Český spolek pro komorní hudbu • Kvartet na konec času

Martin Kasík je ceněn pro svůj tvořivý, poetický přístup k interpretaci, kterým zachycuje náladu okamžiku, duchovní přesah a mimořádnou bohatost a proměnlivost nálad. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě (M. Tugendliebová) a AMU (I. Klánský); zúčastnil se mistrovských kurzů u L. Bermana, G. Ohlssona nebo P. Badury-Skody.

Cestu na světová pódia (Carnegie Hall, vídeňský Musikverein, lipský Gewandhaus, tokijská Suntory Hall Tokyo) mu otevřelo vítězství v soutěži Pražského jara 1998 a Young Concert Artists v New Yorku 1999. Od té doby spolupracuje s nejvýznamnějšími českými i zahraničními dirigenty a tělesy, mj. s Chicagským symfonickým orchestrem, Orchestrem curyšské Tonhalle, Rotterdamskou filharmonií, Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK ad. Jeho nahrávky pro společnosti Supraphon a Arco Diva získaly nejvyšší ocenění v časopisech Gramophone, Repertoire a Harmonie.

Martin Kasík se též věnuje pedagogické činnosti na HAMU a Pražské konzervatoři a je uměleckým ředitelem Chopinova festivalu v Mariánských Lázních.

Irvin Venyš je jedním z nejprogresivnějších interpretů české hudební scény. Především díky širokému interpretačnímu rozpětí, od „klasické“ hudby přes folklor i jazz až po náročné skladby 20. a 21. století, se stal vyhledávaným sólistou a komorním hráčem. Spolupracuje s mnoha současnými skladateli a aktivně se podílí nejen na premiérových interpretacích skladeb zahraničních i domácích autorů. Pravidelně nahrává pro Český Rozhlas, Českou Televizi, ORF, Mitteldeutscher Rundfunk NAXOS a firmy Arco Diva, Supraphon. Nejnovější CD s Epoque Quartet Komp(l)ot vydal na svém novém labelu Irvin Classics. 

Působí jako pedagog klarinetu na Akademii múzických umění v Praze a jako ředitel Nadace Bohuslava Martinů.

Spoluzaložil a organizuje kulturně vzdělávací projekt Pražské klarinetové dny a Koncert proti totalitě, který je připomínkou výročí 17. listopadu a útlaku umělců totalitními režimy.

Milan Al-Ashhab absolvoval hru na housle na Konzervatoři v Teplicích (Květoslava Hasilová) a pražské HAMU (Ivan Štraus). Od roku 2019 pokračuje ve studiích pod vedením Petera Schuhmayera na vídeňské Univesität für Musik und Darstellende Kunst a zdokonaluje se účastí na mnohých mistrovských kurzech (Pinchas Zukerman, Gábor Takács-Nagy či Hagai Shaham, Shlomo Mintz, Ida Haendel).

Je vítězem mj. prestižní Mezinárodní houslové soutěže Fritze Kreislera ve Vídni (2018), soutěže New York Concert Artists and Associates Worldwide Debut Audition (2018) a laureátem Čajkovského soutěže v Moskvě (2019). Obdržel cenu Classic Prague Awards 2018 (kategorie talent roku), Cenu Josefa Hlávky aj.

Vystupoval za doprovodu mnoha českých i zahraničních orchestrů (vídeňský ORF Radio-Symphonieorchester, Česká filharmonie, Moskevský symfonický orchestr, Hofer Symphoniker, Lʼarmonia terrena ad.) a pravidelně účinkuje s předním českým klavíristou a skladatelem Adamem Skoumalem (recitály v berlínské Filharmonii, v newyorské Merkin Hall, vídeňském Musikvereinu aj.).

Hraje na nástroj z dílny Nicoly Amatiho z roku 1662, kterou mu zapůjčila švýcarská organizace Maggini-Stiftung.

Houslista Roman Patočka absolvoval Pražskou konzervatoř (Dagmar Zárubová), Akademii múzických umění (Ivan Štraus) a své zkušenosti dále prohluboval na hudebních institucích v Utrechtu (Keiko Wataya), Lübecku (Shmuel Ashkenasi) a Berlíně (Stefan Picard). Je vítězem a laureátem soutěže Pražského jara, Leopolda Mozarta v Augsburku, Pablo de Sarasate v Pamploně, Václava Humla v Záhřebu ad.

Jako sólista vystupuje s renomovanými orchestry v České republice i v zahraničí (Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Hamburští symfonikové, Nagojská Filharmonie, Symfonický orchestr Navarra, Záhřebská Filharmonie, Česká filharmonie), jako komorní hráč se špičkovými českými i zahraničními interprety, jako je například Jiří Bárta, Igor Ardašev, Adam Skoumal, Martin Kasík, Radek Baborák, Roberto Giordano, José Gallard, Maciej Pikulski, Jennifer Frautschi či Daishin Kashimoto. Mimo to je členem klavírního Eben tria a smyčcového Talichova kvarteta.

