Český spolek pro komorní hudbu • Koncert vítězů soutěží

Na sklonku roku 1717 podepsal výmarský dvorní varhaník a komorní hudebník Johann Sebastian Bach (1685‒1750) smlouvu na místo kapelníka v Köthenu, aniž předem požádal svého dosavadního zaměstnavatele, vévodu Wilhelma Ernsta, o uvolnění ze služby u jeho dvora. Došlo ke konfliktu a Bach byl dokonce několik týdnů vězněn, než byl v nemilosti propuštěn – z vězení i ze služby současně. V novém působišti však získal výjimečné postavení díky osobnímu přátelství s hudbymilovným knížetem Leopoldem Anhaltsko-Köthenským. Obdržel jmenování dvorním kapelníkem a ředitelem komorní hudby, k dispozici dostal kvalitní orchestr. Po smrti své první manželky se Bach v Köthenu podruhé oženil (se zpěvačkou Annou Magdalenou Wilckeovou) a ve službách zdejšího dvora prožil šest šťastných let. 

V Köthenu vznikly Bachovy čtyři orchestrální suity, šest Braniborských koncertů, houslové sonáty a partity i první díl Dobře temperovaného klavíru. Soubor čtyřiadvaceti preludií a fug, chromaticky vzestupně seřazených, je určen klávesovému nástroji v temperovaném ladění charakteristickém kompromisní úpravou čistých intervalů tak, aby ladily i souzvuky ve vzdálenějších tóninách. Díky univerzalitě Bachovy hudby znějí preludia a fugy Dobře temperovaného klavíru skvěle také v nesčetných úpravách a různých nástrojových verzích.

Rusko-tatarská skladatelka Sofia Gubajdulina (*1931) je dnes mnohými považována za „největší ženu hudby 20. století.“ Duchovní hloubka a lidský rozměr její hudby jsou patrné v každém jejím díle. Mimořádné nadání Gubajduliny bylo znát už v raném dětství. Na růžích v zemi sovětů ustláno neměla; již během studií kompozice v Kazani a v Moskvě byly její práce hodnoceny jako „falešná cesta.“ Pouze lidé Šostakovičova formátu věděli, že mají co do činění s vizionářskou osobností, a na její „falešné cestě“ ji podporovali. Po prvních úspěších na Západě upadla Gubajdulina v nemilost potentátů Svazu sovětských skladatelů a nebylo jí povoleno vycestovat. Obrat přivodila triumfální premiéra jejího 1. houslového koncertu „Offertorium“ v interpretaci Gidona Kremera. V roce 1992 se Sofia Gubajdulina odstěhovala do Německa.

Sólová skladba De profundis z roku 1978 je původně komponována pro bajan, ruský akordeon a ekvivalent chromatické knoflíkové harmoniky, vyvinutý na počátku dvacátého století. Než přistoupila ke komponování, konzultovala Gubajdulina velmi důkladně technické aspekty hry s ruským sólistou na bajan Friedrichem Lipsem, jemuž hotovou skladbu dedikovala. Získaných znalostí naplno využila i v dalších svých skladbách pro bajan (sóla, ansámbly, skladby se smyčci). V De profundis se pomalý prastarý chorál opakovaně – a nakonec úspěšně – snaží proniknout ze světa neklidu a temnoty do jasného světla. De profundis se stalo trvalou součástí akordeonového repertoáru.

