Český spolek pro komorní hudbu • Peter Jarůšek, Veronika Jarůšková, Dalibor Karvay

Slovenský houslista Dalibor Karvay začal hrát na housle ve třech letech pod vedením svého otce, později vystudoval konzervatoř v Žilině (Bohumil Urban) a ve Vídni (Boris Kuschnir). Je vítězem mnoha mezinárodních soutěží, mezi něž patří Young Musicians meeting v Córdobě (1996), soutěž Tibora Vargy (2003) a soutěž Davida Oistracha v Moskvě (2008), a také držitelem ceny Eurovision Grand Prix „Mladý hudebník roku 2002“ a ceny „New Talent“ (International Tribute of Young Interpreters 2005).

Kromě své aktivní koncertní kariéry vyhledávaného sólisty i komorního hráče je Karvay od roku 2014 pedagogem na Musik und Kunst Privatuniversität der Stadt Wien a od roku 2020 koncertním mistrem Vídeňských symfoniků.

Dalibor Karvay hraje na vzácné housle „ex Benecke“ z dílny Antonia Stradivariho z roku 1694, které má zapůjčené od Österreichische Nationalbank. Jeho dlouhé a poctivé hledání ideálního nástroje bylo zachyceno ve filmu Stradivari – Search for Perfection.

„Geniální ukázka umění hry na housle,“ komentoval koncertní prezentaci Fedora Rudina deník Kölner Stadt-Anzeiger. Tento umělec, ověnčený mnoha mezinárodními cenami, mezi které patří například přední místa na soutěžích Premio Paganini nebo George Enescu International Competition, se do mezinárodního povědomí dostal jako koncertní mistr Vídeňských filharmoniků. Nyní je Rudin díky své nevyhraněnosti a širokému repertoáru považován za jednoho z nejvšestrannějších sólistů své generace. 

Tuto sezónu jako sólista debutuje s Bournemouthským symfonickým orchestrem, Norským rozhlasovým orchestrem, Filharmonií jižního Dánska nebo s PKF—Prague Philharmonia. Své závazky má též jako operní i koncertní dirigent.

Fedor Rudin se narodil v Paříži a studoval v Kolíně nad Rýnem, Salcburku, Grazu a Vídni, kde nyní s rodinou žije. Hraje na housle z dílny Lorenza Storioniho (Cremona, 1779), které mu zapůjčil fond Deutsche Stiftung Musikleben v Hamburku.

Veronika a Peter Jarůškovi jsou členy mezinárodně uznávaného komorního souboru Pavel Haas Quartet, který v roce 2002 houslistka Veronika Jarůšková založila. Kvarteto vystupuje v nejvýznamnějších světových koncertních síních (Wigmore Hall v Londýně, Musikverein ve Vídni, Concertgebouw v Amsterdamu, Elbphilharmonie v Hamburku, Carnegie Hall v New Yorku atd.) a nahrálo devět alb ověnčených mnoha prestižními cenami mezinárodní kritiky (Gramophone Award, BBC Music Magazine Award, Diapason d’Or de l’Année atd.). Významný britský hudební časopis BBC Music Magazine zařadil Pavel Haas Quartet mezi 10 nejlepších smyčcových kvartet všech dob. Violoncellista Peter Jarůšek je rovněž vyhledávaným lektorem mistrovských kurzů komorní hry po celém světě, v nejbližší době bude spolupracovat například s Royal College of Music a Royal Academy of Music v Londýně.

Společně se svým dlouholetým přítelem a kolegou, izraelským klavíristou Borisem Giltburgem, se manželé Jarůškovi vedle působení v kvartetu začali v posledních letech zabývat i literaturou pro klavírní trio. Vznikl tak nový ansámbl hudebníků špičkové úrovně, který se již představil na několika prestižních mezinárodních festivalech (East Neuk Festival ve Skotsku, West Cork Music v Irsku, Schubertiade v Rakousku či Dvořákova Praha). V nadcházejících měsících čeká soubor nejen debutový koncert v londýnské Wigmore Hall, ale také natáčení Dvořákových kompletních klavírních trií pro vydavatelství Supraphon.

Marek Zwiebel studoval hru na housle na konzervatoři v Košicích a na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni; dále pokračoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a na Hochschule v Lucernu. Během studií získával zkušenosti ve Slovenském komorním orchestru. Je spoluzakladatelem smyčcového kvarteta Zwiebel Quartet, kde působil v letech 2001–2008. Následně byl v letech 2008–2012 členem souboru Quasars Ensemble, se kterým vystupoval na řadě hudebních festivalů. Jako sólista koncertně spolupracoval s mnohými významnými světovými orchestry a dirigenty (Anu Tali, Neeme Järvi, Zsolt Nagy, Kevin Griffiths ad.).

