Český spolek pro komorní hudbu • András Schiff

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil pro 123. sezonu České filharmonie. Od té doby se zhostil řady projektů, ať už v rámci sezony v Rudolfinu, nebo na festivalech v České republice i v zahraničí.

Sir András Schiff je uznávaný na celém světě jako klavírista, dirigent, pedagog a lektor. Do svého interpretačního pojetí vnáší mistrovské a intelektuální vhledy, kterými inspiruje posluchače i kritiky. Narodil se v Budapešti v roce 1953 a studoval hru na klavír na místní Akademii Ference Liszta u Pála Kadosy, Györge Kurtága a Ference Radose a v Londýně u Georga Malcoma. Jeho kompletní provedení Beethovenových sonát a děl Johanna Sebastiana Bacha, Josepha Haydna, Franze Schuberta a Bély Bartóka jsou důležitou součástí jeho interpretační kariéry.

Spolupracoval s předními světovými orchestry, nyní se však zaměřuje především na sólové recitály, dirigování od klavíru a unikátní dirigentské projekty. Jeho Bachovská vystoupení se stala každoročním vrcholem festivalu BBC Proms a pravidelně vystupuje také na festivalech ve Verbier, Salcburku a Baden-Badenu, stejně jako v londýnské Wigmore Hall. V sezoně 2022/2023 byl rezidenčním umělcem Newyorské filharmonie.

Vicenza je domovem Cappella Andrea Barca – jeho vlastního komorního orchestru složeného z mezinárodních sólistů, komorních hráčů a přátel, který byl založen v roce 1999. Společně vystoupili v Carnegie Hall, na festivalu v Lucernu a na Mozartwoche v Salcburku a čekají je turné po Asii a cyklus Bachových klavírních koncertů v Evropě. Orchestr je kurátorem festivalu v Teatro Olimpico ve Vicenze.

Sir András má úzké vztahy s Chamber Orchestra of Europe, Budapest Festival Orchestra a Orchestra of the Age of Enlightenment, u něhož v roce 2018 přijal roli Associated Artist, čímž potvrdil svůj zájem o hraní na dobové klávesové nástroje.

Mezi nejvýznamnější nahrávky Sira Andráse Schiffa pro ECM New Series patří kompletní Beethovenovy klavírní sonáty nahrané živě v Curychu, sólové recitály se skladbami Schuberta, Schumanna a Janáčka a také Bachovy partity, Goldbergovy variace a Dobře temperovaný klavír. V červnu 2021 nahrál dva Brahmsovy koncerty s Orchestra of the Age of Enlightenment na dobové nástroje.

Pokračuje v podpoře nových talentů, především prostřednictvím série „Building Bridges“, která zprostředkovává vystoupení nadějným mladým umělcům. Vyučuje také na akademiích Barenboim-Said a v Kronbergu a často přednáší a pořádá mistrovské kurzy. V roce 2017 vyšla v nakladatelství Bärenreiter jeho kniha „Music Comes from Silence“, eseje a rozhovory s Martinem Meyerem.

Mezi četná ocenění Sira Andráse Schiffa patří Zlatá medaile Mezinárodní nadace Mozarteum (2012), Německý Velký kříž za zásluhy s hvězdou (2012), Zlatá medaile Královské filharmonické společnosti (2013), Rytířský řád za zásluhy o hudbu (2014) a doktorát Royal College of Music (2018). V roce 2021 mu byla udělena cena Jean Gimbel Lane za klavírní výkon od The Henry and Leigh Bienen School of Music na Northwestern University.

Serenáda d moll, op. 44, Antonína Dvořáka je dílem lehkosti a pohody, zcela odpovídající historické úloze podobných skladeb. Původně byly serenády hudebními zastaveníčky, jaká provozovali zamilovaní kavalíři pod okny své vyvolené. Instrumentální podoba serenád vytvořila cyklickou formu, jež takové podvečerní vystoupení imituje, včetně příchodu hudebníků, galantního dvoření, i milostné písně. Dvořákova předchozí Serenáda E dur, op. 11, byla určena smyčcům a její ohlas skladatele přiměl k vytvoření další podobné skladby, pro jiné obsazení. Tentokrát volil dechy, doplněné o violoncello a kontrabas. Serenáda d moll, op. 44, vznikla během dvou týdnů v lednu roku 1878. Připomínka klasické serenády mozartovského typu se Dvořákovi proměňuje v prezentaci české podoby tohoto skladebného druhu, nejvíce v menuetové větě, jež spíš připomíná českou sousedskou a do jejíž střední části dokonce proniká rytmus furianta. Po zpěvném Andante přichází finální věta, charakterizovaná polkovým rytmem.

