Český spolek pro komorní hudbu • Kateřina Kněžíková

Sopranistka Kateřina Kněžíková je jednou z nejperspektivnějších pěvkyní, která se vedle opery stále častěji věnuje koncertnímu repertoáru, na němž spolupracuje s prestižními orchestry, jako jsou Symfonický orchestr BBC, Bamberští symfonikové, Camerata Salzburg či Orchestra dellʼAccademia Nazionale di Santa Cecilia. Jejím stěžejním repertoárem jsou díla Antonína Dvořáka, B ohuslava Martinů či Leoše Janáčka a písňová literatura. Je laureátkou řady pěveckých soutěží, ceny Classic Prague Awards 2018 za nejlepší komorní výkon a Ceny Thálie 2019 za mimořádný jevištní výkon v inscenaci Julietta aneb Snář (B. Martinů) na prknech Národního divadla moravskoslezského.

Již sedmnáctým rokem je stálou členkou Opery Národního divadla, kde v současné době vystupuje v mnoha inscenacích (např. Rusalka, Così fan tutte, Carmen, Kouzelná flétna, Prodaná nevěsta, Jakobín). Příležitostně hostuje v Čechách i v zahraničí, jako například v roce 2021, kdy zazářila v hlavní roli Káti Kabanové na Glyndebourne Opera Festival.

Český dirigent a klavírista David Švec studoval hru na klavír a dirigování nejprve na Konzervatoři v Českých Budějovicích a poté na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V únoru 2000 se účastnil mistrovských dirigentských kurzů u Sira Colina Davise v Drážďanech, v roce 2002 absolvoval studijní pobyt na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni (u Leopolda Hagera). V roce 2004 získal v mezinárodní soutěži Belvedere ve Vídni cenu Bösendorfer Preis v kategorii Opera coaching.

Přestože bývá k vidění i v koncertních sálech (Bamberští symfonikové, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Moravská filharmonie Olomouc), profiluje se David Švec především jako operní dirigent. Již během studia působil v Janáčkově opeře v Brně, v září 2003 pak nastoupil do opery pražského Národního divadla, kde je od roku 2011 ve stálém dirigentském angažmá. Minulý rok se stal šéfdirigentem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Hostuje též na zahraničních operních scénách (Barcelona, Paříž, Vídeň, Lublaň) či festivalech (Glyndebourne). V roce 2014 vytvořil pro nakladatelství Bärenreiter nový klavírní výtah Janáčkovy opery Věc Makropulos, který byl poprvé použit při nastudování této opery v Bayerische Staatsoper v Mnichově.

Jako klavírista spolupracuje již od roku 1998 s Pražským komorním orchestrem a jako mimořádně citlivý hudební partner je i vyhledávaným komorním hráčem. Natočil řadu snímků na CD i pro Český rozhlas. Pravidelně jej zahlédneme na podiu s předními českými pěvci, například se sopranistkou Evou Urbanovou, basbarytonistou Adamem Plachetkou nebo sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou, s níž se představil například na Pražském jaru (v letech 2010 a 2015). 

Nejkrásnější z bohaté pokladnice písňové lyriky jsou písně milostné, ať vznikly v kterékoli době a v kterékoli zemi. Francouzský skladatel Gabriel Fauré komponoval především duchovní hudbu a působil též jako varhaník. Vokální skladby tvoří zhruba polovinu jeho celkové tvorby. Mezi básníky, u nichž hledal předlohy svých světských písní, nalezneme Victora Huga, později se objevují Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Lecont de Lisle, Armand Silvestre a další. Řada písní vznikla jednotlivě a teprve později byla sdružována do sbírek. Rêve dʼamour (Sen o lásce) na text Victora Huga (1802–1885) je jednou z Faurého raných písní. Komponována byla roku 1864, uvedena teprve o deset let později, kdy se skladatel seznámil s mezzosopranistkou Pauline Viardot-García (1821–1910), jejíž umění ho k řadě písní inspirovalo. Autorem veršů Après un rêve (Po probuzení) z roku 1877 je skladatelův přítel Romain Bussine (1830–1899), operní pěvec a pedagog. Chanson d’amour (Píseň lásky) z roku 1884 je jednou z celé řady Faurého zhudebnění veršů Armanda Silvestra (1837–1901), spisovatele a literárního kritika, civilním povoláním úředníka ministerstva financí. Autorem textové předlohy k písni Les berceaux (Kolébky) byl René-François-Armand Sully-Prudhomme (1839–1907), nositel vůbec první Nobelovy ceny za literaturu (1901). Faurého písně se vyznačují pečlivým vypracováním detailů, zvýrazněním celkové nálady s pomocí bohaté, nebo naopak velmi prosté harmonie a sazby, vždy v souladu s básnickou předlohou. 