Od roku 2012 je členem souboru Pavel Haas Quartet, se kterým koncertuje po celém světě ve spolupráci například s Borisem Giltburgem, Denisem Kozhukhinem, Maximem Rysanovem, Belcea Quartet, Quartetto di Cremona, Dover Quartet a dalšími. Pavel Haas Quartet získal řadu ocenění za své nahrávky (Gramophone Award, BBC Award a Classic Prague Award).

Pavel Nikl absolvoval obor hra na violu u Zdeňka Nováka na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži a poté na Akademii múzických umění v Praze u Jana Pěrušky a Milana Škampy. Během studia se zúčastnil několika mistrovských kurzů (Semmering – cena za nejlepší provedení děl B. Bartóka a B. Martinů) a obsadil přední místa na mezinárodních soutěžích (např. soutěž konzervatoří ČR, Beethovenův Hradec, mezinárodní soutěž J. Brahmse v Pörtschachu).

Jako sólista spolupracoval s PKF – Prague Philharmonia, filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, Moravskou filharmonií Olomouc, Severočeskou filharmonií Teplice, Jihočeskou filharmonií České Budějovice a dalšími. V roce 2002 se těžiště jeho činnosti přeneslo ke komorní hře. Je jedním ze zakládajících členů smyčcového kvarteta Pavel Haas Quartet, které si za dobu své existence získalo velké mezinárodní uznání za koncertní i nahrávací činnost.

Pavel Nikl se věnuje i pedagogické činnosti a v rámci aktivit kvarteta se podílel na mistrovských kurzech na univerzitách v Evropě, USA i Austrálii. Od roku 2016, po ukončení dráhy violisty v Pavel Haas Quartet působí jako profesor violy a komorní hry na konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži. Se souborem však nadále velmi úzce spolupracuje: kromě nahrávky Dvořákových kvintetů, která obdržela Gramophone Award 2018, s ním příležitostně koncertuje. Jakožto zkušený komorní hráč je zván ke spolupráci s dalšími špičkovými hudebníky (Gil Shaham, Gerhard Oppitz, Kian Soltani, Josef Špaček, Michaela Fukačová, Fedor Rudin aj.). Zasedá také jako člen národních i mezinárodních soutěžních porot.

Simone Gramaglia je všestranným instrumentalistou a intelektuálně založeným umělcem. Snaží se skloubit svou vášeň pro hudbu, filozofii a literaturu s nabitým kalendářem aktivního hudebníka (jako sólista i komorní hráč), pedagoga (Accademia Walter Stauffer v Cremoně, konzervatoře v Janově a Bari) a uměleckého ředitele (letní mistrovské kurzy Music With Masters, mezinárodní iniciativa Le Dimore del Quartetto, mezinárodní cena komorní hry Filippa Nicosii).

Jako zakládající člen Quartetto di Cremona se Gramaglia zaníceně věnuje komorní hře. Vystoupil již s řadou umělců či ansámblů, jako jsou například Luigi Attademo, Pavel Haas Quartet nebo Emerson String Quartet, a představil se ve světově nejprestižnějších koncertních sálech (Lincoln Center, berlínský Konzerthaus, Wigmore Hall, Concertgebouw atd.).

Violu začal Simone Gramaglia studovat až v šestnácti letech – předtím se věnoval hře na klavír a zobcovou flétnu. Nyní hraje na violu z dílny Gioacchina Torazziho ca z roku 1680, ale byl také jediným italským violistou, který měl možnost hrát na violu „Paganini“ Antonia Stradivariho.

Michaela Fukačová se prosadila mezi světovou elitu už v 90. letech minulého století, kdy debutovala v řadě metropolí jako Londýn, Paříž, Kodaň, Berlín, New York nebo Tokio s předními orchestry a dirigenty. Raketový start umožnily rychle za sebou jdoucí úspěchy v prestižních soutěžích (Pražské jaro, Čajkovského soutěž v Moskvě, soutěže W. Naumburga v New Yorku ad.).

Absolventka brněnské konzervatoře, Akademie múzických umění v Praze, Královské konzervatoře v Kodani, rozvíjela dále svůj mimořádný talent v Londýně, Sieně a Los Angeles, včetně soukromých studií u M. Rostropoviče.

Přestože už řadu let žije v Dánsku, zůstává v kontaktu s českým kulturním prostředím (spolupráce s Josefem Sukem, Ivanem Klánským či zdejší pedagogická činnost). Kromě základních děl světové violoncellové literatury se s nadšením ujímá opomíjených skladeb starých mistrů nebo naopak nejčerstvějších novinek (Gramophone award za nahrávku Liebersonova koncertu „Six realms“).