Domenico Scarlatti (1685‒1757) se narodil v Neapoli. Do svých třiceti čtyř let žil v Itálii a stejně jako jeho otec Alessandro Scarlatti se velmi úspěšně věnoval kompozici oper, kantát a duchovních skladeb. V roce 1719 odjel do Londýna, kde se profiloval jako vynikající cembalista. O dva roky později přijal pozvání krále Jana V. Portugalského do Lisabonu. Stal se učitelem princezny Marie Barbary, budoucí manželky španělského krále Ferdinanda VI., s níž později přesídlil do Madridu. Ve Španělsku strávil u dvora posledních osmadvacet let svého života. Pro nadanou královskou žačku zkomponoval přes 550 sonát, jednovětých skladeb se dvěma kontrastními tématy v tzv. starosonátové formě. Tyto skladby nazýval Essercizi – cvičení. V nich totiž často osobitě zpracovával pouze jediný technický prvek, zvyšoval jejich dramatičnost tremoly a ostrými harmonickými změnami a inspiroval se i prvky španělské kytarové hudby. Sonata D dur, K. 140 byla jako předposlední z dvanácti skladeb tohoto typu poprvé publikována roku 1752 v Londýně. Vydal ji nakladatel John Johnson pod titulem 12 sonatas modernas para Clavicordio.

Dánský skladatel Poul Rovsing Olsen (1922‒1982) se narodil v Kodani. Ve válečných letech studoval na Kodaňské konzervatoři a ve studiích pokračoval v Paříži u Nadi Boulangerové a Oliviera Messiaena. Jeho raná díla vykazovala vliv Bartóka, Stravinského a Nielsena, v padesátých letech minulého století komponoval dvanáctitónovou seriální technikou. Od šedesátých let začala Olsenova hudba reflektovat i jeho profesi etnomuzikologa. Mapoval v terénu původní hudbu grónských Eskymáků, zejména však proslul svými objevy islámské hudby v Bahrajnu a dalších zemích Perského zálivu. Významně se zasloužil o to, že Evropa objevila arabskou hudbu a osobité interprety – libanonskou zpěvačku Dunyu či hráče na arabskou loutnu Mumira Bashira.

Olsenovo skladatelské dílo zahrnuje operu Belisa (1966, premiéra v Kodani), orchestrální hudbu (Variations symphoniques, Lux coelestis), klavírní skladby a písně. Akordeonová kompozice Without a Title (Bez názvu) pochází z roku 1972 a je dedikována dánskému akordeonistovi Mogensi Ellegaardovi (1935‒1995), známému interpretovi moderní hudby.

Václav Trojan (1907‒1983), plzeňský rodák, vystudoval hru na varhany, dirigování a skladbu na Pražské konzervatoři. Poté navštěvoval mistrovskou kompoziční školu Vítězslava Nováka a kompoziční třídu Aloise Háby. Vyrostl ve všestranného hudebníka: učil a komponoval hudbu vážnou, jazzovou i taneční, také byl skvělým aranžérem. Proslul hudbou k animovaným filmům Jiřího Trnky. Trojan byl typem skladatele-konzervativce. Moderní hudbu chápal jako reflexi současného světa se všemi jeho jadernými a ekologickými hrozbami. Jak se sám vyjádřil, tu „černou muziku“ skládat nechtěl, proto naopak psal hudbu konejšivou, snášenlivou, poetickou, hřejivou.

Tarantela pro sólový akordeon je mistrovským koncertním kusem z roku 1964. Trojan v ní zpracoval vlastní hudbu k rozhlasové hře Paganini. Optimistická bravurní skladba nijak nesvědčí o údajné tvůrčí krizi, která prý v Trojanově tvorbě nastala, když po jedenácti letech skončila filmová spolupráce s Trnkou. Trojan trpěl pocitem, že svá nejlepší léta „promrhal u filmu“ a nevěnoval se víc seriózní kompozici. Úspěch Tarantely však svědčí o silné a živé invenci, kterou ještě umocnila následná verze pro dva akordeony.

Miloslav Gajdoš (*1948) vystudoval hru na kontrabas na konzervatoři v Kroměříži a ve studiu pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně u Jiřího Bortlíčka (kontrabas) a Zdeňka Zouhara (skladba). V letech 1976 a 1977 dvakrát zvítězil v mezinárodní soutěži v Markneukirchenu. Od roku 1971 působil jako pedagog na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži. Hru na kontrabas vyučoval na mistrovských kurzech v Debrecínu, Moskvě, Miškolci, Mnichově, Drážďanech, Berlíně a v roce 1977 také na Juilliard School of Music v New Yorku. V devadesátých letech minulého století podnikl Gajdoš několik koncertních turné do USA a profiloval se jako kontrabasový virtuos mezinárodního formátu.

