Orchestrální skladba Leoše Janáčka Žárlivost má podtitul Úvod k Její pastorkyni navozující spojení s touto operou. Původně měla být její předehrou, avšak po hudební stránce s operou nesouvisí, na což ostatně upozorňoval i skladatel. Skladba vznikla v letech 1894‒1895, v době práce na prvním dějství, a ideově měla navazovat na dramaticky nejsilnější moment tohoto jednání: zranění Jenůfy na tváři, které jí způsobil Laca ze žárlivosti. Janáček si v této souvislosti vzpomněl na lidovou baladu Žárlivec, kterou znal z písňového odkazu Františka Sušila (z jeho třetí sbírky, č. 263/124) a kterou již v roce 1888 zpracoval ve stejnojmenném sboru: Raněný zbojník požádá svou milou, která je u jeho lože, aby mu podala šavli. Děvče tuší nebezpečí a z opatrnosti uskočí. Umírající zbojník potvrzuje, že chtěl svoji milou zabít, aby ji po jeho smrti nikdo jiný nedostal. Motivy nápěvu balady byly zpracovány v předehře, kterou Janáček v roce 1894 zkomponoval jako čtyřruční klavírní výtah a v roce 1895 již existovaly hlasy pro orchestrální verzi. Klavírní verze je zajímavá tím, že si do ní autor k příslušným hudebním pasážím tužkou vpisoval úryvky baladického textu a potvrdil tak svá melodická východiska.

Premiéra orchestrální skladby se konala 14. listopadu 1906 v Praze v podání České filharmonie, kterou pohostinsky řídil František Neumann. O čtyři roky později ji zahrál orchestr Národního divadla v Brně pod taktovkou Rudolfa Pavlaty, tehdy poprvé s názvem Žárlivost. Skladbu zvolil i Karel Kovařovic do programu koncertu orchestru pražského Národního divadla 13. října 1917 v Brně. Zajisté mu konvenovala skutečnost, že předehra byla ještě vytvořena v tradičním, pozdně romantickém stylu. Janáčkova pozdější tendence k experimentům a fragmentarizované partituře se zde objevila jen v nesmělých náznacích a skladba tudíž neobsahovala prvky a postupy, které Kovařovic v hudbě svého moravského kolegy nechápal. Přesto Janáčka ovlivnil názorem, že provedení předehry před Její pastorkyní by nebylo vhodné, jelikož byla vytvořena nezávisle na opeře.

Sergej Sergejevič Prokofjev patří ke skladatelům, kteří ve hře na klavír dosáhli nejvyšší profesionální úrovně a jejichž tvorba je často věnována právě tomuto nástroji. Je autorem pěti koncertů pro sólový klavír s orchestrem, z nichž první dva spadají do období studia na konzervatoři v Petrohradě. Jednovětý Koncert pro klavír a orchestr Des dur, op. 10, z roku 1912 skladateli přinesl jednoznačný úspěch a vítězství v soutěži ‒ „souboji klavírů“. Koncert pro klavír a orchestr č. 2 g moll, op. 16, vznikal v zimě 1912‒1913, byl dokončen v dubnu 1913 a poprvé zazněl na koncertě pořádaném Ruskou hudební společností 23. srpna (tedy 5. září gregoriánského kalendáře) 1913 v zábavním parku v Pavlovsku u Petrohradu. Orchestr tehdy dirigoval Alexandr P. Aslanov a sólový part přednesl autor. Dílo věnoval in memoriam svému příteli, spolužáku z petrohradské konzervatoře Maxu Schmidthofovi, který spáchal sebevraždu. První a druhý koncert dělí pouhého půl roku a jsou dokladem prudkého uměleckého vývoje, který obnášel mj. rozvolnění harmonické stránky směrem k disonancím a kakofonii. Skladatel vzpomínal, že po premiéře druhého koncertu „jedni syčeli a druzí tleskali“, podobně reagovala i odborná kritika. Převažovaly negativní posudky, kdy byl autor obviňován z hudebního futurismu a kubismu, podobně jako ruští politicky angažovaní literáti.

Partitura druhého koncertu nepřečkala válečné a revoluční události, které Prokofjeva přiměly opustit rodnou zemi. Pobýval ve Spojených státech amerických a západní Evropě a v říjnu 1923 v Paříži skladbu zrekonstruoval ze svých skic. Vzhledem k mnoha změnám, zejména v oblasti instrumentace, tehdy novou podobu popisoval s nadsázkou jako čtvrtý klavírní koncert (třetí měl mezitím v roce 1921 premiéru v Chicagu), nicméně znalci obou verzí jej vždy považovali za jedno dílo. Druhé znění bylo uvedeno poprvé 8. května 1924 v Paříži pod taktovkou Sergeje Kusevického. 

