Spojoval středoevropskou romantickou tradici s německou, jeho díla ovlivněná Wagnerem a Schumannem mistrně pracují s českým jazykem i literárními tématy. Fibich tvoří osobitou protiváhu vůči smetanovské a dvořákovské linii.
„Došel jsem k přesvědčení, že v hudbě největší cenu má melodie.“
Zdeněk Fibich se narodil 21. prosince 1850 v myslivně poblíž Všebořic u Dolních Kralovic. Jeho otec Jan Fibich byl zdejším lesníkem a matka Marie Fibichová, rozená Römischová, pocházela z Vídně. Malý Zdeněk vyrůstal obklopen jak češtinou, tak němčinou. Dětství prožil uprostřed hlubokých lesů, které se pro něj staly celoživotní inspirací, například v první symfonii.
Rodina Fibichů byla dlouhodobě spjata s lesnictvím a službou u šlechtického rodu Auerspergů. Matčina se zabývala textilní výrobou ve Vídni, kde otec Marie vlastnil nevelkou továrnu.
Právě matka vedla syna k hudbě. Mimo jiné i tím, že mu často vyprávěla příběh podivuhodného Čarostřelce z opery Carla Maria Webera.
Do rodiny patřili dva světově známí hudební umělci. Prvním z nich byl Alexandr Dreyschock, profesor na petrohradské konzervatoři a carský dvorní klavírista. Zasloužil se také o Smetanovu kariéru – dopomohl mu k místu ředitele Společnosti pro klasickou hudbu v Göteborgu.
Druhým zvučným jménem byl Raimund Dreyschock, který vyučoval housle na konzervatoři v Lipsku a od roku 1850 působil jako koncertní mistr v orchestru lipského Gewandhausu.
Práce Fibichova otce vyžadovala časté stěhování, což znamenalo, že žili například ve Švihově nebo v Libáni u Nasavrk, kam přesídlili v roce 1857.
Tehdy pouze devítiletý Fibich odešel roku 1859 studovat na Öffentliche Knaben-Hauptschule ve Vídni. O Zdeňka se tam pravděpodobně starali jeho prarodiče z matčiny strany.
Zpět do vlasti se vrátil po třech letech. Ve studiu pokračoval na Malostranském gymnáziu v Praze a zároveň se stal žákem hudebního pedagoga a kritika Zikmunda Kolešovského.
V roce 1861 s rodinou cestoval z Vídně do Terstu. Projíždka přes Alpy po nově otevřené Jižní dráze odstartovala jeho celoživotní lásku k těmto velehorám.
Cestování bylo běžnou součástí rodinného života, což Fibich popisuje ve svém raném literárním dílku Cestopis jízdy do Terstu.
Jeho první umělecké pokusy tudíž nebyly hudební, ale literární.
V roce 1865 poslali rodiče Zdeňka do Lipska ke strýci Raimundu Dreyschockovi, aby tam nastoupil na konzervatoř. Během studií se do hloubky seznámil s hudbou Johanna Sebastiana Bacha a silný vztah získal i k dílu Roberta Schumanna. Údajně právě studium Bachových skladeb jej utvrdilo v tom, že se chce naplno věnovat hudbě.
Vzorem mu nebyli jen Bach a Schumann, ale také Carl Maria von Weber, zejména opera Čarostřelec, jejíž příběh si dobře pamatoval z matčina vyprávění. V tomto období také poznal novátorskou hudbu Richarda Wagnera.
Protože měl Fibich pocit, že Lipsko začalo stagnovat a stávalo se konzervativním, odešel do Paříže, kde našel místo jako učitel klavíru a klavírista.
Podstatnou část svého pobytu trávil v Louvru mezi obrazy. Pro romantického skladatele to nebyla pouhá inspirace, ale součást filozofie, v níž se všechny umělecké formy vzájemně dotýkají. Vizuální bohatství forem, příběhů a emocí hudebně přetlumočil například do svých melodramů.
Poslední studijní zastávkou byl pro Fibicha Mannheim. Ředitel místní opery Vincenz Lachner mu předal mimo jiné i zásady skladby a orchestrace německé školy.
Bedřich Smetana
Skladatel
Nedlouho po svém návratu do Prahy se Fibich spřátelil s Otakarem Hostinským – českým estetikem a teoretikem hudby a divadla. Hostinský byl velkým podporovatelem Wagnerovy tvorby, která byla na svou dobu značně revoluční.
Fibich se s tímto pohledem na věc do velké míry shodoval. Sám po celý život hájil tvůrčí linii moderní opery a dramaturgie a bránil je proti obviňování z „wagnerianismu“ a „hudebních výstředností“.
