Český spolek pro komorní hudbu • Jevgenij Kissin

„Nedávno jsem složil Trio pro housle, violoncello a klavír o současné válce na Ukrajině. První věta ilustruje ruskou invazi a bombardování, druhá tragédii Ukrajiny a jejího lidu. Citoval jsem v ní ukrajinské lidové písně ‚Ой, выйду ж я на могилу‘ (Oj, přijdu já do hrobu) a ‚Горе ж менi, горе‘ (Běda mi, běda). Třetí věta zrcadlí konečné ukrajinské vítězství, ve které věřím. Třetí téma Finale je rozděleno na dvě části – první je napsána v ukrajinském a druhá v židovském stylu. Ten pro mne symbolizuje tři věci: ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj je Žid. V ukrajinské armádě bojují izraelští dobrovolníci. Já jsem Žid, který se narodil a vyrostl v Rusku, a protože můj národ byl největší obětí ruské xenofobie, vždy jsem cítil silnou solidaritu se všemi ostatními oběťmi. Nyní jsou Ukrajinci hlavními oběťmi ruské xenofobie a imperialismu, takže se domnívám, že my Židé bychom měli být jejich hlavními spojenci.“

Klavírní kvintet A dur, op. 81, je zralejším ze dvou Dvořákových skladeb pro toto nástrojové obsazení. Vznikl mezi srpnem a říjnem 1887 a odráží skladatelovo mistrovství v instrumentaci i tematické práci. Motivy slovanské hudby jsou patrné už z názvů dvou částí – melancholická dumka ani skočný furiant však nejsou jedinými nosnými prvky celého díla. Dvořák s nimi umně mísí pasáže působící kosmopolitně a obecně evropsky, v tom nejreprezentativnějším slova smyslu. Kvintet také vyzařuje vyrovnanost, kterou Dvořák vždy cítil na svém letním sídle ve Vysoké. Skladba měla premiéru v Rudolfinu 6. ledna 1888, u klavíru seděl mladý Karel Kovařovic. Byla přijata velmi kladně, a to jak kritiky, tak například Petrem Iljičem Čajkovským, který ji slyšel asi měsíc po premiéře na jednom z koncertů pořádaných na jeho počest. Ihned byla také uváděna v zahraničí – v Amsterdamu, Frankfurtu, Hamburku nebo Londýně – a napomohla Dvořákovi ke světovému věhlasu.

Koncertní mistr České filharmonie Jan Fišer se narodil do hudební rodiny. Svůj výrazný hudební talent projevoval už od dětství, kdy zvítězil v mnoha soutěžích (Kocianova houslová soutěž, Concertino Praga, Tribuna mladých hudebníků UNESCO, Beethovenův Hradec aj.).

Na housle začal hrát pod vedením Hany Metelkové, později studoval na Pražské konzervatoři u Jaroslava Foltýna. Celkem třikrát absolvoval slavnou letní školu na Meadowmount School of Music, kde poznal svého pozdějšího pedagoga, koncertního mistra Pittsburského symfonického orchestru Andrése J. Cárdenese. Ve třídě tohoto významného profesora v roce 2003 absolvoval Carnegie Mellon University – School of Music v Pittsburghu. Své hudební vzdělání si rozšířil na mnoha mistrovských kurzech vedených například Pinchasem Zukermanem, Gilem Shahamem nebo Josephem SIlversteinem. 

Právě když se rozhodoval, zda v USA zůstane, vypsal orchestr Prague Philharmonia konkurz na pozici koncertního mistra. Ten Fišer vyhrál a v tomto orchestru setrval celých šestnáct let – tedy až do roku 2020, kdy se přesunul na stejnou pozici do České filharmonie. Jako hostující koncertní mistr se představil u Bamberských symfoniků, v Německé rozhlasové filharmonii Saarbrücken Kaiserslautern či v Symfonickém orchestru BBC. Zastává také pozici uměleckého vedoucího Komorního orchestru České filharmonie.

Jako sólový hráč se představil publiku v Německu, Rakousku, Slovensku, Slovinsku, Itálii, Francii či Polsku, ale také například v Japonsku. Zúčastnil se i významných hudebních festivalů (Pau Casals International Music Festival ve Španělsku, Murten Classics ve Švýcarsku, Brevard Music Festival v USA). Vystupuje též s českými orchestry včetně Prague Philharmonia, Janáčkovy filharmonie Ostrava či České filharmonie, se kterou jsme ho mohli například slyšet začátkem roku 2026 v Beethovenově Trojkoncertu pro housle, violoncello a klavír společně s Václavem Petrem a Karolinou Pancernaite.