Čtyřvětá forma koncertu dala skladateli možnost vytvořit skladbu plnou kontrastů, přičemž první a poslední část spolu korespondují v několika parametrech – svým rozsahem, rozměrnou kadencí, zvukovostí sofistikovaně vedenou k ohromujícímu efektu. Druhá věta poskytuje interpretovi prostor pro exhibici bravurní prstové techniky. Ve třetí větě se vrací expresivita, kdy hrozivé pesante orchestru strhává zprvu umírněný klavír do démonické atmosféry, v níž začíná i čtvrtá věta. Před závěrem přináší zklidnění sólová melodie ukolébavky, postupně rozvíjená do monumentální rekapitulace hlavních motivů. 

Symfonickou báseň pro velký orchestr Zrání komponoval Josef Suk od roku 1912 do 14. srpna 1917 jako třetí v řadě velkých symfonických projektů, které vytvořil v období po smrti svého učitele Antonína Dvořáka (1904) a po smrti své manželky, Dvořákovy dcery Otilie (1905). Zatímco v Symfonii Asrael (1906) sdílí smutek ze ztráty svých nejbližších, Pohádka léta (1907–1909) je plná imaginace a naznačuje cestu k vyrovnání, ke kterému dochází právě ve Zrání. Pro tuto skladbu našel název a ideovou oporu ve stejnojmenné meditativní básni Antonína Sovy ze sbírky Žně, jejíž závěrečnou část použil jako motto (zkráceno):

[...]
Ó nadarmo nemíjely jste kdys, 
ó bouře, přes nejvyšších Nadějí mys, 
vy oblaka mračná, v nichž nebylo hvězd.
Vy blesky jste kruté pomohly nést! 
[...] 
Co uzrálo, nesmělo poznat ztrát; 
a proto ten nesmírný klid... 

A naslouchám a hledím v jas. 
V kosmu se řadí tisíce hvězd… 
A měřím hloubky, v nichž minul čas. 
V tom klidu vykoupení jest…

V uzrání, dozrání poslední 
přijď, noci sladká, po tom dni…

Kompozice je jednodílná, odvíjí se ve výrazově a motivicky odlišených plochách. Náleží k vrcholným projevům subjektivního lyrismu a vyznačuje se nezvyklou zvukovou fantazií. Partitura je ovlivněna vrcholícím impresionismem, barevné individualizování jednotlivých hlasů se doplňuje s častým využíváním polyfonní techniky. Harmonická stránka přináší napětí mezi tonalitou a chromatikou, celotónovou stupnici a další rozvolňující postupy přirozeně vyplývající z polyfonní a vícevrstevnaté moderní struktury. Muzikolog Vladimír Helfert konstatoval, že počínaje touto skladbou lze u Suka obdivovat vyváženost racionální stránky a emocionality. Sám autor Zrání charakterizoval těmito slovy: „Pracoval jsem na tomto díle téměř pět roků. V pevně spjaté hudební formě naleznete všechny stupně lidského cítění. V díle se ponořuji opět do jasů a tragických stínů života, ale ke konci zdůrazňuji ve velké fuze ‚práce jest ta osvoboditelka‘. Po velké a vášnivé gradaci nastupuje ke konci hluboké ticho, ve kterém ale chví se hymnus životního kladu.“

První provedení bylo svěřeno České filharmonii a dirigent Václav Talich partituře věnoval mimořádnou pozornost. Pojetí interpretace intenzivně konzultoval s autorem a vymínil si dvanáct zkoušek. Ta poslední, generální se konala 28. října 1918 a její slavnostní nálada se přenesla i na premiéru o dva dny později. Nadšené reakce přátel a příznivé recenze byly umocňovány euforií danou vznikem samostatné republiky. Do této atmosféry zazněla kritika Zdeňka Nejedlého, která dehonestovala nejen Sukovu osobnost a tvorbu, ale nařkla také členy Českého kvarteta z dřívější kolaborace s rakouskými institucemi. Suk se psychicky i fyzicky zhroutil. Chtěl tehdy nadobro ukončit svoje umělecké aktivity, partituru Zrání si vyžádal zpět. Naprosto rezignoval na společenský život, pobýval v Křečovicích a jeho okolí se snažilo z jeho života eliminovat všechny stresující faktory. Na českém kulturním životě zůstává tento stín jako trvalé memento, stejně jako zůstane Sukovo Zrání – řečeno s Vladimírem Helfertem – jedním z nejodvážnějších projevů evropské hudby 20. století.

