Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Český spolek pro komorní hudbu • Jiří Vodička


Jedním z jubilantů, kteří v této sezoně slaví výročí (240 let od narození v roce 2022) je Nicolo Paganini. Tomuto skladateli jsme vzdali hold programem z jeho skladeb pro kytaru a housle. Provedení se ujali mistři z nejpovolanějších, kytarista Pavel Steidl a houslista Jiří Vodička.

Koncert z řady DK | Délka programu 1 hod 35 min | Český spolek pro komorní hudbu

Program

Niccolò Paganini
Centone di Sonate, op. 64, MS 112, Vol. 1
Sonáta č. 1 a moll (8')

Centone di Sonate, op. 64, MS 112, Vol. 3 
Sonáta č. 13 E dur (9')
Sonáta č. 14 G dur (10')

Sonáty pro kytaru sólo, MS 84
Sonáta č. 12 A dur (5')
Sonáta č. 33 c moll (4')
Sonáta č. 24 G dur (3')

— Přestávka —

Minuetto dedicato alla Signora Dida ze sonáty A dur pro sólovou kytaru, MS 104 (2')

Téma s variacemi na píseň „Nel cor più non mi sento“ pro sólové housle (11')


Tercet pro housle, violoncello a kytaru D dur, op. 66, MS 69 (20')

Účinkující

Pavel Steidl kytara
Jiří Vodička housle
Jonáš Krejčí violoncello

Fotografie ilustrujicí událost Český spolek pro komorní hudbu • Jiří Vodička

Lichtenštejnský palác — Sál Martinů

Událost již proběhla
Cena od 230 do 260 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Účinkující

Jiří Vodička  housle

Jiří Vodička

Jiří Vodička, koncertní mistr České filharmonie, sólista a komorní hráč, patří k nejvýznamnějším a nejvyhledávanějším českým houslistům. Už v dětství na sebe upozornil vítězstvími v mnoha soutěžích – zejména v Mezinárodní houslové soutěži J. Kociana, Prague Junior Note a Čírenie talentov (Slovensko). V roce 2002 získal první cenu na mezinárodní houslové soutěži Beethovenův Hradec a v témže roce i cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka, se kterým následně absolvoval desítky koncertů po celé České republice. V roce 2004 si titul absolutního vítěze odnesl také z prestižní mezinárodní houslové soutěže Louise Spohra konané v německém Výmaru. V roce 2008 si přivezl první a druhou cenu ze světově proslulé soutěže Young concert Artist, která probíhala v Lipsku a v New Yorku.

Ve svých 14 letech byl Jiří Vodička mimořádně přijat na vysokou školu - Institut pro umělecká studia v Ostravě, a to do třídy renomovaného pedagoga prof. Zdeňka Goly. V roce 2007 zde uzavřel studium magisterským titulem.

Jiří Vodička pravidelně vystupuje jako sólista s mnoha význačnými českými i zahraničními orchestry, a to např. s Českou filharmonií, Pražskou komorní filharmonií, Symfonickým orchestrem FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a jinými. Z těch zahraničních jsou to např. Qatar Philharmonic Orchestra, Neue Westfalen Philharmonie. Je dlouholetým sólistou předního čínského orchestru Wuhan Philharmonic Orchestra. Spolupracuje také s významnými dirigenty Jiřím Bělohlávkem, Jakubem Hrůšou, Tomášem Netopilem a jinými.  
V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album „Violino Solo“, které obsahuje jedny z nejtěžších skladeb pro sólové housle a které bylo pozitivně přijato kritiky u nás i v zahraničí. Mnohé z jeho koncertů byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD. 

Jako komorní hráč vystupuje s vynikajícími českými pianisty Martinem Kasíkem, Ivem Kahánkem, Ivanem Klánským a Miroslavem Sekerou. V roce 2011 byl pozván slavným houslistou Gidonem Kremerem a společně s mnoha světovými umělci vystoupil na jeho festivalu Kammermusikfest v rakouském Lockenhausu. Bývá pravidelně zván na významné festivaly – například Pražské jaro, Janáčkův Máj, Hohenloher Kultursommer, Choriner Musiksommer a jiné. Od roku 2012 je členem Smetanova tria, se kterým natočil dvě CD pro Supraphon. 

