Český spolek pro komorní hudbu • Julia Fischer Quartet

Snad nikdy v dějinách hudby nebyl úsek dvaadvaceti taktů předmětem tolika diskusí, jako tomu bylo v případě úvodu první věty Smyčcového kvartetu C dur (č. 19, KV 465) Wolfganga Amadea Mozarta. V něm se autor odhodlal popřít do té doby obvyklý tonální plán a melodickou linii jednotlivých nástrojů sestavil s odvahou, která se nevyhýbala výsledným disonancím a příčnostem, proto bývá tento kvartet provázen přívlastkem „Disonantní“. Jedná se o poslední ze souboru šesti smyčcových kvartetů komponovaných od roku 1782 do 14. ledna 1785 a věnovaných Josefu Haydnovi. Oba hudebníci se v té době setkávali na komorních produkcích, kde se Haydn ujímal partu houslí a Mozart hrál na violu. Haydn skladby slyšel na zkouškách 15. ledna a 12. února, kam se dostavil i otec skladatele Leopold Mozart. Haydn mu tehdy vyjádřil svůj obdiv vůči Wolfgangovi – považoval jej za největšího skladatele, kterého kdy poznal, a to kvůli jeho vybranému vkusu a nejdokonalejšímu umění kompozice. 

Mozartova genialita se naplno projevila i v kvartetu C dur. V první větě, po výše zmíněném úvodu v tempu Adagio, nastupuje Allegro s celkovým půdorysem sonátové formy. Témata jsou tu obměňována sofistikovanými variacemi a modulacemi vedoucími k odvážnému harmonickému a tektonickému rozvržení, a tato důmyslná organizace materiálu má za výsledek neobvyklou expresivitu. Druhá věta se vyznačuje zpěvností, má dvě části spojené krátkým přechodem. Menuet třetí věty bývá označován za nejzdařilejší v celé sérii kvartetů, je plný překvapení i patetických akcentů. Brilantní finále – Allegro molto – je opět rozvržené v sonátové formě a podobně jako první věta udivuje sofistikovanou tematickou prací vedoucí k velkolepému závěru.

Hodí se připomenout, že jeden ze vzácných dobových opisů tohoto díla se zachoval v Čechách a nachází se v lobkowiczkých sbírkách společně s dalšími kvartety téhož celku. Věnování Josefu Haydnovi Mozart uskutečnil při příležitosti prvního vydání s datem 1. září 1785. V italsky psaném textu autor symbolicky posílá své skladby jako děti do světa a svěřuje je do ochrany slavného umělce a protektora, který je navíc jeho přítelem. Žádá o shovívavost nad možnými omyly a doufá v zachování jejich přátelství, kterého si vysoce cení. Haydn se své role ochránce skutečně ujal, neboť na pochybnosti vyvolané úvodem šestého kvartetu reagoval slovy: „Pokud to Mozart napsal, musel to tak chtít.“

V Mozartově díle se objevily disonantní souzvuky i v jiných dílech (Figarova svatba, poslední opusy pro sólový klavír). V době vzniku a v průběhu devatenáctého století byl kvartet bezvýhradně přijímán jen ve výjimečných případech, spíš byl vystaven nepochopení a odmítání – například když italští vydavatelé vraceli noty kvůli údajným chybám, nebo když byla partitura opravována. Skutečné nadšení nad onou neobvyklou úvodní partií projevily až na začátku 20. století zakládající osobnosti tzv. druhé vídeňské školy, která ve svých teoreticko-filozofických proklamacích atonální hudby poukazovala i na další podobné příklady z minulosti.

První tři dekády 20. století jsou obdobím, kdy vznikala nejznámější díla Leoše Janáčka. Ačkoliv skladatel až do konce života sledoval soudobé umělecké trendy, zmíněné atonalitě nikdy plně nedůvěřoval. Disonance však je v jeho pozdní tvorbě častým prvkem. Stručně vyjádřeno, v Janáčkově hudební teorii zesiluje účinek následné konsonance (libozvuku) a obecně umocňuje vnímání obsahové a programní stránky kompozice vyjádřením nesouladu, osudové nepřízně či bolestného citu. 

