Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Český spolek pro komorní hudbu • Víkingur Ólafsson


Víkingura Ólafssona posluchači nadšeně ocenili při jeho nedávném debutu s Českou filharmonií. Nyní se islandského klavíristu podařilo pozvat k další, tentokrát velmi intimní spolupráci. Na posledním koncertu nové recitálové řady přednese Goldbergovy variace od Johanna Sebastiana Bacha, prubířský kámen snad každého profesionálního pianisty.

Koncert z řady R | Délka programu 1 hod 15 min | Český spolek pro komorní hudbu

Program

Johann Sebastian Bach
Goldbergovy variace, BWV 988 (74')

Účinkující

Víkingur Ólafsson klavír

Fotografie ilustrujicí událost Český spolek pro komorní hudbu • Víkingur Ólafsson

Rudolfinum — Dvořákova síň

Studentské vstupné


Událost již proběhla

Normální vstupné


Událost již proběhla
Cena od 200 do 850 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Rezervace míst stávajícím abonentům:
do 3. června 2024, 20.00
Prodej jednotlivých vstupenek na abonentní koncerty:
od 10. června 2024, 10.00
Prodej vstupenek na všechny veřejné generální zkoušky:
od 11. září 2024, 10.00

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Aftertalk

Po skončení koncertu vás srdečně zveme na aftertalk s Víkingurem Ólaffsonem ve Dvořákově síni. Aftertalk proběhne v angličtině a do češtiny bude tlumočen.
Moderuje Ivo Kahánek.

Účinkující

Víkingur Ólafsson  klavír

Víkingur Ólafsson

Islandský klavírista Víkingur Ólafsson, který oplývá absolutním sluchem i fenoménem hudební synestezie („slyší“ barvy), si za poslední roky vydobyl pozici světové „hvězdy klasické hudby“, jak ho pojmenoval deník The Daily Telegraph. Kritika oceňuje jeho nadstandardní technickou výbavu a „nevyprázdněnou“ virtuozitu, ale hlavně vyzdvihuje jeho inovativní uchopení interpretovaných děl. Díky tomu získal přízvisko „islandský Glenn Gould“ (poprvé ho tak označil deník The New York Times): stejně jako Gould se Ólafsson umí podívat na hojně hrané dílo novýma očima, najít skryté kvality skladby a dojít tak ke zcela jinému – avšak přirozenému a citlivému – pojetí.

To prokázal i na svém novém CD s Goldbergovými variacemi J. S. Bacha, které vyšlo u Deutsche Grammophon v říjnu 2023. „O nahrání tohoto díla jsem snil 25 let,“ přiznává Ólafsson, který albu zasvětil celou koncertní sezonu. Se svou originální interpretací tohoto mistrovského díla totiž letos naživo seznámí nejen Prahu, ale v rámci světového turné, během kterého navštíví šest kontinentů, například i Carnegie Hall, vídeňský Konzerthaus, curyšskou Tonhalle, Pařížskou filharmonii či tokijskou Suntory Hall.

Již v minulosti mu jeho mistrovství vyneslo mnohá ocenění, jako například titul Umělec roku 2019 udělený časopisem Gramophone, a jeho nahrávky získaly dvakrát cenu Opus Klassik a Album roku 2019 od BBC Music Magazine. Mezi nejoblíbenější alba, která natočil u společnosti Deutsche Grammophon, patří Philip Glass Piano Works (2017), Johann Sebastian Bach (2018), Debussy – Rameau (2020) a Mozart & Contemporaries (2021).

Víkingur Ólafsson patří k nejžádanějším klavíristům světa; účinkuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry a je rezidenčním umělcem v nejslavnějších koncertních sálech a na věhlasných festivalech. Spolupracuje také s významnými – nejen islandskými – současnými skladateli. Věnuje se i tvorbě hudebních pořadů pro rozhlasové nebo televizní vysílání. Počas covidového „lockdownu“ byl tři měsíce rezidenčním umělcem projektu Front Row vysílaném stanicí BBC Radio 4; z prázdné Harpa Concert Hall v Reykjavíku se tak každý týden jeho hra donesla k miliónům posluchačů po celém světě. 

