Česká filharmonie • Novoroční koncert

Olga Kern si vybudovala pozici jedné z předních klavíristek své generace. Narodila se do hudební rodiny a svou uměleckou kariéru raketově odstartovala (alespoň v USA) získáním zlaté medaile na slavné Mezinárodní klavírní soutěži Van Cliburna v texaském Fort Worthu, kterou obdržela jako první žena po více než padesáti letech. 

Je však laureátkou mnohých dalších mezinárodních soutěží, například na Concertinu Praga vyhrála v jedenácti letech, na Rachmaninově mezinárodní klavírní soutěži v sedmnácti. V roce 2016 působila jako předsedkyně poroty na sedmém ročníku Cliburnovy mezinárodní amatérské klavírní soutěže a na prvním ročníku Mezinárodní klavírní soutěže Olgy Kern, kde zastává také pozici umělecké ředitelky. Mimo jiné pořádá mistrovské kurzy a od září 2017 působí na klavírní fakultě prestižní Manhattan School of Music. Ve stejném roce obdržela v newyorské metropoli Ellis Island Medal of Honor.

Mezi nedávné a nadcházející významné události patří mj. vystoupení s Minnesotským orchestrem, symfonickými orchestry Baltimoru, St. Louis, Dallasu, Palm Beach, Milwaukee, Austinu a Toleda, Islandským a Dublinským symfonickým orchestrem či turné po USA s Královským národním skotským orchestrem, Královskou filharmonií, Národní symfonickým orchestrem Ukrajiny, Ruskou národní filharmonií a Varšavskou filharmonií.

V sezoně 2017/2018 působila Olga Kern jako rezidenční umělkyně symfonického orchestru San Antonia a s Čínským národním orchestrem mladých se vydala na turné po Číně. V roce 2019 se řadou speciálních koncertů s Národním symfonickým orchestrem Washingtonu D.C. v Kennedyho centru podílela na oslavách 75. narozenin Leonarda Slatkina. Pro tuto a další sezony chystá recitály a koncerty v USA (Orford, Fort Worth, San Francisco, Dallas ad.) i v Evropě (Budapešť, Lisabon, Milán ad.) a také bude součástí poroty mnohých mezinárodních soutěží.

Z její obsáhlé diskografie jmenujme alespoň nahrávku Rachmaninových transkipcí a Variací na Corelliho téma (2004), která byla nominovaná na cenu Grammy, dále Brahmsovy variace (2007), Chopinovy sonáty č. 2 a 3 (2010), Čajkovského klavírní koncert s Rochesterskou filharmonií; CD s ruskými autory včetně děl M. A. Balakireva; živou nahrávku Chopinova klavírního koncertu s Varšavskou filharmonií; Rachmaninovy violoncellové sonáty se Sol Gabettou a CD s Brahmsovými a Šostakovičovými kvintety s Dali Quartet. Podílela se též na mnohých dokumentech, včetně oceněného filmu o soutěži Van Cliburn z roku 2001 „Playing on the Edge“, dále „They came to play“ a „Olga’s journey“.

Jiří Vodička, koncertní mistr České filharmonie, sólista a komorní hráč, patří k nejvýznamnějším a nejvyhledávanějším českým houslistům. Už v dětství na sebe upozornil vítězstvími v mnoha soutěžích – zejména v Mezinárodní houslové soutěži J. Kociana, Prague Junior Note a Čírenie talentov (Slovensko). V roce 2002 získal první cenu na mezinárodní houslové soutěži Beethovenův Hradec a v témže roce i cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka, se kterým následně absolvoval desítky koncertů po celé České republice. V roce 2004 si titul absolutního vítěze odnesl také z prestižní mezinárodní houslové soutěže Louise Spohra konané v německém Výmaru. V roce 2008 si přivezl první a druhou cenu ze světově proslulé soutěže Young concert Artist, která probíhala v Lipsku a v New Yorku.

Ve svých 14 letech byl Jiří Vodička mimořádně přijat na vysokou školu - Institut pro umělecká studia v Ostravě, a to do třídy renomovaného pedagoga prof. Zdeňka Goly. V roce 2007 zde uzavřel studium magisterským titulem.

Jiří Vodička pravidelně vystupuje jako sólista s mnoha význačnými českými i zahraničními orchestry, a to např. s Českou filharmonií, Pražskou komorní filharmonií, Symfonickým orchestrem FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a jinými. Z těch zahraničních jsou to např. Qatar Philharmonic Orchestra, Neue Westfalen Philharmonie. Je dlouholetým sólistou předního čínského orchestru Wuhan Philharmonic Orchestra. Spolupracuje také s významnými dirigenty Jiřím Bělohlávkem, Jakubem Hrůšou, Tomášem Netopilem a jinými.  
V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album „Violino Solo“, které obsahuje jedny z nejtěžších skladeb pro sólové housle a které bylo pozitivně přijato kritiky u nás i v zahraničí. Mnohé z jeho koncertů byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD. 

Jako komorní hráč vystupuje s vynikajícími českými pianisty Martinem Kasíkem, Ivem Kahánkem, Ivanem Klánským a Miroslavem Sekerou. V roce 2011 byl pozván slavným houslistou Gidonem Kremerem a společně s mnoha světovými umělci vystoupil na jeho festivalu Kammermusikfest v rakouském Lockenhausu. Bývá pravidelně zván na významné festivaly – například Pražské jaro, Janáčkův Máj, Hohenloher Kultursommer, Choriner Musiksommer a jiné. Od roku 2012 je členem Smetanova tria, se kterým natočil dvě CD pro Supraphon. 

V roce 2015 se stal koncertním mistrem České filharmonie. Je pedagogem na Pražské konzervatoři a Ostravské univerzitě.

Hraje na italský nástroj Joseph Gagliano 1767.  

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři hudebnědramatický obor. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a v letech 1983–2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – například soutěže O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusního pořadu Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025. 

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour. V sezoně 2023/2024 diriguje Janáčkovu Její pastorkyni v Lyrické opeře v Chicagu.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Lang Lang, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, v letech 2022 a 2023 obdržel spolu s Bamberskými symfoniky cenu od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávky Rottovy 1. symfonie a Brucknerovy 4. symfonie. Získali také Cenu německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie a nominace na Gramophone Award za CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka s Frankem Peterem Zimmermannem a na cenu Grammy za nahrávku Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem. V roce 2020 získaly nahrávky klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Ivo Kahánkem a Barberovy opery Vanessa z Glynderournského festivalu ocenění BBC Music Magazine Award. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. Je čestným členem londýnské Royal Academy of Music.

Rok české hudby 2024 bude především rokem dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany (1824–1884) a další významná výročí – 120 let od Dvořákova úmrtí, 170 let od Janáčkova narození a 150 let od Nedbalova a Sukova narození – možná zůstanou v jeho stínu. Novoroční koncert České filharmonie však jmenované jubilanty staví vedle sebe a nezapomíná na žádného z nich, i když úvodní slovo náleží Smetanovi. Málokterou skladbu z pokladnice klasické hudby mají posluchači totiž tak zažitou, tak „pod kůží“, jako předehru k Prodané nevěstě (1863). Navzdory obvyklým zvyklostem zahájil Bedřich Smetana práci na své druhé opeře, tentokrát komické a – jak se sám vyjádřil – „hračce“ ve srovnání s předcházejícími vážnými Branibory v Čechách, právě ouverturou. Dal jí sonátovou formu, motivicky ji propojil se závěrem 2. dějství. Prodaná nevěsta poprvé zazněla na scéně Prozatímního divadla 30. května 1866 a po více než sto deseti představeních provoz tohoto divadla ukončila 14. dubna 1883. 

V letech 1862–1871, částečně i za Smetanovy kapelnické éry, tu v orchestru u violového pultu seděl Antonín Dvořák (1841–1904), už tehdy nejen violista či varhaník, ale také začínající skladatel. K jeho raným dílům patří Romance pro housle a orchestr, op. 11. Skladba souvisí s Dvořákovým Smyčcovým kvartetem f moll z roku 1873, respektive s částí druhé, pomalé věty, kterou skladatel v Romanci přepracoval a doplnil o další témata. Snad k tomu došlo v roce 1873, snad až v roce 1877, kdy koncertní mistr Prozatímního divadla, houslista Josef Markus, v sále na pražském Žofíně představil Romanci před veřejností. Existují také její verze s doprovodem klavíru, mezi nimiž zvláštní místo zaujímá autentická Dvořákova úprava, která vznikla ještě před vydáním orchestrálního znění (1879). Dvořák ji později věnoval houslovému virtuosovi Františku Ondříčkovi. Jednovětá skladba (Andante con moto) vyniká melodickou krásou a vnitřním klidem, který podtrhuje střídmá instrumentace.

Novoroční oslavy se většinou nesou na vlně radostné energie nebo taneční zábavy: ostatně tak ji předznamenala i předehra k Prodané nevěstě. Jedním z populárních cyklů stylizovaných orchestrálních tanců jsou Lašské tance od Leoše Janáčka (1854–1928). První podobu získaly na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století, v autorově tzv. folkloristickém období, a odrážely jeho zájem o národopis, lidové tance, jejich choreografii, o Lašsko s typickým nářečím a svéráznými zvyky. Inspiraci poskytly také Dvořákovy orchestrální Slovanské tance, které Janáček znal a v Brně sám prováděl. Koncem osmdesátých let jednal skladatel s pražským Národním divadlem o možnosti scénického provedení tanců, původně nazvaných Valašské, k tomu však nikdy nedošlo. Část motivického materiálu pak vplynula do baletu Rákos Rákoczy. Z Lašských tanců ve verzi z roku 1924 vybrala dramaturgie třetí tanec – Dymák, zvaný také kovářský, a závěrečné, notoricky známé furiantské Pilky.

