Český spolek pro komorní hudbu • Jitka Čechová

První kompoziční pokusy Bedřicha Smetany jsou spojeny s klavírem, s nímž byl sžitý od dětství a s jehož možnostmi byl důvěrně obeznámen. Zpočátku pomýšlel na dráhu koncertního pianisty. V letech vstupu do koncertního života jej vedly vzory Fryderyka Chopina a Franze Liszta, ale také Roberta Schumanna či Felixe Mendelssohna. Všechny tyto osobnosti reprezentovaly tvůrčí umění ve spojení s reprodukčním a touž cestou se ubíral i Smetana. Za studentských let v Plzni měl v repertoáru kromě vlastních raných pokusů také například salonní skladby tehdy oblíbeného Adolfa Henselta. V červenci 1847 zavítal do Plzně mladý houslista Arnošt Nesvadba a, jak víme ze zápisu ve Smetanově deníku, „požádal, abych jej při jeho koncertě doprovázel a jednu skladbu zahrál sám. [...] Já jsem hrál fantazii na česko-ruskou píseň od Henselta.“ Ve zprávě o této Smetanově produkci stojí, že Henseltovu skladbu přednesl „výrazně, čistě a uhlazeně nejen po technické stránce, nýbrž výtečně také co se týče zpěvnosti, pročež téma všude a cituplně vynikalo.“ Autor recenze na Smetanovo plzeňské vystoupení tak pojmenoval prvek, který se později stal zásadním pro skladatelovo hudební myšlení a jeho klavírní dílo zejména. Tím bylo propojení harmonické a polyfonní složky s melodií skrytou ve středních hlasech. Zpráva o plzeňském koncertu obsahovala doporučení, aby si mladý umělec „hledal příležitost, jak si pod vedením zdatného mistra osvojit vyšší umělecké vzdělání.“ Příležitost Smetana nalezl ještě téhož roku; v říjnu 1843 odešel do Prahy a zahájil studia u Josepha Proksche. V něm nalezl Smetana učitele, který stavěl na klasickém základu ve spojení s romantickým myšlením. Na živobytí si Smetana vydělával jako domácí učitel v rodině hraběte Thuna, jemuž mladého hudebníka doporučil ředitel konzervatoře Jan Bedřich Kittl. 

Ještě nějaký čas Smetana váhal, zda se stát koncertním virtuosem či skladatelem. Když však koncertní cesta, kterou uskutečnil koncem roku 1847, nesplnila očekávání, rozhodl se otevřít si v Praze vlastní hudební ústav a vydělávat si jako učitel klavíru. O půjčku, která by mu to umožnila, požádal Franze Liszta, jemuž zároveň zaslal svých Šest charakteristických skladeb. Liszt peněžní pomoc neposkytl, avšak učinil pro Smetanův příští vývoj víc: doporučil jeho cyklus k vydání lipskému nakladateli Kistnerovi, kde sešit jako op. 1 téhož roku vyšel. Finanční půjčku na založení ústavu poskytli Smetanovi nakonec rodiče, a tak v srpnu 1848 mohl zahájit vyučování. Pro své žáky vytvořil řadu úprav děl různých autorů i svých vlastních, a také instruktivní skladby, mezi nimi v letech 1849‒1850 dva cykly nazvané Poklady melodií, první (dnes uváděný) obsahoval tři a druhý čtyři skladby. Svědectví o Smetanově výuce a klavírní hře zanechal jeho žák Josef Jiránek. Podle něj měl Smetana velmi přirozené, nenápadné pohyby paže, ruky i prstů při hře a zachovával zevní klid, výrazovou stránku hry podtrhoval citlivou agogikou, nikdy však na úkor rytmické složky, pro niž měl výsostně vyvinutý cit. 

