Vinée skladbu určil pro flétnu, anglický roh (nebo hoboj nebo housle) a klavír (nebo harfu).

Johann Sebastian Bach zanechal nesporně neobyčejně rozsáhlé dílo. Úsilí muzikologů se ale nutně soustřeďuje na skladby, v jejichž případě se zdá být Bachovo autorství poněkud sporné. Tak je tomu i v případě Sonáty pro flétnu a cembalo Es dur, BWV 1031. Nedochoval se od ní totiž Bachův autograf, k dispozici je pouze svědectví Bachova posledního žáka Christiana Friedricha Penzela a opis z ruky Bachova syna Carla Philippa Emanuela, kterému bývá také někdy připisována. Další názory se opírají o podobnost se sonátou slavného flétnisty Johanna Joachima Quantze, ale skladba v podstatě dokonale zapadá do série šesti flétnových sonát, které Johann Sebastian zkomponoval během svého působení v Lipsku. Jejich stavba vychází z třívětého Vivaldiho koncertantního modelu, nesou však zároveň – možná překvapivě – všechny rysy tehdejšího galantního slohu.

Proslulý a obtížný cyklus šesti sonát a partit pro sólové housle komponoval Johann Sebastian Bach mezi lety 1717 až 1720 – počátky se tedy datují ještě do jeho výmarského pobytu a dokončení do působení v Köthenu. Inspirací mu bylo zřejmě umění drážďanského virtuosa Johanna Georga Pisendela a skladby nadepsal „Sei solo à Violino senza Basso accompagnato“ (Šest sól pro housle bez doprovodu basu) – což tehdy nebylo obvyklé. Závěrečnou Partitu č. 3 E dur, BWV 1006, přidal Bach k celkově lehce upravenému cyklu dodatečně, v roce 1720. Není o nic méně obtížná, než předchozí, charakterizuje ji však uvolněná taneční atmosféra a bez výjimky durová tónina. Je vystavěna jako ryzí francouzská suita, a vedle obvyklých částí obsahuje i málo obvyklý slavnostní Loure – francouzský barokní tanec, pocházející z Normandie a pojmenovaný podle zvuku stejnojmenného nástroje. Charakter Partity Bach ještě zdůraznil francouzskými názvy jednotlivých částí. Výjimku tvoří pouze italsky pojmenované Preludio, které předznamenává tanečnost celé suity. Bach ho vyšperkoval kouzlem komponujících houslistů, arpeggii přes tři struny. O deset let později Preludio zpracoval do Sinfonie kantáty BWV 29 s koncertantními varhanami. Prvními interprety – ovšem ne na veřejnosti – byli zřejmě Johann Georg Pisendel, nebo Jean Baptiste Volumier, možná i František Benda a samozřejmě sám Johann Sebastian Bach. Díla vyšla poprvé tiskem roku 1802 a romantičtí autoři – například Mendelssohn a Schumann, se je snažili přizpůsobit dobovému vkusu a vybavit klavírním doprovodem. První, kdo sonáty a partity zahrál veřejně v původní podobě, byl až Joseph Joachim koncem 19. století.

Jacques Ibert byl na pařížské konzervatoři – jako málem celá tehdejší francouzská skladatelská generace – žákem Gabriela Faurého a později se sám výrazně zapsal do francouzského hudebního života, mj. jako dlouholetý ředitel francouzské akademie v Římě, kde jako mladý majitel Římské ceny strávil tři roky počátkem dvacátých let 20. století. Zde také roku 1946 zkomponoval Dvě interludia pro flétnu, housle a harfu, jejíž part může být interpretován i na cembalo, jako je tomu na dnešním koncertě. Ibert uměl psát pro dechové nástroje, známý je jeho flétnový koncert z roku 1934, který komponoval pro velkého umělce své doby Marcela Moÿse. (Tomu o dva roky později věnoval i Pièce pro sólovou flétnu). Dvě interludia se jako většina Ibertových děl vyznačují čistými liniemi a až anticky dokonalou formou, při veškeré kultivovanosti však nepostrádají jistou dávku pikantérie a vtipu. První je noblesní sarabanda, ani druhé nezapře souvislost se španělskou hudbou. Přestože jsou pečlivě a detailně vypracována, působí jako nahozená typicky lehkou francouzskou rukou. Jakoby i toto dílo vystihovala slova Jeana Cocteua: „Italové a Němci milují, když je hudba ,udělána‘. Francouzi proti tomu nic nenamítají.“

Jiří Pazour se umělecky angažuje v kompoziční i pianistické a pedagogické oblasti. Jako skladatel se věnuje tvorbě orchestrálních, komorních i sólových skladeb a jeho kompozice patří do repertoáru špičkových českých i zahraničních sólistů a souborů. Na svém kontě má i několik soutěžních úspěchů a na koncertě pořádaném roku 2015 agenturou Chamber Soloist of Detroit zazněla ve First Presbyterian Church of Farmington v americké premiéře jeho skladba Probuzení perel pro housle, lesní roh a klavír. Jiří Pazour se intenzivně a s úspěchem věnuje také tvorbě pro děti a komponuje (často s žánrovými přesahy) hudbu scénickou a užitkovou, nebo hudbu pro rozhlas. Jako sólista se zaměřuje převážně na klavírní improvizaci. Vystupoval už v řadě evropských zemí, ale také v Austrálii, USA, Kanadě, Jižní Koreji a Japonsku. Podílí se na kurzech muzikoterapie a od roku 1995 pedagogicky působí na Pražské konzervatoři, kde v současnosti na klavírním oddělení vyučuje předmět „Hra z listu“ a „Klavírní improvizace“. 

Ke své dnes uváděné kompozici poznamenává: „Partitu pro flétnu a cembalo jsem napsal v roce 2010, původně pro flauto traverso a cembalo na objednávku cembalistky Evy Tornové. V témže roce byla skladba premiérována. Později vznikla verze pro flétnu s cembalem, která byla v roce 2015 natočena v Českém rozhlase. Mým záměrem bylo napsat skladbu, která využívá a kombinuje prvky historizující a zároveň současné hudební řeči, k čemuž mne inspirovalo dané nástrojové obsazení. Stavba Partity je tedy chápána spíše v přeneseném slova smyslu jako inspirace dobovou hudební formou. Tak vznikla čtyřvětá skladba, která si klade za cíl navázat na hudební svět dob minulých, ale především potěšit interprety i posluchače.“

Pro konkrétní interprety jsou psány i další dvě dnešní skladby Bohuslava Martinů. Promenády pro flétnu, housle a cembalo (nebo klavír) H 274 vznikly v únoru 1939 v Paříži pro slavné trio flétnisty Marcela Moÿse, jehož umění inspirovalo celou řadu skladatelů. Navíc byli Martinů s Moÿsem přátelé a například léto 1936 strávili spolu s flétnistovou ženou, houslistkou Blanche Honegger a cembalistou Marcelle Delacour v Juře poblíž St. Amour, kde měla rodina Delacour zámek. Ve čtyřech krátkých částech díla dominuje flétna jako u barokních mistrů, předklasické období evokuje i zvuková barva cembala. Ve zcela jiném duchu a za zcela jiných podmínek se Martinů pustil do kompozice Sonáty pro cembalo, H 368. Stalo se tak z podnětu cembalistky Antoinette Vischer roku 1958 ve Švýcarsku, na Schönenbergu u Basileje, kde Martinů pobýval u svých přátel a hudebních mecenášů Sacherových. Na sklonku života vytvořil Martinů krátké sevřené dílo, členěné uvnitř do tří úseků, do něhož vložil nejčistší esenci svého hudebního vyjadřování a vyznání.