Skladatel, dirigent, sbormistr, multiinstrumentalista a hudební režisér Jaroslav Krček působí v oblasti vážné i lidové hudby a její popularizace více než půl století. Jeho dlouholetým zájmem je kromě skladby především hudba renesanční a barokní a také folklor. Krček se v letech 1954–1959 vzdělával ve hře na violoncello u Václava Berana na pedagogické hudební škole v Českých Budějovicích, následně byl přijat do třetího ročníku Pražské konzervatoře, kde studoval v letech 1959–1962 kompozici u Miloslava Kabeláče a dirigování u Bohumíra Lišky. V době svých pražských studií spolupracoval se Souborem písní a tanců Josefa Vycpálka, od roku 1962 působil jako hudební režisér, nejprve v Československém rozhlasu v Plzni, následně v hudebním vydavatelství Supraphon. Od začátku 60. let dirigoval Komorní orchestr Československého rozhlasu v Plzni, byl sbormistrem smíšeného sboru Česká píseň a spolupracoval také s folklorním souborem Úsměv z Horní Břízy. Intenzívní zájem o oblast českého hudebního folkloru, sféru pololidové tvorby i díla české hudební minulosti jej vedly k založení hudebně-tanečního souboru Chorea Bohemica (1967) a později též souboru Musica Bohemica (1975), který dodnes diriguje a působí v něm jako umělecký vedoucí. Je rovněž zkušeným zpěvákem i hráčem na celou řadu hudebních nástrojů, některé pro potřeby svého souboru také vyrábí.

Jaroslavu Krčkovi se od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dlouhodobě dařilo etablovat nejen mezi profesionálními hudebními tělesy a soubory, ale významně přispěl též k rozvoji amatérského hudebního umění v Čechách – množství jeho úprav lidových písní se těší velké oblibě mezi školními i zájmovými tělesy všech věkových kategorií, díky Krčkově snaze se hudba starších období rovněž dostala do jejich povědomí. Zásadní vliv na práci s dětmi a mládeží v naší zemi měla rovněž jeho systematická práce s oběma soubory. Stovky výchovných koncertů a vystoupení inspirovalo sbory i instrumentální tělesa k provozování hudby starších období, Krčkova interpretace výrazně napomohla k novému chápání lidové a staré hudby mezi soubory i na veřejnosti – v roce 2019 obdržel za tuto činnost Cenu Ministerstva kultury.

Souběžně s tímto historicko-folklorním zájmem probíhá i druhá linie jeho tvorby, vlastní kompoziční práce symfonická, komorní a vokální. Vedle nesčetných úprav lidových písní a tanců je autorem řady žánrově bohatých kompozic. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří devět symfonií, kantáty a oratoria (O lux mundi, 1985; Ten, který jest, op. 137, 2009; Krédo Mistra Jana, op. 150, 2014 ad.), melodramy, balety a taneční fresky, opery (Nevěstka Raab, op. 36, 1971; Ve stínu kříže, op. 129, 2005; Šaty, jaké svět neviděl, op. 139, 2010; Za oponou času, op. 146, 2013) a skladby duchovní. Za svou elektroakustickou operu Nevěstka Raab získal v roce 1971 cenu v mezinárodní skladatelské soutěži města Ženevy a několikrát získal hlavní cenu v soutěži Prix de musique folklorique de Radio Bratislava. Podobně rozsáhlá je jeho činnost dirigentská a hudebně režisérská.

Jako skladatel má vyhraněné názory nepodléhající módním vlivům a celoživotně usiluje o to, aby jeho hudba byla ozdobou života, přinášela uspokojení a duchovní povznesení a především, aby posluchače zaujala. Do této oblasti patří i dnes premiérovaná čtyřvětá Symfonie č. 7 pro symfonický orchestr a koncertantní marimbu, op. 153, která byla dokončena v lednu 2015 a svým rozsahem patří mezi kratší symfonická díla skladatele.

Bohuslav Martinů pocházel z Poličky, jeho dětství bylo spojeno s kostelem sv. Jakuba a s nejbližším okolím tohoto města. Od mládí se učil hře na housle, kterou také později studoval na pražské konzervatoři, školu však z přemíry svých zájmů nedokončil. Souběžně začal komponovat první skladby pro smyčcové nástroje, později i klavírní ad. V roce 1912 si po opravě dodělal státní zkoušku ze hry na housle a stal se sekundistou České filharmonie. Dostavily se i první úspěchy skladatelské – provedena byla Česká rapsodie, později mu Národní divadlo premiérovalo balet Istar. Martinů se znovu začal zabývat skladbou, rok se vzdělával u Josefa Suka na Pražské konzervatoři, od podzimu 1923 byl stipendistou Alberta Roussela v Paříži. První období jeho skladatelské tvorby bylo obdobím hledání vlastního kompozičního jazyka – Martinů vycházel ze silné tradice české hudby, z francouzského impresionismu, zaujala ho také instrumentační stránka děl Richarda Strausse. Paříž mu ale otevřela i další obzory, seznámil se dobře nejen s hudbou Rousselovou, ale rovněž se Stravinským, s Pařížskou šestkou a s jazzem. Ve 30. letech do tvorby Martinů pronikají barokní formy a především inspirace z lidové hudby. Mnichovská dohoda a vpád nacistů do Francie přiměly Martinů k odjezdu do Spojených států amerických, kde vznikly jeho symfonie a kde také našel nové publikum. Po válce se již domů nevrátil, žil střídavě v Itálii, Francii a Švýcarsku, kde také zemřel.

Koncert pro housle a orchestr č. 2, H. 293, vznikal od února do dubna 1943 v New Yorku na základě objednávky slavného amerického houslisty ukrajinského původu Mischy Elmana (1891–1967), který slyšel v lednu 1943 Martinů Symfonii č. 1 při newyorském provedení. K premiéře koncertu skladatel poznamenal: „Myšlenka tohoto koncertu objevila se přede mnou v tomto uspořádání: andante, široký, lyrický zpěv velké intenzity, který vede k allegru, jež těží z techniky a virtuozity nástroje a má vzhled jednověté skladby. Definitivní forma má strukturu koncertu. V první větě, lyrické, zachoval jsem vážný charakter, a také ve střední části, v allegru, vrací se téma andante ke konci věty. Druhá věta je jakýsi druh odpočinku, most, jímž se přechází k finálnímu allegru. Je to intermezzo moderato, téměř bukolické, doprovázené pouze částí orchestru a přecházející attacca do finále, které probíhá v allegru. Tato věta favorizuje techniku houslí a je přerušena širokými a masivními tutti. Koncert končí jakýmsi stretto v tempu allegro vivo. [...] Tvorba pro sólové housle vyžaduje zcela zvláštní stav mysli. [...] Všechno, co chceme vyjádřit sólovým partem houslí, musí být obsaženo v jediné melodické linii, která musí jaksi nahradit účin složek ostatních.“

Sinfonietta je posledním orchestrálním dílem Leoše Janáčka, dokončil ji roku 1926. Poprvé byla provedena 26. června téhož roku za řízení Václava Talicha v rámci VIII. všesokolského sletu v Praze Českou filharmonií v pražském Obecním domě. Původní název byl Vojenská sinfonietta, premiéra se uskutečnila pod názvem Sletová sinfonietta. Janáček skladbu označil jako reminiscenci zážitků první světové války a pocitů při vyhlášení Československé republiky, jak je zformuloval ve vzpomínce na brněnské zážitky ve svém fejetonu v Lidových novnách z 24. prosince 1927: „A tu jednou zřel jsem město v zázračné přeměně. [...] Nad městem vykouzlena zář svobody, znovuzrození 28. října 1918! Vzhlížel jsem se v něm, patřil jsem jemu. A třesk vítězných trubek, svatý klid zalehlého v Úvozu Králové kláštera, noční stíny a dech zelené hory, a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se v mé sinfoniettě z toho poznání, z mého města Brna.“ Skladba byla nejprve určena k provozování pod širým nebem, postupně se však rozrostla v dílo s plným symfonickým aparátem. Programní názvy vět (Fanfáry, Hrad, Králové klášter, Ulice a Radnice) skladatel později vypustil. Dílo je věnováno britské spisovatelce a mecenášce Rose Newmarch, která roku 1926 zprostředkovala Janáčkův umělecký zájezd do Anglie.