Šestnáct smyčcových kvartetů Ludwiga van Beethovena představuje vedle symfonií a klavírních sonát jeden z hlavních pilířů jeho tvorby. V kontextu celé kvartetní literatury jsou ojedinělé svou hudební řečí, obrovskou mírou invence i nároky na interprety. Dnes večer si vyslechneme Smyčcový kvartet e moll, op. 59, č. 2, ze skladatelova středního tvůrčího období a Smyčcový kvartet B dur, op. 130, jenž vznikl na sklonku jeho života. K tomuto kvartetu existují dvě závěrečné věty. První z nich (původní finále) byla vydaná také samostatně jako Velká fuga, op. 133.
Smyčcový kvartet e moll, op. 59, č. 2, je součástí trojice kvartetů, které Beethoven zkomponoval v letech 1806 a 1807. Od jeho posledního počinu na tomto poli uplynulo šest let (šlo o šestici kvartetů sdružených pod opusovým číslem 18) a skladatel od té doby prošel značným hudebním i myšlenkovým vývojem – v té době už měl za sebou mimo jiné Symfonii č. 3 Es dur „Eroica“ či operu Fidelio. Do života mu také již několik let zasahovala počínající hluchota, která byla pro Beethovena těžkou ranou a nutila jej čím dál víc se stranit společnosti. Všechny tři kvartety mají symfonický ráz a jejich styl a hudební řeč se již naprosto odklonily od kvartetní hudby 18. století. Zatímco většinu předchozí kvartetní literatury dokázali zvládnout i zdatní amatérští hudebníci, lze říci, že trojicí kvartetů op. 59 Beethoven započal éru, kdy provedení už vyžadovalo hru na nejvyšší úrovni.
Úvodní věta v sonátové formě začíná zprudka dvěma akordy (mollovým a durovým), po kterých následuje pauza. Z pianissima se postupně začíná rozvíjet téma, avšak změny tóniny a kypivý pohyb v šestnáctinách vyvolávají napětí. Kontrastní Molto adagio v E dur poskytuje kýžené uklidnění a patří bezpochyby k vůbec nejkrásnějším Beethovenovým pomalým větám. K jejímu napsání inspirovaly Beethovena podle jeho žáka a přítele Carla Czerného úvahy nad nebeskou klenbou a hudbou sfér. Máme dojem nekonečné melodie, která jako by vzdávala hold nekonečnosti všehomíra a kráse přírody. V triu následující věty skladatel využívá tématu ruské lidové písně. Šlo o vstřícné gesto vůči objednateli skladby – hraběti Razumovskému, ruskému vyslanci u vídeňského dvora, v jehož paláci měl kvartet svou premiéru. (Původně vznešenému tématu však skladatel dodává spíše rozpustilý charakter.) Celou skladbu uzavírá tanečně odlehčené rondo.
Poslední Beethovenovy kvartety tvoří zcela svébytný svět a autor jimi natolik předstihl dobu, že zůstaly většinou hudební veřejnosti dlouho nepochopené a nedoceněné. Zkomponoval je mezi lety 1824–1826, tedy až po své Deváté symfonii. Vedle klavírních sonát byly právě kvartety pro Beethovena prostředkem, který mu umožňoval projevit obsah svrchovaně intimní – skladatel nám zde dává nahlédnout do svého nejvnitřnějšího světa. V porovnání s ostatní kvartetní literaturou té doby vyžadovaly na straně posluchačů mnohem vyšší míru pozornosti a hudební vyzrálosti, přičemž ve ztížené přístupnosti hrála roli i jejich určitá polyfoničnost.
