Český spolek pro komorní hudbu • Dvořákovo klavírní kvarteto

Německý skladatel, klavírista, kritik a dirigent Robert Schumann pocházel z rodiny cvikovského knihkupce a nakladatele a od mládí projevoval zájem nejen o hudbu, ale i o literaturu. Na přání své ovdovělé matky se nechal zapsat na studia práv v Lipsku, odkud přešel do Heidelbergu. Zde byl inspirován právníkem Antonem Friedrichem Justusem Thibautem, propagátorem středověku a vícehlasé vokální tvorby, kterou ovšem předkládal svému okolí v neautentickém romantizujícím pojetí. Schumann se zde definitivně rozhodl pro hudební kariéru, vrátil se do Lipska a začal studovat klavírní hru u Friedricha Wiecka a hudební teorii u Heinricha Dorna. Pro nadměrné cvičení na klavír, které spojil s nevhodným experimentem, se musel rozloučit s dráhou klavíristy a zaměřil svůj zájem ke skladbě. V roce 1834 se stal jedním ze zakladatelů hudebního časopisu Neue Zeitschrift für Musik, který vedle klasiků propagoval i některé své současníky, například Chopina či Brahmse. Jeho dlouholetá láska, dcera učitele klavíru Clara Wiecková, se po několika letech odporu svého otce stala nejen Schumannovou manželkou – jejich manželské štěstí se promítlo do několika komorních skladeb, písňových cyklů a do opery o věrné ženě (Jenovéfa) – ale byla rovněž interpretkou jeho děl. V roce 1843 přijal místo profesora na lipské konzervatoři, působil jako sbormistr v Drážďanech, byl rovněž městským hudebním ředitelem v Düsseldorfu. V roce 1844 se u něj projevily první příznaky duševní choroby, které vyústily v neúspěšný pokus o sebevraždu, a zbytek života strávil v ústavní léčbě. Schumann byl typem jemného a citového romantického umělce, který dokázal živě reagovat na přírodní dojmy. Jeho rozsáhlé dílo obsahuje téměř dvě stovky písní, písňové a sborové cykly a nástrojové koncerty, z větších děl vynikají čtyři symfonie, oratorium Ráj a Peri či programní skladby (Karneval, Dětské scény, Kreisleriana ad.), z komorních děl Klavírní kvintet Es dur, op. 44, klavírní tria a rovněž smyčcové kvartety.

Svůj první Klavírní kvartet c moll, WoO 32, napsal Schumann na prahu dospělosti, a ačkoli jej nikdy nepřepracoval na symfonii, dílo ho nepřestalo po dalších dvacet let života provázet. Ve vzpomínkách na tuto skladbu se Schumannovi „zjevil duch odlišný od staré hudby“ a otevřela se mu cesta nové hudební poetiky. Kvartet byl publikován až mnoho let po skladatelově smrti a bezchybný notový materiál je k dispozici od roku 2010. Zasloužené popularitě se proto dílo těší až v posledních několika letech.

Klavírní kvartet Es dur, op. 47, byl složen v roce 1842 a o tři roky později také publikován. Byl to rok, kdy se Schumann intenzivně věnoval skladbě komorních děl. Tento kvartet patří mezi vyzrálá skladatelova díla, vyrůstá z hudby Bachovy i Beethovenovy, ale zároveň představuje vlastní nezaměnitelný skladatelův rukopis. Čtyřvětá skladba exponuje celou řadu nálad a je tematicky úzce provázána. Snovou atmosféru pomalého úvodu první věty změní rytmický impuls hlavního tématu začínajícího na druhé době taktu, čehož Schumann záměrně a promyšleně využívá i dále. Pětidílné Scherzo v mollové tónině staví do kontrastu staccatový převážně klavírní part se dvěma klidnějšími trii. Vrcholem kvartetu je třetí věta Andante začínající jedním z nejkrásnějších violoncellových témat období romantismu a připomínající některé Schumannovy písně. Závěrečné Finale je sonátovým rondem, v němž dramatická energie šestnáctinových běhů vede celé dílo k energickému závěru.

Vimperský rodák Jiří Teml původně studoval ekonomii a do poloviny 70. let působil jako úředník s ekonomickou specializací, zároveň však projevoval od mládí výrazný hudební talent. V hudebních disciplínách se soukromě vzdělával u Bohumila Duška a Jiřího Jarocha. Z trvalého zájmu se později stalo povolání. V letech 1976–1980 působil Teml jako dramaturg a vedoucí hudební sekce Československého rozhlasu v Plzni, od 80. let do přelomu století pracoval jako hudebního dramaturg Československého a Českého rozhlasu v Praze a do roku 2020 byl jeho externím programovým redaktorem se specializací na soudobou hudbu. Hudební vývoj Jiřího Temla začal drobnými tanečními a populárními skladbami, později se věnoval i větším vokálním a symfonickým kompozicím. Jeho prvním velkým úspěchem byla Fantasia appassionata pro varhany (1972), která získala cenu Českého hudebního fondu a byla také zařazena jako povinná skladba Mezinárodní interpretační soutěže Pražského jara, z dalších významných děl zmiňme tři symfonie, concerta grossa, sedm smyčcových kvartetů a řadu děl sborových. Temlovy první instrumentální skladby nacházely inspiraci v dílech Igora Stravinského, Paula Hindemitha, Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka či Miloslava Kabeláče, na konci 70. let se Temlův kompoziční jazyk výrazně změnil pod vlivem skladatelů nové polské školy. Jeho vokální tvorba má blízko k domácímu folkloru, ať už k lidovým textům, či k lidovým melodiím a rytmice.

Divadelní hudba pro klavírní kvarteto vznikla v roce 2020 na návrh violisty Petra Vernera – Dvořákovo klavírní kvarteto chtělo objednanou skladbu premiérovat ke skladatelovu půlkulatému jubileu. V důsledku covidové pandemie byla ale premiéra odložena. Třívětá skladba je inspirována divadelním prostředím plným zvratů a emocí, k němuž má Teml dlouhodobě velmi blízko – autorsky má za sebou mimo jiných děl také dětské opery a muzikál (Císařovy nové šaty, Kocour v botách, Čert a Káči) napsané pro Jiřího Chválu a Kühnův dětský sbor. Výrazové prostředky druhé poloviny 20. století uplatnil ve třech emočních vlnách – dramatický úvod vystřídá milostný cit v různých podobách, který je neomylně pointován tragikomickým závěrem skladby.