V roce 2015 se stal koncertním mistrem České filharmonie. Je pedagogem na Pražské konzervatoři a Ostravské univerzitě.

Hraje na italský nástroj Joseph Gagliano 1767.  

Pavel Steidl  kytara

Pavel Steidl se stal jedním z nejznámějších kytarových interpretů své generace. Studoval u významných osobností české kytarové scény Milana Zelenky a Štěpána Raka. Cestu k budování mezinárodní kariéry mu otevřelo vítězství v legendární kytarové soutěži Radio France de Paris.

V roce 1987 emigroval do Nizozemí, kde si po letech studia a čerpání inspirace od různých umělců vytvořil svůj vlastní styl, který respektuje autentickou interpretaci kytarové literatury 19. století na dobové nástroje. Věnuje se i soudobé hudbě, nevyhýbá se worldmusic, kde maximálně využívá zvukových barevných možností kytary. Pavel Steidl také komponuje a svými skladbami často obohacuje svůj koncertní repertoár. V roce 2004 se přestěhoval zpět do České republiky.

Měl čest spolupracovat s umělci jako jsou například Leo Brouwer, Carlo Domeniconi, Paolo Paolini, John Williams, Miroslav Vitouš, Karin Schaupp nebo Edin Karamazov. Od roku 2012 je členem souboru European Guitar Quartet.

Koncertoval ve více než padesáti zemích světa. Nahrál mnoho skladeb světového a českého repertoáru nejen minulosti, ale i 20. století. Italský časopis Guitart zařadil jeho jméno mezi 8 nejdůležitějších světových kytaristů roku 2003 a o dva roky později obdržel cenu Classical Guitar Award 2005. V současné době vyučuje hru na kytaru na Královské konzervatoři v Haagu a vyučoval na Akademii múzických umění v Praze.

Pavel Steidl hraje nejvíce na kytary Francisco Simplicio (1926), Franze Butchera (2008), Waltera Verreydta, Gabrielle Lodiho, Federica Shepparda, kopii J. G. Stauffera z dílny B. Kresseho a originální nástroj z počátku 19. století Nikolause G. Riese (cca 1830).

Jonáš Krejčí  violoncello

Jonáš Krejčí se narodil v Londýně. Absolvoval pražskou konzervatoř a jeden rok studoval v Londýně u Williama Pleethe. Poté získal stipendium na Univerzitě Jižní Kalifornie, kde se čtyři roky vzdělával u Lynna Harrella.

 

Koncertoval v Los Angeles Philharmonic Institute a hrál v New York String Orchestra. Po skončení studií se vrátil do Evropy. Jako člen nejprve Škampova kvarteta a později Petersenova kvarteta a Schulhoffova kvarteta vystupoval v nejprestižnějších koncertních síních, jako jsou Carnegie Hall a Lincoln Center v New Yorku, Philharmonie v Berlíně, Suntory Hall v Tokiu a Musikverein a Konzerthaus ve Vídni. Byl rezidentním umělcem v londýnské Wigmore Hall. Nyní je členem Pražákova kvarteta a koncertním mistrem Vídeňského komorního orchestru.

 

Věnuje se sólové i pedagogické činnosti. Vedl mistrovské kurzy na Royal Academy of Music v Londýně, Hyogo Performing Arts Center v japonské Ósace, Winterthurské konzervatoři ve Švýcarsku a také ve Spojených státech amerických.

 

Jonáš Krejčí hraje na violoncello milánského houslaře Paola Antonia Testore z roku 1761.

Skladby


Niccolò Paganini - program večera

„Paganini je umělec, který zapomíná na svět kolem sebe a skrze tóny reprodukuje svůj vlastní život, prodchnutý utrpením a prosvětlený radostí. Pokud znáte jeho hru, znáte jeho,“ napsal v roce 1829 německý houslista a skladatel Carl Guhr v pojednání, které se systematicky zabývalo estetikou Paganiniho houslové hry.

