Český spolek pro komorní hudbu • Hagen Quartet

Po koncertech „čtyř prvotřídních smyčcařů ze Salcburku“ (Hamburger Abendblatt) bývá v sále „absolutní ticho vzešlé z vědomí opravdu mimořádného zážitku“. Posluchači si přitom přejí pouze jediné: aby vystoupení nikdy neskončilo.

Hagenovo kvarteto, jehož kariérní dráha nemá díky více než čtyřicetiletému působení obdoby, bylo založeno v roce 1981. U zrodu stáli čtyři sourozenci Hagenovi, z nichž tři v něm působí dodnes (sekundista Rainer Schmidt se stal členem v roce 1987). Již v průběhu prvních let zaznamenal kvartet mnohé soutěžní úspěchy a podepsal exkluzivní smlouvu s Deutsche Grammophon; četné nahrávky pak vybudovaly kvartetu nezaměnitelný profil. Další nahrávací úspěchy a prestižní ocenění pak zajistila spolupráce s vydavatelstvím Myrios Classics. Zatím posledním albem je nahrávka Widmannových a Mozartových klarinetových kvintetů právě s Jörgem Widmannem.

Repertoár tohoto kvarteta postihuje celou délku hudební historie a nevyhýbá se ani dílům současných skladatelů. V sezoně 2012/2013 na sebe upozornili mj. díky světovému turné s kompletními kvartety L. v. Beethovena, z nichž některé v průběhu své dlouholeté kariéry také úspěšně nahráli. 

Hagenovo kvarteto je od roku 2012 čestným členem vídeňského Konzerthausu a v roce 2019 obdrželo Cenu amsterdamského Concertgebouw za dlouholeté umělecké působení a interpretační přínos. Své dovednosti a zkušenosti předávají členové kvarteta mladé generaci na salcburském Mozarteu a Hochschule Basel i na mnohých mezinárodních mistrovských kurzech.

Kromě Prahy uslyšíme v této sezoně nástroje starých italských mistrů, na které hrají členové Hagen kvartetu, také například v Berlíně, Paříži či Oslu. Vydávají se také na několik turné, a to do Itálie, Španělska, Japonska a USA, a chystají vlastní koncertní cyklus ve vídeňském Konzerthausu.

Šestnáct smyčcových kvartetů Ludwiga van Beethovena představuje vedle symfonií a klavírních sonát jeden z hlavních pilířů jeho tvorby. V kontextu celé kvartetní literatury jsou ojedinělé svou hudební řečí, obrovskou mírou invence i nároky na interprety. Dnes večer si vyslechneme Smyčcový kvartet e moll, op. 59, č. 2, ze skladatelova středního tvůrčího období a Smyčcový kvartet B dur, op. 130, jenž vznikl na sklonku jeho života. K tomuto kvartetu existují dvě závěrečné věty. První z nich (původní finále) byla vydaná také samostatně jako Velká fuga, op. 133.

Smyčcový kvartet e moll, op. 59, č. 2, je součástí trojice kvartetů, které Beethoven zkomponoval v letech 1806 a 1807. Od jeho posledního počinu na tomto poli uplynulo šest let (šlo o šestici kvartetů sdružených pod opusovým číslem 18) a skladatel od té doby prošel značným hudebním i myšlenkovým vývojem – v té době už měl za sebou mimo jiné Symfonii č. 3 Es dur „Eroica“ či operu Fidelio. Do života mu také již několik let zasahovala počínající hluchota, která byla pro Beethovena těžkou ranou a nutila jej čím dál víc se stranit společnosti. Všechny tři kvartety mají symfonický ráz a jejich styl a hudební řeč se již naprosto odklonily od kvartetní hudby 18. století. Zatímco většinu předchozí kvartetní literatury dokázali zvládnout i zdatní amatérští hudebníci, lze říci, že trojicí kvartetů op. 59 Beethoven započal éru, kdy provedení už vyžadovalo hru na nejvyšší úrovni. 

Úvodní věta v sonátové formě začíná zprudka dvěma akordy (mollovým a durovým), po kterých následuje pauza. Z pianissima se postupně začíná rozvíjet téma, avšak změny tóniny a kypivý pohyb v šestnáctinách vyvolávají napětí. Kontrastní Molto adagio v E dur poskytuje kýžené uklidnění a patří bezpochyby k vůbec nejkrásnějším Beethovenovým pomalým větám. K jejímu napsání inspirovaly Beethovena podle jeho žáka a přítele Carla Czerného úvahy nad nebeskou klenbou a hudbou sfér. Máme dojem nekonečné melodie, která jako by vzdávala hold nekonečnosti všehomíra a kráse přírody. V triu následující věty skladatel využívá tématu ruské lidové písně. Šlo o vstřícné gesto vůči objednateli skladby – hraběti Razumovskému, ruskému vyslanci u vídeňského dvora, v jehož paláci měl kvartet svou premiéru. (Původně vznešenému tématu však skladatel dodává spíše rozpustilý charakter.) Celou skladbu uzavírá tanečně odlehčené rondo.

