Český spolek pro komorní hudbu • Wihanovo kvarteto

Ludwig van Beethoven vytvořil svůj Smyčcový kvartet f moll, op. 95, v říjnu roku 1810. V té době byl již respektován jako zralý mistr. Vždyť měl již za sebou šest zkomponovaných symfonií, všechny klavírní koncerty, převážnou část svých klavírních sonát a celou řadu komorních skladeb včetně deseti smyčcových kvartetů. Kvartet f moll je tedy v pořadí jedenáctý, vznikl v blízké časové souvislosti s Kvartetem Es dur, op. 74, zvaným „Harfový“ a často se o něm hovoří jako o protějšku orchestrální předehry Egmont. Od dokončení první kvartetní série opus 18 dělí tento kvartet celých deset let, během kterých věnoval tomuto žánru ještě tři tzv. „razumovské kvartety“, op. 59, z let 1806 až 1807. Příbuznost s Egmontem není v obsahově programním aspektu, ale ve výrazové podstatě. Oběma skladbám je společný silný dramatický akcent a hrdinské tóny, i když tónina F dur Egmonta je samozřejmě důraznější než f moll tónina kvartetu, který v sobě zároveň nese výrazné momenty osobní výpovědi. Beethoven totiž skladbu komponoval těsně po tom, co se vyrovnal s jednou z nejtěžších milostných krizí svého života, kterou prožíval ve vztahu ke své žačce Tereze Malfattiové, dceři známého vídeňského lékaře. Společenské přehrady však tehdy byly nepřekonatelné a zamýšlený sňatek se neuskutečnil.

Podtitul díla „Quartetto serioso“ naznačuje obsahovou závažnost. Je to hudba hlubokého milostného citu, lyrismu i patosu, protkaná rezignací s dramatickými tóny tragiky a vzdoru. Beethoven ovšem svému osobnímu smutku nepodléhá a vkládá do výrazu i odhodlání a v samém závěru i radostné tóny. Z jednotlivých částí skladby můžeme první větu charakterizovat jako střetávání konfliktů a svárů. Violoncello otevírá lyrickou druhou část, na níž bez pauzy navazuje rozměrné scherzo třetí věty se svou vzdornou, zápasivou atmosférou. Čtvrtou větu nečekaně otevírá pomalý úvod připomínající pozdější harmonie Wagnerova Tristana, avšak závěr kvartetu graduje do mužně jasného F dur.

Tiskem Kvartet f moll vyšel až v prosinci roku 1816 ve vídeňském Steinerově nakladatelství s věnováním skladatelovu příteli, dobrému violoncellistovi Mikuláši Zmeškalovi z Domanovců. S ním se před časem seznámil v salóně knížete Lichnowského a po léta pak udržovali vřelé přátelské styky, které ukončila až Beethovenova smrt. Jako zaměstnanec dvorní kanceláře znal Zmeškal dokonale zákulisí vídeňské společnosti. Poskytoval Beethovenovi cenné služby při jednání s nakladateli, obchodníky i domovníky, půjčoval pro něho knihy, kupoval notový papír a víno, chodil s ním na obědy do hostince U labutě a dokonce dokázal v nutných případech zaskočit i jako instrumentalista. Je proto logické, že po hlubokém zklamání z Beethovenovy lásky k Tereze Malfattiové se stal Zmeškal nejen důvěrníkem jeho niterné bolesti, ale také nejbližší osobou, které věnování skladby právem náleželo.

Giuseppe Verdiho, největšího italského operního skladatele 19. století, si jako tvůrce komorní hudby dokážeme jen stěží představit. Ano, jiným než hudebně dramatickým žánrům se věnoval jen výjimečně, ale přece jen se v jeho životě taková výjimka vyskytla. Mezi vznikem a provedením oper Aida (1871) a Otello (1887) nastala ve Verdiho tvorbě více méně přestávka. V plné umělecké zralosti na celá léta ustal v tvůrčí činnosti. Naštěstí se přece několikrát odhodlal k práci. Zkomponoval smyčcový kvartet a krátce poté, hluboce otřesen smrtí spisovatele Alessandra Manzoniho, jednoho z nejvýznamnějších představitelů „risorgimenta“, kterého ctil a obdivoval, nabídl městské správě v Miláně, že k prvnímu výročí básníkovy smrti napíše smuteční mši. Nabídka byla s potěšením přijata a Verdiho velkolepé Requiem zaznělo ve slíbeném termínu 22. května 1874 v chrámu sv. Marka pod vedením samotného autora. Do let 1879–1880 již spadá jen vznik dvou nevelkých vokálních skladeb Ave Maria a Pater noster.