Kromě bohatých orchestrálních a sólových aktivit se věnuje také komorní hře – s klavíristou Ivem Kahánkem a violoncellistou Tomášem Jamníkem tvoří Dvořákovo trio, které se řadí mezi přední české komorní soubory a zaznamenalo úspěchy například v renomovaných sálech Berlínské či Labské filharmonie.

Jan Fišer rovněž pravidelně natáčí pro televizi i rozhlas a jako jeden z pěti laureátů se podílel na CD Pocta Jaroslavu Kocianovi k výročnímu 40. ročníku Kocianovy mezinárodní houslové soutěže. Věnuje se i pedagogické činnosti – působí v roli mentora ve stipendijní akademii MenART a pravidelně vyučuje na hudebních kurzech, mezi nimiž nechybí Ševčíkova akademie v Horažďovicích či Hudební akademie Telč.

Hraje na francouzské housle ze začátku 19. století připisované houslaři Françoisovi-Louisi Piqueovi.

Petra Brabcová vystudovala Gymnázium Jana Nerudy v Praze, Pražskou konzervatoř, Michigan State University v USA u Charlese Avshariana a studia zakončila na Hudební akademii múzických umění v Praze u Ivana Štrause. Je laureátkou několika mezinárodních soutěží – Beethovenův Hradec, American String Teachers National Solo Competition, Henri Marteau International Violin Competition, Pražské jaro 2010 (Cena Josefa Suka). Je také zkušenou komorní hráčkou. Působí v Orbis Triu, které je laureátem několika mezinárodních soutěží a držitelem Ceny Českého spolku pro komorní hudbu za rok 2010, dále v souboru Variace Praha, Baborák Ensemble a Pražských komorních sólistech. Vedle komorních a orchestrálních vystoupení koncertuje i jako sólistka. V letech 2010–2014 byla členkou orchestru PKF – Prague Philharmonia, nyní je vedoucí skupiny druhých houslí České filharmonie.

Jiří Pinkas vystudoval hru na housle a violu na pražské HAMU (J. Tomášek a L. Malý). Během svých studií se stal laureátem Soutěže konzervatoří v Ostravě (1999) a zúčastnil se řady mezinárodních interpretačních mistrovských kurzů. Jako sólista se představil s Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Komorní filharmonií Pardubice, Plzeňskou filharmonií, Karlovarským symfonickým orchestrem, Komorním orchestrem Berg a Komorním orchestrem Jaroslava Kociana.

V roce 2001 se stal violistou Bennewitzova kvarteta, které se začlenilo mezi nejlepší komorní soubory na světové hudební scéně. Mezi jejich největší úspěchy patří 1. cena na International Chamber Music Competition v japonské Ósace (2005) a 1. cena v nejvýznamnější soutěži smyčcových kvartet Premio Paolo Borciani v Itálii (2008). Bennewitzovo kvarteto je pravidelně zváno na prestižní světová pódia (Concertgebouw Amsterdam, Wigmore Hall Londýn, Rockefeller Center New York, Bunka Kaikan Tokyo, Herkulessaal Mnichov, Auditorio Nacional Madrid a další).

Již více než desetiletí zastává post koncertního mistra violoncell v České filharmonii, od dvanácti let vystupuje sólově a jako člen souboru The Trio se věnuje také hudbě komorní: mladý violoncellista Václav Petr si vybudoval pozici jednoho z nejúspěšnějších umělců své generace. 

Základům violoncellové hry se naučil od Mirka Škampy na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, na pražské Akademii múzických umění byl posluchačem ve třídě Daniela Veise, absolvoval pak u Michala Kaňky. Svou hru dále zdokonaloval pod vedením Wolfganga Boettchera na Universität der Künste v Berlíně a zúčastnil se řady mezinárodních mistrovských kurzů v Kronbergu, Hamburku, Vaduzu, Bonnu či Baden-Badenu. Na svém kontě má také pozoruhodné množství soutěžních úspěchů, které sbíral už od dětství (Prague Junior Note, Mezinárodní violoncellová soutěž v rakouském Liezenu, Talents of Europe, Concertino Praga) a postupně se propracoval až k nejprestižnějším evropským soutěžím (semifinalista soutěže Grand Prix Emanuel Feuermann, vítěz soutěže Pražského jara). 

Ve 24 letech vyhrál konkurz do České filharmonie, a stal se tak jedním z nejmladších koncertních mistrů v historii tohoto orchestru. S Českou filharmonií již několikrát vystoupil také sólově, mimo jiné v roce 2024 v rámci festivalu Dvořákova Praha, kdy zahrál ve světové premiéře violoncellový koncert Petra Wajsara pod taktovkou Ingo Metzmachera. Jako sólista se představil rovněž se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Prague Philharmonia, Janáčkovou filharmonií Ostrava či Baden-Baden Philharmonie.