Natočil snímky pro Český rozhlas, BBC Radio 3, ORF, Radio Classic France; s Pražským komorním orchestrem nahrál čtyři houslové koncerty Františka Bendy.

Jiří Pinkas vystudoval hru na housle a violu na pražské HAMU (J. Tomášek a L. Malý). Během svých studií se stal laureátem Soutěže konzervatoří v Ostravě (1999) a zúčastnil se řady mezinárodních interpretačních mistrovských kurzů. Jako sólista se představil s Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Komorní filharmonií Pardubice, Plzeňskou filharmonií, Karlovarským symfonickým orchestrem, Komorním orchestrem Berg a Komorním orchestrem Jaroslava Kociana.

V roce 2001 se stal violistou Bennewitzova kvarteta, které se začlenilo mezi nejlepší komorní soubory na světové hudební scéně. Mezi jejich největší úspěchy patří 1. cena na International Chamber Music Competition v japonské Ósace (2005) a 1. cena v nejvýznamnější soutěži smyčcových kvartet Premio Paolo Borciani v Itálii (2008). Bennewitzovo kvarteto je pravidelně zváno na prestižní světová pódia (Concertgebouw Amsterdam, Wigmore Hall Londýn, Rockefeller Center New York, Bunka Kaikan Tokyo, Herkulessaal Mnichov, Auditorio Nacional Madrid a další).

Karel Untermüller je absolventem Pražské konzervatoře ve třídě Jaroslava Ruise a Akademie múzických umění v Praze u Lubomíra Malého; zúčastnil se mistrovských kurzů u Norberta Brainina, Sigmunda Nissela a Thomase Kakusky. Je členem Sukova komorního orchestru (vedoucí skupiny viol) a Heroldova kvarteta. To za dvacet let své existence účinkovalo v mnoha zemích Evropy (londýnská Wigmore Hall, frankfurtský Sendesaal, LʼAuditori v Barceloně ad.), v Japonsku, Austrálii či na Havajských ostrovech. Ansámbl natočil několik CD a koncertoval například s Josefem Sukem, Michalem Kaňkou či Ludmilou Peterkovou. Heroldovo kvarteto je nositelem Ceny Českého spolku pro komorní hudbu.

Jako sólista spolupracoval Karel Untermüller s mnoha českými orchestry a mj. též s houslistou Josefem Sukem. S ním a dalšími vynikajícími instrumentalisty (Jiří Bárta, Pavel Šporcl, Jan Simon aj.) natočil tři alba s komorními skladbami Antonína Dvořáka a Josefa Suka a vystupoval na mnoha koncertech, včetně Pražského jara. V roce 2018 vystoupil jako sólista s Berliner Symphoniker ve velkém sále Berlínské Filharmonie, Musikvereinu ve Vídni a Konzerthalle v Klagenfurtu. Působí jako pedagog na Akademii múzických umění v Praze.

Petra Nouzovského, který se řadí mezi nejlepší evropské violoncellisty své generace, můžeme slyšet na mnoha prestižních pódiích (Concertgebouw v Amsterdamu, Festivalový sál Bad Kissingen, Rachmaninovův sál v Moskvě, Herkules Saal v Mnichově). Jeho hra je vysoce hodnocena pro svou svrchovanou technickou noblesu kloubící se s originální hudebně tektonickou výstavbou jím interpretovaných skladeb.

Spolupracuje s významnými světovými orchestry a dirigenty; je pravidelným hostem prestižních festivalů (Pražské jaro, MHF Leoše Janáčka a Dvořákova Praha). V letošní sezóně ho čeká první orchestrální turné v Jižní Koreji, poté turné v Japonsku a Číně.

Petr Nouzovský studoval na Pražské konzervatoři, Akademii múzických umění v Praze, Vysoké hudební škole v Drážďanech a na Královské konzervatoři v Madridu. Absolvoval též mistrovské kurzy u Mstislava Rostropoviče, Borise Pergamenschikova a Lynna Harrella. Hraje na violoncello Georg Rauer 1921.

Mikael Ericsson pochází z rodiny hudebníků ze švédské Arviky. Hudební vzdělání získal nejprve ve Švédsku a Dánsku, poté studoval na Akademii múzických umění v Praze: violoncello (J. Chuchro) a komorní hudbu (Josef Vlach). Zúčastnil se mistrovských kurzů mj. u G. Fallota, K. Lewina, F. Beyera a u Melos Quartet. V roce 1978 se stal (jako vůbec první Švéd) finalistou slavné soutěže P. I. Čajkovského v Moskvě a vzápětí vyhrál 1. cenu mezinárodní soutěže Pražské jaro, kde též obdržel cenu za nejlepší interpretaci soudobé české skladby.

