Česká filharmonie • Novoroční koncert

Olga Kern si vybudovala pozici jedné z předních klavíristek své generace. Narodila se do hudební rodiny a svou uměleckou kariéru raketově odstartovala (alespoň v USA) získáním zlaté medaile na slavné Mezinárodní klavírní soutěži Van Cliburna v texaském Fort Worthu, kterou obdržela jako první žena po více než padesáti letech. 

Je však laureátkou mnohých dalších mezinárodních soutěží, například na Concertinu Praga vyhrála v jedenácti letech, na Rachmaninově mezinárodní klavírní soutěži v sedmnácti. V roce 2016 působila jako předsedkyně poroty na sedmém ročníku Cliburnovy mezinárodní amatérské klavírní soutěže a na prvním ročníku Mezinárodní klavírní soutěže Olgy Kern, kde zastává také pozici umělecké ředitelky. Mimo jiné pořádá mistrovské kurzy a od září 2017 působí na klavírní fakultě prestižní Manhattan School of Music. Ve stejném roce obdržela v newyorské metropoli Ellis Island Medal of Honor.

Mezi nedávné a nadcházející významné události patří mj. vystoupení s Minnesotským orchestrem, symfonickými orchestry Baltimoru, St. Louis, Dallasu, Palm Beach, Milwaukee, Austinu a Toleda, Islandským a Dublinským symfonickým orchestrem či turné po USA s Královským národním skotským orchestrem, Královskou filharmonií, Národní symfonickým orchestrem Ukrajiny, Ruskou národní filharmonií a Varšavskou filharmonií.

V sezoně 2017/2018 působila Olga Kern jako rezidenční umělkyně symfonického orchestru San Antonia a s Čínským národním orchestrem mladých se vydala na turné po Číně. V roce 2019 se řadou speciálních koncertů s Národním symfonickým orchestrem Washingtonu D.C. v Kennedyho centru podílela na oslavách 75. narozenin Leonarda Slatkina. Pro tuto a další sezony chystá recitály a koncerty v USA (Orford, Fort Worth, San Francisco, Dallas ad.) i v Evropě (Budapešť, Lisabon, Milán ad.) a také bude součástí poroty mnohých mezinárodních soutěží.

Z její obsáhlé diskografie jmenujme alespoň nahrávku Rachmaninových transkipcí a Variací na Corelliho téma (2004), která byla nominovaná na cenu Grammy, dále Brahmsovy variace (2007), Chopinovy sonáty č. 2 a 3 (2010), Čajkovského klavírní koncert s Rochesterskou filharmonií; CD s ruskými autory včetně děl M. A. Balakireva; živou nahrávku Chopinova klavírního koncertu s Varšavskou filharmonií; Rachmaninovy violoncellové sonáty se Sol Gabettou a CD s Brahmsovými a Šostakovičovými kvintety s Dali Quartet. Podílela se též na mnohých dokumentech, včetně oceněného filmu o soutěži Van Cliburn z roku 2001 „Playing on the Edge“, dále „They came to play“ a „Olga’s journey“.

Jiří Vodička, jeden z nejvyhledávanějších českých houslistů, sólista, komorní hráč a v neposlední řadě koncertní mistr České filharmonie, na svůj talent upozorňoval již od dětství, když vítězně prošel mnoha soutěžemi (např. Mezinárodní houslová soutěž J. Kociana či Prague Junior Note). V roce 2002 získal rovněž cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka, se kterým následně absolvoval desítky koncertů po celé České republice. Ve čtrnácti letech byl mimořádně přijat na vysokou školu, Institut pro umělecká studia v Ostravě, do třídy renomovaného pedagoga Zdeňka Goly; studium uzavřel v roce 2007 magisterským titulem. Soutěžní úspěchy se mu nevyhýbaly ani v dospělém věku, kdy zvítězil například ve světově proslulé soutěži Young Concert Artist (2008).

Jako sólista spolupracuje s význačnými českými i zahraničními orchestry, například s Českou filharmonií, Prague Philharmonia, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Qatar Philharmonic Orchestra, Neue Westfalen Philharmonie či Wuhan Philharmonic Orchestra. Jeho interpretační činnost je však širší. V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album „Violino Solo“, milovníci crossoverů ho mohou slyšet v rámci světového turné s názvem Vivaldianno, dříve byl členem Smetanova tria (další dvě CD pro Supraphon), jako komorní hráč koncertuje s Martinem Kasíkem, Ivem Kahánkem, Ivanem Klánským, Davidem Marečkem či Miroslavem Sekerou. Bývá pravidelně zván na významné festivaly, například Pražské jaro, Janáčkův Máj, Grand festival of China a Choriner Musiksommer. V roce 2020 založil Klavírní Trio České filharmonie, s kterým v roce 2021 vyhrál mezinárodní soutěž Vienna International Competition. Mnohé z koncertů „českého Paganiniho“, jak se Vodičkovi někdy přezdívá pro jeho mimořádnou technickou zdatnost, byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD. K tomu všemu učí na Ostravské univerzitě.

Hraje na italský nástroj Joseph Gagliano 1774, který dostal do dlouhodobého užívání od bývalého šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka.

Marka Ebena si snad nejčastěji spojujeme s profesí moderátora. Je průvodcem oblíbenou taneční soutěží Stardance a od roku 1996 také jednou z hlavních tváří Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Eben se však, jakožto absolvent hudebnědramatického oboru na Pražské konzervatoři, rozsáhle zabývá také hudbou. Na odkaz svého otce, varhaníka a skladatele Petra Ebena, navazuje po svém – je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která roku 2023 vydala už šesté album (Co my víme). Skladatelská činnost se u něj však neomezuje na vlastní kapelu. Napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Rovněž je autorem hudby i textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her mj. pro Studio Ypsilon (Othello) a Národní divadlo (Zimní pohádka). V kontextu spolupráce s Českou televizí je kromě již zmíněných památný jeho podíl na soutěži O poklad Anežky České, velkou popularitu si získal i jeho diskusní pořad Na plovárně. Marek Eben je dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý, dříve udělované nejoblíbenějším tvářím televizních obrazovek.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, designovaným hudebním ředitelem Královské opery v Covent Garden (od září 2025) a hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie. Nedávno zastával také funkce hlavního hostujícího dirigenta Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Philharmonia Orchestra a Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra.

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu.