Umělecký odkaz finského národního skladatele Jeana Sibelia spočívá především v symfonické tvorbě. Z jeho pera vzešel pouze jediný koncert pro sólový nástroj a orchestr, a přesto se zařadil mezi nejhranější autorovy skladby a mezi nejobtížnější i nejoblíbenější díla houslové literatury vůbec.

Cesta Houslového koncertu d moll na výsluní a světová pódia však nebyla snadná. Autor jej původně věnoval renomovanému houslistovi Willymu Burmesterovi, který měl být také prvním interpretem během světové premiéry v Berlíně. Těsně před ní se však Sibelius dostal, ostatně jako mnohokrát během svého života, do finanční tísně a plány na premiéru koncertu musel přehodnotit. Konala se zkraje roku 1904 v Helsinkách, tamější symfonický orchestr dirigoval Sibelius sám a sólový part svěřil nepříliš známému houslistovi českého původu Viktoru Nováčkovi. Skladatel měl od prvního uvedení koncertu velká očekávání, jež se však vlivem okolností nenaplnila. Nováček neměl na nastudování dostatek času a ani jeho hráčské schopnosti zřejmě neodpovídaly náročnosti Sibeliova koncertu. Autor zklamán špatnými kritikami skladbu stáhnul a začal přepracovávat. Podruhé byl koncert uveden v berlínské Singakademie, ale hlavní slovo v obsazení sólisty a dirigenta měl Sibeliův vydavatel. Proto ani tentokrát koncert nezazněl v podání Burmestera. Namísto něj se sólového partu ujal Karel Halíř, koncertní mistr Berlínského královského orchestru, a za dirigentským pultem stanul Richard Strauss. Navzdory tomu, že ani Halíř nedosahoval Burmesterovy virtuozity, u berlínských kritiků se již druhá verze koncertu dočkala pozitivnějších ohlasů. Neobyčejná technická náročnost sólového partu způsobila, že se koncert na repertoár dostával pomalu. Svou současnou popularitu získal až po druhé světové válce zejména zásluhou amerických houslistů v čele s legendárním Jaschou Heifetzem, který koncert v roce 1935 poprvé nahrál.

Sibelius dlouho toužil napsat koncert právě pro housle. Výběr nástroje není náhodný, neboť autor sám se hře na housle intenzivně věnoval. „Je to dílo, z jehož technické náročnosti lze okamžitě vyčíst, že Sibelius byl houslista. Využívá všech nástrojových možností a dokáže přesvědčivě popsat skandinávskou přírodu,“ uvedl před začátkem letošní sezony sólista dnešní večera Johan Dalene. Zatímco se například němečtí skladatelé na počátku 20. století nechávali inspirovat modernismem a prozkoumávali nové hranice tonality, charakter Sibeliovy hudby zůstal velmi romantický. Nelze však říci, že by se jeho hudební jazyk zaseknul v minulosti. Sibelius tvořil také pod vlivem francouzských impresionistů a sám bývá mezi skladatele tohoto směru řazen. Jeho houslový koncert doslova překypuje řadou melodických motivů, které s sebou zároveň nesou pestrou škálu nálad sahající od lyrické melancholie až k taneční rozvernosti třetí věty. Houslový part je v mnoha ohledech mimořádně virtuózní a sólista musí prokázat prvotřídní technickou zdatnost i smysl pro výraz. Housle jsou základním nositelem melodického materiálu a orchestrální doprovod je nikdy zcela nepřehluší. Ani zde autor nezapřel zkušeného symfonika, jenž dokáže citlivě využít všech barevných možností jednotlivých nástrojových sekcí.

Sibelius pocházel ze švédsky mluvící rodiny a finštinu se začal učit až v jedenácti letech. Přesto byl celoživotním patriotem a miloval finskou přírodu. Při komponování se jí často inspiroval, stejně jako finskou národní mytologií. Je považován za národního skladatele, jeden ze symbolů finské identity a boje za nezávislost na Rusku. Ten vyvrcholil v revolučním roce 1917, kdy Sibeliova domovina získala samostatnost.

Jedním z uměleckých cílů, jež si s Českou filharmonií vytyčil Semjon Byčkov, je uvádění hudby současných autorů. Nejde však jen o skladby, které již byla napsány a nastudovány jinde. Česká filharmonie sama oslovila devět českých a pět zahraničních skladatelů, kteří pro ni napsali nebo napíší nová díla. Jedním z nich je také dvaašedesátiletý Detlev Glanert. S šéfdirigentem České filharmonie pojí rodáka z německého Hamburku nejen blízké osobní přátelství, ale i umělecké souznění. Byčkov Glanertovy skladby opakovaně uvádí napříč Evropou a považuje jej za jednoho nejzajímavějších hudebních skladatelů dneška: „Detlevovu hudbu velmi obdivuji. Je to vynikající operní skladatel s citem pro text a se smyslem pro drama a filozofii. Když jsem poprvé slyšel jeho Requiem za Hieronyma Bosche, na několika místech jsem se rozplakal, jak je ta hudba krásná. To se mi u soudobé tvorby nestává často.“

Česká filharmonie měla Glanertovu hudbu v uplynulých letech uvést celkem třikrát. V lednu 2019 zazněla kratší orchestrální skladba Weites Land na motivy Brahmsovy Čtvrté symfonie. Na březen 2020 pak byla naplánována česká premiéra monumentálního Requiem za Hieronyma Bosche, jehož vznik si u příležitosti pětistého výročí úmrtí slavného nizozemského malíře objednal Královský orchestr Concertgebouw. Z této mimořádné hudební události však vlivem nastoupivší koronavirové pandemie sešlo. Stejný osud potkal o rok později také Pražskou symfonii, již měla Česká filharmonie provést jako vůbec první orchestr na světě. Zatímco uvedení symfonie se podařilo přeplánovat a dílo v Praze skutečně zazní ve světové premiéře, umělecky a logisticky náročnější Requiem, jež pro své provedení vyžaduje vedle symfonického orchestru, také čtveřici zpěváků, recitátora a dva sbory, na svou příležitost stále čeká.

Detlev Glanert je uznáván především jako autor vokálně-instrumentálních děl a na svém kontě má čtrnáct oper. Práci s textem a lidským hlasem se však nevyhýbá ani v Pražské symfonii inspirované českou metropolí a Franzem Kafkou. Z úryvků jeho méně známých básní sestavil sám skladatel libreto, jehož přednes svěřil dvojici zpěváků. Glanertovým učitelem byl německý operní skladatel Hanz Werner Henze, v jeho tvorbě však můžeme pozorovat také inspiraci již zmíněným Brahmsem, Mahlerem, Straussem, a dokonce i Mauricem Ravelem. Za své umělecké praotce považuje Glanert skladatele Druhé vídeňské školy. Zároveň však uvádí, že dává přednost melodii před tónovými řadami, a nebojí se mluvit ani o jakési hudební kráse, jakkoli subjektivní může být její vnímání. Za mimořádně důležité považuje Glanert také spojení s posluchačem: „Dílo musí vypovídat o tom, co se v životě lidí reálně děje. Musí vám říct něco o světě, ve kterém žijete, i něco o vás samotném. Tento princip platí v opeře stejně jako v orchestrální hudbě. A pokud tam není, je to mrtvé dílo.“

Pro svou nejnovější symfonii našel Glanert předobraz v samotné Praze i v tom, jak ji ve svých dílech vylíčil Franz Kafka. „Praha nepustí. Ani Tebe, ani mě. Tahle matička má drápy,“ napsal Kafka svému spolužákovi Oskaru Pollakovi. Glanert se inspiroval Kafkovými méně známými básnickými texty, dopisy i deníkovými záznamy a z jejich fragmentů sám sestavil libreto. Symfonii koncipuje jako sled dvanácti písní, jež na sebe bezprostředně navazují a vytvářejí tak plynulý asi pětačtyřicetiminutový proud hudby. Lidský hlas je pro Glanerta coby zkušeného operního skladatele jedním ze stěžejních nositelů dramatického sdělení a zároveň dokáže využít veškeré jeho barevné nuance pro vyjádření celého spektra nálad a emocí. Do Pražské symfonie obsadil nižší zpěvní hlasy, mezzosoprán a basbaryton. Jako by právě jejich kombinace nejlépe odrážela místy okouzlující a místy potemnělou náladu kafkovsky mystické Prahy.