Je členem Vlachova kvarteta Praha a Českého komorního orchestru. Jako sólista vystupoval téměř se všemi českými, ale i s mnoha evropskými či japonskými orchestry. Z jeho četných alb zmiňme alespoň historicky první nahrávky violoncellových koncertů Josefa Rejchy a Karla Stamice (druhá získala cenu Českého hudebního fondu). Jeho koníčkem je vytváření vlastních kadencí k sólovým koncertům, skladeb pro violoncello sólo a úprav pro smyčcové soubory.

Jako pedagog vedl kurzy komorní a sólové hry a semináře ve Švédsku a USA; od roku 2006 působil na Konzervatoři v Plzni a od roku 2010 na Akademii múzických umění v Praze.

Klavírní kvartet a moll je dílo mládí. Gustav Mahler na něm začal pracovat koncem prvního roku, který trávil na konzervatoři ve Vídni. Bylo mu 15–16 let a byla to jeho první a poslední dochovaná „odbočka“ ke komorní a navíc nevokální hudbě (z rané fáze jeho tvorby známe dnes už jen písně s klavírem). Jako student sice obdržel dvakrát cenu za klavírní kvintety, po nich však nezůstala ani stopa. Klavírní kvartet poprvé zazněl v červenci 1876 na jednom z koncertů konzervatoře, Mahler sám hrál klavírní part. Následovalo soukromé provedení u věhlasného lékaře a Brahmsova přítele dr. Theodora Billrotha a v září 1876 zaznělo dílo dokonce ve skladatelově domovském městě, v Jihlavě. Není ale jasné, jestli šlo o dokončené kompletní dílo, nebo už tehdy jenom o fragment, který se zachoval do dnešních dnů a který bývá označován jako Kvartetní věta a moll. Manuskript znovu objevila skladatelova vdova Alma Mahler v roce 1960 a dílo v obnovené premiéře uvedli Peter Serkin a Galimir Quartet v New Yorku. Jednověté dílo je zajímavým dokladem nejranější fáze tvorby pozdějšího velikána světové hudby. Rysy, které jsou charakteristické pro Mahlerovu vrcholnou tvorbu, se však objevují už v tomto mladistvém opusu: sklon k vášnivému výrazu a k silným kontrastům, smysl pro jejich stupňování a v neposlední řadě i závěrečné morendo prozrazují typického Mahlera.

Bohuslava Martinů přitahovaly smyčcové nástroje doslova od raného mládí. Směřování ke smyčcovému ansámblu bylo u něho jako u celkem zdatného houslisty dáno přirozeně, svou roli sehrálo i konzervatorní přátelství se sólistou a koncertním mistrem České filharmonie Stanislavem Novákem, zakladatelem několika komorních hudebních formací (mj. Novák-Frankova kvarteta). V Martinů tvorbě najdeme nejen sedm smyčcových kvartetů, smyčcová tria atd., ale i Smyčcový kvintet (1927) a Smyčcový sextet, H 224 (1932), skladby z období, které bylo pro Martinů vývoj zásadní. Počínaje Smyčcovým kvartetem č. 2 (1925) se připojil ke snahám, formujícím neoklasicismus dvacátých let. Oprostil se od romanticky rozevláté invence a kompozičních postupů a podřídil svoji skladebnou práci ryze hudebním zákonitostem. Přes tvůrčí úspěchy se ale musel snažit, aby svým dílem uspěl i finančně. Obesílal různé soutěže a roku 1927, kdy v Praze v září navštívil koncerty nadace bohaté americké mecenášky Elisabeth Sprague-Coolidge, vytvořil v Poličce během následujícího týdne Smyčcový kvintet, který vlivné dámě věnoval. Zařadil se tak mezi skladatele jako byl Stravinskij, Honegger, Bartók či Schönberg, jejichž díla mecenáška zaštítila (a zaplatila) a nechávala je provádět prvotřídními interprety na světových pódiích.

