Český spolek pro komorní hudbu • Brahms trio Praha

Aleš Pavlorek pochází z Havířova. Vystudoval hru na klarinet na Janáčkově konzervatoři Ostrava a později Institut pro umělecká studia Ostravské univerzity. Je držitelem několika cen v národních soutěžích dechových nástrojů a pro Český rozhlas nahrál desítky skladeb českých i světových autorů. Od roku 1995 do roku 2021 působil jako první klarinetista Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně a člen klarinetového Stadlerova kvarteta.

V současnosti působí Aleš Pavlorek jako pedagog ve Zlíně a plně se věnuje skladatelské činnosti. Komponuje především komorní instrumentální hudbu, napsal však také řadu skladeb pro symfonické a dechové orchestry. V letech 1993–1998 získal řadu ocenění ve skladatelské soutěži Generace a za Koncert pro basklarinet a orchestr (2006) obdržel první cenu v soutěži Českého rozhlasu 3 Vltava. Pavlorkovy kompozice hrají naše i zahraniční orchestry a jeho hudba si v posledních letech proráží cestu do světa (například skladba Úlet do japonského Fukui). Pavlorkovy skladby zazněly na festivalech Janáčkův máj Ostrava, Bratislavské hudební léto či Forfest Kroměříž. Úspěšnou skladbou jsou Lašské obrázky, suita pro komorní orchestr, nebo orchestrální kompozice Sblížení protikladů, premiérovaná na Janáčkově máji Janáčkovou filharmonií Ostrava. Je pochopitelné, že v řadě svých skladeb nechává Pavlorek vyniknout především klarinet, svůj nástroj. Například skladba ClarinoPré byla určena pro Mezinárodní soutěž Pražského jara 2015.

Aleš Pavlorek je rovněž vyhledávaným hudebním aranžérem; ve svých úpravách často usiluje o propojení pop-rockových stylů s tradičním zvukem symfonického orchestru. Spolupracuje s řadou významných osobností české populární scény.

Ačkoliv je Aleš Pavlorek jako skladatel vlastně samoukem, tvoří s vysokou znalostí kompoziční práce, přitom lehce, spontánně. Jeho hudba má velký dar bezprostředně oslovovat posluchače. Pavlorkova kompoziční technika vychází z tonálně-modálního hudebního principu; v jeho tvorbě nacházíme i zcela moderní kompoziční techniky, avšak autor je používá jen rámcově, v širších harmonických souvislostech.

Skladba Hudba pro trio „in memoriam S. Prokofiev“ vznikla v roce 2010 na objednávku souboru Brahms Trio Praha. Má být jakýmsi „tajemným odleskem“ Prokofjevovy hudby s třítaktovou citací z jeho Sonáty pro housle a klavír. Skladba měla premiéru v roce 2010 na Festivalu moderní hudby v Řezně v podání dnešních interpretů.

Miloš ORSON Štědroň se narodil v Brně. „ORSON“ – píše se velkými písmeny a neskloňuje se! – znamená or son pro odlišení se od svého otce. Pochází totiž ze známé hudební rodiny: je synem skladatele a muzikologa Miloše Štědroně. Prastrýcem, tedy bratrem jeho dědy, byl Bohumír Štědroň, muzikolog, autor známé biografie Leoše Janáčka. Miloš ORSON Štědroň vystudoval obory hra na klavír a skladba na Konzervatoři Brno, ve studiu skladby pak pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění u Arnošta Parsche. Vystudoval rovněž hudební vědu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V červnu 2009 získal doktorát v oboru skladba na HAMU v Praze u Václava Riedlbaucha. Působí jako skladatel, klavírista, muzikolog, pedagog a libretista. Vyučuje skladbu a hudební teorii na Pražské konzervatoři.

 Štědroň jako skladatel se zaměřuje na hudbu mnoha žánrů. Skládá komorní a orchestrální díla, scénickou hudbu, napsal opery i melodram. Doménou jeho činnosti je nesporně tvorba pro divadlo. V tomto oboru je uznávanou tvůrčí osobností, ke svým dílům píše zároveň hudbu i text. Tvoří na zakázky Národního divadla Praha, Divadla Husa na provázku v Brně, Divadla Komedie, Divadla DISK, Městského divadla ve Zlíně. Štědroň je držitelem ocenění ze skladatelské soutěže Generace 1996, z Mezinárodní skladatelské soutěže Leoše Janáčka 2004, z rozhlasové Mezinárodní tribuny skladatelů v Paříži 2006. Je držitelem Ceny Alfréda Radoka 2012, Ceny divadelní kritiky 2014 za nejlepší hudbu, nejlepší českou hru a nejlepší inscenaci (hra Velvet Havel).