Nejvýznamnější berlínský kritik Ludwig Rellstab se ve své recenzi z března téhož roku dotkl nejtajemnější Paganiniho charakteristiky, která se periodicky v souvislosti s jeho virtuozitou objevovala: „Nikdy jsem neviděl Berlíňany v takovém stavu bujarosti […], jaký vidím jen zřídka v divadle a nikdy předtím v koncertní síni. Cítím z něj cosi démonického. Možná by takhle na housle hrál Goethův Mefisto.“ Ale sám Johann Wolfgang von Goethe soudil Paganiniho démony jinak: „Ne [...], Mefistofeles je až příliš negativní bytost. Démoničnost je vyjádřena veskrze pozitivní energií, mezi umělci se vyskytuje více mezi hudebníky, méně mezi malíři. U Paganiniho se to ukazuje ve vysoké míře, a proto vytváří tak skvělé efekty.“ 

Ďábelský houslista, toto pojmenování italskému virtuosovi už nikdo neodpáře. Byl bezpochyby výjimečným instrumentalistou, ovládal mistrně více nástrojů, což dosvědčí i dnešní program. Niccolò Paganini se narodil v říjnu roku 1782 v Janově do rodiny přístavního dělníka. Otec ovládal hru na kytaru a přivydělával si s ní po hostincích. Učil hře i svého syna a snad mu i sehnal učitele houslí, i když Paganini v některých vzpomínkách tvrdil, že byl povětšinou v houslové hře autodidaktem. Studoval prý hlavně z dostupných tištěných houslových škol od Tartiniho, Locatelliho, Viottiho a dalších italských mistrů. Jisté je, že malý Paganini byl nucen cvičit velmi intenzivně a výprask, když se otci jeho přístup nezdál dostatečně poctivý, se prý dostavoval velmi často. Mezi 15. a 17. rokem pobýval spolu s otcem v Parmě a docházel na hodiny kompozice u Gaspara Ghirettiho a Ferdinanda Paëra. Pod jejich vedením vznikly první Paganiniho závažnější kompozice včetně prvních dvou houslových koncertů, které jejich autor premiéroval v parmském divadle.

Tím také začala jeho oficiální koncertní kariéra – kromě Parmy s úspěchem vystupoval i v jiných městech severní Itálie. Ovšem hned v prvním desetiletí 19. století se na pár let ztratil z dohledu a později v pamětech vysvětloval, že se věnoval kytaře a zemědělství. Znovu se objevil v Lucce, kde získal funkce koncertního mistra Orchestru republiky a komorního virtuosa kněžny Elisy Baciocchi, Napoleonovy sestry. Ta ho poslala v roce 1808 do Erfurtu, aby zahrál na setkání Napoleona a ruským carem Alexandrem I. Od roku 1810 ho nacházíme zase na cestách. V roce 1820 mu slavné milánské nakladatelství Ricordi vydalo tiskem Sonáty pro housle a kytaru, op. 2 a 3, a 24 capriccií. Jeho sláva, zatím živená jen ohlasy z koncertů, tím výrazně posílila a jeho náročné houslové umění začalo být známé a žádané v celé Evropě. Díky tomu ho studovali i evropští tvůrci jako Robert Schumann nebo Franz Liszt.

Paganini v roce 1828 na dlouhou dobu opustil Itálii a svými koncertními vystoupeními ve Vídni a řadě německých měst vyvolal vlnu nadšení až hysterie – vedle obdivovatelů jeho hry se vyrojili napodobitelé jeho životního stylu, gastronomie nebo módy (chodili v černém, což byla barva Paganiniho „démonického“ koncertního outfitu). Vznikaly jeho portréty, oslavné básně, vše à la Paganini – dnes by se řeklo „brand“. A nápodobě se přiznaně nebo skrytě nevyhnuly ani jeho skladby.

V roce 1828 také Paganini pobýval v Karlových Varech, kam ho přivedly zdravotní problémy. Odtud si akutně odskočil do Prahy, kde mu úspěšně operovali zanícenou dolní čelist, a po zotavení zde odehrál několik koncertů. Odsud se vydal do Drážďan, Lipska a Berlína (viz citát výše) a v létě 1829 okouzlil Varšavu. Jeden z varšavských koncertů navštívil i Fryderyk Chopin, který poté zkomponoval variace nazvané Souvenir de Paganini. Následující cesty po Francii a Británii v letech 1831 a 1832 přinesly Paganinimu velké jmění – vstupné na jeho vystoupení bylo vysoké. Díky tomu mohl houslista na mnoha místech dávat i benefiční koncerty. Návraty do obou zemí opakoval i v následujících letech, ale klesající četnost koncertů a čím dál méně nadšené kritiky svědčí o úbytku Paganiniho sil.

