Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Český spolek pro komorní hudbu • Hagen Quartet


Druhý cyklus Českého spolku pro komorní hudbu zahájí věhlasný Hagen Quartet. Koncert, který byl před třemi lety zrušen z důvodu covidových opatření, se ohlédne za Beethovenovým nedávným 250. výročím. Sestava Lukas, Veronika a Clemens Hagenovi a Rainer Schmidt okouzlí mistrovými kvartety s pořadovými čísly 8 a 13.

Koncert z řady II | Délka programu 1 hod 50 min | Český spolek pro komorní hudbu

Program

Ludwig van Beethoven
Smyčcový kvartet č. 8 e moll, op. 59, č. 2 (35')

— Přestávka —

Smyčcový kvartet č. 13 B dur, op. 130 (48')

Účinkující

Hagen Quartet
Lukas Hagen housle
Rainer Schmidt housle
Veronika Hagen viola
Clemens Hagen violoncello

Fotografie ilustrujicí událost Český spolek pro komorní hudbu • Hagen Quartet

Rudolfinum — Dvořákova síň

Studentské vstupné


Událost již proběhla

Normální vstupné


Událost již proběhla
Cena od 100 do 350 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Účinkující

Hagen Quartett  

Hagen Quartett

Po koncertech „čtyř prvotřídních smyčcařů ze Salcburku“ (Hamburger Abendblatt) bývá v sále „absolutní ticho vzešlé z vědomí opravdu mimořádného zážitku“. Posluchači si přitom přejí pouze jediné: aby vystoupení nikdy neskončilo.

Hagenovo kvarteto, jehož kariérní dráha nemá díky více než čtyřicetiletému působení obdoby, bylo založeno v roce 1981. U zrodu stáli čtyři sourozenci Hagenovi, z nichž tři v něm působí dodnes (sekundista Rainer Schmidt se stal členem v roce 1987). Již v průběhu prvních let zaznamenal kvartet mnohé soutěžní úspěchy a podepsal exkluzivní smlouvu s Deutsche Grammophon; četné nahrávky pak vybudovaly kvartetu nezaměnitelný profil. Další nahrávací úspěchy a prestižní ocenění pak zajistila spolupráce s vydavatelstvím Myrios Classics. Zatím posledním albem je nahrávka Widmannových a Mozartových klarinetových kvintetů právě s Jörgem Widmannem.

Repertoár tohoto kvarteta postihuje celou délku hudební historie a nevyhýbá se ani dílům současných skladatelů. V sezoně 2012/2013 na sebe upozornili mj. díky světovému turné s kompletními kvartety L. v. Beethovena, z nichž některé v průběhu své dlouholeté kariéry také úspěšně nahráli. 

Hagenovo kvarteto je od roku 2012 čestným členem vídeňského Konzerthausu a v roce 2019 obdrželo Cenu amsterdamského Concertgebouw za dlouholeté umělecké působení a interpretační přínos. Své dovednosti a zkušenosti předávají členové kvarteta mladé generaci na salcburském Mozarteu a Hochschule Basel i na mnohých mezinárodních mistrovských kurzech.

Kromě Prahy uslyšíme v této sezoně nástroje starých italských mistrů, na které hrají členové Hagen kvartetu, také například v Berlíně, Paříži či Oslu. Vydávají se také na několik turné, a to do Itálie, Španělska, Japonska a USA, a chystají vlastní koncertní cyklus ve vídeňském Konzerthausu.

Skladby

Ludwig van Beethoven
Smyčcový kvartet č. 8 e moll, op. 59, č. 2

Šestnáct smyčcových kvartetů Ludwiga van Beethovena představuje vedle symfonií a klavírních sonát jeden z hlavních pilířů jeho tvorby. V kontextu celé kvartetní literatury jsou ojedinělé svou hudební řečí, obrovskou mírou invence i nároky na interprety. Dnes večer si vyslechneme Smyčcový kvartet e moll, op. 59, č. 2, ze skladatelova středního tvůrčího období a Smyčcový kvartet B dur, op. 130, jenž vznikl na sklonku jeho života. K tomuto kvartetu existují dvě závěrečné věty. První z nich (původní finále) byla vydaná také samostatně jako Velká fuga, op. 133.

Smyčcový kvartet e moll, op. 59, č. 2, je součástí trojice kvartetů, které Beethoven zkomponoval v letech 1806 a 1807. Od jeho posledního počinu na tomto poli uplynulo šest let (šlo o šestici kvartetů sdružených pod opusovým číslem 18) a skladatel od té doby prošel značným hudebním i myšlenkovým vývojem – v té době už měl za sebou mimo jiné Symfonii č. 3 Es dur „Eroica“ či operu Fidelio. Do života mu také již několik let zasahovala počínající hluchota, která byla pro Beethovena těžkou ranou a nutila jej čím dál víc se stranit společnosti. Všechny tři kvartety mají symfonický ráz a jejich styl a hudební řeč se již naprosto odklonily od kvartetní hudby 18. století. Zatímco většinu předchozí kvartetní literatury dokázali zvládnout i zdatní amatérští hudebníci, lze říci, že trojicí kvartetů op. 59 Beethoven započal éru, kdy provedení už vyžadovalo hru na nejvyšší úrovni. 