Za wagnerianismus, též wagnerismus, se označuje umělecký a filosofický vliv Richarda Wagnera, který měl hluboký dopad nejen na hudbu a divadlo, ale také na tehdejší společenské a kulturní konvence. Wagnerovy ideje, díla a inovace se staly katalyzátorem debat a konfliktů, které překračovaly hranice hudebního světa.
Wagnerianismus vyvolával polarizované reakce. Zatímco jedni v něm viděli revoluční přístup k umění, jiní ho považovali za dekadentní, příliš intelektuální či dokonce nebezpečný. Wagnerovy myšlenky omezovaly tradiční autority a stavěly umělce do role proroka, což přispívalo k postupnému oslabování konvencí 19. století.
V této vyostřené atmosféře začal Fibich komponovat svou první symfonickou báseň Othello, jejíž provádění propagoval sám Bedřich Smetana. Zhostil se i jednoho z prvních zhudebnění tehdy aktuálního Rukopisu královédvorského, na jehož podkladu vznikla symfonická báseň Záboj, Slavoj a Luděk.
V srpnu 1869 se na prázdninovém pobytu v Jilemnici seznámil s rodinou mlynáře Josefa Hanuše. Ta měla k hudbě velmi blízko. Dokonce se říká, že Zastaveníčko pro soprán, tenor a bas složil Fibich tak, aby dílko odpovídalo hlasovému rozsahu jejích členů.
Skladatel si k rodině našel ještě jedno pojítko – zamiloval se do nejmladší mlynářovy dcery Růženy. O čtyři roky později – 20. února 1873 – se s ní oženil.
Manželství bohužel nemělo dlouhého trvání a bylo plné bolestných událostí. V roce 1873, kvůli nedostatku práce v Praze, odjeli novomanželé do Vilniusu, kde Fibich získal místo učitele sborového zpěvu hned na pěti školách.
V hlavním městě Litvy se páru narodila dvojčata Richard a Elsa. Syn bohužel zemřel již v den porodu a velké zdravotní komplikace se nevyhnuly ani dceři. Zdravotní situace Růženy se prudce zhoršila, a když se pár s dcerkou vrátil do Prahy, podlehla v říjnu 1874 plicnímu onemocnění.
O rok později se Fibich na přání své zesnulé ženy oženil s její sestrou Betty Hanušovou.
Betty, rozená Barbora Hanušová, se stala operní zpěvačkou. Právě ona zapěla první tóny Smetanovy Libuše při zahajovacím představení Národního divadla.
V Praze se Fibich věnoval komponování, dirigování a pedagogické činnosti. Stal se druhým kapelníkem a sbormistrem Prozatímního divadla, podílel se na tvorbě scénické hudby a v letech 1878–1881 vedl sbor ruského pravoslavného chrámu.
Fibicha v těchto letech zasáhla smrt Elsy, dcery z předchozího manželství. Ztrátu o něco zmírnilo narození syna Richarda, kterého pojmenoval podle hudebního velikána Richarda Wagnera.
Z tohoto období pocházejí díla, která určila jeho další umělecký vývoj: symfonická báseň Toman a lesní panna či koncertní melodram Štědrý den.
Přestože Fibich s nadšením podporoval tendence národního obrození, vyhraněná nacionální či slovanská stanoviska mu byla cizí. Neuzavřel se pouze do oblasti českoslovanských námětů, ale komponoval i díla čistě lyrická, například melodram Vodník.
V tomto úsilí ho posilovalo i rozvíjející se přátelství s lumírovcem Jaroslavem Vrchlickým. Na text jeho stejnojmenné básně složil kantátu Jarní romance.
Ve spolupráci s Hostinským se Fibich v roce 1882 rozhodl pro svůj dosud nejodvážnější umělecký čin. Jejich společným cílem bylo vytvořit stylově čistou hudební tragédii bez operních konvencí.
Nevěsta messinská byla komponována v letech 1882–83. V konkurzu, který vypsal Sbor pro zřízení Národního divadla, získalo dílo první cenu v oboru vážné opery.
Premiéra se konala v Národním divadle v roce 1884 a part kněžny Isabelly obsadila Fibichova žena Betty.
Přestože odborníci operu ocenili, široké publikum nijak zvlášť nenadchla a byla označována za nezáživnou, chladnou a především: německou.
Tendence k odsuzování wagnerovských idejí mezi lidmi stále přetrvávaly. I později – v devadesátých letech – byla Fibichova tvorba v negativním smyslu vztahována v souvislosti s Nevěstou messinskou k wagnerianismu.
V roce 1883 začal Fibich spolupracovat s Janem Malátem na Velké teoreticko-praktické škole pro piano. Tuto obsáhlou pedagogickou příručku dokončil sám až v roce 1899.