Janáčkův druhý smyčcový kvartet „Listy důvěrné“ z roku 1928 (původně zvaný „Listy milostné“), je věnován přítelkyni Kamile Stösslové (1891–1935). Setkání s touto ženou prozářilo více jak deset posledních let umělcova života a druhý kvartet, který měl být obrazem jejich vztahu, je naplněn nejen líbeznou melodikou, ale také dramatickými a drásavými pasážemi. Původní rukopis je datován od 29. ledna do 19. února 1928. Ve svém posledním komorním díle Janáček využívá maximum technických a výrazových prostředků s důrazem na obsah. Počet hudebních motivů je střídmý, avšak práce s nimi je neobyčejně variabilní. Materiál je metricky i tempově zvlněný, harmonická stránka často využívá kvartové akordy, nezřídka se objevuje polyfonie. Úroveň zvuku a strategie dynamického průběhu jsou podporovány dlouhými trylky a figuracemi. Janáček věnoval zvýšenou pozornost barvě (sul ponticello). Bylo pro něj důležité do skladby zapojit violu dʼamour kvůli její nástrojové symbolice, což se již za jeho života nesetkalo s pozitivním přijetím. Hudební struktura jednotlivých částí se blíží volnému rondu, není schematická, je však konzistentní díky skladatelově intuici a vnitřnímu zaujetí. Poprvé byla kompozice provedena soukromě Moravským kvartetem v Janáčkově domku na Kounicově ulici v Brně ve dnech 18. a 25. května a 27. června 1928, kdy autor v partituře učinil poslední úpravy. Moravské kvarteto zahrálo skladbu i při veřejné premiéře na pietním setkání, které se konalo po smrti skladatele v brněnském Besedním domě 7. září 1928. 

Smyčcový kvartet č. 1 e moll nazvaný „Z mého života“ zkomponoval Bedřich Smetana na sklonku roku 1876, dva roky poté, co ztratil sluch. Jak už naznačuje podtitul díla, nese autobiografické rysy, je považován za skladatelovu životní zpověď a umělecké vyznání. Intimní podtext mělo už Smetanovo Klavírní trio g moll, op. 15 z roku 1855, které zkomponoval po smrti prvorozené dcerky Bedřišky. Smetana byl svým založením programní skladatel a dramatik a tyto vlastnosti daly tvar i jeho prvnímu smyčcovému kvartetu. Premiéru mělo uskutečnit 19. února 1877 Bennewitzovo kvarteto. Jeho členům se však zdál sloh díla příliš symfonický a odmítli skladbu nastudovat. Veřejně tak kvartet zazněl až 29. března 1879 na koncertě spolku Umělecká beseda, interprety byli Ferdinand Lachner, Jan Pelikán, Josef Kerhan a Alois Neruda. Předtím se však o seznámení se Smetanovou skladbou v užším kruhu postaral skladatelův přítel Josef Srb Debrnov, který pořádal hudební odpoledne ve svém bytě. Pro zájemce tak skladba zazněla někdy v polovině dubna 1878. Smetana Srbovi při té příležitosti napsal, že co se týče stylu jeho kvarteta, přenechává úsudek jiným. Je si vědom, že jeho dílo odporuje obvyklému kvartetnímu stylu, neměl však „úmysl, napsat nějaké quartetto dle receptu a dle usu forem obvyklých, v kterých jsem se již co mladý učen hudební theorie napracoval dosti. [...] U mě se forma každé komposice dá sama sebou dle předmětu.“ Ustálené formy posloužily Smetanovi jako východisko a jejich zákonitosti transformoval podle vlastní potřeby.

Autobiografické pozadí díla je zřejmé, skladatel je ostatně sám sdělil. První věta vyjadřuje vrozenou náklonnost k umění, romantickou nadvládu a „toužení po něčem, co jsem nemohl vyslovit“, a také předtuchu budoucího neštěstí. Polka druhé věty je reminiscencí mládí, její střední část „jest ona, která dle uznání hráčů quartetta naprosto k provedení není,“ svěřil Smetana. „Čistota akordů se prý nedá docílit; upomínám, že maluji v tónech touto větou moje upomínky z kruhů aristokratických, v kterých jsem dlouhá léta žil.“ Třetí věta „upomíná mně blahost první mé lásky k dívce, která později se stala mojí věrnu ženou,“ tedy ke Kateřině Kolářové. Finální věta líčí „poznání způsobu živlu národní hudby, radost nad výsledkem této cesty“ a vede ke zlomu, ke katastrofě hluchoty, ohlášené neodbytně znějícím tónem tříčárkovaného e. „Toť as byl účel této skladby, která jest takořka jen soukromá, a proto úmyslně psana pro 4 nástroje, které jakožto v přátelském úzkým kruhu mají o tom hovořiti mezi sebou.“