Je držitelkou Ceny dánské kritiky a čestnou členkou nejstarší dánské akademie v Sorø. Hraje na italský nástroj Carla Tononiho z roku 1726.

Petr Ries je absolventem Konzervatoře P. J. Vejvanovského v Kroměříži. Absolvoval studijní pobyt na Conservatoire National Supérieur de Musique et de Dance v Paříži (Jean-Paul Celea) a svá studia dokončil na Akademii múzických umění v Praze (J. Hudec). Je laureátem mnoha národních i mezinárodních soutěží (International Musikwettbewerb Markneukirchen, soutěže J. M. Spergera v Michaelsteinu, soutěže Moravský podzim v Brně, Talent roku 2002 v Praze ad.).

Od roku 2004 je členem České filharmonie na pozici Zástupce vedoucího kontrabasové skupiny. Vystupuje na samostatných recitálech doma i v zahraničí, jako sólista spolupracuje s významnými orchestry a je vyhledávaným komorním hráčem (Kvarteto Pavla Haase, Bennewitzovo kvarteto, Zemlinského kvarteto aj.). Kromě České filharmonie je členem Pražských komorních sólistů, Haydn ensemble Prague a Czech Philharmonic Jazz Bandu.

Pedagogicky působí na mnoha interpretačních kurzech; učil také na Mezinárodní konzervatoři v Praze. Je lektorem Orchestrální akademie České filharmonie.

Rodák z předměstí finských Helsinek a laureát Ceny Paula Hindemitha z roku 2019 Olli Mustonen je znám jako komponující pianista. Od útlého dětství se učil hrát na cembalo a klavír a v osmi letech se na deset roků stal žákem kompozice u slavného finského skladatele Einojuhaniho Rautavaary. Coby proslulý instrumentalista známý z mnoha sólových recitálů a vystoupení se špičkovými světovými tělesy se specializuje především na klavírní tvorbu Ludwiga van Beethovena a ruské i pokrokové sovětské skladatele (oceňovaná je mj. jeho nahrávka Šostakovičových 24 preludií a fug), jimiž se rád nechává inspirovat i ve své kompoziční činnosti. Jeho skladby jsou v zásadě tonální, oplývají pregnantním rytmem a vykazují známky neoklasicismu, neoromantismu, ale též minimalismu. Pro jeho tvorbu je také charakteristická hra se zvukovou barvou. Píše zejména komorní hudbu, v posledních desetiletích však začal objevovat rovněž svět tvorby pro orchestr – je autorem dvou symfonií, z nichž je jedna vokální.

Mustonenův Nonet pro smyčce č. 1 pochází z roku 1995 a je věnován proslulému britskému violoncellistovi Stevenu Isserlisovi. Tuto působivou skladbu lze stejně dobře vnímat jak absolutně, tak i s programovým výkladem. Sám autor totiž jednotlivým čtyřem větám přisoudil mimohudební význam v podobě ročních období, přičemž začíná zimou. V pomalé první větě je tedy možné vnímat mrazivou zimní krajinu, ve druhé již plně probuzenou přírodu po zimním odpočinku a v posledních dvou dramatické přírodní zvraty, které sebou může přinášet léto a podzim.

Nonet pro smyčce č. 2 Olliho Mustonena vznikl pět let po prvním, od něhož se ve svém výrazu dosti odlišuje. Tato skladba je dokladem autorova užití precizního pulzujícího rytmu s výraznými akcenty, které jsme zvyklí slýchat v minimalistických kompozicích. Z této charakteristiky se vymyká snad jen kánonická pomalá třetí věta, v níž si jednotlivé nástroje po celou dobu předávají jednoduchý, jasně rytmizovaný hudební motivek. Druhý nonet pro smyčce věnoval Olli Mustonen svým rodičům.

Velikán sovětské hudby Dmitrij Šostakovič již za studií na leningradské konzervatoři hltal kompoziční postupy západoevropské moderny, které jsou patrné zejména v jeho klavírních 24 preludiích a fugách, v Symfonii č. 4 c moll, v baletech Zlatý věk, Šroub, či operách Nos nebo Lady Macbeth mcenského újezdu. Ovšem právě moskevská premiéra posledně jmenované opery v roce 1936 znamenala zvrat v jeho tvorbě. Na prvním uvedení byl přítomen i Josif Stalin, který poté nechal v deníku Pravda pod názvem Chaos místo hudby otisknout první kulturně-politický výpad proti skladateli. Další represi zaznamenal Šostakovič v roce 1948 po zveřejnění nechvalně známé kulturní doktríny Andreje Ždanova a následných čistkách proti sovětským skladatelům. Šostakovič pak z vnějších i vnitřních podnětů komponoval „k uspokojení potřeb sovětského lidu“ také vlastenecky laděná díla, za která byl tehdejší administrativou naopak vyzdvihován, chválen a vyznamenáván. K těmto skladbám patří například Sedmá symfonie C dur „Leningradská“, jež reaguje na blokádu Leningradu v roce 1941, kantáta Báseň o vlasti (1947), nebo oratorium Píseň o lesích (1949), které oslavuje koncepci soudobé politiky lesního hospodářství. Napsal celkem patnáct symfonií, stejný počet smyčcových kvartetů, šest instrumentálních koncertů a řadu dalších skladeb. Specifickou složku Šostakovičovy tvorby představuje scénická hudba pro velké množství sovětských filmů.