Úvodní věta v sonátové formě začíná zprudka dvěma akordy (mollovým a durovým), po kterých následuje pauza. Z pianissima se postupně začíná rozvíjet téma, avšak změny tóniny a kypivý pohyb v šestnáctinách vyvolávají napětí. Kontrastní Molto adagio v E dur poskytuje kýžené uklidnění a patří bezpochyby k vůbec nejkrásnějším Beethovenovým pomalým větám. K jejímu napsání inspirovaly Beethovena podle jeho žáka a přítele Carla Czerného úvahy nad nebeskou klenbou a hudbou sfér. Máme dojem nekonečné melodie, která jako by vzdávala hold nekonečnosti všehomíra a kráse přírody. V triu následující věty skladatel využívá tématu ruské lidové písně. Šlo o vstřícné gesto vůči objednateli skladby – hraběti Razumovskému, ruskému vyslanci u vídeňského dvora, v jehož paláci měl kvartet svou premiéru. (Původně vznešenému tématu však skladatel dodává spíše rozpustilý charakter.) Celou skladbu uzavírá tanečně odlehčené rondo.

Poslední Beethovenovy kvartety tvoří zcela svébytný svět a autor jimi natolik předstihl dobu, že zůstaly většinou hudební veřejnosti dlouho nepochopené a nedoceněné. Zkomponoval je mezi lety 1824–1826, tedy až po své Deváté symfonii. Vedle klavírních sonát byly právě kvartety pro Beethovena prostředkem, který mu umožňoval projevit obsah svrchovaně intimní – skladatel nám zde dává nahlédnout do svého nejvnitřnějšího světa. V porovnání s ostatní kvartetní literaturou té doby vyžadovaly na straně posluchačů mnohem vyšší míru pozornosti a hudební vyzrálosti, přičemž ve ztížené přístupnosti hrála roli i jejich určitá polyfoničnost.

Ludwig van Beethoven
Smyčcový kvartet č. 13 B dur, op. 130

Smyčcový kvartet B dur, op. 130, dodatečně označený jako třináctý, ve skutečnosti však zkomponovaný jako čtrnáctý, věnoval skladatel ruskému knížeti Golicynovi. Je jedním z trojice kvartetů, které si u něj kníže – sám amatérský hudebník – v listopadu 1822 objednal. Dílo nemělo jednoduchou genezi. První verze spatřila světlo světa v listopadu 1825 po zhruba osmi měsících práce. Před vydáním však nakladatel Beethovena požádal o zkomponování jiné závěrečné věty. Měl za to, že rozsáhlá a obtížná fuga se jako závěrečná věta ke zbytku skladby příliš nehodí. (Při premiéře kvartetu v původní verzi v březnu 1826 se navíc tato část nesetkala s velkým pochopením – například recenzent Allgemeine musikalische Zeitung napsal, že se „neodvažuje interpretovat smysl fugového finále“, které pro něj bylo „nesrozumitelné jako čínština“.) Beethoven tedy zkomponoval nový závěr a fugu ponechal jako samostatnou skladbu, která vyšla tiskem roku 1827 jako Velká fuga B dur, op. 133. (Dodatečně napsaná závěrečná věta Finale: Allegro byla posledním dokončeným kusem před skladatelovou smrtí v březnu 1827. Její veselá atmosféra však neprozrazuje nic o Beethovenově neutěšeném zdravotním stavu, neklidné mysli a celkovém vyčerpání.)

Kvartet je netradičně rozvržen do šesti vět, jejichž délka i charakter jsou značně proměnlivé. Úvodní věta má volnou sonátovou formu a střídá rozjímavou a hravou polohu. Ve druhé větě následuje odlehčené scherzo. Hlavní téma Andante zazní hned zkraje ve violovém partu a nápaditým způsobem se v něm mísí radostná nálada s určitou dávkou zasněné melancholie. Alla danza tedesca („tanec v německém stylu“) slouží jako další scherzo. Hluboká, intenzivně emocionální pátá věta – Cavatina – se vyznačuje zpěvností, kterou dává tušit už její název (druh operní árie). Na citlivého Beethovena měla navíc zvláštní vliv: podle vlastních slov jej dováděla k slzám pokaždé, když na ni pomyslel. 

Velká fuga – původní závěrečná věta Smyčcového kvartetu B dur, op. 130 – má celkem pět částí, z nichž první (Beethovenem nadepsaná jako „Ouvertura“) nám dává do určité míry přehled o tom, co bude následovat. Druhou částí je vlastní fuga, kdy je téma v podání jednoho nástroje postupně opakováno v ostatních partech a dále rozvíjeno. V tomto případě Beethoven přináší témata rovnou dvě, jde tedy o dvojitou fugu. Třetí část poskytuje po dramatu předchozí části určité zklidnění a projasnění, zatímco ve čtvrté se opět navracíme do bouřlivých vod – skladatel si pohrává s tematickým materiálem fugy a variuje ho do takové míry, až vzniká místy dojem chaosu plného disonancí a rytmických vychýlení. Poslední, pátá část se navrací k obsahu prosvětlené části prostřední a ústí do triumfálně radostného závěru.

Karlu Holzovi, sekundistovi v kvarteta Ignaze Schuppanzigha, které Smyčcový kvartet B dur v roce 1826 poprvé veřejně provedlo, Beethoven naznačil svůj přístup k fuze: „Napsat fugu není žádné umění, napsal jsem jich na tucty v době svých studií. Ale fantazie chce také uplatnit svá práva a dnes musí do té starobylé formy proniknout nový, skutečně poetický živel.“ Jistě má své opodstatnění, že Igor Stravinskij považoval Velkou fugu za naprosto současnou skladbu, která zůstane současnou napořád.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.