Český spolek pro komorní hudbu • Kateřina Javůrková

Johann Sebastian Bach (1685–1750) proslul jako virtuózní hráč na klávesové nástroje, především na varhany. Současníci obdivovali jeho umění improvizace a technické schopnosti. Na varhany se naučil hrát snad od svého nejstaršího bratra, který byl žákem velkého německého varhaníka Johanna Pachelbela. Bach se hře na varhany věnoval hlavně v mladších letech, za svého působení ve Výmaru a Köthenu, s pozdějšími povinnostmi už mu nezbýval čas, i když si hráčskou virtuozitu zachoval do pozdních let. Celý život však byl zván jako vynikající znalec ke kolaudacím varhan – poprvé, když mu bylo 18 let a nastupoval na své první místo v Arnstadtu. Ve své tvorbě zanechal přes dvě stě třicet skladeb určených varhanám. 

Velká Fantazie a Fuga g moll, BWV 542 patří k populárním Bachovým skladbám, existuje řada transkripcí těchto děl – a přitom se nedochoval manuskript, ale až opis z 18. století. Předpokládá se, že přinejmenším Fugu hrál Bach v roce 1720 v Hamburku na vystoupeních předcházejících konkursu na místo varhaníka v kostele sv. Jakuba – o které ale nestál, a z města odjel. Fuga je založena na holandské lidové melodii Ik ben gegroet van, což měla být pocta Johanovi Adamovi Reinckenovi, narozenému v Holandsku, který byl 60 let varhaníkem Katharinenkirche v Hamburku, a možná i zprostředkoval Bachovo hamburské vystoupení. Fantazie, která této virtuózní Fuze předchází, vznikla nejspíše samostatně rovněž za Bachova působení v Köthenu. Otázkou zůstává, jestli je Bach skutečně zamýšlel jako jednu dvojici.

Není proto vůbec od věci, jestliže interpreti dnešního koncertu vložili mezi tyto dva varhanní skvosty společnou interpretaci úpravy Bachova chorálu Jesu bleibet meine Freude, BWV 147. Je to jedno z nejpopulárnějších Bachových děl hrávaných při slavnostních příležitostech, jež existuje i v úpravách, které bychom nečekali – například pro šest pozounů nebo klavírní trio. Původně se jedná o čtyřhlasý sbor se smyčci, hoboji a trubkou z Bachovy kantáty Herz und Mund und Tat und Leben, BWV 147, z roku 1723, z Bachova lipského působení, a uvedeným textem se uzavírá její druhá, závěrečná část. 

Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) byl také od mládí za pultem varhan jako doma – vedle hry na klavír a housle ovládal podobně virtuózně právě varhany a v rodném Salcburku si v letech 1779–1781 vydělával na živobytí jako dómský varhaník. Dvanáct variací na „Ah, vous dirai-je, Maman“, K 265, je datováno do roku 1781; to už byl Mozart ze Salcburku pryč a snažil se prosadit ve Vídni mj. i jako učitel hry na klavír. Variace byly v té době velice populární a Mozartovi navíc posloužily jako vynikající výukový materiál. Jejich základem je melodie známé dětské francouzské písničky Ah! vous dirai-je, Maman, která se vyskytuje v mnoha dalších jazycích a se kterou se Mozart nejspíše setkal roku 1761 za svého pobytu v Paříži. Jednoduché a známé téma prostupuje přes všechny modifikace a ornamentiku zřetelně celým dílem, v závěru Mozart rekapituluje předchozí variace ve vrcholné technické virtuozitě. Variace jsou určeny původně pro klavír, ale jak říká varhaník Pavel Svoboda: „Lze je registrovat velmi barevně, až extrémně.“

Carl Reinecke (1824–1910) bývá označován za německého skladatele, ale jeho rodiště, Hamburk-Altona, patřilo do roku 1864 k Dánsku. Pod vedením otce hrál od dětství na housle a na klavír, komponovat začal v sedmi letech, poprvé veřejně vystoupil, když mu bylo dvanáct. Byl vlastně zázračné dítě; teprve jako mladík studoval v Lipsku u Mendelssohna, Schumanna a Liszta. Působil v Kodani, Paříži, Kolíně nad Rýnem, Vratislavi aj., roku 1860 byl jmenován ředitelem orchestru Gewandhausu v Lipsku a profesorem kompozice a klavíru na tamní konzervatoři. Oba posty zastával až do roku 1895, pak se už věnoval výhradně kompozici a vytvořil přes tři sta skladeb – symfonie, koncerty, opery a řadu komorních děl. Notturno, op. 112, pro lesní roh (nebo violoncello) a orchestr (nebo klavír), melodicky vyklenutá, půvabná skladba v třídílné formě s krátkou kódou, bylo poprvé publikováno roku 1871 v Lipsku. Jako skladatel není Reinecke příliš známý, jako učitel ale vypravil do světa osobnosti typu Griega, Albénize, Brucha, Weingartnera nebo Leoše Janáčka.

