Český spolek pro komorní hudbu • Calidore Quartet

The Calidore Quartet je známý pro své „obrovské virtuózní bohatství a nezkrotný dramatický instinkt“ (New York Times). Již více než desetiletí vystupuje na světově významných pódiích a festivalech, vydal množství kritikou vřele přijatých nahrávek a získal četná umělecká ocenění. Je považován za přední těleso interpretující široký repertoár: od Beethovenových a Mendelssohnových kvartetů po díla současných autorů, jako jsou například György Kurtág, Jörg Widmann či Caroline Shaw.

Tuto sezonu kvartet slavně odstartoval s houslistkou Anne-Sophie Mutter, se kterou společně stanul na pódiu newyorské Carnegie Hall na koncertu in memoriam věnovaném nedávno zesnulému skladateli André Previnovi. Nadále čeká Calidore Quartet kromě nynějšího pražského debutu i první vystoupení v amsterdamském Concertgebouw, v Madridu a Vancouveru a návrat do londýnské Wigmore Hall, washingtonského Kennedyho centra, Florencie či Los Angeles. Chystá spolupráci se smyčcovým kvartetem Emerson, klarinetistou Anthonym McGillem, kontrabasistou Xavierem Foleym, houslistou Matthew Lipmanem a harfenistkou Bridget Kibbey. Také připravuje – jako svůj doposud nejambicióznější nahrávací projekt – kompletní cyklus Beethovenových kvartetů pro vydavatelství Signum Records.

Calidore Quartet se na stránkách světových médií objevil poprvé v roce 2016, když vyhrál hlavní cenu na soutěži komorních těles M-Prize v Michiganu; následovala cena Lincoln Centre za rok 2017 a grant Avery Fisher Career (2018). Stal se též prvním severoamerickým příjemcem podpory nadace Borletti-Buitoni, byl uměleckým tělesem nové generace radia BBC 3 a v současné době zastává post rezidenčního uměleckého tělesa spolku pro komorní hudbu při Lincolnově centru v New Yorku.

Jakožto vášniví a zapálení podporovatelé hudebního vzdělání se členové Calidore kvartetu věnují také mentoringu a edukaci mladých hudebníků, studentů a obecenstva. V roce 2021 se spojili s hudební fakultou univerzity v Delaware a posloužili jako umělečtí vedoucí nově vznikající komorní řady a také stipendijního programu kvartetního projektu pro absolventy.

Calidore Quartet vznikl při škole Colburn v Los Angeles roku 2010 a během dvou let vyhrál hlavní ceny prakticky na všech hlavních soutěžích komorní hudby ve Spojených státech (Fischoff, Coleman, Chesapeake, Yellow Springs). Za uměleckého vedení ze strany některých významných osobností a těles mezinárodní scény komorní hudby, jako jsou například Emerson Quartet, Quatuor Ébène, Andre Roy, Arnold Steinhardt nebo David Finckel, pak dosáhl kvartet mezinárodního renomé. Sloučení slov „California“ a „doré“ (francouzsky „zlatý“) odkazuje ke kalifornské kulturní diverzitě a vděčné vzpomínce na silnou podporu, které se mu dostalo v „rodném“ městě, Los Angeles v Kalifornii, „zlaté zemi“.

Jako interpret nevšední emocionální síly a hloubky si Ivo Kahánek získal pověst jednoho z nejpůsobivějších umělců své generace. Svůj dar okamžitě navázat citovou vazbu s publikem dokáže náležitě zužitkovat ve skladbách od baroka po modernu, s těžištěm v romantickém repertoáru, za jehož interpretaci také sklízí největší uznání (Diapason d’Or nebo nahrávka měsíce BBC Music Magazine). V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, v srpnu 2007 debutoval v londýnské Royal Albert Hall. Spolupracoval mj. s Berlínskými filharmoniky (sir Simon Rattle), Mahler Chamber Orchestra nebo Vídeňskými symfoniky; pravidelně vystupuje s Českou filharmonií. V roce 2018 se stal držitelem ceny Classic Prague Award za sólistický výkon roku. Je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Hudební akademii múzických umění v Praze. Má za sebou také studijní stáž na londýnské Guildhall School of Music and Drama a mistrovské kurzy pod vedením K.-H. Kämmerlinga, Ch. Zachariase nebo A. de Larrocha.

