Skladatel druhé poloviny 19. století spojoval středoevropskou romantickou tradici s německým kompozičním školením. Jeho díla nesoucí estetické vlivy Wagnera a Schumanna mistrně pracují s českým jazykem i literárními tématy. Fibichova tvorba tak tvoří osobitou a stylově promyšlenou protiváhu vůči smetanovské a dvořákovské linii.
„Došel jsem k přesvědčení, že v hudbě největší cenu má melodie.“
Zdeněk Fibich se narodil 21. prosince 1850 v myslivně poblíž Všebořic u Dolních Kralovic. Jeho otec Jan Fibich byl zdejším lesníkem a matka Marie Fibichová, rozená Römischová, pocházela z Vídně. Rodina žila ve dvojjazyčném prostředí, což pro malého Zdeňka znamenalo, že vyrůstal obklopen jak češtinou, tak němčinou. Dětství prožil uprostřed hlubokých lesů, které se pro něj staly celoživotní inspirací promítnutou například do jeho Symfonie č. 1.
Rodina Fibichů byla dlouhodobě spjata s lesnictvím a službou u šlechtického rodu Auerspergů, zatímco matčina strana se zabývala textilní výrobou ve Vídni, kde otec Marie vlastnil nevelkou továrnu.
Právě matka vedla syna k hudbě, jakmile se u něj objevil vrozený talent. Mimo jiné i tím, že mu často vyprávěla příběh podivuhodného Čarostřelce z opery Carla Maria Webera.
Do rodiny patřili dva světově známí hudební umělci. Prvním z nich byl Alexandr Dreyschock, profesor na petrohradské konzervatoři a carský dvorní klavírista. Zasloužil se také o Smetanovu kariéru – dopomohl mu k místu ředitele Společnosti pro klasickou hudbu v Göteborgu.
Druhým zvučným jménem byl Raimund Dreyschock, který vyučoval houslím na konzervatoři v Lipsku a od roku 1850 působil jako koncertní mistr v orchestru lipského Gewandhausu.
Práce Fibichova otce vyžadovala časté stěhování, což znamenalo, že žili například ve Švihově nebo později v Libáni u Nasavrk, kam přesídlili v roce 1857.
Tehdy pouze devítiletý Fibich odešel roku 1859 studovat na Öffentliche Knaben-Hauptschule ve Vídni. O Zdeňka se tam pravděpodobně starali jeho prarodiče z matčiny strany.
Zpět do vlasti se vrátil po třech letech. Ve vzdělávání pokračoval na Malostranském gymnáziu v Praze a zároveň se stal žákem hudebního pedagoga a kritika Zikmunda Kolešovského.
V roce 1861 s rodinou cestoval z Vídně do Terstu. Projíždka přes Alpy po nově otevřené Jižní dráze zažehla ve Zdeňkovi celoživotní lásku k těmto velehorám.
Cestování bylo běžnou součástí rodinného života, což Fibich popisuje ve svém raném literárním dílku Cestopis jízdy do Terstu.
Jeho první umělecké pokusy tudíž nebyly hudební, ale literární.
V roce 1865 poslali rodiče Zdeňka do Lipska ke strýcovi Raimundu Dreyschockovi, aby tam nastoupil na konzervatoř. Během svých studií se do hloubky seznámil s hudbou Johanna Sebastiana Bacha a silný osobní vztah získal i k dílu Roberta Schumanna. Údajně právě studium Bachových skladeb jej utvrdilo v tom, že se chce naplno věnovat hudbě.
Vzorem mu nebyli jen Bach a Schumann, ale také Carl Maria von Weber, zejména opera Čarostřelec, jejíž příběh si dobře pamatoval z matčina vyprávění. V tomto období také poznal novátorskou hudbu Richarda Wagnera.
V pouhých dvaceti letech se ponořil do notových osnov a i přes nesporný literární talent si nechával všechna svá libreta psát.
Fibich měl pocit, že Lipsko začalo stagnovat a stávalo se konzervativním. Odešel do Paříže, kde našel místo jako učitel klavíru a klavírista.
Podstatnou část svého pobytu trávil v Louvru mezi obrazy. Pro romantického skladatele to nebyla pouhá inspirace, ale součást hlubší filozofie, v níž se všechny umělecké druhy vzájemně dotýkají. Vizuální bohatství forem, příběhů a emocí dokázal hudebně přetlumočit s mimořádnou obrazností například do svých melodramů.
