Český spolek pro komorní hudbu • Kateřina Javůrková

Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) byl také od mládí za pultem varhan jako doma – vedle hry na klavír a housle ovládal podobně virtuózně právě varhany a v rodném Salcburku si v letech 1779–1781 vydělával na živobytí jako dómský varhaník. Dvanáct variací na „Ah, vous dirai-je, Maman“, K 265, je datováno do roku 1781; to už byl Mozart ze Salcburku pryč a snažil se prosadit ve Vídni mj. i jako učitel hry na klavír. Variace byly v té době velice populární a Mozartovi navíc posloužily jako vynikající výukový materiál. Jejich základem je melodie známé dětské francouzské písničky Ah! vous dirai-je, Maman, která se vyskytuje v mnoha dalších jazycích a se kterou se Mozart nejspíše setkal roku 1761 za svého pobytu v Paříži. Jednoduché a známé téma prostupuje přes všechny modifikace a ornamentiku zřetelně celým dílem, v závěru Mozart rekapituluje předchozí variace ve vrcholné technické virtuozitě. Variace jsou určeny původně pro klavír, ale jak říká varhaník Pavel Svoboda: „Lze je registrovat velmi barevně, až extrémně.“

Carl Reinecke (1824–1910) bývá označován za německého skladatele, ale jeho rodiště, Hamburk-Altona, patřilo do roku 1864 k Dánsku. Pod vedením otce hrál od dětství na housle a na klavír, komponovat začal v sedmi letech, poprvé veřejně vystoupil, když mu bylo dvanáct. Byl vlastně zázračné dítě; teprve jako mladík studoval v Lipsku u Mendelssohna, Schumanna a Liszta. Působil v Kodani, Paříži, Kolíně nad Rýnem, Vratislavi aj., roku 1860 byl jmenován ředitelem orchestru Gewandhausu v Lipsku a profesorem kompozice a klavíru na tamní konzervatoři. Oba posty zastával až do roku 1895, pak se už věnoval výhradně kompozici a vytvořil přes tři sta skladeb – symfonie, koncerty, opery a řadu komorních děl. Notturno, op. 112, pro lesní roh (nebo violoncello) a orchestr (nebo klavír), melodicky vyklenutá, půvabná skladba v třídílné formě s krátkou kódou, bylo poprvé publikováno roku 1871 v Lipsku. Jako skladatel není Reinecke příliš známý, jako učitel ale vypravil do světa osobnosti typu Griega, Albénize, Brucha, Weingartnera nebo Leoše Janáčka.

Karlheinz Stockhausen (1928–2007) patřil k osobnostem, které výrazně ovlivnily hudební směřování 20. století v oblasti elektronické a konkrétní hudby i hudby akustické, v níž se snažil nalézat a otevírat nové zvukové a prostorové možnosti. V 70. letech si vyvinul vlastní způsob seriální práce, princip kompozičních modelů s definovanou výškou a trváním tónu, dynamikou a barvou zvuku, které dále variačně rozvíjel. Tímto způsobem je vystavěna i skladba s názvem In Freundschaft. Původně vznikla v roce 1977 jako narozeninový dárek pro klarinetistku Suzanne Stephens – ale už při prvním provedení hrála upravenou verzi příčná flétna a počet nástrojů, lépe řečeno hráčů, jimž Stockhausen vyšel vstříc, se po několika letech rozrostl snad na všechny zástupce orchestru; existuje i verze pro zobcovou flétnu a basetový roh. Pro lesní roh si skladbu vyžádal Alejandro Govea Zappino, premiéru ale odehrál hornista Ensemble intercontemporain Jense McManamy v Baden-Badenu 31. března 1985, na koncertě k 60. narozeninám Pierra Bouleze. 