Právě v Reykjavíku se narodil a pod vedením své matky si i prožil klavírní začátky. „Klavír jsem bral v dětství jako hračku,“ přiznává Ólafsson a dodává, že tento hravý aspekt se mu podařilo do určité míry zachovat nejen při studiu Juilliard School, ale v podstatě dodnes.

Skladby

Johann Sebastian Bach
Goldbergovy variace, BWV 988

V roce 1741 ohlásil norimberský tiskař a hudební vydavatel Baltharsar Schmid nově připravenou edici: „Aria s různými obměnami pro cembalo se dvěma manuály pro potěšení všech, kdo ho oblibují.“ Dílo věhlasného lipského kantora Johanna Sebastiana Bacha, které teprve o více než půl století později dostalo název „Goldbergovy variace“. Edice vyšla jako čtvrté Bachovo Clavierübung (Cvičení pro klávesy), předchozí tři svazky počínaje rokem 1731 obsahovaly postupně partity, francouzskou ouverturu, italský koncert, chorální předehry a dueta. Německým termínem „Clavier“ se v Bachově době označovaly všechny klávesové nástroje mimo varhany, a proto skladatel vždy u každé sbírky upřesňoval, pro které nástroje je ta která přednostně určená – první pro jednomanuálové cembalo nebo klavichord, druhá pro dvoumanuálové cembalo, třetí pro varhany a čtvrtá, tedy naše variace, opět pro dvoumanuálové cembalo. Protože ne každá variace vyžadovala dva manuály, Bach ještě specifikoval, která část se má hrát na jeden a která na dva (v názvech variací vidíte upozornění „a 1 ô vero 2 Clav.“ nebo rovnou „a 2 Clav.“). Novodobá interpretace Goldbergových variací na moderní klavír je samozřejmě možná a velmi častá. Vynikající klavíristé si bravurně poradí na jedné klaviatuře s technickými obtížemi způsobenými předpisem dvou klaviatur, kdy na cembalu hrají dvě ruce pohodlně nad sebou.

Celá čtveřice svazků Clavierübung uceleně nabídla hráčům všechny tehdejší formy klávesových skladeb: suity, koncert, předehru, fugu a nakonec variace. V obtížnosti rozhodně nikoli začátečnické. Bach termínem Übung nemyslel základně didaktickou skladbu, ale spíše prostředek, jak si může vyspělý hráč otestovat a procvičit umění v mnoha technických ohledech, případně se zdokonalit. Vyspělý hráč – tady se zastavme a zapolemizujme nad historkou, která se údajně váže ke vzniku našich variací. V roce 1802 vydal Johann Nikolaus Forkel první ucelený Bachův životopis a v něm uvedl „zaručený“ příběh ruského velvyslance v Sasku, hraběte Hermanna Karla von Keyserlinga, který v určitou dobu často zajížděl do Lipska, tehdejšího Bachova působiště, za synem studujícím na místní univerzitě. Mezi svým služebnictvem měl hrabě i nadaného cembalistu Johanna Gottlieba Goldberga, toho času drážďanského žáka Bachova nejstaršího syna Wilhelma Friedemanna. Hrabě trpěl nespavostí v důsledku špatného zdraví a chtěl po Goldbergovi, aby v předpokoji jeho ložnice hrál v noci na cembalo. Zároveň prý tehdy v Lipsku požádal Bacha, aby pro Goldberga zkomponoval něco, co by vyplnilo delší čas a Keyserlingovi ukrátilo jeho nedobrovolné bdění. Funkce objednané hudby neměla být ani tak uspávací, jako spíš potěšující, rozptylující. Za tímto účelem Bach zkomponoval Arii (tedy téma) a třicet variací. Hrabě prý byl nadšen a Bacha bohatě odměnil.

Tolik neověřená historka. Pravdivé jsou na ní možná jen dvě skutečnosti: Forkel jako první označil skladbu jako „Goldbergovy variace“, což jí zůstalo. A je také doloženo, že se po roce 1741 stal Goldberg žákem samotného Johanna Sebastiana Bacha, což by mohlo odpovídat tomu, že skladatele přesvědčil o svých kvalitách – zvlášť některé variace totiž nejsou ani trochu jednoduché. To ovšem vyvolává další pochybnost: Goldbergovi bylo v roce 1741 podle všeho 14 let. Byl v tom věku opravdu tak skvělým cembalistou? Není ani jasné, odkud Forkel příběh vzal. Žádný jeho aktér včetně Wilhelma Friedemanna už nebyl v té době naživu.