Wynton Marsalis, rodák z New Orleans v Louisianě, je velmi všestranným hudebníkem. Jeho otec byl jazzovým klavíristou a jazzu se věnují také tři z jeho pěti bratrů. Hudební veřejnosti je znám jako vynikající jazzový trumpetista i jako interpret děl klasické hudby. Dokladem jeho univerzálního talentu je mimo jiné fakt, že jako zatím jediný hudebník získal ve stejném roce cenu Grammy jak v kategorii jazzu, tak i klasické hudby (celkem jich dosud obdržel devět). Mezi jeho nahrávkami klasické hudby najdeme koncertní, komorní i sólové skladby pro trubku od baroka po 20. století. Je ale také plodným skladatelem a na svém kontě má drobnější jazzové skladby i velká díla, jako například oratorium Blood on the Fields nebo monumentální jazzovou symfonii All Rise. Druhé z uvedených děl zkomponoval pro big band, gospelový sbor a symfonický orchestr, přičemž vycházel z jazzu, blues, klasické hudby i world music. Rozsáhlé dílo u skladatele objednala Newyorská filharmonie, která jej pod taktovkou Kurta Masura také premiérovala. V roce 2009 měla v podání Atlanta Symphony Orchestra premiéru jeho Blues Symphony, která využívá prvky blues a ragtimu. O rok později premiérovali Berlínští filharmonikové Marsalisovu Swing Symphony. Jednou z jeho nejúspěšnějších skladeb posledních let je čtyřvětý Houslový koncert D dur, který nahrála houslistka Nicola Benedetti společně s Philadelphia Orchestra u společnosti Decca.

Marsalisův první smyčcový kvartet At the Octoroon Balls vznikl v roce 1995 na objednávku Lincolnova centra v New Yorku. Je inspirovaný životem kreolské menšiny v New Orleans s její kulturou i společenskými zvyklostmi. Slovem „Creoles“ se v New Orleans dříve označovali potomci usedlíků francouzského a španělského původu, později se toto označení vztahovalo i na obyvatele smíšeného původu, mezi jejichž předky byli Afričané či původní Američané. Slovo „octoroon“ pak označovalo osobu, která byla po jednom z praprarodičů (tedy z jedné osminy) černošského původu. Tradiční kreolskou hudbou byl během dětství a dospívání v New Orleans obklopen i Marsalis. Kvartet sestává ze sedmi vět, které připomínají místa i události spojené s tímto městem a jeho kreolskými obyvateli. Skladatel ohledně své inspirace říká: „Ples je rituál a tanec. Všichni na sobě měli své nejlepší oblečení. Na plesech ,octoroonůʻ byl zajímavý průřez společností. Lidé z různých společenských vrstev se scházeli v touze po potěšení a naplnění. Spojovala je hudba.“

Dílo Bedřicha Smetany v oblasti komorní hudby je nevelké co do počtu skladeb, avšak významné svým přínosem pro světovou hudební literaturu. Intimní povaha komorní hudby také v několika případech skladateli poskytla možnost umělecky se vyrovnat s okolnostmi vlastního života. Klavírní trio g moll zkomponoval v reakci na smrt své čtyřleté, hudebně velmi nadané dcery Bedřišky. Smyčcové kvartety, jež oba vznikly až po skladatelově ohluchnutí, jsou hlubokou osobní výpovědí o jeho životě jako člověka i umělce.

Smetana začal na Smyčcovém kvartetu č. 1 e moll „Z mého života“ pracovat na podzim roku 1876 – šlo o první komorní skladbu po dvou dekádách. Krátce předtím se natrvalo přestěhoval do Jabkenic na Mladoboleslavsku, kde našel útočiště u své dcery Žofie a jejího manžela, knížecího nadlesního Josefa Schwarze. V dopise příteli Josefu Srbovi z dubna 1878 Smetana píše, že si chtěl „vyobrazit v tónech běh svého života“ a doplňuje myšlenkový obsah jednotlivých vět. Kvartet je tak příkladem programní komorní skladby, což bylo v době jeho vzniku neobvyklé – publikum bylo zvyklé setkávat se s programním obsahem spíše u hudby symfonické, případně u skladeb pro klavír.