Johannes Brahms je autorem téměř dvou set písní. První, už opatřené opusovými čísly, vznikly kolem roku 1853. Brahms navázal na písňovou tvorbu svého příznivce a mentora Roberta Schumanna. Písně komponoval průběžně po celý život. Vytvořil na třicet sbírek, krom toho dvojzpěvy a četné úpravy písní lidových. V jeho výběru veršů k písním se pochopitelně objevují tehdy nejčastěji zhudebňovaní básníci Heinrich Heine a Johann Wolfgang von Goethe, ale také řada méně známých jmen. Malíř a básník Robert Reinick (1805–1852) náležel k okruhu kolem Roberta Schumanna; jeho báseň Liebestreu (Věrná láska) je rozhovorem matky s dcerou. Báseň Paula Heyseho (1830–1914) na motivy italské lidové poezie Am Sonntag Morgen (V neděli ráno) prostými verši naznačuje smutné pozadí milostného vztahu. Brahms obdivoval poezii předčasně zesnulého básníka Ludwiga Höltyho (1748–1776), svěřil se dokonce, že by jeho verše využil častěji: „jen se mi pro jeho krásná, vřelá slova nezdá moje hudba dost silná“. Jeho pochyby však nebyly na místě. Nářek opuštěného milence v písni An Veilchen (Fialce) na Hölthyho báseň psanou volným veršem potvrzuje, že se do ducha Höltyho poezie dokázal jedinečně vcítit. Z díla kdysi váženého a dnes téměř zapomenutého spisovatele a básníka Hermanna Almerse (1821–1902) zůstala v povědomí báseň Feldeinsamkeit (Osamělost v poli) především zásluhou Brahmsova mistrovského zhudebnění.

Brahms, sám klavírista, obohatil výrazně také klavírní repertoár romantismu. Roku 1892 vytvořil Tři intermezza, op. 117, čtyři skladby nazvané Intermezzo obsahuje také jeho sbírka Šesti klavírních skladeb, op. 118, z roku 1893, věnovaných Claře Schumannové, a další tři Intermezza sbírka Čtyř klavírních skladeb, op. 119, z téhož roku; jedná se o poslední Brahmsovy klavírní skladby vůbec.

Tvorba Franze Schuberta otevřela písni, pěstované dosud povětšinou neškolenými nadšenými diletanty, cestu do repertoáru profesionálů. Schubert dospěl k pojetí, v němž obě složky – vokální i instrumentální – tvoří jednotu a stal se vzorem dalším generacím. Ve strofických písních opustil v řadě případů prosté opakování a v souladu s obsahem textu jednotlivé strofy obměňoval, impulsem pro následovníky pak byly především prokomponované písňové útvary. Nacházíme také rozdílné pojetí klavírního doprovodu, od jednoduché harmonické opory přes koloristickou charakteristiku a ilustraci až po organické spojení vokální i instrumentální linky. Schubertovi sloužila široká paleta textových předloh, včetně poezie skladatelových blízkých přátel. Autorem básně Nacht und Träume (Noc a sny) byl Matthäus von Collin, mladší bratr spisovatele a dramatika Heinricha von Collina, autora dramatu Coriolan, k němuž zkomponoval předehru Ludwig van Beethoven. Píseň Rastlose Liebe (Neklidná láska) je z roku 1815 a Schubert ji věnoval svému učiteli Antoniovi Salierimu. Vznikla pouze několik měsíců po Schubertově zhudebnění scény z Fausta J. W. Goetha Gretchen am Spinnrade (Markétka u přeslice), která stála na počátku skladatelovy slávy písňového skladatele.

Dílo Klementa Slavického patří k nejcennějšímu odkazu české hudby druhé poloviny dvacátého století. Pocházel z Tovačova v přerovském okrese a ve svém díle se k inspiracím rodného kraje často vracel. Během druhé světové války vytvořil Moravské písně pro tenor a klavír, po jejím skončení suitu milostných písní na slova moravské lidové poezie Šohajé, roku 1951 pak Moravské taneční fantazie pro orchestr. Zatímco řada tehdejších skladatelů využívala folklorní zdroje jako obranu (sebeobranu) před diktátem estetiky socialistického realismu, v Slavického tvorbě tvořily vlivy lidové hudby přirozenou součást jeho hudebního myšlení. Ostatně právě roku 1951 musel jako „formalista“ opustit místo dramaturga a dirigenta Československého rozhlasu. Písňový cyklus Ej, srdénko moje na slova moravské lidové poezie vznikl roku 1954 a řadí se k podobně inspirovaným dílům Leoše Janáčka či Bohuslava Martinů. 

Rovněž Antonín Dvořák se často nechal inspirovat lidovým uměním a jeho prvky dovedl k vrcholné stylizaci. Lidový tanec furiant několikrát využil pro scherzovou větu svých symfonií. Furiant (zvaný také „sedlák“) je párový tanec se zcela charakteristickou rytmickou složkou. Je ve 3/4 taktu, rozmístěním akcentů však vyvolává dojem souběžného průběhu 2/4 (trochej) a 3/4 (daktyl) metra. Není tedy v pravém smyslu tancem s proměnlivým taktem, ale přechodným typem k tzv. „mateníkům“. A samozřejmě známe význam označení „furiant“, které kdysi charakterizovalo vzdorného sedláka, rebelanta. Roku 1878 zkomponoval Dvořák dvě efektní skladby pro klavír a nazval je Furiant, ačkoli zmíněný charakteristický rytmus neuplatňují a jsou spíš volnými fantaziemi. Poprvé zazněly 17. listopadu 1878 v Praze v interpretaci Karla Slavkovského, jemuž jsou věnovány. 

Roku 1859 vyšla básnická sbírka Adolfa Heyduka (1835–1923) Cigánské melodie, náležející k vlně takzvané ohlasové poezie, záměrně napodobující lidové texty. O jejich zhudebnění požádal Dvořáka tenorista Gustav Walter (1835–1910), rodák ze severočeské Bíliny a člen vídeňské Dvorní opery. Adolf Heyduk pro tento účel své verše přeložil do němčiny a Dvořák komponoval na německý text. V interpretaci Gustava Waltera zazněly 4. února 1881 ve Vídni první a čtvrtá píseň; právě čtvrtá píseň, hluboce citová Když mne stará matka, se posléze stala z cyklu nejznámější.