Poslední studijní zastávkou byl pro Fibicha Mannheim. Ředitel opery Vincenz Lachner mu předal mimo jiné i zásady skladby a orchestrace německé školy. Důraz na formu, symfonickou výstavbu a precizní harmonii společně s jistou odtažitostí od českého folklóru ho zřejmě později odlišil od českých velikánů, jakými byli Dvořák nebo Smetana.
Bedřich Smetana
Skladatel
Nedlouho po svém návratu do Prahy se umělecky i lidsky zařadil po bok Otakara Hostinského – českého estetika a teoretika hudby a divadla.
Hostinský byl velkým podporovatelem Wagnerovy tvorby, která byla na svou dobu značně revoluční. Fibich se s tímto pohledem na věc do velké míry shodoval, sám po celý život hájil tvůrčí linii moderní opery a dramaturgie a bránil je proti obviňování z „wagnerianismu“ a „hudebních výstředností.“
Wagnerianismus, též wagnerismus je umělecký a filosofický vliv Richarda Wagnera, který měl hluboký dopad nejen na hudbu a divadlo, ale také na společenské a kulturní konvence 19. století. Wagnerovy ideje, díla a inovace se staly katalyzátorem debat a konfliktů, které překračovaly hranice hudebního světa.
Wagnerianismus vyvolával polarizované reakce. Zatímco jedni v něm viděli revoluční přístup k umění, jiní ho považovali za dekadentní, příliš intelektuální či dokonce nebezpečný. Wagnerovy myšlenky omezovaly tradiční autority a stavěly umělce do role proroka, což přispívalo k postupnému oslabování konvencí 19. století.
V této vyostřené atmosféře začal komponovat svou první symfonickou báseň Othello, jejíž provádění propagoval sám Bedřich Smetana.
Zhostil se i jednoho z prvních zhudebnění tehdy nesmírně aktuálního Rukopisu královédvorského, na jehož podkladu vznikla symfonická báseň Záboj, Slavoj a Luděk.
V srpnu 1869 se na prázdninovém pobytu v Jilemnici seznámil s rodinou mlynáře Josefa Hanuše. Ta měla k hudbě velmi blízko, dokonce se říká, že Zastaveníčko pro soprán, tenor a bas složil Fibich tak, aby dílko odpovídalo hlasovému rozsahu jejích členů.
Skladatel si k rodině našel ještě jedno pojítko – zamiloval se do nejmladší mlynářovy dcery Růženy. O čtyři roky později – 20. února 1873 – se s ní 1873 oženil.
Manželství bohužel nemělo dlouhého trvání a bylo plné bolestných událostí. V roce 1873, kvůli nedostatku práce v Praze, odjeli novomanželé do Vilniusu, kde Fibich získal místo učitele sborového zpěvu hned na pěti školách.
V hlavním městě Litvy se páru narodila dvojčata Richard a Elsa. Syn bohužel zemřel již v den porodu a velké zdravotní komplikace se nevyhnuly ani dceři. Zdravotní situace Růženy se prudce zhoršila, a když se pár s dcerkou vrátil do Prahy, podlehla v říjnu 1874 plicnímu onemocnění.
O rok později se Fibich, na přání své zesnulé ženy, oženil s její sestrou Betty Hanušovou.
Betty, rozená Barbora Hanušová, se stala operní zpěvačkou. Právě ona zapěla první tóny Smetanovy Libuše při zahajovacím představení Národního divadla.
V Praze se Fibich věnoval komponování, dirigování a pedagogické činnosti. Stal se druhým kapelníkem a sbormistrem Prozatímního divadla, podílel se na tvorbě scénické hudby a v letech 1878–1881 vedl sbor ruského pravoslavného chrámu.
Fibicha v těchto letech zasáhla smrt Elsy, dcery z předchozího manželství. Ztrátu o něco zmírnilo narození syna Richarda, kterého pojmenoval podle hudebního velikána Richarda Wagnera.
Z tohoto období pocházejí díla trvalé umělecké hodnoty, která určila jeho další umělecký vývoj: symfonická báseň Toman a lesní panna či koncertní melodram Štědrý den.
Přestože Fibich s nadšením podporoval tendence národního obrození, vyhraněná nacionální či slovanská stanoviska mu byla cizí. Neuzavřel se pouze do oblasti českoslovanských námětů, ale komponoval i díla čistě lyrická inspirovaná láskou k přírodě, příkladem je melodram Vodník.
V tomto úsilí ho posilovalo i rozvíjející se přátelství s lumírovcem Jaroslavem Vrchlickým. Na text jeho stejnojmenné básně složil kantátu Jarní romance.