Umělecká dráha kazašského klavíristy Alima Bejsembajeva, který před několika dny oslavil své šestadvacáté narozeniny, započala v hračkářství. Při příležitosti svých pátých narozenin tam tehdy šel s otcem a mohl si vybrat, cokoli bude chtít. Malý Alim sáhl instinktivně po malém klavírku, přestože rodiče hudebníky nejsou. Objevený talent rozvíjel poté na skutečném nástroji a v deseti letech už získal stipendium pro studium hry na klavír v Moskvě. Zanedlouho se však objevila možnost studia v Anglii. „Předtím mi to připadalo jako nedosažitelný ideál,“ říká Bejsembajev, který se ve dvanácti letech najednou ocitl na internátní škole Purcell School kousek od Londýna, a to zcela sám – rodiče zůstali v Kazachstánu. Již zde získal první soutěžní úspěchy, jako například první cenu v juniorské edici Mezinárodní soutěže Van Cliburna, ke kterým ho dovedla pedagožka Tessa Nicholson. Pod jejím vedením neprožil pouze problematické roky puberty, ale pokračoval poté u ní i na Royal Academy of Music. Magisterské studium, které dokončil minulý rok, se rozhodl realizovat na druhé slavné londýnské vysoké hudební škole, Royal College of Music, a to pod vedením Vanessy Latarche.

Kariérní průlom nastal v září 2021. Z prestižní Mezinárodní klavírní soutěže v Leedsu, kde exceloval s Královským liverpoolským filharmonickým orchestrem a Andrewem Manzem v interpretaci Rachmaninovovy Rapsodie na Paganiniho téma, si odvezl první cenu. Kromě toho byl ověnčen také Cenou publika medici.tv a Cenou Královské liverpoolské filharmonické společnosti; z části soutěžního repertoáru (Lisztovy Transcendální etudy) pak natočil své debutové CD.

Účast v soutěžích, které Bejsembajev bere jako „nutné zlo, pokud chcete o sobě dát vědět“, se tedy více než vyplatila a mladý klavírista začal být zván k prestižním orchestrům (Symfonický orchestr BBC) a d slavných koncertních sálů (Wigmore Hall). Loni si také – pod titulem Umělec nové generace BBC – prožil svůj nečekaný debut v Royal Albert Hall. Na tomto koncertu se Sinfonia of London a Johnem Wilsonem, konajícím se v rámci festivalu BBC Proms, exceloval opět s Rachmaninovem (tentokrát Druhý klavírní koncert), ve kterém nahradil Benjamina Grosvenora. Nabídku dostal pouhé dva dny před koncertem!

I dnes bude zaskakovat, tentokrát za indisponovaného Lukáše Vondráčka, a připíše si tak na svůj seznam spolupráce s prestižními orchestry i Českou filharmonii. V nabitém jarním programu této sezony má dále například recitál v amsterdamském Concertgebouw nebo světovou premiéru nového klavírního koncertu Eleanor Albergy, který provede s Královským liverpoolským filharmonickým orchestrem pod vedením Dominga Hindoyana.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a s Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Vídeňští symfonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Kyjevský symfonický orchestr).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

V rámci prvních edukačních krůčků v novodobé historii České filharmonie se objevila roku 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. Tak se do hry dostal tehdejší Pražský studentský orchestr (pro tyto účely přejmenovaný na Český studentský orchestr), těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě vedené Mirkem Škampou a Martinou Jesenskou. Pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće nastudovali mladí hudebníci v letech 2006–2010 mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou symfonii, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy suity z baletu Romeo a Julie.

Když se po nástupu nového managementu v roce 2011 výrazně rozrostla hudebně vzdělávací činnost České filharmonie, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nově nazvaného Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků pravidelnou možnost zkoušet a uvádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Postupem času převážila snaha o budování stálého orchestru, který bude své členy podporovat ve zdokonalování umění souhry a ve vytváření dlouhodobých vztahů a porozumění. Čeští studentští filharmonici fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkovalo na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro při příležitosti Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 zahrál pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

V červnu 2020 přijel do Prahy dirigent Simon Rattle a prosadil si, že nechce dirigovat jen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí.“ Když padla volba na Českou studentskou filharmonii, byla to pro její členy obrovská výzva. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou: „Česká studentská filharmonie mi připomíná orchestr Verbierského festivalu, který tvoří nejlepší studenti hudby z celého světa vedení hráči z Metropolitní opery. Až na takové jsou úrovni.“ V únoru 2021 Česká studentská filharmonie poprvé vystoupila pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova na televizním koncertu „A přece se učí.“

V sezonách 2022/2023 a 2023/2024 debutovala Česká studentská filharmonie v rámci abonentních koncertů České filharmonie s dirigenty Semjonem Byčkovem, Giovannim Antoninim a Jakubem Hrůšou. V cyklu „Kroky do nového světa“ uvedli mladí hudebníci pod taktovkou Marka Ivanoviće díla Bizeta, Griega, Smetany, Vivaldiho, Piazzoly, Musorgského a dalších.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, designovaným hudebním ředitelem Královské opery v Covent Garden (od září 2025) a hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie. Nedávno zastával také funkce hlavního hostujícího dirigenta Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Philharmonia Orchestra a Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra.

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu.