Český spolek pro komorní hudbu • Ian Bostridge

Franz Schubert a raně romantická píseň – to jsou pojmy, které od sebe nelze oddělit. Mezi významné autory tohoto žánru se Schubert zařadil už jen počtem zkomponovaných písní, kterých vytvořil víc jak šest set. Jedna z jeho nejznámějších písní, balada Erlkönig (Král duchů), D 328, na slova Johanna Wolfganga von Goethe, nese opusové číslo 1. Napsal ji v roce 1815 jako osmnáctiletý. Populární Gretchen am Spinnrade (Markéta u přeslice), D 118, je dokonce ještě starší, z podzimu 1814, opět podle Goethovy předlohy. Po celý svůj tvůrčí život se Schubert obracel k písni jako k hudebnímu útvaru, který svým spojením s poezií dokáže výjimečným způsobem tlumočit niterná hnutí mysli. Množství Schubertových písní by ovšem neznamenalo nic nebo jen málo, pokud by nešlo o tvorbu tak pravdivou, krásnou a inspirativní. „Schubert svou písní vytvořil novou epochu“, konstatoval Antonín Dvořák v roce 1894, a jistě mluvil i z vlastní zkušenosti autora úspěšných písňových cyklů. Z předchůdců a vzorů Schubertových je třeba zmínit například Beethovenův písňový cyklus An die ferne Geliebte (Vzdálené milé), op. 98, z roku 1816, byl to však Schubert, kdo klavírní part důsledně povýšil od pouhého doprovodu k partu rovnoprávnému se zpěvním hlasem a kdo pojednal písňový žánr v dosud neviděné komplexnosti originálních harmonií včetně promyšlené práce s modalitou, svěží melodiky i hlubokého ponoru do básnických textů.

I když existují teorie, že dvacet Schubertových písní na básně Ludwiga Gottharda Kosegartena z roku 1815 mohlo tvořit cyklus a že skladatel pravděpodobně zamýšlel spojit do jednoho celku také šest písní na texty Heinricha Heineho (1828), jisti si můžeme být jen jeho dvěma písňovými cykly: Die schöne Müllerin (Krásná mlynářka), op. 25, D 795, a Winterreise (Zimní cesta), op. 89, D 911. Předlohou k nim se stala poezie Schubertova současníka, pruského spisovatele Wilhelma Müllera (1794–1827), vzdělaného literárního historika, knihovníka, editora starší německé literatury a svobodného zednáře. Müller měl navíc velmi vřelý vtah k hudbě a do svých zápisků si údajně poznamenal: „Neumím hrát ani zpívat, ale přece si hraji a zpívám, když básním. Kdybych uměl dělat melodie, líbily by se mé básně víc než dosud. Ale utěšuji se, že se najde spřízněná duše, která vyposlouchá hudbu z mých veršů…“ Tato spřízněná duše se našla ve Franzi Schubertovi. Oslovily ho verše Krásné mlynářky i Zimní cesty, kde Müller zpracoval oblíbené romantické téma – putování za účelem nalezení sebe sama. Není pochyb o tom, že archetyp věčného poutníka s jeho existenciálními otázkami je nadčasový, pro Schuberta, zápasícího v době kompozice se špatným zdravotním stavem a s neradostnou prognózou, však byly tyto otázky obzvlášť aktuální. 

Geneze Zimní cesty jako cyklu dvaceti čtyř písní není jednoduchá. V únoru 1827 Schubert složil prvních dvanáct písní, a to podle vydání Müllerových básní v periodiku Urania (Wanderlieder von Wilhelm Müller, Die Winterreise, 1823). Pořadí těchto dvanácti písní přesně odpovídá pořadí básní v Uranii. Jaké bylo asi překvapení, když Schubert zjistil, že do Zimní cesty patří ještě dalších dvanáct básní! Všech 24 básní vyšlo v roce 1824 ve svazku Müllerových sebraných básní s názvem Gedichte aus den hinterlassenen Papieren eines reisenden Waldhornisten II. Lieder des Lebens und der Liebe, zde již v jiném pořadí. Schubert prý toto dílo objevil neznámo kdy v knihovně svého přítele Franze von Schober, u něhož občas bydlel. Druhá část cyklu, tedy písně č. 13–24, byla dokončena v říjnu 1827. Snad tento časový odstup ovlivnil i první vydání Zimní cesty u vídeňského nakladatele Tobiase Haslingera: sešit s písněmi 1–12 vyšel v lednu 1828, kdežto druhý až po Schubertově smrti, v prosinci téhož roku.

Celou Zimní cestu proniká pochmurná atmosféra. Monodrama, vyprávěné poutníkem, se odvíjí od milostného zklamání, to však je jen počáteční impuls. Nevíme o vypravěči nic víc, než že je tmavovlasý, zato nám otevírá svůj vnitřní svět – odcizení, osamělost, napětí mezi rozumem a emocemi, mezi realitou a snem, rezignaci, ale i hořký humor, kontrast mezi zamrzlou zimní krajinou a hořícím, bolestným srdcem, úvahy o smrti, smíření se s nevyhnutelným. Existují ovšem i další výklady: někteří badatelé v Schubertově cyklu nacházejí odkazy k politické situaci v Rakousku dvacátých let 19. století, jiní v něm spatřují obraz osobnostního vyzrávání pod tlakem okolností nebo naopak zápas s myšlenkami na sebevraždu. K textu, který od zpěváka vyžaduje perfektní dikci a prožitek, přistupuje kongeniální charakteristika hudební; klavírní „doprovod“ už není doprovodem, ale instrumentálním hlasem stejně důležitým jako zpěv, slovo a hudba se vzájemně doplňují. „Nejsilnější emoce dokáže Schubert vyjádřit nejjednoduššími prostředky. Najít rovnováhu mezi hloubkou citu a čistotou formy, vystavět prudký vrchol z absolutního klidu, udržet napětí v dlouhých plochách, najít správný barevný a dynamický poměr mezi zpěvem a klavírem, vybrousit každou píseň jako samostatný drahokam a zasadit ji do více než hodinového celku…,“ tak výstižně mluví o Zimní cestě český klavírista David Mareček. Ze všech dvaceti čtyř písní zmiňme konkrétně například č. 5 Der Lindenbaum (Lípa), která na základě úpravy Friedricha Silchera v podstatě zlidověla, č. 11 Frühlingstraum (Jarní sen) s působivým hudebním kontrastem mezi krásným snem, probuzením z něho a touhou tento sen zpřítomnit, a konečně závěrečnou píseň Der Leiermann (Kolovrátkář či Flašinetář), opět s možností různého výkladu, podle toho, v jakém kontextu, z jakých psychologických nebo filozofických východisek je nahlížena. Dosáhl poutník smíření, nebo se utopil v nihilismu? 

Původně byl cyklus určen pro tenor a klavír, v současnosti je však v transkripcích přístupný všem hlasovým polohám. K dispozici jsou aranžmá pro čtyřruční klavír, smyčcové kvarteto, hlas s kytarou, orchestr atd. atd. Provést a vyslechnout Zimní cestu kompletně, tak jak to má být, vyžaduje velké soustředění od interpretů i posluchačů. V počátcích Českého spolku pro komorní hudbu byly do programů zařazovány písně jednotlivě, často od různých skladatelů, jako doplněk naprosto převažujících skladeb pro komorní ansámbly. S ukázkou ze Zimní cesty se zde posluchači seznámili až v roce 1915, a to se zmíněnou slavnou písní Der Lindenbaum. Tehdy však již existoval Spolek pro pěstování písně, na jehož druhém koncertu 15. února 1909 byla Zimní cesta představena v širším výběru. Jisté je, že Schubertův vrcholný písňový cyklus musí zaznít v hudební a myšlenkové úplnosti, má-li předat své poselství; bohatá historie jeho uvádění v Čechách a zejména v zahraničí to dosvědčuje dnes stejně jako před téměř dvěma sty lety.