Poslední Beethovenovy kvartety tvoří zcela svébytný svět a autor jimi natolik předstihl dobu, že zůstaly většinou hudební veřejnosti dlouho nepochopené a nedoceněné. Zkomponoval je mezi lety 1824–1826, tedy až po své Deváté symfonii. Vedle klavírních sonát byly právě kvartety pro Beethovena prostředkem, který mu umožňoval projevit obsah svrchovaně intimní – skladatel nám zde dává nahlédnout do svého nejvnitřnějšího světa. V porovnání s ostatní kvartetní literaturou té doby vyžadovaly na straně posluchačů mnohem vyšší míru pozornosti a hudební vyzrálosti, přičemž ve ztížené přístupnosti hrála roli i jejich určitá polyfoničnost.

Smyčcový kvartet B dur, op. 130, dodatečně označený jako třináctý, ve skutečnosti však zkomponovaný jako čtrnáctý, věnoval skladatel ruskému knížeti Golicynovi. Je jedním z trojice kvartetů, které si u něj kníže – sám amatérský hudebník – v listopadu 1822 objednal. Dílo nemělo jednoduchou genezi. První verze spatřila světlo světa v listopadu 1825 po zhruba osmi měsících práce. Před vydáním však nakladatel Beethovena požádal o zkomponování jiné závěrečné věty. Měl za to, že rozsáhlá a obtížná fuga se jako závěrečná věta ke zbytku skladby příliš nehodí. (Při premiéře kvartetu v původní verzi v březnu 1826 se navíc tato část nesetkala s velkým pochopením – například recenzent Allgemeine musikalische Zeitung napsal, že se „neodvažuje interpretovat smysl fugového finále“, které pro něj bylo „nesrozumitelné jako čínština“.) Beethoven tedy zkomponoval nový závěr a fugu ponechal jako samostatnou skladbu, která vyšla tiskem roku 1827 jako Velká fuga B dur, op. 133. (Dodatečně napsaná závěrečná věta Finale: Allegro byla posledním dokončeným kusem před skladatelovou smrtí v březnu 1827. Její veselá atmosféra však neprozrazuje nic o Beethovenově neutěšeném zdravotním stavu, neklidné mysli a celkovém vyčerpání.)

Kvartet je netradičně rozvržen do šesti vět, jejichž délka i charakter jsou značně proměnlivé. Úvodní věta má volnou sonátovou formu a střídá rozjímavou a hravou polohu. Ve druhé větě následuje odlehčené scherzo. Hlavní téma Andante zazní hned zkraje ve violovém partu a nápaditým způsobem se v něm mísí radostná nálada s určitou dávkou zasněné melancholie. Alla danza tedesca („tanec v německém stylu“) slouží jako další scherzo. Hluboká, intenzivně emocionální pátá věta – Cavatina – se vyznačuje zpěvností, kterou dává tušit už její název (druh operní árie). Na citlivého Beethovena měla navíc zvláštní vliv: podle vlastních slov jej dováděla k slzám pokaždé, když na ni pomyslel. 

Velká fuga – původní závěrečná věta Smyčcového kvartetu B dur, op. 130 – má celkem pět částí, z nichž první (Beethovenem nadepsaná jako „Ouvertura“) nám dává do určité míry přehled o tom, co bude následovat. Druhou částí je vlastní fuga, kdy je téma v podání jednoho nástroje postupně opakováno v ostatních partech a dále rozvíjeno. V tomto případě Beethoven přináší témata rovnou dvě, jde tedy o dvojitou fugu. Třetí část poskytuje po dramatu předchozí části určité zklidnění a projasnění, zatímco ve čtvrté se opět navracíme do bouřlivých vod – skladatel si pohrává s tematickým materiálem fugy a variuje ho do takové míry, až vzniká místy dojem chaosu plného disonancí a rytmických vychýlení. Poslední, pátá část se navrací k obsahu prosvětlené části prostřední a ústí do triumfálně radostného závěru.

Karlu Holzovi, sekundistovi v kvarteta Ignaze Schuppanzigha, které Smyčcový kvartet B dur v roce 1826 poprvé veřejně provedlo, Beethoven naznačil svůj přístup k fuze: „Napsat fugu není žádné umění, napsal jsem jich na tucty v době svých studií. Ale fantazie chce také uplatnit svá práva a dnes musí do té starobylé formy proniknout nový, skutečně poetický živel.“ Jistě má své opodstatnění, že Igor Stravinskij považoval Velkou fugu za naprosto současnou skladbu, která zůstane současnou napořád.