Český spolek pro komorní hudbu • Komorní orchestr České filharmonie

12. ledna 1776 se v mnichovské dvorní opeře konala velmi úspěšná premiéra opery La finta giardiniera (doslova falešná, nepravá zahradnice, známá u nás pod názvem Zahradnice z lásky) Wolfganga Amadea Mozarta. Ani ne dvacetiletý skladatel se úspěchu snažil využít k získání místa u bavorského dvora, aby se vymanil ze služby u salcburského arcibiskupa Colloreda. Kurfiřt se však vyjádřil, bezpochyby po rozhovoru s Colloredem, jenž byl na premiéře v Mnichově také přítomen, že momentálně pro Mozarta žádné místo nemá, a skladateli nezbývalo než se vrátit domů do Salcburku. Mozartovo zklamání zřejmě nebylo příliš velké, neboť v domácím prostředí chrlil radostnou, vnitřně vyrovnanou hudbu. Toužil hudebně experimentovat, porušovat zažité zvyklosti, zkoušet netradiční řešení. Široké možnosti mu nabízely serenády, divertimenta, kasace či nokturna. O zakázky na ně nouzi neměl. Tuto hudbu, považovanou za „zábavnou“ a v dnešním smyslu za „populární“, Mozart nikdy nepodceňoval. Byl to právě on, kdo přivedl tento obor hudby k vrcholu, společně se svými současníky Janem Ventem, Františkem Kramářem, Johannem Nepomukem Hummelem a Ludwigem van Beethovenem. Mozartovy serenády tvořily zcela rovnocenný protějšek k jeho symfoniím; skladatel v nich dospěl ke svému vrcholnému projevu dřív, než tomu bylo v operách a symfoniích. Platí to zejména o trojici dechových serenád z let 1780–1782: tvoří ji desátá serenáda B dur, K 361, „Gran Partita“, jedenáctá Es dur, K 375, a dvanáctá c moll, K 388, „Nacht Musique“. Tu posledně jmenovanou bychom neměli zaměňovat s třináctou Mozartovou serenádou, Malou noční hudbou, K 525, která je rovněž klenotem.

Sedmá, značně rozměrná orchestrální Haffnerova serenáda D dur, K 250, byla komponována na objednávku významného měšťana a salcburského místodržitele Sigmunda Haffnera. Mozart skladbu dokončil, jak bývalo jeho zvykem, až na poslední chvíli, 20. července 1776, aby již příští den zazněla na svatbě Haffnerovy dcery Elisabeth. Zadavatel zakázky byl významnou osobností a úspěšným obchodníkem, financoval stavbu a provoz salcburských špitálů, vzdělávacích institucí a klášterů. Dodnes najdete v centru Salcburku Sigmund Haffner-Strasse. Mozart se dobře znal rovněž s jeho synem, Sigmundem Haffnerem juniorem. Ten asi nebyl žádným svatouškem; jak soudil v dopise synovi Leopold Mozart, „otec mu dal příliš brzy volnost a nezávislost, což logicky vedlo k nevázanostem“; proslul „nechutnou aférou se svým stájníkem“ a také „soužitím s černoškou“, za což ho papá Haffner nakonec vydědil. Nicméně v roce 1782 se Haffner junior, stejně starý jako Mozart, dopracoval k povýšení do šlechtického stavu, a Mozart mu při této příležitosti věnoval Haffnerovu symfonii, K 385. Údajně na přání téhož Leopolda, jemuž za změněných okolností dřívější aféry nevadily.

Do osmivěté Haffnerovy serenády včlenil Mozart takzvané concerto intercalare (vsunutý koncert), neboť druhá, třetí a čtvrtá věta tvoří vlastně třídílný koncert pro koncertantní housle (Andante – Menuetto – Rondeau). Mozart jako hráč ovládal houslovou hru dokonale, i když později ve Vídni upřednostňoval violu. V Salcburku často usedal k houslovému pultu při hudebních produkcích ve šlechtických a měšťanských salonech. Ze stejného období ostatně také pocházejí skvělé Mozartovy houslové koncerty G dur a A dur.

Síla hudby Haffnerovy serenády tkví nejen ve výjimečné skladatelově invenci, její rozmanitosti a výraznosti, ale především v mistrovské koncepci celého díla. Je v ní mnoho skvělých momentů a nápaditých detailů, například předjímka pochodového tématu v úvodu první věty, jež je pak zpracováno v sonátovém Moltu allegru. Nebo anticipace rondového tématu v adagiu, které pak gradačně prochází změnou taktu a tempa až do rondového Allegra assai. A konečně tři výrazově naprosto rozdílné menuety, zejména druhý v „temné“ g moll. Haffnerova serenáda je dílem vyzrálého skladatele a ve své době představovala zcela novou kvalitu v tomto oboru hudby.

