Český spolek pro komorní hudbu • Kirill Gerstein

Serenáda pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas d moll, op. 44 (23')

Antonín Dvořák

Serenáda d moll, op. 44, Antonína Dvořáka je dílem lehkosti a pohody, zcela odpovídající historické úloze podobných skladeb. Původně byly serenády hudebními zastaveníčky, jaká provozovali zamilovaní kavalíři pod okny své vyvolené. Instrumentální podoba serenád vytvořila cyklickou formu, jež takové podvečerní vystoupení imituje, včetně příchodu hudebníků, galantního dvoření, i milostné písně. Dvořákova předchozí Serenáda E dur, op. 11, byla určena smyčcům a její ohlas skladatele přiměl k vytvoření další podobné skladby, pro jiné obsazení. Tentokrát volil dechy, doplněné o violoncello a kontrabas. Serenáda d moll, op. 44, vznikla během dvou týdnů v lednu roku 1878. Připomínka klasické serenády mozartovského typu se Dvořákovi proměňuje v prezentaci české podoby tohoto skladebného druhu, nejvíce v menuetové větě, jež spíš připomíná českou sousedskou a do jejíž střední části dokonce proniká rytmus furianta. Po zpěvném Andante přichází finální věta, charakterizovaná polkovým rytmem.

Symfonie č. 38 D dur, K 504 „Pražská“ (30')

Wolfgang Amadeus Mozart

Na základě úspěchu prvního pražského provedení opery Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta, které se uskutečnilo v prosinci 1786 v Nosticově (Stavovském) divadle, pozvala „společnost velkých znalců a milovníků hudby“ – jak psal Leopold Mozart své dceři 12. ledna 1787 – skladatele do Prahy. Mozart následujícího měsíce do Prahy skutečně přijel, viděl svého Figara a jeho představení 22. ledna 1787 sám řídil. Tři dny předtím, 19. ledna, uspořádal v divadle hudební akademii, při níž hrál na klavír a uvedl Symfonii D dur (KV 504), která později dostala jméno „Pražská“. Mozartovští znalci nejsou dodnes zajedno, k jakému účelu byla původně komponována, snad pro neuskutečněnou (nedoloženou) akademii ve Vídni. Tomu by nasvědčovala skutečnost, že náčrtek finální věty vznikl již na jaře 1786, rozpracovanou kompozici však tehdy Mozart odložil. Další informace o nové symfonii je v Mozartově vlastním soupise tvorby ze začátku prosince 1786. Ať už byla skladba dokončena pro chystanou cestu do Prahy nebo k jiné příležitosti, je pražský koncert v každém případě jejím prvním prokazatelným provedením. Symfonie je třívětá, bez taneční věty, a ani v tomto bodě nejsou muzikologové zajedno; někteří se domnívají, že se Mozart vědomě vrátil k staršímu typu italské sinfonie, jiní tvrdí, že během práce pocítil menuet jako stylově příliš odlišný, případně jej vyloučil jako již „nemoderní“, či byl prostým důvodem nedostatek času. První věta v sonátové formě je uvedena pomalým úvodem, nejdelším, jaký kdy Mozart napsal a který už je jakousi předzvěstí předehry Dona Giovanniho, allegrová část je jedním z krásných příkladů Mozartova umění polyfonní práce, jejíž rytmickou stránku charakterizují vpřed se ženoucí synkopy. Klidné, značně prochromatizované andante druhé věty, v jejíž instrumentaci scházejí trubky a tympány, je koncipováno rovněž na půdorysu sonátové formy a střídá ho buffózní finále. Jeho vstupní téma upomíná na duet Zuzanky a Cherubina z druhého dějství Figarovy svatby, pro pražské publikum to tedy byla připomínka již známého díla. Stejně jako u předchozích vět, pracuje Mozart i tentokrát v sonátovém provedení pouze s hlavním tématem. Hudební historik Alfred Einstein finále Pražské symfonie považoval za „jednu z oněch zvláštních Mozartových vět, které při vší zdánlivé radostnosti a dokonalosti zanechávají jizvu na duši: s krásou je zde spojena smrt.“

Koncert pro klavír a orchestr č. 1 C dur, op. 15 (34')