Smyčcový kvartet e moll vznikl v roce 1873 a později začal být často prováděn také v orchestrální smyčcové úpravě. Proč vlastně Verdi ve svých šedesáti letech vstoupil do žánru komorní hudby, který do té chvíle vůbec nepěstoval? Svou roli sehrála náhoda, najednou jako by skladatel po letech hektické práce postrádal další konkrétní úkol: „Neměl jsem v Neapoli právě co dělat,“ píše v dopise svému příteli, „a tak jsem napsal kvartet. Jednou večer jsem ho dal doma provést, aniž jsem tomu přikládal sebemenší důležitost a aniž jsem k tomu někoho význačného zval. Bylo u mě jenom sedm nebo osm lidí, kteří ke mně obvykle chodí. Je-li ten kvartet krásný nebo špatný, nevím, vím však, že je to kvartet.“

Verdi ovšem ani ve svém kvartetu nezapře – a ani nechce – operního skladatele. Atmosféru Aidy vyposloucháme už z prvních taktů díla i v kantiléně violoncella ve větě třetí. Kromě intenzivní lyriky obsahuje autorův jediný kvartet i početné rychlé allegrové úseky a staccatové pasáže. Jako by se v nich připravoval na kompozici svého mistrovského operního epilogu – Falstaffa. Můžeme se jen v obdivu sklonit nad subjektivně hlubokým obsahem, z něhož vyzařuje Verdiho svrchované kompoziční mistrovství. Neméně posluchači imponuje plnost a vynalézavost polyfonní práce (fuga v závěrečné větě) a výrazová propracovanost, s níž dosahuje vyváženého formálního tvaru celého díla.

Pařížské prostředí dalo vzniknout také Smyčcovému kvartetu F dur Maurice Ravela (1875–1937). Od počátku jej provázela řada zajímavých okolností, a přestože zůstal jediným smyčcovým kvartetem a vlastně jednou z mála komorních skladeb, které Ravel zkomponoval, stal se v kvartetním repertoáru mimořádně oblíbeným. Smyčcový kvartet bývá muzikology, ale i samotnými skladateli mnohdy považován za svým způsobem vrcholnou hudební formu – komorní pendant k symfonii coby dokonalému příkladu absolutní hudby, kladoucí důraz na promyšlenou strukturu, harmonicko-melodický vývoj i propracovanou a vyváženou zvukovou sazbu. Ačkoli dnes víme, že Ravel s tradičními formami spíše experimentoval, než aby se jimi přímo řídil, je zároveň zjevné, že je velmi dobře ovládal. Ostatně jeho osobitý hudební rukopis, který sám odmítal zařadit do impresionistické škatulky, se vedle modernismu vyznačoval také vlivy neoklasicismu či baroka. 

Svou hudební dráhu začínal Ravel jako klavírní virtuos. Během studií na Pařížské konzervatoři, kam nastoupil v roce 1889, se však čím dál výrazněji profiloval jako mimořádně talentovaný skladatel – byť s velmi svébytným stylem. Právě ten ale nebyl po chuti ani konzervativnímu vedení konzervatoře, ani porotě, která každoročně rozhodovala o laureátech prestižní Římské ceny (Prix de Rome) – stipendijního programu umožňujícího vítězům několikaletý studijní pobyt na Francouzské akademii v Římě. Mezi lety 1900 a 1905 Ravel opakovaně usiloval o zisk první ceny. Když byl však v roce 1905 vyřazen už v předkole, vyvolalo to ve francouzské společnosti ohromný skandál, který nakonec vedl až k odstoupení ředitele konzervatoře. Do jejího čela poté nastoupil Ravelův učitel Gabriel Fauré, který měl pro jedinečný styl svého svěřence mnohem větší pochopení než předchozí konzervativní vedení. Pozoruhodným, byť rozhodně ne výjimečným paradoxem dějin zůstává, že zatímco „neúspěšný“ Ravel je považován za jednoho z nejslavnějších skladatelů francouzské hudby, jména jeho souputníků, kteří v daných letech cenu získali, zná dnes už jen málokdo. Podobný osud sdíleli s Ravelem i velikáni výtvarného umění – o Římskou cenu, jejíž historie sahá až do doby krále Ludvíka XIV., usilovali (ale nikdy ji nezískali) i Eugène Delacroix, Édouard Manet či Edgar Degas. 

Svůj smyčcový kvartet dedikoval Ravel právě Gabrielu Faurému, a to již v roce 1903. Skladba měla premiéru na jaře následujícího roku a jak už to tak u nových kompozic bývá, odborná veřejnost byla ve svém hodnocení rozdělena. Někteří kritici navrhovali učinit jisté revize, na což však reagoval sám Claude Debussy, který směrem k Ravelovi údajně pronesl: „Ve jménu bohů hudby a také ve jménu mém, neměňte jedinou notu na tom, co jste napsal.“ Právě vliv Debussyho Smyčcového kvartetu g moll je přitom v Ravelově díle dobře patrný. Mladý skladatel se držel standardního čtyřvětého schématu, postaveného na střídání částí lyrických a pomalých s živými a virtuózními. Úvodní Allegro, vystavěné na sonátové formě, střídá rytmická druhá věta s výraznými pizzicaty a jistým exotickým nádechem, v němž se odráží dobová pařížská fascinace Dálným východem i Ravelův obdiv k hudbě Nikolaje Rimského-Korsakova. Témata z první věty se následně nenápadně vracejí v rapsodické pomalé větě třetí a jako jistý jednotící prvek vlákno prostupují také do virtuózního finále. Smyčcový kvartet F dur je dnes mnohými považován za jedno z prvních skutečně vrcholných Ravelových děl. Skladatel v něm projevil ohromnou zvukovou představivost i nápaditost v práci s technickými a barevnými možnostmi jednotlivých nástrojů, čímž jako by už zde předjímal své pozdější mistrovství v oblasti orchestrace.