Velké úspěchy sklízí Václav Petr i jako komorní hráč. Mezi lety 2009–2020 byl členem Klavírního kvarteta Josefa Suka, se kterým získal první ceny v soutěži komorních souborů v italském Val Tidone, v soutěži komorních souborů Salieri-Zinetti a v jedné z nejprestižnějších soutěží pro komorní soubory s klavírem Premio Trio di Trieste. V roce 2019 pak spolu s koncertním mistrem České filharmonie Jiřím Vodičkou a klavíristou Martinem Kasíkem založili Klavírní trio České filharmonie, později přejmenované na The Trio. V roce 2020 natočili Bergeretty Bohuslava Martinů v dobových kostýmech, a vyhráli tak mezinárodní soutěž ve Vídni.

V zimě 2026 vystoupil Václav Petr společně s houslistou Janem Fišerem a klavíristkou Karolinou Pancernaite v Beethovenově Trojkoncertu pro housle, violoncello a klavír za doprovodu České filharmonie pod vedením Giovanniho Antoniniho – kritika vyzdvihla jeho „jas, báječnou artikulaci a stříbřitou barva tónu“.

Václav Petr hraje na mistrovský nástroj z dílny Giovanni Battisty Guadagniniho, model Teschenmacher, z roku 1757, který je zapůjčen ze soukromé sbírky.

Jako interpret nevšední emocionální síly a hloubky si Ivo Kahánek získal pověst jednoho z nejpůsobivějších umělců své generace. Svůj dar okamžitě navázat citovou vazbu s publikem dokáže náležitě zužitkovat ve skladbách od baroka po modernu, s těžištěm v romantickém repertoáru, za jehož interpretaci také sklízí největší uznání (Diapason d’Or nebo nahrávka měsíce BBC Music Magazine). V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, v srpnu 2007 debutoval v londýnské Royal Albert Hall. Spolupracoval mj. s Berlínskými filharmoniky (sir Simon Rattle), Mahler Chamber Orchestra nebo Vídeňskými symfoniky; pravidelně vystupuje s Českou filharmonií. V roce 2018 se stal držitelem ceny Classic Prague Award za sólistický výkon roku. Je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Hudební akademii múzických umění v Praze. Má za sebou také studijní stáž na londýnské Guildhall School of Music and Drama a mistrovské kurzy pod vedením K.-H. Kämmerlinga, Ch. Zachariase nebo A. de Larrocha.

Díky své muzikalitě, poetické hloubce uměleckého přednesu a mimořádné virtuozitě se stal Jevgenij Kissin pro posluchače i hudební kritiku jedním z předních klavíristů své generace. Spolupracoval s mnoha velkými světovými dirigenty, včetně Claudia Abbada, Vladimira Ashkenazyho, Daniela Barenboima, Jamese Levina, Lorina Maazela nebo Seijiho Ozawy, stejně jako se všemi velkými orchestry světa.

Kissin se narodil v ruské židovské rodině v Moskvě a hrát a improvizovat na klavír začal ve věku dvou let. Jako šestiletý začal studovat u Anny Pavlovny Kantorové v moskevské hudební škole pro nadané děti, pojmenované po zakladatelkách, sestrách Gněsinových. V deseti letech vystoupil poprvé s orchestrem a o rok později na samostatném recitálu. Jako dvanáctiletý získal mezinárodní věhlas díky LP se záznamem jeho vystoupení s Moskevskou státní filharmonií. Po ohromném úspěchu této nahrávky vyšlo během dvou let pět dalších Kissinových živých vystoupení. Ve svých 14 letech, v roce 1985, vystoupil Jevgenij Kissin poprvé v zahraničí a velmi brzy poté ještě mnohokrát. V prosinci 1988 se přenášel do celého světa novoroční koncert Berlínských filharmoniků s Kissinem pod taktovkou Herberta von Karajana.

Jevgenij Kissin získal během dosavadní kariéry mnoho prestižních hudebních ocenění. V roce 1992 byl například speciálním hostem slavnostního udílení cen Grammy, které se přenášelo do celého světa. O dva roky později obdržel titul Nejmladší instrumentalista roku časopisu Musical America a v roce 1997 se stal nejmladším klavíristou, který měl recitál na BBC Proms. Získal čestný doktorát hudby na Manhattan School of Music; Šostakovičovu cenu, jedno z nejvyšších ruských hudebních vyznamenání, čestné členství v Royal Academy of Music v Londýně a naposledy čestný doktorát na univerzitě v Hongkongu, v Jeruzalémě a Beer Ševě.

Kromě ruského má také britské a izraelské občanství. Od roku 2017 žije v Praze. Patří k hlasitým kritikům ruské vojenské invaze na Ukrajinu.