První věta je v sonátové formě a odkazuje ke skladatelovu mládí plnému uměleckých ideálů i romantických vznětů. Naléhavě se však ozývá i „volání osudu do boje tohoto života“ – ústřední melodická myšlenka, která se objeví hned zkraje ve violovém partu. Druhá věta – Allegro moderato à la polka – nás, jak už název napovídá, zavede do tanečních sálů a dob, kdy skladatel sklízel první úspěchy coby komponista svižných tanečních kusů. Po dramatičnosti a na konci tísnivé rezignovanosti první věty jde o vítané uvolnění atmosféry. Ve střední části této scherzové věty přichází triový úsek označený meno vivo, kdy se nad polkovým doprovodem violy a violoncella vznáší táhlé akordy houslí a my se přeneseme do prostředí aristokratických salónů. K následující hluboce lyrické a procítěné větě ve formě ronda Smetana píše: „Třetí věta upomíná na blahost mé první lásky k dívce, která se později stala mou věrnou ženou.“ Violoncellové sólo, jež tuto větu uvozuje, upomíná na hlavní, „osudové“ téma první věty, tentokrát však zní měkce. Závěrečná věta je opět v sonátové formě a je rozdělena do dvou skladebných dílů. Vyjadřuje skladatelovo ukotvení v české národní hudbě a „radost nad výsledkem této cesty“. Náhle však hudební proud přeruší výstražné vysoké e v houslích – podobné vysokým tónům znějícím skladateli v uších před ohluchnutím. Věta končí tlumenými reminiscencemi na témata z první věty – ve smířlivém přijetí osudu.

8. listopadu uplynulo přesně 200 let od narození belgicko-francouzského skladatele, klavíristy a varhaníka Césara Francka. Rodák z Lutychu projevoval už v raném dětství neobyčejné hudební nadání. První koncertní turné podnikl v pouhých 12 letech. Rok nato přijel do Paříže, kde se mimo jiné soukromě vzdělával u Antonína Rejchy. V roce 1837 byl oficiálně přijat na Pařížskou konzervatoř. Později na této škole sám vyučoval a z jeho třídy vyšla řada vynikajících absolventů – byli mezi nimi například Ernest Chausson, Vincent dʼIndy či Louis Vierne. V roce 1858 byl jmenován varhaníkem v bazilice sv. Klotyldy a tento post zastával až do své smrti. Jako varhaník úzce spolupracoval také s legendárním stavitelem varhan Aristidem Cavaillé-Collem, jehož nástroje uváděl do provozu při slavnostních koncertech po celé Francii. Nástroje Cavaillé-Colla ovlivnily i Franckovo kompoziční myšlení – stal se známým jako skladatel „symfonických děl“ pro varhany. Do historie varhanní hudby se zapsal například jeho cyklus Six pièces pour Grand Orgue. V posledních cca 15 letech svého života využil své tvůrčí schopnosti ve větší šíři. Z komorních děl se největšímu uznání těší tři zralá díla: Sonáta pro housle a klavír A dur, Klavírní kvintet f moll a Smyčcový kvartet D dur.

Klavírní kvintet f moll zkomponoval Franck v roce 1879 a věnoval jej příteli Saint-Saënsovi, jenž se při premiéře díla zhostil klavírního partu (skladby si ale údajně kvůli přílišnému patosu osobně příliš neocenil). Kvintet je příkladem Franckem často používané cyklické formy, kdy se tematický materiál z první věty objevuje i ve větách dalších a všechny dohromady tvoří organický celek. Po dramatickém úvodu smyčcových nástrojů následuje jemná odpověď klavíru. Dialog chvíli pokračuje, načež následuje hlavní část věty (Allegro), jejíž první téma čerpá z úvodního motivu houslí. Druhé téma Franck vytvořil na základě materiálu předchozích sólových pasáží klavíru. Celá věta je charakteristická značnými dynamickými kontrasty, které podtrhují její vášnivost. Melancholická prostřední věta přináší určité zklidnění, nestabilní harmonie a střídání moll a dur ale místy působí až surreálně a jako by ještě víc zdůrazňovaly nenaplněnou touhu. Bouřlivá závěrečná věta zaujme hlavním tématem hraným se vzrůstající dynamikou unisono všemi smyčcovými nástroji nad doprovodem klavíru. Krátce před koncem se znovu objeví téma z první věty, které je současně hlavní myšlenkou celé skladby (zaslechli jsme jej krátce i uprostřed druhé věty).