Ve spolupráci s Hostinským se Fibich v roce 1882 rozhodl pro svůj dosud nejodvážnější umělecký čin. Jejich společným cílem bylo vytvořit vzornou a stylově čistou hudební tragédii bez operních konvencí.
Nevěsta messinská byla komponována v letech 1882–83. Dílo v konkurzu, který vypsal Sbor pro zřízení Národního divadla, získalo první cenu v oboru vážné opery.
Premiéra se konala v Národním divadle v roce 1884 a part kněžny Isabelly obsadila Fibichova žena Betty.
Přestože odborníci operu ocenili, široké publikum nijak zvlášť nenadchla a byla označována za nezáživnou, chladnou a především: německou.
Tendence k odsuzování wagnerovských idejí byly mezi lidmi stále silné. I později – v devadesátých letech – byla Fibichova tvorba v negativním smyslu vztahována k Nevěstě messinské a wagnerianismu.
Přestože publikum dodnes Nevěstu plně nepřijalo a také sám Fibich o ní pochyboval, zůstává mezníkem českého operního divadla a díky svým uměleckým kvalitám a posluchačské náročnosti je i pro současné operní soubory jistou výzvou.
V roce 1883 začal Fibich spolupracovat s Janem Malátem na Velké teoreticko-praktické škole pro piano. Tuto obsáhlou pedagogickou příručku dokončil sám až v roce 1899. Věnována byla Bedřichu Smetanovi a Antonínu Dvořákovi.
Po rozpačitém uvedení Nevěsty se Fibich na čas stáhl do ústraní a k opeře se vrátil až v devadesátých letech. Odmítl například libreto Karla Pippicha, Vlasty skon, které nakonec zhudebnil Otakar Ostrčil.
V souvislosti s pedagogickou činností se systematicky rozrůstala Fibichova sbírka instruktivních skladeb. Patří mezi ně například Maličkosti, Zlatý věk ale i mnoho koncertních děl, jako je klavírní cyklus Z hor s motty Jaroslava Vrchlického.
Kromě tohoto obrozence udržoval Fibich přátelství i s Antonínem Dvořákem. Svědčí o tom například čtyřruční Sonáta B dur z roku 1886, kterou mu věnoval. Oba skladatelé prý společně vedli dlouhé debaty o svých dílech, navštěvovali představení Nového německého divadla a diskutovali o aktuálních otázkách hudebního života – včetně otázek wagnerovských.
Antonín Dvořák
Skladatel
Fibich se postupně vrátil k intenzivní skladatelské práci a smělým experimentům. Díla vzniklá ve spolupráci s Jaroslavem Vrchlickým mu přinesla oblibu jak u profesionálů, tak u laického publika, například programní předehra Noc na Karlštejně.
Fibich tíhl k divadlu a psal i scénickou hudbu. Jeho dílo Hakon, které je toho důkazem, se stalo předchůdcem známější trilogie melodramů s názvem Hippodamie.
Celé dílo, Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův i Smrt Hippodamie, bylo na scéně Národního divadla nadšeně přijato.
Námluvy Pelopovy na mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni v roce 1892 dokonce zastínily operu Dimitrij, a tím i samotného Dvořáka.
Dvořákovi přátelé ovšem, v době jeho amerického pobytu v letech 1892–1895, zaujali vůči prosazování Fibichova díla odmítavé stanovisko.
Rozkol mezi „dvořákovci“ a „fibichovci“ (neboli „smetanovci“) vyvrcholil kolem roku 1910 v tzv. bojích o Dvořáka.
Jádrem sporu byla otázka recepce díla českého skladatele Antonína Dvořáka v letech 1910–1914 na stránkách tehdejších muzikologických časopisů.
Skupina kolem Zdeňka Nejedlého zpochybňovala Dvořákův význam a obviňovala jeho podporovatele z odsouvání Bedřicha Smetany na vedlejší kolej.
Poslední tvůrčí období Fibicha je nerozlučně spojeno se jménem jeho studentky a literátky, Anežky Schulzové. Tento vztah ovlivnil klavírní cyklus Nálady, dojmy a upomínky a propisoval se i do další skladatelovy tvorby. Anežka se stala autorkou několika libret k Fibichovým operám, například Hedy nebo Šárka. Manželství s Betty se kvůli románku s mladou umělkyní rozpadlo, k rozvodu však nikdy nedošlo.
Svoji nejpopulárnější skladbu Fibich vytvořil v roce 1893. Jedná se o Večery na Žofíně, které jsou díky houslistovi Janu Kubelíkovi známé pod názvem Poem.