Karlheinz Stockhausen (1928–2007) patřil k osobnostem, které výrazně ovlivnily hudební směřování 20. století v oblasti elektronické a konkrétní hudby i hudby akustické, v níž se snažil nalézat a otevírat nové zvukové a prostorové možnosti. V 70. letech si vyvinul vlastní způsob seriální práce, princip kompozičních modelů s definovanou výškou a trváním tónu, dynamikou a barvou zvuku, které dále variačně rozvíjel. Tímto způsobem je vystavěna i skladba s názvem In Freundschaft. Původně vznikla v roce 1977 jako narozeninový dárek pro klarinetistku Suzanne Stephens – ale už při prvním provedení hrála upravenou verzi příčná flétna a počet nástrojů, lépe řečeno hráčů, jimž Stockhausen vyšel vstříc, se po několika letech rozrostl snad na všechny zástupce orchestru; existuje i verze pro zobcovou flétnu a basetový roh. Pro lesní roh si skladbu vyžádal Alejandro Govea Zappino, premiéru ale odehrál hornista Ensemble intercontemporain Jense McManamy v Baden-Badenu 31. března 1985, na koncertě k 60. narozeninám Pierra Bouleze. 

„Sál Martinů si takřka žádá zahrát Bohuslava Martinů,“ říká Pavel Svoboda. Bohuslav Martinů (1890–1959) se však k tvorbě pro sólové varhany obrátil až v posledním roce života, a zanechal jedinou skladbu, navíc nedokončenou. Vigilie, H.382, vznikla v dubnu 1959 ve švýcarském Schönenbergu na objednávku Bedřicha Janáčka, českého varhaníka působícího ve Švédsku, s jehož dokončením se také hrává. Případně se však konec improvizuje. A to Pavel Svoboda cítí jako příležitost a pokusí se na koncertě najít vlastní cestu „někde mezi B. Janáčkem a stylem Martinů“. Kontakt mezi skladatelem a varhaníkem zprostředkoval tehdy Martinů dlouholetý přítel Vladimír Vaněk, spisovatel a diplomat, s nímž se skladatel znal už z Paříže a který působil ve 30. a 40. letech ve Švédsku. Vigilie měly být zřejmě původně tři, osud však skladateli dopřál čas jen na část první a náčrt začátku druhé.

Miloslava Kabeláče (1908–1979) podnítil ke vzniku Fantazie d moll, op. 32, č. 1 přední český varhaník Jiří Reinberger v roce 1957. Do té doby skladatel pro varhany nekomponoval, ale ve stejné době dokončil Třetí symfonii (s varhanami) a varhanám věnoval ještě Čtyři preludia (1963) a využil je i ve své poslední, Osmé symfonii, Následující rok vytvořil na objednávku mezinárodní interpretační soutěže Pražského jara ještě Fantazii g moll, op. 32, č. 2. Obě Fantazie nesou Kabeláčův výrazný rukopis a hudební náboj s osobitým pochopením pro charakter nástroje a specifika jeho hry, a řadí se do vyhledávaného repertoáru.

Jan Kučera (1977) patří mezi nejvšestrannější české umělce. V širokém žánrovém a stylovém záběru se uplatňuje jako skladatel, dirigent i klavírista. Všechny zájmy a obory své činnosti skvěle propojuje. Už jako posluchač konzervatoře na svém absolventském koncertu v roce 2002 v premiéře dirigoval s rozhlasovým orchestrem své tři symfonické básně a podobná je jeho spolupráce s dalšími českými tělesy a ansámbly. Se SOČR strávil několik let, poté (2015–2021) působil jako šéfdirigent Karlovarského symfonického orchestru. V Kučerově více než bohaté a po všech stránkách rozmanité tvorbě najdeme díla pro nejrůznější, i poměrně vzácná obsazení. Sem patří i Intrada a Arietta pro lesní roh a varhany, tedy de facto pro dva dechové nástroje, se slavnostním úvodem a zpěvnou druhou částí. Vznikla v září 2020 a je věnovaná dámě z dnešní dvojice interpretů, Kateřině Javůrkové. S Pavlem Svobodou ji seznámilo Pražské jaro 2013, kde oba soutěžili, a od té doby spolu provedli už řadu koncertů. Na dnešním zazní Intrada a Arietta Jana Kučery ve světové premiéře.