V září 1834 se vrátil zpět do Itálie, kde se snažil odpočívat. V červenci 1836 opět vyrazil na koncertní cesty, které zakončil v listopadu 1839 v jihofrancouzském Nice. To už bojoval s mnoha onemocněními, z nichž nejzávažnější byla tuberkulóza hrtanu. Doufal, že mírné klima pomůže jeho stav zmírnit. Napsal Berliozovi: „Pokud to nebe dovolí, uvidíme se znovu na jaře. Doufám, že se zde můj stav zlepší. Tato naděje je poslední, co mi zbyla.“ V květnu 1840 došlo bohužel k rapidnímu zhoršení jeho zdravotního stavu a na konci měsíce Paganini zemřel. Jeho sláva a odkaz nezmizely dodnes. V průběhu dalších let inspirovaly další skladatele, za všechny jmenujme Johannesa Brahmse a jeho Variace na Paganiniho téma pro klavír a Sergeje Rachmaninova a jeho Rapsodii na Paganiniho téma pro klavír a orchestr.

V čem spočívala jedinečnost Paganiniho hry, která učarovala publiku? Zmíněný Carl Guhr ve svém traktátu nachází řadu paralel se zásadními školami hry na housle z pozdního baroka, především Tartiniho a Locatelliho. Paganini na nich vystavěl svůj styl oblibující zvláště obtížné techniky a zároveň inovace, které dodávaly jeho hře potřebný efekt. Například používal tenčí struny, než bylo obvyklé, které mohl snadněji přelaďovat (tzv. scordatura), snáze ovládat nejvyšší polohy flažoletů a pizzicata. Vymyslel také specifický postoj – pravou nohou výrazně ukročil, levé předloktí měl u těla a loket vytočil hodně doprava, housle držel nepodepřené pod bradou a nakloněné dolů. To mu umožnilo mít volný pohyb prstů na hmatníku i celé pravé ruky. S velkou virtuozitou ovládal kombinaci smyků a pizzicata levou rukou, zvláštním zvukovým efektem byl dvojitý flažolet nad dlouhými pasážemi. Paganini proslul širokým rozsahem dynamiky, od lehkého výdechu až po dalekosáhlé fortissimo. Všechny tyto dovednosti samozřejmě vtělil do svých skladeb. My se o nich přesvědčíme jak v sonátách doprovázených kytarou, tak především ve virtuózním sólovém tématu s variacemi na píseň „Nel cor più non mi sento“. 

Zvláštní a veskrze kladný vztah měl Paganini ke kytaře. Netajil se tím, že pro něj byla důležitým zdrojem pro harmonické myšlení a vícehlasou kompozici. Tak jak to často dělal s houslemi, i svoji kytaru ladil všemožnými způsoby a volil nezvyklé techniky hry. Považoval ji však za salonní nástroj pro malou společnost. Francouzský hudební kritik Leon Escudier napsal: „Je velmi obtížné získat představu o mimořádné hbitosti Paganiniho prstů, když přecházely přes hmatník jeho milované kytary. Improvizace, které z těch šesti strun vycházely, byly téměř kouzelné. Všechny poetické fantazie jeho houslí byly nejprve vyzkoušeny na kytaru.“

Na počátku své koncertní kariéry vystupoval Paganini často ve šlechtických salónech v Toskánsku a v severní Itálii. Z této doby je doložen jeho vztah k toskánské šlechtičně, která hrála na kytaru a pro kterou Paganini napsal řadu skladeb, především variací a menuetů. Z roku 1824 pochází dvoudílná Sonáta A dur, jejíž první část je nazvána Minuetto dedicato alla Signora Dida. Více o tajemné dámě nevíme. V dochované sbírce Paganiniho rukopisů pro kytaru najdeme u jedné skladby vřelý přípis: „Pátá sonáta: Cantabile (Andante appassionato, con flessibilità), kde kytara je v harmonickém duetu s houslemi, s temperamentem dámy a Niccola.“ Možná pro takové příležitosti vznikla i sbírka Centone di sonate. Název lze přeložit jako „Stovka sonát“, ovšem ve skutečnosti jich je pouze devatenáct. Že by přízeň dam a temperament Paganiniho nebyly nekonečné?

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.