Anežka Schulzová pocházela z prominentní pražské rodiny. Studovala u Fibicha klavír od roku 1886 a hudební teorii od roku 1892. Byla ctižádostivá a pracovitá, vynikala bohatou fantazií a orientovala se v soudobé literatuře jako divadelní kritička.
Její spolupráce s Fibichem otevřela skladateli nové tvůrčí obzory. Anežka se stala jeho inspirátorkou a múzou a to i přesto, že Fibich byl stále ženatý s operní pěvkyní Betty Fibichovou (Hanušovou).
Jádrem Fibichovy tvorby v devadesátých letech se stala opera. Premiéra Bouře, jejíž libreto zpracoval Jaroslav Vrchlický podle Shakespearovy stejnojmenné hry, se konala v době, kdy už Fibich komponoval Hedy. Premiéra Hedy, inspirovaná Donem Juanem od lorda Byrona, zase proběhla během jeho práce na Šárce.
Právě Šárka se stala nejúspěšnější operou autorské dvojice Fibich–Schulzová,i když v soutěži Družstva Národního divadla v roce 1899 nevyhrála (Psohlavci Karla Kovařovice porazili jak Šárku, tak Evu Josefa Bohuslava Foerstera).
ta hudba je úplně originální. Pro mě je to něco nového, protože jsem Fibicha nikdy nezpíval.
Svatopluk Sem
operní pěvec o opeře Šárka
Josef Bohuslav Foerster
Skladatel
V roce 1899 se stal Fibich na krátkou dobu dramaturgem Národního divadla.
Libreto k poslední opeře, které Schulzová pro Fibicha připravila, bylo inspirováno porážkou baltských Slovanů Dány ve 12. století. Náročná výprava Pádu Arkuna připomínala efekty Grand opery. Fibich se premiéry tohoto monumentálního díla již nedožil, účastnil se pouze zkoušek.
Na jaře roku 1900 trpěl Fibich stále častějšími astmatickými záchvaty společně s depresemi ze ztráty místa dramaturga Národního divadla a připadal si nepotřebný i jako skladatel.
Jednu slunnou říjnovou neděli strávil na svém oblíbeném Žofíně. Večerní rozjímání se mu bohužel stalo osudným. Zemřel na podzimní nachlazení po týdenním těžkém zápase se zápalem plic a srdeční slabostí – 15. října 1900, šedesát sedm dnů před svými padesátinami a dvacet čtyři dnů před premiérou opery Pád Arkuna.
Na Vyšehradském hřbitově uložila jeho tělo pouze malá skupina žáků a důvěrných přátel.
Fibich byl jednou z předních postav české hudební romantiky, která v jeho díle spojuje hlubokou citovost s výrazným lyrismem. Jeho skladby jsou známy svou poetickou náladou a sofistikovanou harmonickou strukturou. Na rozdíl od Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, kteří mnohdy čerpali inspiraci z folkloru, Fibich se více orientoval na evropskou hudební tradici, zejména na německou romantiku (Schumann, Wagner).
Fibich byl také jedním z mála skladatelů své doby, kteří ve svých dílech projevovali silně osobní a intimní prožitky. Tento aspekt je patrný zejména v jeho pozdních dílech, která reflektují jeho vztah k milované múze Anežce Schulzové.
Fibichova symfonická tvorba byla zásadní částí jeho odkazu, ve které propojil vliv romantismu s vlastním hudebním jazykem. Symfonie a orchestrální skladby komponoval zejména ve středním a pozdním období své kariéry. Fibich zde uplatnil svůj smysl pro dramatickou výstavbu, melodičnost a výrazové bohatství, které odráží jeho schopnost vyjadřovat silné emoce.
Soustředil se na programní hudbu, která byla typická pro romantické skladatele. Jeho symfonická díla často obsahují konkrétní příběhy, náměty nebo poetické obrazy.
Symfonie č. 1 F dur (1883) – Fibichova první symfonie je inspirována tradiční formou, ale vyniká čerstvým hudebním výrazem.
Symfonie č. 2 Es dur (1893) – tato symfonie vznikla v období jeho intenzivní spolupráce s Anežkou Schulzovou a odráží skladatelovu emocionální vyzrálost.
Symfonická báseň V podvečer (1887) – jedno z nejlyričtějších děl Zdeňka Fibicha, inspirované atmosférou soumraku.