Ludwig van Beethoven

První nedokončený pokus o kompozici klavírního koncertu v tvorbě Ludwiga van Beethovena pochází z roku 1784. Mezi lety 1787–1790 vznikl Klavírní koncert B dur op. 19, který skladatel ještě několikrát přepracoval a figuruje v soupisu děl jako druhý v pořadí (roku 1795 Klavírní koncert C dur op. 15 s pořadovým číslem jedna je tedy chronologicky pozdějšího data vzniku). Celkem vytvořil Beethoven pět klavírních koncertů, šestý nedokončil. V Klavírním koncertu C dur je ještě patrný vliv Mozartova vzoru. Pokrok ve stavbě klavíru však už umožnil Beethovenovi obohatit sólistický part novými prvky, ve formální struktuře prohloubil myšlenkovou souvislost mezi jednotlivými větami, podstatně rozšířil harmonickou stránku a instrumentační složku doprovodného orchestru; v Klavírním koncertu C dur poprvé použil v orchestru tympány, klarinety a trubky. První větu otevírá v orchestru expozice pochodového charakteru, také druhé téma uvádí nejprve orcchestr. Reprízu uzavírá technicky náročná sólová kadence klavíru. Kadence byly původně improvizované a pro Beethovena jako autora a zároveň interpreta tvořily součást bezprostředního kompozičního procesu; roku 1809 však vypracoval notový zápis kadence a učinil tak i u dalších svých koncertů. Finální věta v rondové formě svým humorným charakterem upomíná na Haydnův vliv. Klavírní koncert C dur pravděpodobně zazněl poprvé 29. března 1795 na ve Dvorním divadle ve Vídni, a to ve zvláštní souvislosti. Hlavním číslem programu, pořádaného penzijní Společností vdov a sirotků hudebních umělců, bylo oratorium na mnohokrát zhudebněné libreto Pietra Metastasia Gioas re di Giuda dnes zapomenutého Antonia Casimira Cartellieriho (1772–1807), hudebníka ve službách Lobkoviců. Beethovenovo nové dílo zaznělo jako vsuvka. „Proslulý pan Ludwig van Beethoven  sklidil se svým vlastním zcela novým koncertem pro klavír jednomyslný úspěch publika,“ psaly Wiener Zeitung 1. dubna 1795. Podle některých názorů však při této příležitosti zazněl Koncert B dur, a Koncert C dur teprve 18. prosince téhož roku na velké hudební akademii v sále Reduty, k níž Beethovena přizval pořádající Joseph Haydn. Dne 29. března 1800 oznamovaly Wiener Zeitung, že „dvorní divadlo umožnilo panu Ludwigu van Beethovenovi uspořádat benefiční koncert, jehož termín je stanoven na 2. dubna.“ Na tomto koncertě pak zaznělo dílo v revidované, definitivní verzi.

Komorní orchestr České filharmonie

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil pro 123. sezonu České filharmonie. Od té doby se zhostil řady projektů, ať už v rámci sezony v Rudolfinu, nebo na festivalech v České republice i v zahraničí.

Kirill Gerstein

klavír, umělecký vedoucí

Narodil se na území tehdejšího Sovětského svazu, studoval v USA, Španělsku a Maďarsku a nyní žije v Berlíně. Klavírista Kirill Gerstein, dnes americký občan, představuje jakýsi průsečík interpretačních tradic, které nasál v průběhu svého hráčského zrání a nechal se jimi inspirovat pro vytvoření vlastní hudební řeči. Podobně jako zeměpisně, pohybuje se také na rovině historické: jeho repertoár zahrnuje skladby tradičního kánonu i soudobou hudbu. Vyrostl však také na jazzu.

Právě jazz ho přivedl na Berklee College of Music, jejímž historicky nejmladším žákem se ve čtrnácti letech stal. Jako prostředník zde fungovala jazzová legenda Gary Burton, se kterým se Gerstein setkal Petrohradu. V Bostonu poté studoval několik let jazzový i klasický klavír, než se nakonec rozhodl pro kariéru klasického pianisty a vydal se na newyorskou Mannhattan School of Music. Po jejím absolvování si své interpretační obzory rozšířil ještě u Dmitrije Baškirova na Escuela Superior de Musica Reina Sofia v Madridu a u Ference Radose v Budapešti. V této době se začal objevovat na koncertních pódiích, k čemuž mu dopomohlo vítězství ve slavné Mezinárodní soutěži Arthura Rubinsteina v Tel Avivu.

Vybudoval si pověst klavíristy, který je známý svou pokročilou technikou, promyšlenou interpretací a důkladným čtením partitur. Jako sólista vystupuje s nejproslulejšími světovými tělesy, v sezoně 2025/2026 například s orchestry lipského Gewandhausu a curyšského Tonhalle, Dánským a Estonským národním symfonickým orchestrem, Orchestre de Paris či Vídeňskými symfoniky, recitály pak dával mimo jiné v Japonsku či Irsku.