Po rozpačitém uvedení Nevěsty se Fibich na čas stáhl do ústraní a k opeře se vrátil až v devadesátých letech. Odmítl například libreto Karla Pippicha, Vlasty skon, které nakonec zhudebnil Otakar Ostrčil.
V souvislosti s pedagogickou činností se systematicky rozrůstala Fibichova sbírka instruktivních skladeb. Patří mezi ně například Maličkosti a Zlatý věk, ale i mnoho koncertních děl, jako je klavírní cyklus Z hor s motty Jaroslava Vrchlického.
Kromě tohoto obrozence udržoval Fibich přátelství i s Antonínem Dvořákem. Svědčí o tom například čtyřruční Sonáta B dur z roku 1886, kterou mu věnoval. Oba skladatelé prý společně vedli dlouhé debaty o svých dílech, navštěvovali představení Nového německého divadla a diskutovali o aktuálních otázkách hudebního života.
Antonín Dvořák
Skladatel
Fibich se postupně vrátil k intenzivní skladatelské práci a experimentům. Díla vzniklá ve spolupráci s Jaroslavem Vrchlickým mu přinesla oblibu jak u profesionálů, tak u laického publika – například programní předehra Noc na Karlštejně.
Fibich tíhl k divadlu a psal i scénickou hudbu. Jeho trilogie melodramů Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie se na scéně Národního divadla setkala s nadšeným přijetím.
Námluvy Pelopovy na mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni v roce 1892 dokonce zastínily operu Dimitrij od Antonína Dvořáka.
Poslední tvůrčí období Zdeňka Fibicha se nerozlučně pojí se jménem jeho studentky a literátky, Anežky Schulzové. Tento vztah ovlivnil klavírní cyklus Nálady, dojmy a upomínky a propisoval se i do další skladatelovy tvorby. Anežka se stala autorkou několika libret k Fibichovým operám, například k Hedy nebo Šárce. Manželství s Betty se kvůli románku s mladou umělkyní rozpadlo, k rozvodu však nikdy nedošlo.
Svoji nejpopulárnější skladbu Fibich vytvořil v roce 1893. Jedná se o Večery na Žofíně, které jsou díky houslistovi Janu Kubelíkovi známé pod názvem Poem.
Jádrem Fibichovy tvorby v devadesátých letech se stala opera. Premiéra Bouře, jejíž libreto zpracoval Jaroslav Vrchlický podle Shakespearovy stejnojmenné hry, se konala v době, kdy už Fibich komponoval Hedy. Uvedení Hedy, inspirované Donem Juanem od lorda Byrona, zase proběhlo během jeho práce na Šárce.
Právě Šárka se stala nejúspěšnější operou autorské dvojice Fibich–Schulzová, i když v soutěži Družstva Národního divadla v roce 1899 nevyhrála (Psohlavci Karla Kovařovice porazili jak ji, tak Evu Josefa Bohuslava Foerstera).
Josef Bohuslav Foerster
Skladatel
V roce 1899 se stal Fibich na krátkou dobu dramaturgem Národního divadla.
Libreto k poslední opeře, které Schulzová pro Fibicha připravila, bylo inspirováno porážkou baltských Slovanů Dány ve 12. století. Fibich se premiéry Pádu Arkunů, monumentálního díla s náročnou výpravou, již nedožil, účastnil se pouze zkoušek.
Na jaře roku 1900 trpěl Fibich stále častějšími astmatickými záchvaty a depresemi ze ztráty místa dramaturga Národního divadla a připadal si nepotřebný i jako skladatel.
Zemřel 15. října stejného roku po týdenním těžkém zápase se zápalem plic a srdeční slabostí. Na Vyšehradském hřbitově uložila jeho tělo pouze malá skupina žáků a důvěrných přátel.
Fibichovy skladby jsou známy svou poetickou náladou a sofistikovanou harmonickou strukturou. Na rozdíl od Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, kteří mnohdy čerpali inspiraci z folkloru, se Fibich více orientoval na evropskou hudební tradici, zejména na německou romantiku (Schumann, Wagner).
Fibich byl také jedním z mála skladatelů své doby, kteří ve svých dílech často reflektovali osobní prožitky. Tento aspekt je patrný zejména v jeho pozdních dílech, která odrážejí jeho vztah k Anežce Schulzové.
Symfonie
Symfonie a orchestrální skladby komponoval Fibich zejména ve středním a pozdním období své kariéry. Uplatnil v nich svůj smysl pro dramatickou výstavbu, melodičnost a výrazové bohatství a schopnost zprostředkovat silné emoce.
Jeho symfonická díla často obsahují konkrétní příběhy, náměty nebo poetické obrazy.
