Pařížské prostředí dalo vzniknout také Smyčcovému kvartetu F dur Maurice Ravela (1875–1937). Od počátku jej provázela řada zajímavých okolností, a přestože zůstal jediným smyčcovým kvartetem a vlastně jednou z mála komorních skladeb, které Ravel zkomponoval, stal se v kvartetním repertoáru mimořádně oblíbeným. Smyčcový kvartet bývá muzikology, ale i samotnými skladateli mnohdy považován za svým způsobem vrcholnou hudební formu – komorní pendant k symfonii coby dokonalému příkladu absolutní hudby, kladoucí důraz na promyšlenou strukturu, harmonicko-melodický vývoj i propracovanou a vyváženou zvukovou sazbu. Ačkoli dnes víme, že Ravel s tradičními formami spíše experimentoval, než aby se jimi přímo řídil, je zároveň zjevné, že je velmi dobře ovládal. Ostatně jeho osobitý hudební rukopis, který sám odmítal zařadit do impresionistické škatulky, se vedle modernismu vyznačoval také vlivy neoklasicismu či baroka.
Svou hudební dráhu začínal Ravel jako klavírní virtuos. Během studií na Pařížské konzervatoři, kam nastoupil v roce 1889, se však čím dál výrazněji profiloval jako mimořádně talentovaný skladatel – byť s velmi svébytným stylem. Právě ten ale nebyl po chuti ani konzervativnímu vedení konzervatoře, ani porotě, která každoročně rozhodovala o laureátech prestižní Římské ceny (Prix de Rome) – stipendijního programu umožňujícího vítězům několikaletý studijní pobyt na Francouzské akademii v Římě. Mezi lety 1900 a 1905 Ravel opakovaně usiloval o zisk první ceny. Když byl však v roce 1905 vyřazen už v předkole, vyvolalo to ve francouzské společnosti ohromný skandál, který nakonec vedl až k odstoupení ředitele konzervatoře. Do jejího čela poté nastoupil Ravelův učitel Gabriel Fauré, který měl pro jedinečný styl svého svěřence mnohem větší pochopení než předchozí konzervativní vedení. Pozoruhodným, byť rozhodně ne výjimečným paradoxem dějin zůstává, že zatímco „neúspěšný“ Ravel je považován za jednoho z nejslavnějších skladatelů francouzské hudby, jména jeho souputníků, kteří v daných letech cenu získali, zná dnes už jen málokdo. Podobný osud sdíleli s Ravelem i velikáni výtvarného umění – o Římskou cenu, jejíž historie sahá až do doby krále Ludvíka XIV., usilovali (ale nikdy ji nezískali) i Eugène Delacroix, Édouard Manet či Edgar Degas.
Svůj smyčcový kvartet dedikoval Ravel právě Gabrielu Faurému, a to již v roce 1903. Skladba měla premiéru na jaře následujícího roku a jak už to tak u nových kompozic bývá, odborná veřejnost byla ve svém hodnocení rozdělena. Někteří kritici navrhovali učinit jisté revize, na což však reagoval sám Claude Debussy, který směrem k Ravelovi údajně pronesl: „Ve jménu bohů hudby a také ve jménu mém, neměňte jedinou notu na tom, co jste napsal.“ Právě vliv Debussyho Smyčcového kvartetu g moll je přitom v Ravelově díle dobře patrný. Mladý skladatel se držel standardního čtyřvětého schématu, postaveného na střídání částí lyrických a pomalých s živými a virtuózními. Úvodní Allegro, vystavěné na sonátové formě, střídá rytmická druhá věta s výraznými pizzicaty a jistým exotickým nádechem, v němž se odráží dobová pařížská fascinace Dálným východem i Ravelův obdiv k hudbě Nikolaje Rimského-Korsakova. Témata z první věty se následně nenápadně vracejí v rapsodické pomalé větě třetí a jako jistý jednotící prvek vlákno prostupují také do virtuózního finále. Smyčcový kvartet F dur je dnes mnohými považován za jedno z prvních skutečně vrcholných Ravelových děl. Skladatel v něm projevil ohromnou zvukovou představivost i nápaditost v práci s technickými a barevnými možnostmi jednotlivých nástrojů, čímž jako by už zde předjímal své pozdější mistrovství v oblasti orchestrace.