Mazurek pro housle a orchestr, op. 49, od Antonína Dvořáka se sice názvem hlásí k polské mazurce a některé prvky tohoto tance přebírá, ale jde o virtuózní kousek se dvěma kontrastními tématy: prvním rytmicky výrazným a druhým lyrickým. Skladba vznikla na popud nakladatele Simrocka, který od Dvořáka žádal nějakou menší (a dobře prodejnou) skladbu ve stylu Slovanských tanců. Původní znění pro housle a klavír z roku 1879 mělo premiéru koncem března téhož roku při koncertní zábavě Hudebního odboru Umělecké besedy, kde ho zahráli houslista Ferdinand Lachner spolu se Zdeňkem Fibichem. Verze pro housle a malý orchestr brzy následovala. O tom, že malá forma nemusí být malá svým významem, svědčí mimo jiné dedikace Mazurku proslulému houslistovi Pablovi de Sarasate a zařazení této skladby do několika programů tzv. „turné na rozloučenou“ v roce 1892 v interpretaci Dvořákově a Lachnerově.

Vážnější asociace vyvolává Valse triste Dvořákova žáka Oskara Nedbala (1874–1930), jímž se podprahově připomene Nedbalovo tragické úmrtí. Světově proslulý valčík ovšem pochází ze začátku století, z doby, kdy se k úspěchům Nedbala-skladatele (a violisty i nadaného dirigenta zároveň) přidalo v lednu roku 1902 uvedení jeho baletní pantomimy Pohádka o Honzovi v Národním divadle. Dílo na libreto Františka Karla Hejdy vzbudilo zájem také ve vídeňské Dvorní opeře a Nedbal byl požádán o dokomponování několika nových tanečních čísel. Valse triste se prý zrodil ve vlaku z Barcelony do Vídně – nic neobvyklého vzhledem k hektickému koncertnímu cestování Českého kvarteta, jehož byl Nedbal zakládajícím členem… Inscenace části Pohádky o Honzovi ve Vídni (premiéra 28. dubna 1903) se odehrála před vznešeným publikem a v oslnivě krásné výpravě. Rodinný život však k autorovi nebyl zdaleka tak přívětivý: právě v roce 1903 zemřela jeho mladá manželka Josefina.

Oskar Nedbal sdílel stejný rok narození, ale také studijní léta na pražské konzervatoři a činnost v Českém kvartetu spolu s houslistou a skladatelem Josefem Sukem (1874–1935). Jejich tvorba, ačkoliv oba prošli Dvořákovou třídou, se ubírala různým směrem. Ten Sukův vedl zejména k monumentálním symfonickým útvarům, přesto se však zabýval i jinými, drobnějšími formami. Na kompozici slavnostního pochodu pro všesokolské slety myslel už před první světovou válkou a po jejím skončení, v roce 1919, pochod naskicoval. V roce 1920 ho zadal do soutěže na slavnostní pochod, vypsané pro VII. všesokolský slet, a tuto soutěž vyhrál. Pochod V nový život, op. 35c, byl v první verzi určen čtyřručnímu klavíru, druhá verze, již s úvodními fanfárami, je zinstrumentována (1920). Skladba existuje dokonce i s textem, doplněným o deset let později básníkem Petrem Křičkou. V hudební soutěži při X. olympijských hrách v Los Angeles (1932) obdržel Sukův pochod nejvyšší tehdy udělenou cenu.

Suitu A dur, op. 98b, vytvořil Antonín Dvořák v prvních měsících roku 1894, tedy ještě v Americe. Jednalo se o klavírní opus intimního charakteru, vystavěný z pěti kontrastních vět. Později tuto skladbu popsal Dvořákův přítel Josef Sallač slovy: „… je to dílo dvořákovské půvabnosti a originality. I v upřímnosti svých nálad, i v thematických myšlenkách, jež převážně podržují si ještě americký ráz…“ Toho si byl jistě vědom i sám skladatel, který o rok později upravil Suitu A dur pro orchestr. První věta (Andante con moto) i druhá (Molto vivace) mají formu ABA, třetí věta (Moderato alla polacca) je taneční ve stylu polonézy, případně českého tance sousedská, následuje subtilní Andante a konečně závěrečná věta (Allegro) vrací do hry hlavní, pentatonické téma z první části. Premiéra orchestrální verze se uskutečnila až v roce 1910, v podání České filharmonie a pod taktovkou Karla Kovařovice.

Pozornému čtenáři jistě neušlo, že většina skladeb z dnešního programu má verzi orchestrální, a verzi komornější, buď přímo klavírní, nebo pro sólový nástroj s doprovodem klavíru. Ani cesta k výslednému tvaru Rapsodie v modrém (Rhapsody in Blue) amerického skladatele George Gershwina (1898–1937) nebyla jednoduchá. Složil ji pro dva klavíry, ale instrumentace se ujal klavírista a aranžér Ferde Grofé. U původní úpravy nezůstalo, s narůstající popularitou skladby rostl také orchestr. Dnes se většinou hraje znění z roku 1942. Jazzem ovlivněná Rapsodie se vymyká čtyřkovým životním výročím, jedno velké jubileum však letos slaví: 100 let od premiéry (New York 1924). Jako tečka za programem, který byl zakotven ve druhé polovině 19. století a maximálně v prvních dvou dekádách století dvacátého, působí možná dravě, nicméně – řečeno s Gershwinem – vyjadřuje životní styl, tempo moderního života s jeho chvatem, chaosem a jeho vitalitou.