Český spolek pro komorní hudbu • Peter Jarůšek, Veronika Jarůšková, Dalibor Karvay


Posledním počinem našeho letošního kurátora Petera Jarůška je koncert, jehož programu vévodí dva nonety Oli Mustonena, doplněné o oktet D. Šostakoviče a Čajkovského Souvenir de Florence. Členové Pavel Haas Quartet přizvali ke spolupráci řadu domácích i zahraničních špičkových komorních hráčů.

  • Koncert z řady II
  • |
  • Délka programu 1 hod 35 min
  • |
  • Český spolek pro komorní hudbu

Program

Olli Mustonen
Nonet pro smyčce č. 1 (16')

Dmitrij Šostakovič
Dva kusy pro smyčcové okteto op. 11 (10')

Olli Mustonen
Nonet pro smyčce č. 2 (15')

— Přestávka —

Petr Iljič Čajkovskij
Smyčcový sextet d moll, op. 70, „Souvenir de Florence“ (35')

Účinkující

Dalibor Karvay housle
Fedor Rudin housle
Veronika Jarůšková housle
Marek Zwiebel housle
Pavel Nikl viola
Simone Gramaglia viola
Peter Jarůšek violoncello
Michaela Fukačová violoncello
Petr Ries kontrabas

Fotografie ilustrujicí událost Český spolek pro komorní hudbu Peter Jarůšek, Veronika Jarůšková, Dalibor Karvay

Rudolfinum — Dvořákova síň


Cena od 100 do 350 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Skladby

Olli Mustonen
Nonet pro smyčce č. 1 & č. 2

Rodák z předměstí finských Helsinek a laureát Ceny Paula Hindemitha z roku 2019 Olli Mustonen je znám jako komponující pianista. Od útlého dětství se učil hrát na cembalo a klavír a v osmi letech se na deset roků stal žákem kompozice u slavného finského skladatele Einojuhaniho Rautavaary. Coby proslulý instrumentalista známý z mnoha sólových recitálů a vystoupení se špičkovými světovými tělesy se specializuje především na klavírní tvorbu Ludwiga van Beethovena a ruské i pokrokové sovětské skladatele (oceňovaná je mj. jeho nahrávka Šostakovičových 24 preludií a fug), jimiž se rád nechává inspirovat i ve své kompoziční činnosti. Jeho skladby jsou v zásadě tonální, oplývají pregnantním rytmem a vykazují známky neoklasicismu, neoromantismu, ale též minimalismu. Pro jeho tvorbu je také charakteristická hra se zvukovou barvou. Píše zejména komorní hudbu, v posledních desetiletích však začal objevovat rovněž svět tvorby pro orchestr – je autorem dvou symfonií, z nichž je jedna vokální.

Mustonenův Nonet pro smyčce č. 1 pochází z roku 1995 a je věnován proslulému britskému violoncellistovi Stevenu Isserlisovi. Tuto působivou skladbu lze stejně dobře vnímat jak absolutně, tak i s programovým výkladem. Sám autor totiž jednotlivým čtyřem větám přisoudil mimohudební význam v podobě ročních období, přičemž začíná zimou. V pomalé první větě je tedy možné vnímat mrazivou zimní krajinu, ve druhé již plně probuzenou přírodu po zimním odpočinku a v posledních dvou dramatické přírodní zvraty, které sebou může přinášet léto a podzim.

Nonet pro smyčce č. 2 Olliho Mustonena vznikl pět let po prvním, od něhož se ve svém výrazu dosti odlišuje. Tato skladba je dokladem autorova užití precizního pulzujícího rytmu s výraznými akcenty, které jsme zvyklí slýchat v minimalistických kompozicích. Z této charakteristiky se vymyká snad jen kánonická pomalá třetí věta, v níž si jednotlivé nástroje po celou dobu předávají jednoduchý, jasně rytmizovaný hudební motivek. Druhý nonet pro smyčce věnoval Olli Mustonen svým rodičům.

Dmitrij Šostakovič
Dva kusy pro smyčcový oktet, op. 11

Velikán sovětské hudby Dmitrij Šostakovič již za studií na leningradské konzervatoři hltal kompoziční postupy západoevropské moderny, které jsou patrné zejména v jeho klavírních 24 preludiích a fugách, Symfonii č. 4 c moll, v baletech Zlatý věk, Šroub, či operách Nos nebo Lady Macbeth mcenského újezdu. Ovšem právě moskevská premiéra posledně jmenované opery v roce 1936 znamenala zvrat v jeho tvorbě. Na prvním uvedení byl přítomen i Josif Stalin, který poté nechal v deníku Pravda pod názvem Chaos místo hudby otisknout první kulturně-politický výpad proti skladateli. Další represi zaznamenal Šostakovič v roce 1948 po zveřejnění nechvalně známé kulturní doktríny Andreje Ždanova a následných čistkách proti sovětským skladatelům. Šostakovič pak z vnějších i vnitřních podnětů komponoval „k uspokojení potřeb sovětského lidu“ také vlastenecky laděná díla, za která byl tehdejší administrativou naopak vyzdvihován, chválen a vyznamenáván. K těmto skladbám patří například Sedmá symfonie C dur „Leningradská“, jež reaguje na blokádu Leningradu v roce 1941, kantáta Báseň o vlasti (1947), nebo oratorium Píseň o lesích (1949), které oslavuje koncepci soudobé politiky lesního hospodářství. Napsal celkem patnáct symfonií, stejný počet smyčcových kvartetů, šest instrumentálních koncertů a řadu dalších skladeb. Specifickou složku Šostakovičovy tvorby představuje scénická hudba pro velké množství sovětských filmů.