Svému nástroji věnoval více než sedmdesát skladeb v obsazení od sólových kusů přes komorní ansámbly až po koncertantní skladby s orchestrem. Preludium a fuga č. 1 a moll je jednou z nejhranějších. Skladatel o ní sděluje následující: „V polovině října 1998 jsme na pozvání Davida Heyese odcestovali s mým žákem Petrem Riesem do Anglie. Naším cílem bylo historické město Wells, kde pan Heyes, porotce Gregorovy soutěže 1997, uspořádal pro své žáky a hosty seminář a soutěž. Zahráli jsme si na veřejném koncertě, vystoupil zde i kontrabasový orchestr, složený z účastníků semináře. Komorní orchestr studentů školy vzorně nacvičil a provedl mé Lamento pro hoboj a smyčce. Nezapomenutelným dojmem na mne zapůsobila návštěva místní katedrály s obdivuhodně vypracovanými detaily miniaturních kamenných sošek, ale i velkolepostí architektury celku, srovnatelnou s majestátností katedrál ve Francii. Jaká síla a energie přivedla stavitele k myšlence vybudovat takovou stavbu! A tak jsem se se stejným zaujetím, odhodláním a pokorou rozhodl napsat něco tak zdánlivě nemožného, jak je fuga pro kontrabas. Práce pokračovala lépe, než jsem předpokládal, jen preludium mne zdrželo trochu víc. Také díky vydání v nakladatelství Recital Music London se skladba stala brzy velmi známou a často hranou na soutěžích.“ 

Když se sedmnáctiletý Indi Stivín (*2001) probojoval jako jediný kontrabasista do finále televizní soutěže Eurovision Young Musicians 2018 ve Velké Británii, provedl ve finále za doprovodu BBC Scottish Symphony Orchestra pod taktovkou Thomase Dausgaarda druhou a třetí větu vlastní skladby Suita Bohemia pro kontrabas a orchestr. Na prestižním Edinburském festivalu, oděn v tradiční skotský kilt, sklidil svým vervním výkonem frenetický ohlas. Stivín také obdržel Výroční cenu OSA 2019 pro nejúspěšnějšího českého hudebního skladatele vážné hudby do 30 let. O své skladbě uvádí: „Moje Suita Bohemia má pět částí. Je to pohled na naši zemi mýma očima v kontextu celých staletí. První část Keltové nás uvede do doby, kdy naše kultura vznikala a která pro nás dodnes zůstává tak trochu tajemstvím. Život Keltů na našem území představuji syrový, ale čistý, s jasnou, až přímočarou melodikou. Druhá část Česká země už nás dovede do nám důvěrně známého prostředí. Je o laskavé přívětivé krajině, o lesích a loukách, o našem domově. Dramatické místo se ale objeví i v této slunečné větě. Třetí část Tarantella Praga je vyloženě veselá skladba, kterou jsem napsal speciálně pro soutěž Eurovize mladých muzikantů 2018. Je o studentském životě plném zábavy a radosti. Čtvrtá část 1938 je potom pravým opakem části třetí. Jak už její název napovídá, přeneseme se do jednoho z nejsmutnějších roků naší historie, který předcházel těm nejtragičtějším událostem celého lidstva. V této větě ale tragédie nepropukne naplno. Tento díl suity vyjadřuje volání o pomoc, zradu a smutek. Poslední část Slované jsem napsal v tak trochu bojovném duchu. Po předchozích částech v této větě posílám lidem energii, která je tolik potřeba při obraně malé země, jež skrývá tisíce pokladů. Je o spojenectví, síle a odhodlání, o víře a bratrství. Největší hodnotou této části ale zůstává svoboda, pro kterou stojí za to žít."