Štědroňova opera Lidská tragikomedie byla uvedena ve Stavovském divadle. Druhá opera Don Hrabal byla inscenována v prosinci 2017 v Národním divadle. Jeho díla premiéroval Orchestr Berg, PKF – Prague Philharmonia, Bohemia Saxophon Quartet, Kühnův smíšený sbor, sólisté Roman Janál, Iva Bittová, Jan Bartoš, Tomáš Jamník a další. Štědroňovu skladbu Mitelei na dětské texty pro smíšený sbor, klavír a bicí uvedl Kühnův smíšený sbor 19. října 2022 v Praze a 19. listopadu 2022 v Brně na Mezinárodním hudebním festivalu Janáček Brno. Česká filharmonie nedávno objednala u Štědroně novou orchestrální skladbu, koncert pro dva trombony a orchestr. Premiéra se sólisty Robertem Kozánkem, Lukášem Moťkou, Českou filharmonií a dirigentem Davidem Robertsonem je plánována na rok 2023.

Instinkty pro lesní roh, violoncello a klavír vznikly z podnětu ředitele České filharmonie Davida Marečka v roce 2018. Původně je měli hrát talentovaní mladí interpreti v rámci projektu, který byl přerušen kvůli pandemii covidu. Dnešní premiéra, určená profesionálním virtuózním hráčům, se koná ve zcela jiných souvislostech, proto skladatel celé dílo zevrubně přepracoval. V první ze dvou vět se snaží hudebně vyjádřit instinkty, kterými člověka vybavila příroda a které fungují automaticky, bez rozumové kontroly, jako jakési obranné reflexy. Hudebně to znamená nepředvídatelný, pro posluchače záměrně překvapivý průběh této části. Nástroje fungují zprvu zcela samostatně, poté vytvářejí překvapivou symbiózu, aby ji zase rychle opustily. Nakonec se však přece jen opět spojují v apoteóze závěru. Druhá věta má naproti tomu nekomplikovanou strukturu rondového typu se snadno zapamatovatelným motivem.

V roce 1862 navštívil devětadvacetiletý Johannes Brahms poprvé Vídeň. Z rodného Hamburku odjel zklamán, neboť nedostal místo ředitele filharmonie, o které se ucházel. Zimní Vídeň mu rázem učarovala. Navázal důležité osobní kontakty a jako klavírista vystoupil na několika koncertech. Dokonce se zde setkal s Richardem Wagnerem, svým budoucím hudebním antipodem. Roku 1863 se do Vídně vrátil podruhé, když obdržel nabídku na místo uměleckého ředitele Wiener Singakademie. I když funkci po roce složil, neboť ho silně omezovala v komponování, v metropoli na Dunaji se již usadil natrvalo. Městský život pravidelně kombinoval s pobyty v lázních a na venkově. Preferoval naprostou životní i tvůrčí svobodu, jež ovšem byla vykoupena staromládeneckou osamělostí.

Brahmsovo Trio Es dur, op. 40, pro klavír, housle a lesní roh vzniklo v roce 1865. Silným inspiračním zdrojem díla je krása přírody, klid lesa a zvuky lovu. Brahms ostatně uvedl, že ho motivy první věty napadly při lesní procházce ve Schwarzwaldu poblíž Baden-Badenu a od počátku se mu spojily s nezaměnitelným zvukem lesního rohu. Je zajímavé, že skladatel měl od počátku natolik vyhraněnou zvukovou představu, že hornový part psal pro přirozený lesní roh, nikoli pro ventilový, který se v té době již běžně používal (odtud Brahmsův předpis „Waldhorn“). Údajně Brahms na tento typ lesního rohu uměl hrát, naučil ho tomu prý jeho otec. Angažování lesního rohu do obsazení klavírního tria přináší zcela nové, neotřelé barevné a zvukové kombinace, zároveň však klade mnohem větší nároky na zvukovou vyrovnanost hlasů. Trio je považováno za reprezentativní opus Brahmsovy střední tvůrčí periody a klenot romantického komorního repertoáru.

Premiéra Brahmova Tria Es dur se konala 28. listopadu 1865 v Curychu v obsazení Anton Gläss – lesní roh, Friedrich Hegar – housle a Johannes Brahms – klavír. Sonátová první věta skladby je meditativní, po ní následuje úderné a brahmsovsky zatěžkané třídílné scherzo. Třetí věta je poznamenána bolestí silného osobního prožitku, zármutku nad smrtí skladatelovy matky Christiane. Ta prý zvuk lesního rohu milovala. Tato část skladby je jedinou tichou, zoufalou nénií – elegickou pohřební písní, jež se dokáže vzepnout k dramatickému vrcholu; snaha vzdorovat smrti i nezvratnému osudu je však marná a je vystřídána tichou rezignací. Zoufalství této hudby až fyzicky bolí: ponuré basy lesního rohu, zlověstné dunění klavíru. V určitém momentě přichází naděje: lesní roh uvádí německou lidovou melodii „Na louce stojí dům“, která tu zapůsobí jako pomíjivé světlo ve tmě. Osvobození však přináší až závěrečná čtvrtá věta skladby – radostné, optimistické, dokonale sevřené a kompozičně propracované sonátové rondo. Píseň „Na louce stojí dům“ se proměňuje v hlavní téma, živoucí a vitální. Světlo života přece jen vítězí nad stínem smrti. Život jde dál!