Symfonie č. 1 F dur (1883)
Symfonie č. 2 Es dur (1893) – vznikla v období jeho intenzivní spolupráce s Anežkou Schulzovou.
Symfonická báseň V podvečer (1887) – jedno z nejlyričtějších děl Zdeňka Fibicha, inspirované atmosférou soumraku.
Scénické melodramy
Zdeněk Fibich se svou tvorbou významně zasloužil o rozvoj scénického melodramu. Ve své práci se inspiroval antickými tragédiemi a hledal nové cesty, jak hudbou podpořit herecký výraz a literární text.
Hippodamie (1891-1894) – trilogie – Námluvy Pelopovi (1891), Smír Tantalův (1893) a Smrt Hippodamie (1893–1894) na texty básníka Jaroslava Vrchlického.
Štědrý den (1875) – na text Karla Jaromíra Erbena.
Zmoudření ševce (1884) – dílo odlišné svou lehčí a humornější náladou.
Symfonické básně
Fibich patřil mezi průkopníky symfonické básně v české hudbě. Důraz kladl na detailní vykreslení emocí a atmosféry, často čerpal inspiraci z české literatury, přírody nebo mytologie.
Toman a lesní panna (1874) – ukázka díla, kde melodie a orchestrace přímo ilustrují děj.
Vesna (1893)
Záboj (1873)
Koncertní předehry
Komenský (1873) – skladba vznikla k třístému výročí narození Jana Amose Komenského.
Orchestrální fantazie ve formě ouvertury (1873)
Veseloherní ouvertura (1874)
Na budově paláce Žofín je umístěna pamětní deska připomínající působení Zdeňka Fibicha, který zde uváděl svá díla. Nedaleko Žofína bydlela i Anežka Schulzová a říká se, že právě tento pražský ostrov byl častým místem jejich schůzek.
V areálu myslivny, který byl původně součástí panství Auerspergů, stávala i budova, kde se skladatel narodil. Lovecký dům ovšem již nestojí, v roce 1911 ho nahradila nová cihlová stavba v pozdně secesním stylu.
Zdeněk Fibich studoval v Lipsku na konzervatoři, což významně ovlivnilo jeho hudební rozvoj. Pobyt v tomto významném evropském hudebním centru mu umožnil seznámit se s moderními skladatelskými proudy a prohloubit své znalosti v oblasti kompozice a harmonie.
Z Lipska se Fibich přesunul do Paříže, kde působil jako učitel klavíru a klavírista. Mnoho času strávil v Louvru, v němž se seznámil s výtvarným uměním, které si velmi oblíbil. Smysl pro malbu pak uplatnil i ve své hudební tvorbě, kdy přenesl své vizuální vnímání do hudební kompozice, především ve své schopnosti vytvářet živé hudební obrazy, díky nimž jeho díla působí nesmírně plasticky a sugestivně.
Fibichova poslední studijní zastávka, při které měl příležitost se učit od ředitele opery, Vincenze Lachnera.
Vyšehradský hřbitov
Praha, Vyšehrad
Pamětní deska na Žofíně
Praha, Žofínský ostrovNa budově paláce Žofín je umístěna pamětní deska připomínající působení Zdeňka Fibicha, který zde uváděl svá díla. Nedaleko Žofína bydlela i Anežka Schulzová a říká se, že právě tento pražský ostrov byl častým místem jejich schůzek.
Všebořická myslivna
VšebořiceV areálu myslivny, který byl původně součástí panství Auerspergů, stávala i budova, kde se skladatel narodil. Lovecký dům ovšem již nestojí, v roce 1911 ho nahradila nová cihlová stavba v pozdně secesním stylu.
Lipsko
LipskoZdeněk Fibich studoval v Lipsku na konzervatoři, což významně ovlivnilo jeho hudební rozvoj. Pobyt v tomto významném evropském hudebním centru mu umožnil seznámit se s moderními skladatelskými proudy a prohloubit své znalosti v oblasti kompozice a harmonie.
Paříž
PařížZ Lipska se Fibich přesunul do Paříže, kde působil jako učitel klavíru a klavírista. Mnoho času strávil v Louvru, v němž se seznámil s výtvarným uměním, které si velmi oblíbil. Smysl pro malbu pak uplatnil i ve své hudební tvorbě, kdy přenesl své vizuální vnímání do hudební kompozice, především ve své schopnosti vytvářet živé hudební obrazy, díky nimž jeho díla působí nesmírně plasticky a sugestivně.
Mannheim
Manheim, NěmeckoFibichova poslední studijní zastávka, při které měl příležitost se učit od ředitele opery, Vincenze Lachnera.
This is the body of the modal. You can put any HTML content here.