Zdeněk Fibich se svou tvorbou významně zasloužil o rozvoj scénického melodramu jako specifického hudebně-dramatického žánru. Melodram, kombinující mluvené slovo s hudebním doprovodem, přetvořil Fibich ve vrcholně dramatický a emotivní nástroj. Ve své práci se inspiroval antickými tragédiemi a hledal nové cesty, jak hudbou podpořit herecký výraz a literární text.
Štědrý den (1875) – melodram vznikl na text Karla Jaromíra Erbena z jeho slavné sbírky Kytice.
Zmoudření ševce (1884) – dílo je odlišné svou lehčí a humornější náladou. Fibich se zde vzdaluje tragickému tónu předchozích melodramů a ukazuje svou schopnost pracovat i s komediálním námětem.
Fibich patří mezi průkopníky symfonické básně v české hudbě. Tento žánr mu poskytoval ideální prostor pro spojení hudební kompozice s literárním a programovým obsahem, což odpovídalo jeho zájmu o dramatické příběhy, přírodní obrazy a lyrickou introspekci. Fibich k symfonickým básním přistupoval s důrazem na detailní vykreslení emocí a atmosféry, často čerpal inspiraci z české literatury, přírody nebo mytologie.
Koncertní předehry Zdeňka Fibicha představují významnou část jeho orchestrální tvorby a odrážejí jeho schopnost propojit dramatickou naraci s ryze hudebním výrazem. Přestože předehra je tradičně chápána jako úvodní část k většímu dílu, Fibich ji povýšil na samostatnou koncertní formu, která je schopná vyprávět příběh a vykreslit emocionální obrazy.
Na budově paláce Žofín je umístěna pamětní deska připomínající působení Zdeňka Fibicha, který zde uváděl svá díla. Nedaleko Žofína bydlela i Anežka Schulzová a říká se, že právě tento pražský ostrov byl častým místem jejich schůzek.
V areálu myslivny, který byl původně součástí panství Auerspergů, stávala i budova, kde se skladatel narodil. Lovecký dům ovšem již nestojí, v roce 1911 ho nahradila nová cihlová stavba v pozdně secesním stylu.
Zdeněk Fibich studoval v Lipsku na konzervatoři, což významně ovlivnilo jeho hudební rozvoj. Pobyt v tomto významném evropském hudebním centru mu umožnil seznámit se s moderními skladatelskými proudy a prohloubit své znalosti v oblasti kompozice a harmonie.
Z Lipska se Fibich přesunul do Paříže, kde působil jako učitel klavíru a klavírista. Mnoho času strávil v Louvru, v němž se seznámil s výtvarným uměním, které si velmi oblíbil. Smysl pro malbu pak uplatnil i ve své hudební tvorbě, kdy přenesl své vizuální vnímání do hudební kompozice, především ve své schopnosti vytvářet živé hudební obrazy, díky nimž jeho díla působí nesmírně plasticky a sugestivně.
Fibichova poslední studijní zastávka, při které měl příležitost se učit od ředitele opery, Vincenze Lachnera.
Vyšehradský hřbitov
Praha, Vyšehrad
Pamětní deska na Žofíně
Praha, Žofínský ostrovNa budově paláce Žofín je umístěna pamětní deska připomínající působení Zdeňka Fibicha, který zde uváděl svá díla. Nedaleko Žofína bydlela i Anežka Schulzová a říká se, že právě tento pražský ostrov byl častým místem jejich schůzek.
Všebořická myslivna
VšebořiceV areálu myslivny, který byl původně součástí panství Auerspergů, stávala i budova, kde se skladatel narodil. Lovecký dům ovšem již nestojí, v roce 1911 ho nahradila nová cihlová stavba v pozdně secesním stylu.
Lipsko
LipskoZdeněk Fibich studoval v Lipsku na konzervatoři, což významně ovlivnilo jeho hudební rozvoj. Pobyt v tomto významném evropském hudebním centru mu umožnil seznámit se s moderními skladatelskými proudy a prohloubit své znalosti v oblasti kompozice a harmonie.
Paříž
PařížZ Lipska se Fibich přesunul do Paříže, kde působil jako učitel klavíru a klavírista. Mnoho času strávil v Louvru, v němž se seznámil s výtvarným uměním, které si velmi oblíbil. Smysl pro malbu pak uplatnil i ve své hudební tvorbě, kdy přenesl své vizuální vnímání do hudební kompozice, především ve své schopnosti vytvářet živé hudební obrazy, díky nimž jeho díla působí nesmírně plasticky a sugestivně.
Mannheim
Manheim, NěmeckoFibichova poslední studijní zastávka, při které měl příležitost se učit od ředitele opery, Vincenze Lachnera.
Výběr z aktuálního programu