Brahms Trio Praha bylo založeno v roce 2005 s jasnou vizí – pozvednout komorní spolupráci nevšedního nástrojového složení nad obvyklý příležitostný rámec. Jediné, co proto ansámbl odlišuje od smyčcových kvartet a podobných souborů s trvalým a cílevědomým působením, je stále přítomná nutnost posouvání repertoárových hranic. Na koncertech vedle originálních kompozic, v čele se slavným 40. opusem Johannesa Brahmse, zní transkripce obdobných trií a skladby pro jednotlivé nástroje s doprovodem klavíru. Soubor též podnítil vznik již sedmi dedikovaných kompozic od soudobých tvůrců z České republiky, Itálie, Argentiny, či Velké Británie. Profilové CD souboru, realizované unikátním technickým způsobem, vzbudilo velký ohlas odborné veřejnosti.

Ivan Vokáč vstupuje do své druhé sezony na pozici koncertního mistra violoncell České filharmonie. S orchestrem ho však váže již více než desetiletá spolupráce a mj. i sólové účinkování v Pendereckého trojkoncertu v roce 2017. Jako sólistu ho nevídáme často, přestože má tuto polohu rád. 

Je vítězem mnoha mezinárodních interpretačních soutěží, například soutěže v rakouském Liezenu, Dotzauerovy soutěže v Drážďanech, soutěže Bohuslava Martinů v Praze a Leoše Janáčka v Brně. V roce 2006 si s houslistou Jakubem Junkem na své konto připsali absolutní vítězství na soutěži Concertino Praga, v roce 2012 se jako semifinalista stal nejúspěšnějším českým účastníkem mezinárodní soutěže Pražské jaro. Významné soutěžní úspěchy sklidil i v komorní hře (např. na slavné soutěži Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu): nejprve jako člen Taras Piano Trio a poté s Lobkowicz Triem, se kterým spolupracuje dodnes. Trio, složené ze tří přátel ze studií (kromě Ivana Vokáče ještě Jan Mráček a Lukáš Klánský), je mj. držitelem Ceny Českého spolku pro komorní hudbu za rok 2017.

Kromě klasické hudby má Ivan Vokáč blízko i k dalším hudebním žánrům. „Principy z interpretace klasické hudby se dají výborně využít i v rockové, jazzové, populární nebo třeba filmové hudbě,“ říká tento mladý violoncellista, který se k jiným žánrům dostává hlavně při spolupráci s violoncellovým kvartetem Cello Republic (původně Prague Cello Quartet). Kromě úprav klasických skladeb při svých koncertních show hrají i nonartificiální hudbu a sbírají nadšené posluchače nejen u nás, ale například i během pravidelných turné v Japonsku. Kromě toho Ivan Vokáč stíhá ještě na klavír v souboru Escualo Quintet, který se zabývá autentickou interpretací argentinského tanga. 

Prošel totiž také klavírním školením. Zatímco violoncello měl v dětství a dospívání vyhrazeno pro klasickou hudbu, klavír uspokojoval jeho oblibu v jazzu. Ani jeden z těchto nástrojů však u něj nezažehl prvotní jiskru lásky k hudbě. „Jako malý jsem byl fascinován kontrabasem, a to tak moc, že kdykoliv se objevil kontrabas třeba v televizi, stoupl jsem si metr před obrazovku a zíral na ni. Když jsem pak dostal do rukou jako první nástroj housle, nikdy jsem je nestrčil pod krk, ale vždycky jsem je opřel o postel a hrál na ně jako na kontrabas. Jenže, dej čtyřletému klukovi do rukou kontrabas…,“ vysvětluje Vokáč, jak se dostal k violoncellu. Přestože tehdy očekával, že se jednou ke kontrabasu propracuje, u violoncella už zůstal. Nejprve se s ním seznamoval při soukromých hodinách u Oldřicha Kavale, poté na Pražské konzervatoři a AMU pod vedením Miroslava Petráše; nechyběla ani řada mistrovských kurzů pod vedením renomovaných umělců (S. Isserlis, B. Pergamenšikov ad.). Tak se dostal na řadu festivalů u nás i v zahraničí, ke spolupráci s Českých rozhlasem i Českou televizí a v neposlední řadě i s Českou filharmonií.