Do povědomí hudební veřejnosti se Dmitrij Šostakovič dostal již svou diplomovou prací v oboru kompozice z roku 1925, kterou byla Symfonie č. 1 f moll, op. 10. Uvedení tohoto díla leningradskou filharmonií vzbudilo v odborných kruzích neobyčejný ohlas a dvacetiletý Šostakovič, který se dosud živil jako klavírista v kině, se stal doslova přes noc uznávaným skladatelem. Dvacátá léta 20. století v Sovětském svazu ještě přála avantgardním směrům a hledání nových uměleckých cest. Vznikla tak mnohá literární, výtvarná, filmová i hudební díla, která nás fascinují i sto let od jejich vzniku. Následující dekáda ovšem mnohé změnila. Zároveň s tím, jak moc ve státě upevnil Stalin, byla zavedena jednotná kulturní doktrína zvaná socialistický realismus, která mnohým umělcům přistřihla křídla v jejich slibně zahájeném tvůrčím rozletu. Dnes uváděná Šostakovičova skladba však ještě patří do umělecky svobodnějšího období v sovětských dějinách. Dva kusy pro smyčcové okteto, op. 11, vznikly roku 1925 bezprostředně po zmíněné První symfonii a Šostakovič je věnoval památce básníka Volodi Kurčavova, svého předčasně zesnulého kamaráda. Tato dvoudílná skladba, v níž její autor mistrně využívá nejrůznější techniky hry na smyčcové nástroje, má velmi expresivní až expresionistické vyznění, které především ve scherzu získává až strašidelný charakter.

Petr Iljič Čajkovskij
Smyčcový sextet d moll, op. 70, „Souvenir de Florence“

Konzervatoř v Petrohradě vystudoval o šedesát let dříve než Šostakovič také nejvýznamnější z ruských hudebních romantiků Petr Iljič Čajkovskij. Jeho cesta k hudbě však nebyla přímočará. Chodil nejprve na právnickou školu a poté vykonával místo právníka ve státních službách. Jeho srdce a nesporný talent jej však neustále táhly k hudbě, a tak se záhy začal vzdělávat u Antona Grigorjeviče Rubinštejna na konzervatoři v tehdejším hlavním městě Ruska. Po absolutoriu nastoupil na základě doporučení svého učitele jako pedagog na moskevskou konzervatoř, kterou vedl Rubinštejnův bratr Nikolaj. Učitelské působení ovšem Čajkovskému nepřinášelo radost, bylo pouze prostředkem materiálního zajištění začínajícího skladatele, který na zasloužený úspěch teprve čekal. Od roku 1876 mu však finanční podpora mecenášky Naděždy Filaretovny von Meck umožnila plně se věnovat kompozici i provádění svých děl. V této době vznikly jeho nejslavnější skladby, kterými si brzy vydobyl uznání v Rusku i v Evropě: balety Labutí jezero (1876), Šípková Růženka (1889), opery Evžen Oněgin (1878), Piková dáma (1890) a řada dalších orchestrálních, komorních i vokálních děl. Čajkovskij navštívil se svými skladbami opakovaně i Prahu (1888, 1892), kde se spřátelil se svým vrstevníkem Antonínem Dvořákem.

Smyčcový sextet d moll, op. 70, „Souvenir de Florence“ pochází z roku 1890 a je tedy Čajkovského pozdní skladbou. Jedná se o jediný smyčcový sextet tohoto autora. Čajkovskij jej věnoval petrohradské Společnosti pro komorní hudbu jako poděkování za udělení čestného členství. Podtitul „Suvenýr z Florencie“ nese dílo proto, že jej skladatel začal psát při návštěvě tohoto italského města, kde rovněž komponoval operu Piková dáma. Jde o typickou skladbu pozdně romantického slohu, která má strukturně i svou délkou velmi blízko k Čajkovského symfoniím. První věta je psána v sonátové formě a začíná bezprostředně hlavním tématem. Zpěvná pomalá druhá část obsahuje kontrastní a výrazně dynamicky odstíněný střední díl a ústí do hymnického závěru. Allegretto moderato třetí věty pak obsahuje typické ruské nápěvné prvky a dílo končí rozverným finále s kánonově vedenými hlasy a pro Čajkovského typickou rozsáhlou codou.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?