Česká filharmonie • Open Air koncert

Když chtěl Zdeněk Fibich povzbudit svou představivost, četl povídky E. T. A. Hofmanna. Při psaní skladby Poem to ale nepotřeboval. Ač ženatý, beznadějně se zamiloval do své žákyně Anežky Schulzové, o téměř dvacet mladší dívky z rodiny novináře a politika Ferdinanda Schulze, která se stala jeho múzou. Roku 1892 ho inspirovala k sepisování milostného hudebního deníku, klavírního cyklu Nálady, dojmy, upomínky, jenž tvoří neuvěřitelných 376 drobných skladeb. Pod číslem 139 (op. 41, č. 6) najdeme Večery na Žofíně, zachycující probouzející se milostný vztah v symbióze s atmosférou jarní přírody. Drobné, leč pianisticky náročné dílko, přepracoval Fibich do orchestrální podoby v selance V podvečer, op. 39, a roku 1901 jej pod názvem Poem celosvětově proslavil český houslista Jan Kubelík.

Vítězslava Nováka, jednoho z žáků Antonína Dvořáka, nazval výstižně dirigent Václav Talich „největším krajinářem české hudby“. Narážel tím především na skladatelovo tvůrčí období na počátku 20. století, kdy Novák nejenže zužitkoval své znalosti moravské a slovenské lidové hudby, ale vepsal do partitury také lásku k přírodě moravského venkova. Mistrovským dílem je v tomto směru Slovácká suita, op. 32, z roku 1903, jejíchž pět částí osobitě zachycuje autorovy dojmy z cest. V té předposlední, U muziky, se stáváme účastníky bujaré taneční scény: hudebníci ladí nástroje, houslista se patřičně předvádí, tanec je čím dál divočejší… Skladbu premiérovala 4. února 1903 s velkým úspěchem Česká filharmonie pod taktovkou svého tehdejšího šéfdirigenta Viléma Zemánka.

Sopranistka Kateřina Kněžíková je jednou z nejperspektivnějších pěvkyní, která se vedle opery stále častěji věnuje koncertnímu repertoáru, na němž spolupracuje s prestižními orchestry, jako jsou Symfonický orchestr BBC, Bamberští symfonikové, Camerata Salzburg či Orchestra dellʼAccademia Nazionale di Santa Cecilia. Jejím stěžejním repertoárem jsou díla Antonína Dvořáka, B ohuslava Martinů či Leoše Janáčka a písňová literatura. Je laureátkou řady pěveckých soutěží, ceny Classic Prague Awards 2018 za nejlepší komorní výkon a Ceny Thálie 2019 za mimořádný jevištní výkon v inscenaci Julietta aneb Snář (B. Martinů) na prknech Národního divadla moravskoslezského.

Již sedmnáctým rokem je stálou členkou Opery Národního divadla, kde v současné době vystupuje v mnoha inscenacích (např. Rusalka, Così fan tutte, Carmen, Kouzelná flétna, Prodaná nevěsta, Jakobín). Příležitostně hostuje v Čechách i v zahraničí, jako například v roce 2021, kdy zazářila v hlavní roli Káti Kabanové na Glyndebourne Opera Festival.

Minulou sezonu jsme islandskou mezzosopranistku Arnheiður Eiríksdóttir slyšeli na její domovské scéně, v Opeře Národního divadla v Praze, jako Rosinu (Lazebník sevillský), Varvaru (Káťa Kabanová), Oktavian (Růžový kavalír), Cherubína (Figarova svatba), Dorabellu (Così fan tutte), Kuchtíka (Rusalka), Stéphana (Romeo a Julie) a Mercédès (Carmen). V březnu 2023 vystoupila v Islandské opeře v Reykjavíku v roli Suzuki (Madama Butterfly).

V letech 2018–2020 byla členkou operního studia při Opeře v Kolíně nad Rýnem, kde k jejím rolím patřily Carlotta (Salieri: La scuola de’gelosi), Svatá Margarete (Braunfels: Scény ze života svaté Jany), Jennie Hildebrand (Weill: Street Scene), Múza/Nicklausse (Hoffmannovy povídky pro děti), Smrt (Stravinskij: Slavík), Glückskind (Stefan Johannes Hanke: Ďábel se třemi zlatými vlasy) a Mercédès (Carmen). Jako Kuchtík (Rusalka) hostovala v operním domě v Kolíně nad Rýnem. 