„Sál Martinů si takřka žádá zahrát Bohuslava Martinů,“ říká Pavel Svoboda. Bohuslav Martinů (1890–1959) se však k tvorbě pro sólové varhany obrátil až v posledním roce života, a zanechal jedinou skladbu, navíc nedokončenou. Vigilie, H.382, vznikla v dubnu 1959 ve švýcarském Schönenbergu na objednávku Bedřicha Janáčka, českého varhaníka působícího ve Švédsku, s jehož dokončením se také hrává. Případně se však konec improvizuje. A to Pavel Svoboda cítí jako příležitost a pokusí se na koncertě najít vlastní cestu „někde mezi B. Janáčkem a stylem Martinů“. Kontakt mezi skladatelem a varhaníkem zprostředkoval tehdy Martinů dlouholetý přítel Vladimír Vaněk, spisovatel a diplomat, s nímž se skladatel znal už z Paříže a který působil ve 30. a 40. letech ve Švédsku. Vigilie měly být zřejmě původně tři, osud však skladateli dopřál čas jen na část první a náčrt začátku druhé.

Miloslava Kabeláče (1908–1979) podnítil ke vzniku Fantazie d moll, op. 32, č. 1 přední český varhaník Jiří Reinberger v roce 1957. Do té doby skladatel pro varhany nekomponoval, ale ve stejné době dokončil Třetí symfonii (s varhanami) a varhanám věnoval ještě Čtyři preludia (1963) a využil je i ve své poslední, Osmé symfonii, Následující rok vytvořil na objednávku mezinárodní interpretační soutěže Pražského jara ještě Fantazii g moll, op. 32, č. 2. Obě Fantazie nesou Kabeláčův výrazný rukopis a hudební náboj s osobitým pochopením pro charakter nástroje a specifika jeho hry, a řadí se do vyhledávaného repertoáru.

Varhaník Pavel Svoboda je laureátem soutěží Pražské jaro a Bach-Wettbewerb Leipzig. Hudbě se začal věnovat na Základní umělecké škole v Dobrušce, hru na varhany studoval na Konzervatoři v Pardubicích (Josef Rafaj, Václav Rabas) a na Akademii múzických umění v Praze (Jaroslav Tůma). Absolvoval stáž na Universität der Künste v Berlíně u Leo van Doeselaara a mistrovské kurzy u Susan Landale, Rietze Smitse a Martina Sandera.

Koncertoval na četných pódiích u nás i v zahraničí včetně USA, Kolumbie a Číny. Na slavné Silbermannovy varhany v Röthe nedaleko Lipska natočil CD s vrcholnými díly Johanna Sebastiana Bacha. V roce 2011 inicioval vznik Festivalu F. L. Věka v podhůří Orlických hor a založil také spolek PROVARHANY, který se zaměřuje se na ochranu historických varhan. Uspořádal řadu sbírek a benefičních projektů. V roce 2019 byl jmenován ředitelem Komorní filharmonie Pardubice a od října 2021 je poslancem. Jako předseda sněmovního podvýboru pro kulturu se věnuje také kulturní politice. Působí na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze.

Na lesní roh začala hrát v devíti letech u Tomáše Krejbicha v ZUŠ Na Popelce. Ve studiu pokračovala na Pražské konzervatoři ve třídě Bedřicha Tylšara a na Akademii múzických umění v Praze u Zdeňka Divokého a Radka Baboráka. Během studií se zúčastnila stáže na Conservatoire Nationale Supérieur de Musique et Danse Paris ve třídě Andrého Cazaleta. Je vítězkou mnoha mezinárodních interpretačních soutěží, nejvýznamnějšími úspěchy jsou 1. cena na Mezinárodní interpretační soutěži Pražské Jaro 2013 a 2. cena v Mezinárodní soutěži ARD v Mnichově 2016. Je držitelkou ocenění Talent roku 2016 – Classic Prague Awards. V roce 2019 se stala první laureátkou Ceny Jiřího Bělohlávka.

Od ledna 2014 působí v hornové skupině České filharmonie a v minulosti byla členkou PKF – Prague Philharmonia. Sólově vystupovala například s Českou filharmonií, PKF – Prague Philharmonia, Münchener Kammerorchester, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks a s NOSPR Katowice, s nimiž v Praze premiérovala Koncert pro lesní roh Krzysztofa Pendereckeho. Věnuje se pravidelně i komorní hře. Pravidelně spolupracuje s Radkem Baborákem, Panochovým kvartetem, Altenberg Trio a je pravidelně zvána na zahraniční komorní festivaly. Dlouhá léta působí v dechovém kvintetu Belfiato Quintet. Kateřina Javůrkova hraje na lesní roh značky Engelbert Schmid.