Je znám svou interpretací soudobé hudby – dokonce i výdělek z ceny Gilmore Artist Award použil na objednávku nových děl. Spjat je zejména se skladatelem Thomasem Adèsem, který pro něj napsal klavírní koncert, jehož nahrávka s Bostonským symfonickým orchestrem byla v roce 2020 nominována na cenu Grammy a získala Gramophone Award. Další společná cena přišla roku 2021, International Classical Music Award, a to za nahrávku Adèsových sólových klavírních kompozic a skladeb pro dva klavíry, které natáčeli společně.

V roce 2025 premiéroval v Carnegie Hall skladbu španělského skladatele Francisca Colla Two Waltzes Toward Civilization a na jaře 2026 tamtéž uvedl jeho klavírní koncert společně se sirem Simonem Rattlem za doprovodu Bavorského rozhlasového symfonického orchestru.

S Českou filharmonií váže Gersteina dlouholetá spolupráce, jež započala v roce 2012 ještě pod vedením Jiřího Bělohlávka a pokračovala množstvím dalších pražských návštěv, evropským i americkým turné a nahrávkou Čajkovského klavírních koncertů. Naposledy v Rudolfinu vystoupil v roce 2024 s Mozartovým Klavírním koncertem d moll.

Gerstein předává své zkušenosti studentům klavíru na Vysoké škole Hannse Eislera v Berlíně a na Kronbergově akademii. Právě pod záštitou druhé zmíněné školy pak vznikl i cyklus online seminářů s názvem „Kirill Gerstein invites…“, v rámci nichž debatuje s významnými osobnostmi hudebního světa, včetně zmíněného Thomase Adèse, Kaiji Saariaho či Sira Antonia Pappana.

Jan Fišer

umělecký vedoucí

Koncertní mistr České filharmonie Jan Fišer se narodil do hudební rodiny. Svůj výrazný hudební talent projevoval už od dětství, kdy zvítězil v mnoha soutěžích (Kocianova houslová soutěž, Concertino Praga, Tribuna mladých hudebníků UNESCO, Beethovenův Hradec aj.).

Na housle začal hrát pod vedením Hany Metelkové, později studoval na Pražské konzervatoři u Jaroslava Foltýna. Celkem třikrát absolvoval slavnou letní školu na Meadowmount School of Music, kde poznal svého pozdějšího pedagoga, koncertního mistra Pittsburského symfonického orchestru Andrése J. Cárdenese. Ve třídě tohoto významného profesora v roce 2003 absolvoval Carnegie Mellon University – School of Music v Pittsburghu. Své hudební vzdělání si rozšířil na mnoha mistrovských kurzech vedených například Pinchasem Zukermanem, Gilem Shahamem nebo Josephem SIlversteinem. 

Právě když se rozhodoval, zda v USA zůstane, vypsal orchestr Prague Philharmonia konkurz na pozici koncertního mistra. Ten Fišer vyhrál a v tomto orchestru setrval celých šestnáct let – tedy až do roku 2020, kdy se přesunul na stejnou pozici do České filharmonie. Jako hostující koncertní mistr se představil u Bamberských symfoniků, v Německé rozhlasové filharmonii Saarbrücken Kaiserslautern či v Symfonickém orchestru BBC. Zastává také pozici uměleckého vedoucího Komorního orchestru České filharmonie.

Jako sólový hráč se představil publiku v Německu, Rakousku, Slovensku, Slovinsku, Itálii, Francii či Polsku, ale také například v Japonsku. Zúčastnil se i významných hudebních festivalů (Pau Casals International Music Festival ve Španělsku, Murten Classics ve Švýcarsku, Brevard Music Festival v USA). Vystupuje též s českými orchestry včetně Prague Philharmonia, Janáčkovy filharmonie Ostrava či České filharmonie, se kterou jsme ho mohli například slyšet začátkem roku 2026 v Beethovenově Trojkoncertu pro housle, violoncello a klavír společně s Václavem Petrem a Karolinou Pancernaite.

Kromě bohatých orchestrálních a sólových aktivit se věnuje také komorní hře – s klavíristou Ivem Kahánkem a violoncellistou Tomášem Jamníkem tvoří Dvořákovo trio, které se řadí mezi přední české komorní soubory a zaznamenalo úspěchy například v renomovaných sálech Berlínské či Labské filharmonie.

Jan Fišer rovněž pravidelně natáčí pro televizi i rozhlas a jako jeden z pěti laureátů se podílel na CD Pocta Jaroslavu Kocianovi k výročnímu 40. ročníku Kocianovy mezinárodní houslové soutěže. Věnuje se i pedagogické činnosti – působí v roli mentora ve stipendijní akademii MenART a pravidelně vyučuje na hudebních kurzech, mezi nimiž nechybí Ševčíkova akademie v Horažďovicích či Hudební akademie Telč.

Hraje na francouzské housle ze začátku 19. století připisované houslaři Françoisovi-Louisi Piqueovi.