Arnheiður vystudovala zpěv na konzervatoři v Reykjavíku (2007–2012) a pokračovala na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst pod vedením Sebastiana Vittucciho, Christopha Ulricha Meiera a Reto Nicklera. Ještě během studií ztvárnila Cherubína, Meg Page (Verdi: Falstaff) a Andronika (Händel: Tamerlan) v zámeckém divadle ve vídeňském Schönbrunnu, Dorabellu v Daegu Opera House v Jižní Koreji a Jeníčka (Jeníček a Mařenka) v Islandské opeře. V Praze se poprvé představila v roce 2018 na koncertě Spolku přátel hudebních talentů a Nachtigall Artists v Novoměstské radnici. Od sezony 2020/2021 je sólistkou Opery Národního divadla v Praze.

Držitel Ceny ředitele Národního divadla pro umělce do 35 let, Jiří Brückler, je vyzdvihován pro svůj „ojedinělý hlas, v němž najdeme lyrickou vřelost s melancholickými odstíny i kovovou zvučnost s dramatickým potenciálem“. Studoval zpěv na Pražské konzervatoři pod vedením Jiřího Kotouče a na Akademii múzických umění v Praze u Romana Janála. Je vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech v kategorii Junior. 

V Opeře Národního divadla a Státní opery, v jejímž angažmá je od roku 2012, ztvárnil řadu stěžejních rolí v operách od Mozarta po Brittena. Za roli Rodriga ve Verdiho Donu Carlosovi byl nominován na Cenu Thálie za rok 2013. Do širší nominace na tuto prestižní cenu se však dostal už o čtyři roky dříve díky roli Silvia v Leoncavallových Komediantech při hostování v Divadle F. X. Šaldy v Liberci; tuto roli poté ztvárnil i na MHF Český Krumlov po boku Josého Cury. Je pravidelným hostem Divadla J. K. Tyla v Plzni, Národního divadla Brno nebo Bulharské opery v Sofii. S nejvýznamnějšími českými orchestry spolupracuje též na provádění koncertního repertoáru.

Petr Altrichter pochází z hudební rodiny a hře na hudební nástroje se věnoval od raného dětství. Absolvoval konzervatoř v Ostravě v oborech hra na lesní roh a dirigování. Na JAMU v Brně pokračoval ve studiu dirigování orchestru a dirigování sboru. Mezinárodní pozornost na sebe upoutal v roce 1976, kdy získal titul laureáta a speciální cenu poroty na uznávané dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Na základě tohoto ocenění se stal asistentem Václava Neumanna v České filharmonii, a nastartoval tak svou uměleckou kariéru. Pozvání k zahraničním orchestrům pak na sebe nenechala čekat. Po působení ve Filharmonii Brno se v roce 1988 Petr Altrichter stal dirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a v roce 1990 pak jeho šéfdirigentem. Zároveň také dlouhodobě spolupracoval s Komorní filharmonií Pardubice, na jejíchž zahraničních koncertech dal šanci mnohým mladým sólistům (Isabelle van Keulen, Radek Baborák ad.), kteří jsou nyní součástí světové hudební scény.

V roce 1993 se stal hudebním ředitelem Jihoněmecké filharmonie Kostnice a o čtyři roky později byl jmenován hlavním dirigentem Liverpoolské královské filharmonie. S tímto orchestrem také vystoupil v roce 2000 na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall a natočil několik nahrávek pro vlastní label tělesa RLPO Live. V roce 2001 byl Petr Altrichter pozván do čela Filharmonie Brno, kde setrval dalších sedm let. Jako host řídil významné světové orchestry jako japonský NHK Symphony Orchestra, Berlínské symfoniky, Bruckner Orchester Linz, Varšavskou a Krakovskou filharmonii, Lotyšský národní orchestr v Rize, Orquesta Filarmonica de Gran Canaria, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Nizozemskou filharmonii, Královský dánský orchestr v Kodani, Symfonický orchestr Odense a další. Ve Velké Britániii rovněž spolupracoval s BBC Symphony, Royal Scottish National Orchestra, BBC Scottish Symphony a London Philharmonic Orchestra.

S Českou filharmonií podnikl od roku 2015 koncertní turné do Německa, do Číny. Jižní Korey, Japonska a na Tchaj-wan. Je pravidelným dirigentem stěžejních vzdělávacích projektů České filharmonie – Zkouška orchestru a Společný orchestr žáků ZUŠ a hráčů České filharmonie.