Goldbergovy variace jsou na jedné straně dílem, které povznáší, nebo, chcete-li, rozptyluje duši. Pracují s tanečními rytmy a řadou dalších „povzbuzujících“ a dechberoucích prostředků. Ty by ale zdaleka tak neúčinkovaly, kdyby za nimi na straně druhé nestála pravidla vytvořená na základě naprosto racionálního myšlení typického pro umění v Bachově době. Tato pravidla vycházela z analogií se světem a přírodou, z jejich uspořádání, metriky a číselných vztahů.

Třicet variací je pravidelně řazeno do deseti skupin po třech. V rámci těchto trojic je třetí variace vždy zkomponovaná jako kánon, přičemž kánonové opakování motivu se v každém dalším zvyšuje o sekundu, tedy v intervalu od primy k noně (ve třetí variaci je proto předpis „all’Unisono“, v šesté „alla Seconda“ atd.). Poslední trojici ve 30. variaci končí slavný Quodlibet, v němž Bach kontrapunkticky vkládá do sebe dvě melodie lidových písní. Jedna z každé trojice variací je velmi virtuózní – u těchto variací je nejčastěji zapotřebí druhý manuál cembala, protože se hlasy proplétají tak, že při hře na jednom manuálu (tedy i na klaviatuře klavíru) na sebe ruce často narážejí. Trojici pak vedle kánonu a virtuózního kusu doplňuje nějaká charakterová variace, například ve stylu francouzského tance, komplikované fugy, volné polyfonické věty, triové sonáty a podobně. Hudební logiku lze však nalézt i v dělení díla symetricky na dvě poloviny, tedy na 15 a 15 variací s Arií na začátku a na konci – proto má variace č. 16 charakter francouzské předehry. Ať už strukturu celého díla vnímáme podle jakéhokoli vzorce, jistě neunikne pozornosti, jak promyšlená je každá variace sama o sobě, jak charakteristickou a jedinečnou konturu každé Bach vtiskl. Specifická interpretace každé variace, přesně vycházející z charakteru, vedení hlasů nebo tempa, vytvoří pestrou mozaiku celku.

Samotná Aria, tedy úvodní tematická část, má svoji vlastní genezi. Náčrt tématu existuje už v sešitu Anny Magdaleny Bachové, skladatelovy druhé manželky a zpěvačky, z roku 1725. Bach ho rozpracoval na plochu 32 taktů rozdělených na dvě opakující se poloviny. Charakterem je Aria tříhlasou sarabandou se zpěvným vrchním hlasem (proto „aria“, zdánlivě vokální označení, používané však v instrumentální hudbě už daleko před Bachem, právě pro označení melodicky silného tématu před variacemi). Její tónina G dur určuje tónorod všech variací (se třemi výjimkami v g moll, výrazně disonantnějšími, ve stylu lamenta – Var. 15, 21 a 25). Co je ale nejpodstatnější: Johann Sebastian Bach v následujících variacích nepracuje s melodií Arie, která má už sama o sobě velmi diferencovanou strukturu, ale s její basovou linkou. Jejích prvních osm sestupných tónů tvoří takzvaný ostinátní bas, známý už od raného baroka jako základ pro volnou variační práci ve vrchních hlasech. Skladatel Bachova formátu samozřejmě neopakuje třicetkrát stejný bas v každé variaci. Mnohde je tato linka jen velmi střídmě naznačena, rozbita jiným rytmem, strukturou všech hlasů, ale její rámec lze stále vysledovat. Naprosto přesně ji Bach cituje ve třicáté, jinak velmi komplikované variaci, po níž následuje – v opět typickém pozdně barokním modelu da capo – identická Aria jako na začátku. Po všech variačních finesách a technických výbojích působí velmi uklidňujícím, zacelujícím dojmem, jako návrat „ke kořenům“, a důstojně završuje celé velkolepé dílo.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.