První období existence Smetanovy školy skončilo s jeho odjezdem do Švédska. Léta 1856–1861, kdy Smetana působil v Göteborgu, znamenaly dozrání jeho národního cítění a stylové orientace směrem k programní hudbě v prvních velkých orchestrálních dílech. Zaujetí Shakespearem se promítlo do symfonické básně Richard III. z roku 1858 a další shakespearovskou inspiraci poskytl Macbeth, scéna ze 4. jednání tragédie, v níž čarodějnice vyslovují proroctví, které se Macbethovi stane osudným. Podobně jako v Richardu III. se Smetana i v této skladbě snažil hudebně vyjádřit vnitřní zápas hrdiny, jeho neukojitelnou touhu po moci, ale také strach a vzdor. Skladba měla snad být další symfonickou básní, zůstala však ve stadiu klavírní skici, která má charakter technicky náročné koncertní etudy. Veřejně byla poprvé uvedena až 19. prosince 1911 na večeru klavírních novinek, pořádaném Uměleckou besedou jako skladba z pozůstalosti, prvním interpretem byl Václav Štěpán: „Dlouhý dech, sklon k epice a mohutné pojetí uchvátí ihned. Smělé užití disonancí, časté prodlevy a pochodové věty upomínají na jeho první symfonické básně severské,“ znělo první hodnocení. Vladimír Helfert v publikaci vydané roku 1924 označil dílo za „hudební předzvěst hrozných temnot“ závěru Smetanova života. 

Z roku 1858 je také Koncertní etuda C dur, vybudovaná na dvou myšlenkách, energické a zvukově výrazné, a kontrastní lyricky zpěvné. Technicky náročná skladba existuje ve dvou autorských verzích. Do téhož období spadá dokončení dvojcyklu Črty (Skizzen), jehož některé části vznikaly už dříve. Žánrově se opět jedná o drobné charakteristické skladby, u některých lze podle názvu tušit mimohudební podtext. Cyklus věnoval Smetana Claře Schumannové.

Koncertní etuda „Na břehu mořském“ z roku 1861 je vzpomínkou na Švédsko. Technicky náročné běhy ilustrují nárazy mořských vln, melodie, která se mezi nimi vynořuje a zaniká, je naplněna melancholií. Skladba, kterou Smetana psal pro sebe jako součást vlastního repertoáru klavíristy je dokladem jeho pianistického umění. Smetana skladbu poprvé provedl 9. listopadu 1861 v Kolíně nad Rýnem během své koncertní cesty po Německu a Holandsku. Ač samozřejmě až do svého ohluchnutí roku 1874 jako klavírista dále vystupoval, znamenalo toto turné jeho definitivní rozžehnání se s dráhou koncertního virtuosa. Roku 1863 znovu otevřel v Praze svůj hudební ústav, tentokrát ve spolupartnerství se skladatelem, sbormistrem a pedagogem Ferdinandem Hellerem. S nástupem do vedení opery Prozatímního divadla se pak ve Smetanově životě a dějinách české hudby otevřela nová kapitola. 

Roku 1874 ztratil Bedřich Smetana sluch, zbylých deset let života žil odloučen od vnějšího světa zvuků. Hudebníkův vnitřní sluch však zůstal nezasažen. Po třináctileté přestávce, během níž vytvořil Smetana pět oper, se vrátil ke klavíru a roku 1875 vznikl šestidílný cyklus Rêves (Sny). Jak už napovídá název cyklu i jednotlivých částí, je dílo reminiscencí na uplynulý čas, v němž skladatel prožíval šťastné i truchlivé chvíle. Každou ze skladeb věnoval některé ze svých bývalých šlechtických žaček, které na svého někdejšího učitele nezapomněly a navštěvovaly ho. Francouzský název cyklu i jeho částí odkazuje k šlechtickému prostředí a k žánru takzvaného charakteristického kusu. Podtitul „6 morceaux caractéristiques“ neslo první vydání Snů, které vyšlo roku 1879 v pražském nakladatelství Emanuela Starého. Také to byla vzpomínka: jak již víme, pod názvem Six morceaux caractéristiques (Šest charakteristických skladeb) vyšel roku 1851 v lipském nakladatelství Kistner Smetanův op. 1, o jehož vydání se zasloužil svým doporučením Franz Liszt. Na Liszta upomínají i uplatněné prostředky klavírní techniky.