První nedokončený pokus o kompozici klavírního koncertu v tvorbě Ludwiga van Beethovena pochází z roku 1784. Mezi lety 1787–1790 vznikl Klavírní koncert B dur op. 19, který skladatel ještě několikrát přepracoval a figuruje v soupisu děl jako druhý v pořadí (roku 1795 Klavírní koncert C dur op. 15 s pořadovým číslem jedna je tedy chronologicky pozdějšího data vzniku). Celkem vytvořil Beethoven pět klavírních koncertů, šestý nedokončil. V Klavírním koncertu C dur je ještě patrný vliv Mozartova vzoru. Pokrok ve stavbě klavíru však už umožnil Beethovenovi obohatit sólistický part novými prvky, ve formální struktuře prohloubil myšlenkovou souvislost mezi jednotlivými větami, podstatně rozšířil harmonickou stránku a instrumentační složku doprovodného orchestru; v Klavírním koncertu C dur poprvé použil v orchestru tympány, klarinety a trubky. První větu otevírá v orchestru expozice pochodového charakteru, také druhé téma uvádí nejprve orcchestr. Reprízu uzavírá technicky náročná sólová kadence klavíru. Kadence byly původně improvizované a pro Beethovena jako autora a zároveň interpreta tvořily součást bezprostředního kompozičního procesu; roku 1809 však vypracoval notový zápis kadence a učinil tak i u dalších svých koncertů. Finální věta v rondové formě svým humorným charakterem upomíná na Haydnův vliv. Klavírní koncert C dur pravděpodobně zazněl poprvé 29. března 1795 na ve Dvorním divadle ve Vídni, a to ve zvláštní souvislosti. Hlavním číslem programu, pořádaného penzijní Společností vdov a sirotků hudebních umělců, bylo oratorium na mnohokrát zhudebněné libreto Pietra Metastasia Gioas re di Giuda dnes zapomenutého Antonia Casimira Cartellieriho (1772–1807), hudebníka ve službách Lobkoviců. Beethovenovo nové dílo zaznělo jako vsuvka. „Proslulý pan Ludwig van Beethoven  sklidil se svým vlastním zcela novým koncertem pro klavír jednomyslný úspěch publika,“ psaly Wiener Zeitung 1. dubna 1795. Podle některých názorů však při této příležitosti zazněl Koncert B dur, a Koncert C dur teprve 18. prosince téhož roku na velké hudební akademii v sále Reduty, k níž Beethovena přizval pořádající Joseph Haydn. Dne 29. března 1800 oznamovaly Wiener Zeitung, že „dvorní divadlo umožnilo panu Ludwigu van Beethovenovi uspořádat benefiční koncert, jehož termín je stanoven na 2. dubna.“ Na tomto koncertě pak zaznělo dílo v revidované, definitivní verzi.

Na základě úspěchu prvního pražského provedení opery Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta, které se uskutečnilo v prosinci 1786 v Nosticově (Stavovském) divadle, pozvala „společnost velkých znalců a milovníků hudby“ – jak psal Leopold Mozart své dceři 12. ledna 1787 – skladatele do Prahy. Mozart následujícího měsíce do Prahy skutečně přijel, viděl svého Figara a jeho představení 22. ledna 1787 sám řídil. Tři dny předtím, 19. ledna, uspořádal v divadle hudební akademii, při níž hrál na klavír a uvedl Symfonii D dur (KV 504), která později dostala jméno „Pražská“. Mozartovští znalci nejsou dodnes zajedno, k jakému účelu byla původně komponována, snad pro neuskutečněnou (nedoloženou) akademii ve Vídni. Tomu by nasvědčovala skutečnost, že náčrtek finální věty vznikl již na jaře 1786, rozpracovanou kompozici však tehdy Mozart odložil. Další informace o nové symfonii je v Mozartově vlastním soupise tvorby ze začátku prosince 1786. Ať už byla skladba dokončena pro chystanou cestu do Prahy nebo k jiné příležitosti, je pražský koncert v každém případě jejím prvním prokazatelným provedením. Symfonie je třívětá, bez taneční věty, a ani v tomto bodě nejsou muzikologové zajedno; někteří se domnívají, že se Mozart vědomě vrátil k staršímu typu italské sinfonie, jiní tvrdí, že během práce pocítil menuet jako stylově příliš odlišný, případně jej vyloučil jako již „nemoderní“, či byl prostým důvodem nedostatek času. První věta v sonátové formě je uvedena pomalým úvodem, nejdelším, jaký kdy Mozart napsal a který už je jakousi předzvěstí předehry Dona Giovanniho, allegrová část je jedním z krásných příkladů Mozartova umění polyfonní práce, jejíž rytmickou stránku charakterizují vpřed se ženoucí synkopy. Klidné, značně prochromatizované andante druhé věty, v jejíž instrumentaci scházejí trubky a tympány, je koncipováno rovněž na půdorysu sonátové formy a střídá ho buffózní finále. Jeho vstupní téma upomíná na duet Zuzanky a Cherubina z druhého dějství Figarovy svatby, pro pražské publikum to tedy byla připomínka již známého díla. Stejně jako u předchozích vět, pracuje Mozart i tentokrát v sonátovém provedení pouze s hlavním tématem. Hudební historik Alfred Einstein finále Pražské symfonie považoval za „jednu z oněch zvláštních Mozartových vět, které při vší zdánlivé radostnosti a dokonalosti zanechávají jizvu na duši: s krásou je zde spojena smrt.“