Jen málo velkých skladatelů minulosti se může vyrovnat jedinečnému rozsahu a síle hudební výpovědi Dvořákova komorního díla. Početně i frekvencí provedení dominují smyčcové kvartety, ovšem i další komorní sestavy si udržují na koncertních pódiích značnou popularitu. Z nich vyniká především čtveřice klavírních trií, která v autorově tvorbě stojí svým významem stejně vysoko jako zmíněné kvartety. Je známo, že dvě raná klavírní tria jsou nezvěstná, Dvořák je s velkou pravděpodobností sám zničil. Proto prvním známým dílem tohoto nástrojového obsazení je až Klavírni trio B dur, op. 21. Poté, co v krátkém odstupu necelého roku vzniklo ještě další Klavírní trio g moll, op. 26, se skladatel několik následujících let věnoval jiným úkolům. Až teprve začátkem února roku 1883 našel znovu inspiraci ke komorní tvorbě a napsal rozměrné Klavírní trio f moll, op. 65. Práce mu trvala necelé dva měsíce a ukončil ji v poslední březnový den.
V té době měl již na svém kontě celou řadu pozoruhodných úspěchů a zaznamenával pozvolný vzestup k evropské proslulosti. Leoš Janáček provedl v Brně Dvořákovo Stabat Mater, které pak zaznělo také v Budapešti a v Mladé Boleslavi; Londýn hlásil s různými dirigenty dvě nastudování Symfonie D dur a v Praze se uskutečnily premiéry orchestrální podoby Legend a České suity. Na jevišti Nového českého divadla zaznělo v říjnu 1882 první provedení Dimitrije a krátce poté cestoval Dvořák do Drážďan na premiéru své opery Šelma sedlák. V rodinném životě došlo k radostné události – narodil se syn, který dostal jméno po otci.
Nebyly to však jen příznivé zprávy, které Dvořáka provázely. Především ho nesmírně bolestně zasáhla smrt jeho maminky 15. prosince v Kladně, zatímco jiným zklamáním byla skutečnost, že slavný houslista Joseph Joachim odmítl uvést veřejně premiéru houslového koncertu, kterou pak skladatel svěřil mladému Františku Ondříčkovi. Všichni životopisci se rovněž shodují, že Dvořák se v té době už řadu týdnů potýkal s hlubokým vnitřním neklidem. Co bylo příčinou, je obtížné zjistit, ale mnohé lze vysledovat, domyslet a odvodit. Zahraniční úspěchy totiž paradoxně narušovaly jeho vyrovnaný, klidný a neproblematický život, na který byl zvyklý od mládí a který vyhovoval jeho spíše uzavřenému, venkovskému naturelu. Navíc z mnoha stran slyšel rady a doporučení, aby kvůli své kariéře radši opustil Prahu a Čechy a přesídlil do Vídně. Přítel Brahms se prý dokonce nabídl hmotně zajistit jeho rodinu. To hluboce narušovalo psychiku umělce, který se necítil schopen a ochoten přerušit silný vztah k domovu a k české kulturní tradici, z níž vzešel.
Klavírní trio f moll je odrazem toho vnitřního nepokoje a zároveň dokladem skladatelovy tvůrčí zralosti. Zápasem je poznamenána celá vypjatá a vzdorně vzrušená úvodní věta se svou výraznou tematickou členitostí, z níž vyzařuje nespokojenost a pochyby. Rovněž Allegretto grazioso druhé věty nemá obvyklou bezprostřednost a vřelost Dvořákových scherzových vět, ale vnímáme tuto hudbu spíše jako zadumaný popěvek s občasným nádechem zadržovaného vzdoru. Adagiová třetí věta přinese v posmutnělé durové kantiléně konečně více klidu. Ovšem ve finálovém Allegru con briu se znovu rozhoří zarputilý vzdor a prudkost, navazující na drsnou atmosféru úvodní věty.
První provedení skladby se uskutečnilo 27. října 1883 na koncertě mladoboleslavského zpěváckého sboru Boleslav. Dvořák účinkoval u klavíru spolu s koncertními mistry pražského divadla Ferdinandem Lachnerem a Aloisem Nerudou a o necelé tři týdny později stejní interpreti trio uvedli v pražské Umělecké besedě. Pro Dvořákův intenzívně vzrůstající kredit je příznačné, že dílo neprodleně vydal tiskem berlínský nakladatel Fritz Simrock.