Do povědomí hudební veřejnosti se Dmitrij Šostakovič dostal již svou diplomovou prací v oboru kompozice z roku 1925, kterou byla Symfonie č. 1 f moll, op. 10. Uvedení tohoto díla leningradskou filharmonií vzbudilo v odborných kruzích neobyčejný ohlas a dvacetiletý Šostakovič, který se dosud živil jako klavírista v kině, se stal doslova přes noc uznávaným skladatelem. Dvacátá léta 20. století v Sovětském svazu ještě přála avantgardním směrům a hledání nových uměleckých cest. Vznikla tak mnohá literární, výtvarná, filmová i hudební díla, která nás fascinují i sto let od jejich vzniku. Následující dekáda ovšem mnohé změnila. Zároveň s tím, jak moc ve státě upevnil Stalin, byla zavedena jednotná kulturní doktrína zvaná socialistický realismus, která mnohým umělcům přistřihla křídla v jejich slibně zahájeném tvůrčím rozletu. Dnes uváděná Šostakovičova skladba však ještě patří do umělecky svobodnějšího období v sovětských dějinách. Dva kusy pro smyčcové okteto, op. 11, vznikly roku 1925 bezprostředně po zmíněné První symfonii a Šostakovič je věnoval památce básníka Volodi Kurčavova, svého předčasně zesnulého kamaráda. Tato dvoudílná skladba, v níž její autor mistrně využívá nejrůznější techniky hry na smyčcové nástroje, má velmi expresivní až expresionistické vyznění, které především ve scherzu získává až strašidelný charakter.

Konzervatoř v Petrohradě vystudoval o šedesát let dříve než Šostakovič také nejvýznamnější z ruských hudebních romantiků Petr Iljič Čajkovskij. Jeho cesta k hudbě však nebyla přímočará. Chodil nejprve na právnickou školu a poté vykonával místo právníka ve státních službách. Jeho srdce a nesporný talent jej však neustále táhly k hudbě, a tak se záhy začal vzdělávat u Antona Grigorjeviče Rubinštejna na konzervatoři v tehdejším hlavním městě Ruska. Po absolutoriu nastoupil na základě doporučení svého učitele jako pedagog na moskevskou konzervatoř, kterou vedl Rubinštejnův bratr Nikolaj. Učitelské působení ovšem Čajkovskému nepřinášelo radost, bylo pouze prostředkem materiálního zajištění začínajícího skladatele, který na zasloužený úspěch teprve čekal. Od roku 1876 mu však finanční podpora mecenášky Naděždy Filaretovny von Meck umožnila plně se věnovat kompozici i provádění svých děl. V této době vznikly jeho nejslavnější skladby, kterými si brzy vydobyl uznání v Rusku i v Evropě: balety Labutí jezero (1876), Šípková Růženka (1889), opery Evžen Oněgin (1878), Piková dáma (1890) a řada dalších orchestrálních, komorních i vokálních děl. Čajkovskij navštívil se svými skladbami opakovaně i Prahu (1888, 1892), kde se spřátelil se svým vrstevníkem Antonínem Dvořákem.

Smyčcový sextet d moll, op. 70, „Souvenir de Florence“ pochází z roku 1890 a je tedy Čajkovského pozdní skladbou. Jedná se o jediný smyčcový sextet tohoto autora. Čajkovskij jej věnoval petrohradské Společnosti pro komorní hudbu jako poděkování za udělení čestného členství. Podtitul „Suvenýr z Florencie“ nese dílo proto, že jej skladatel začal psát při návštěvě tohoto italského města, kde rovněž komponoval operu Piková dáma. Jde o typickou skladbu pozdně romantického slohu, která má strukturně i svou délkou velmi blízko k Čajkovského symfoniím. První věta je psána v sonátové formě a začíná bezprostředně hlavním tématem. Zpěvná pomalá druhá část obsahuje kontrastní a výrazně dynamicky odstíněný střední díl a ústí do hymnického závěru. Allegretto moderato třetí věty pak obsahuje typické ruské nápěvné prvky a dílo končí rozverným finále s kánonově vedenými hlasy a pro Čajkovského typickou rozsáhlou codou.