K dalšímu kontaktu s paní Coolidge došlo roku 1932, kdy Martinů obeslal nadací vypsanou soutěž Smyčcovým sextetem. Také ten vznikal rychle – během jednoho týdne v květnu 1932, tentokrát v Paříži. Je pro něj charakteristická kompoziční kázeň a slohová vyhraněnost, spojená s bohatou tvůrčí invencí a zároveň prokomponovanou nástrojovou sazbou. Mezi 145 zadanými soutěžními skladbami získal Martinů 1. cenu. Podle vzpomínek paní Charlotty Martinů však zprvu zprávě nevěřil a pokládal ji za žert přátel. Cena obnášela 1000 dolarů – „myslím, že teď si koupím nějaké pianino. Doba je vhodná, ono se nic neprodává, a tak dělají dobré podmínky“, psal domů do Poličky. Do té doby byl odkázaný na zapůjčené nástroje. Cena znamenala rovněž velkou uměleckou prestiž: Sextet premiérovalo 25. dubna 1933 ve Washingtonu Krollovo sexteto – s takovým úspěchem, že skladbu museli provést ještě jednou. Martinů tu charakteristicky pracuje s krátkými tematickými modely, které obměňuje a rozvíjí. Skladba představuje organický celek, originální a jedinečný nejen svým obsazením. Paradoxně právě tato nástrojová exkluzivita brání jeho častějšímu uvádění. Na žádost nakladatelství AMP v New Yorku Martinů skladbu rozšířil o kontrabasy; tato verze, která umožňuje orchestrální provedení, zazněla poprvé roku 1951 ve Spojených státech.

Oliviera Messiaena jako hluboce věřícího vedla nejen jeho víra, ale především hudební nadání a mimořádné zájmy (mj. se zabýval výzkumem zpěvu ptáků) a schopnosti – například schopnost „slyšet barvy“ a vizuálně vnímat tóny. Syntéza uvedeného se nemohla nepromítnout do Kvartetu pro konec času, k němuž Messiaen našel inspiraci v biblické Apokalypse, ve Zjevení sv. Jana, konkrétně v 10. kapitole. Dílo, sestávající z osmi vět – kde ale pouze ve čtyřech hrají všechny nástroje spolu, patří k jeho nejznámějším kompozicím. Messiaen ho komponoval jako válečný zajatec v táboře ve Zhořelci, kde byl internován na přelomu let 1940/41.Tehdy se ještě Němci chovali k zajatým vojákům, dá se říci, džentlmensky – skladatel dostal k dispozici klavír, nechali mu i papír a psací potřeby. Zkoušelo se v umývárnách. Neobvyklé obsazení díla bylo dáno dostupnými muzikanty: patřil k nim klarinetista Henri Akoka, houslista Jean Le Boulaire, violoncellista Étienne Pasquier a samotný skladatel jako klavírista. Messiaen začal s kompozicí částí, které vycházejí z jeho předchozích děl. Jsou to především dva chvalozpěvy – „Louange à l’éternité de Jésus” (Velebení Ježíšovy věčnosti) pro violoncello a klavír vychází z „Fête des belles eaux“, skladby pro Martenotovy vlny, a „Louange à l’immortalité de Jésus“ (Chvála Ježíšovy nesmrtelnosti) pro housle a klavír bylo původně součástí varhanního Diptychu z roku 1930. Také technicky víc než náročné „Abîme des oiseaux“ (Údolí ptáků) vzniklo pro klarinetistu Henri Akoku ještě dříve, než byli oba transportováni do Zhořelce.

První větou, kompletně komponovanou v táboře, bylo „Intermède“ pro tři nástroje – housle, klarinet a violoncello. Messiaen v průběhu kompozice nástroje promyšleně střídá. Skladbu otevírá celé kvarteto „Liturgie de cristal“ (Křišťálovou liturgií), v níž se probouzejí ptáci do nového dne; následná „Vocalise, pour l’Ange qui annonce la fin du temps“ (Vokalíza pro anděla, zvěstujícího konec času), patří rovněž celému ansámblu. Následuje zpěv sólového klarinetu, jakési zastavení v čase v „Abîme des oiseaux“ (Údolí ptáků), a zmíněné „Intermède“ (Mezihra). „Velebení Ježíšovy věčnosti“ symbolizují držené a zároveň se měnící dlouhé tóny violoncella s doprovodem klavíru; „Danse de la fureur, pour les sept trompettes“ (Tanec hněvu pro sedm trubek) imituje titulní nástroje zvukovými a rytmickými proměnami ve společném unisonu celého kvarteta. V následné části „Fouillis d’arcs-en-ciel, pour l’Ange qui annonce la fin du temps“ (Vířící oblouk duhy pro anděla, zvěstujícího konec času), určené opět pro celé kvarteto, se podle slov Messiaena objeví anděl plný síly, a zejména duha, která ho zakrývá. Duha jako symbol míru, moudrosti, plná světelných a zvukových vibrací, která víří a jejíž barvy se přelévají. Závěrečné „Louange à l’Immortalité de Jésus“ (Velebení Kristovy nesmrtelnosti) je podle autora protipólem páté části díla a patří Kristu jako člověku, směřujícímu k Bohu, kam se vznášíme prostřednictvím houslí a klavíru. Premiéra díla se uskutečnila v lágru ve Zhořelci 15. ledna 1941; zúčastnilo se jí asi 400 posluchačů z řad zajatců, skladatel sám hrál klavírní part. K prvnímu provedení ve Francii došlo po Messiaenově návratu do Paříže, 24. června 1941.