Franz Schubert
Symfonie č. 5 B dur, D 485
16. června 1816 se Franz Schubert zúčastnil ve Vídni jednoho z mnoha hudebních večírků. Bližší okolnosti onoho soirée neznáme, avšak víme, že na něm zněla Mozartova hudba. Když se skladatel vrátil domů, zapsal si do svého deníku: „Tento světlý, jasný, krásný den mi zůstane ve vzpomínce po celý život. Jako z dálky mi tiše zní kouzelné tóny Mozartovy hudby. Jak neuvěřitelně mocně a zase jak jemně se mi jeho hudba vtiskla hluboko do srdce… Zanechala mi stopu v duši a čas ani žádné jiné okolnosti je nezahladí… Ukazuje nám světlé, jasné dálky v temnotě našeho života.“ Tento zápis je klíčem k Schubertově osobnosti, k jeho uměleckému krédu. Do značné míry také vysvětluje vznik Schubertovy 5. symfonie, komponované brzy nato, v září a říjnu roku 1816.
Předchozí 4. symfonií chtěl skladatel vyjádřit svůj vztah k velkému současníkovi Beethovenovi. Nazval ji poněkud teatrálně Tragickou, přes veškerou snahu však nedosáhl toho, oč usiloval. Byl totiž zcela jiným typem hudebníka i člověka. Pravé tragično přitom Schubert dokázal vyjádřit v jiné hudební oblasti – písni – naprosto dokonale. Snad se kompozicí čtvrté symfonie chtěl vyrovnat s vnitřně stanoveným cílem, po jehož splnění vykročil dál jiným směrem. Obrátil pozornost k Mozartovi, jehož hudba mu byla daleko bližší.
Schubert byl také typickým představitelem biedermeieru, životního stylu a uměleckého směru, ovládajícího měšťanskou kulturu první poloviny devatenáctého století. Termín biedermeier použil poprvé německý básník Joseph Victor von Scheffel a rovněž se mu říká „měšťanský empír“. V hudbě charakterizovala tento styl melodičnost, prostota, jednoduchost, komorní intimita, přirozenost, obdiv k přírodě a láska k lidové hudbě. V životě pak vyrovnanost, umírněnost, přátelství, schopnost být dobrým hospodářem a správcem svého života i majetku, poctivost, úcta k práci. Kdyby Mozart předčasně nezemřel a přežil do doby biedermeieru, s mnohým by se asi neztotožnil. Jeho existence byla vždy přímo závislá na přízni aristokracie. Napoleonské války však Rakousko zruinovaly a státní bankrot roku 1811 postihl nejvíce šlechtu, jejíž obrovské majetky znehodnotil. S velkorysým mecenášstvím byl konec, což rychle pochopila měšťanská buržoazie a postavila se na vlastní nohy. Vídeňští měšťané se večer scházeli ve vlastních salonech, vybavených honosným zařízením tovární výroby a tedy levnějším, poslouchali hudbu, poezii, provozovali hausmusik a debatovali o umění. Na těchto přátelských setkáních se profilovala estetika romantismu a vyrostla generace romantických básníků, malířů a hudebníků, včetně Franze Schuberta.
Schubertova Symfonie č. 5 B dur je osobitou, hudebně oslnivou poctou Mozartovi. Srší z ní bezstarostnost, veselí, elán, bezprostřednost, nemluvě o vědomě použitých kompozičních postupech v pozdním mozartovském stylu. Vše se odehrává v subtilním, intimním, delikátním (chtělo by se říci biedermeierovském) duchu. Orchestr bez klarinetů, trubek, trombónů a tympánů působí trochu okleštěně; skladbu nacvičoval soukromý orchestr Otto Hartiga a autor patrně přihlížel k momentálním možnostem jeho obsazení. Pátá symfonie sdílela osud jiných Schubertových symfonií: soukromou premiéru měla v Hartigově domě Schottenhofu na podzim 1816, avšak skutečné, plnohodnotné veřejné premiéry se dočkala až 17. října 1841 v Theater in der Josefstadt ve Vídni. Bylo to třináct let po Schubertově smrti. První vydání tiskem vyšlo v roce 1885 a redigoval je Johannes Brahms.
V Páté symfonii pověstné mozartovské sluníčko zazářilo skrze Franze Schuberta. V úvodní větě až do prvního forte vůbec nepoznáte, že nejde o Mozartovu hudbu, a v pochybách setrváváte dále, prakticky až do konce skladby. Hudba je radostná, bezstarostná, krystalicky čistá. Druhá věta je plna vřelosti; nelze tu nevzpomenout na volnou větu Mozartovy Pražské symfonie. S ní kontrastuje bohatý energický menuet s tanečně pastorálním středním dílem. Závěrečná věta srší veselím a elánem, dokonalá v použité imitační technice a strhující ve své dravosti. Franz Schubert, „poutník marně hledající své štěstí“, je v této symfonii rozdává plnými hrstmi.