16. června 1816 se Franz Schubert zúčastnil ve Vídni jednoho z mnoha hudebních večírků. Bližší okolnosti onoho soirée neznáme, avšak víme, že na něm zněla Mozartova hudba. Když se skladatel vrátil domů, zapsal si do svého deníku: „Tento světlý, jasný, krásný den mi zůstane ve vzpomínce po celý život. Jako z dálky mi tiše zní kouzelné tóny Mozartovy hudby. Jak neuvěřitelně mocně a zase jak jemně se mi jeho hudba vtiskla hluboko do srdce… Zanechala mi stopu v duši a čas ani žádné jiné okolnosti je nezahladí… Ukazuje nám světlé, jasné dálky v temnotě našeho života.“ Tento zápis je klíčem k Schubertově osobnosti, k jeho uměleckému krédu. Do značné míry také vysvětluje vznik Schubertovy 5. symfonie, komponované brzy nato, v září a říjnu roku 1816.

Předchozí 4. symfonií chtěl skladatel vyjádřit svůj vztah k velkému současníkovi Beethovenovi. Nazval ji poněkud teatrálně Tragickou, přes veškerou snahu však nedosáhl toho, oč usiloval. Byl totiž zcela jiným typem hudebníka i člověka. Pravé tragično přitom Schubert dokázal vyjádřit v jiné hudební oblasti – písni – naprosto dokonale. Snad se kompozicí čtvrté symfonie chtěl vyrovnat s vnitřně stanoveným cílem, po jehož splnění vykročil dál jiným směrem. Obrátil pozornost k Mozartovi, jehož hudba mu byla daleko bližší.

Schubert byl také typickým představitelem biedermeieru, životního stylu a uměleckého směru, ovládajícího měšťanskou kulturu první poloviny devatenáctého století. Termín biedermeier použil poprvé německý básník Joseph Victor von Scheffel a rovněž se mu říká „měšťanský empír“. V hudbě charakterizovala tento styl melodičnost, prostota, jednoduchost, komorní intimita, přirozenost, obdiv k přírodě a láska k lidové hudbě. V životě pak vyrovnanost, umírněnost, přátelství, schopnost být dobrým hospodářem a správcem svého života i majetku, poctivost, úcta k práci. Kdyby Mozart předčasně nezemřel a přežil do doby biedermeieru, s mnohým by se asi neztotožnil. Jeho existence byla vždy přímo závislá na přízni aristokracie. Napoleonské války však Rakousko zruinovaly a státní bankrot roku 1811 postihl nejvíce šlechtu, jejíž obrovské majetky znehodnotil. S velkorysým mecenášstvím byl konec, což rychle pochopila měšťanská buržoazie a postavila se na vlastní nohy. Vídeňští měšťané se večer scházeli ve vlastních salonech, vybavených honosným zařízením tovární výroby a tedy levnějším, poslouchali hudbu, poezii, provozovali hausmusik a debatovali o umění. Na těchto přátelských setkáních se profilovala estetika romantismu a vyrostla generace romantických básníků, malířů a hudebníků, včetně Franze Schuberta.

Schubertova Symfonie č. 5 B dur je osobitou, hudebně oslnivou poctou Mozartovi. Srší z ní bezstarostnost, veselí, elán, bezprostřednost, nemluvě o vědomě použitých kompozičních postupech v pozdním mozartovském stylu. Vše se odehrává v subtilním, intimním, delikátním (chtělo by se říci biedermeierovském) duchu. Orchestr bez klarinetů, trubek, trombónů a tympánů působí trochu okleštěně; skladbu nacvičoval soukromý orchestr Otto Hartiga a autor patrně přihlížel k momentálním možnostem jeho obsazení. Pátá symfonie sdílela osud jiných Schubertových symfonií: soukromou premiéru měla v Hartigově domě Schottenhofu na podzim 1816, avšak skutečné, plnohodnotné veřejné premiéry se dočkala až 17. října 1841 v Theater in der Josefstadt ve Vídni. Bylo to třináct let po Schubertově smrti. První vydání tiskem vyšlo v roce 1885 a redigoval je Johannes Brahms.

V Páté symfonii pověstné mozartovské sluníčko zazářilo skrze Franze Schuberta. V úvodní větě až do prvního forte vůbec nepoznáte, že nejde o Mozartovu hudbu, a v pochybách setrváváte dále, prakticky až do konce skladby. Hudba je radostná, bezstarostná, krystalicky čistá. Druhá věta je plna vřelosti; nelze tu nevzpomenout na volnou větu Mozartovy Pražské symfonie. S ní kontrastuje bohatý energický menuet s tanečně pastorálním středním dílem. Závěrečná věta srší veselím a elánem, dokonalá v použité imitační technice a strhující ve své dravosti. Franz Schubert, „poutník marně hledající své štěstí“, je v této symfonii rozdává plnými hrstmi.