Spisovatel, malíř a především skladatel, kterému se dostalo uznání už za jeho života. Byl také čestným doktorem Univerzity Karlovy, prezidentem Akademie věd a prvním skladatelem s titulem národní umělec. Pokračoval v odkazu Bedřicha Smetany a přátelil se s Gustavem Mahlerem.
“Cítil jsem vždy nejzřetelněji, že vpravdě žiji jen tehdy, pracuji-li jako skladatel. Tvůrčí práce dávala mi požitky nejslastnější.”
– Bohuslav Foerster
Josef Caspar Franz Förster se narodil 30. prosince 1859 v Praze. Jméno Josef Bohuslav Foerster začal používat pravděpodobně až v osmdesátých letech vlivem obrozeneckého hnutí, které podporovalo počešťování německy znějících jmen.
Rodina Försterových žila v Hrzánském paláci na Malé Straně a její muzikální nadání sahalo hluboko do historie. Už skladatelův prapradědeček byl učitelem hudby. Bohuslavův otec absolvoval varhanickou školu, působil jako ředitel chrámové hudby v pražských kostelích a nakonec se stal varhaníkem v samotném chrámu sv. Víta v Praze. Otcovu cestu k hudební kariéře popsal Foerster následovně:
u něhož jej pečlivý, ale nezámožný otec ubytoval, sedával s knihou v ruce, a jeho sny nesly se za cílem tak vysokým, tak vzdáleným a nedostupným, že si jej přiznával pouze sám sobě ve chvílích nejsmělejšího rozpětí sil: neztratiti se v tom moři jako vlna, jež přeletí lehce po hladině, nýbrž vyniknouti jako taková, která, vystoupivši a vznesši se, zčeří hladinu, vytryskne a tříští se v tisíce skvělých slz, z nichž v každé zaskví se slunce v celé své vznešené kráse.
Josef Bohuslav Foerster
o svém otci
Přestože Bohuslavova matka Marie Försterová, rozená Hladíková, měla hudební vzdělání, rodinné povinnosti a chabé zdraví jí znemožňovaly se hudbě intenzivněji věnovat. Vychovala pět dětí.
Zemřela předčasně v nedožitých čtyřiceti letech. Poněkud ponuré ladění Foersterovy rané tvorby mnozí muzikologové připisují právě této nešťastné události. Opírají se i o fakt, že svou první skladbu věnoval právě její památce.
Hudební založení rodiny mimo jiné znamenalo, že budoucí skladatel mohl být již od dětství u velkých momentů české kulturní scény. Jedním z nich bylo položení základního kamene Národního divadla 16. května 1868.
V pouhých deseti letech byl vyslán do učení na ústav klavírní hry. Zároveň se vzdělával doma pod taktovkou otce, který ho zapojil do chrámového sboru.
Velké množství času trávil v Osenicích u dědečka z otcovy strany, kde se seznámil s hrou na violoncello. Podněty jak z městského, tak z venkovského prostředí se později propsaly i do jeho tvorby, například do cyklu Tři selské písně z roku 1889.
Velký vliv na skladatelův profesní vývoj mělo katolické prostředí, ve kterém vyrůstal. U Försterů bylo zvykem dodržovat náboženské tradice a praktikovat domácí liturgii v souladu s cyklem roku. Není se tedy co divit, že jsou mnohá z Foersterových děl sakrální, nebo se alespoň okrajově věnují velkým teologickým tématům, jakými jsou Boží láska nebo Boží řád.
Po studijních začátcích na Malostranském reálném gymnáziu přešel Foerster na gymnázium ve Spálené ulici, které roku 1875 úspěšně absolvoval. Odtud pak pokračoval na vyšší reálku pražskou. Tam se seznámil s malířstvím a obzvlášť blízký vztah si vypěstoval především k literatuře.
Literární velikáni se mu stali inspirací pro jeho vlastní hudební tvorbu. Z českých spisovatelů a básníků to byli Václav Hálek nebo Josefa Václav Sládek, na jehož verše Foerster později složil Dvanáct sborů pro mužské hlasy. Ze zahraničních autorů pak Foersterovi učarovali William Shaekspeare, Victor Hugo, A. S. Puškin nebo Alphonse Daudet. Poslednímu jmenovanému věnoval svou orchestrální suitu V horách z roku 1884.
Studentské období se mu zapsalo hluboko do paměti. Své vzpomínky na školní léta zachytil v symfonickém obrazu Mé mládí z roku 1900.
Snad i proto, že byl Josef Bohuslav Foerster vychováván v rodině s velkým zájmem o kulturu, hledal si také ve svém vlastním životě inspirativní přátele, kteří kulturní scénu nemálo ovlivňovali. Kromě Gustava Mahlera, s nímž navázal velmi blízký a dlouhodobý vztah, udržoval přátelství také s Janem Nerudou, Pjotrem Iljičem Čajkovským nebo Edvardem Griegem.
Přestože byl Foersterův otec velkým milovníkem hudby, dobře si uvědomoval, že život profesionálního umělce není jednoduchý. Navzdory synovu talentu poslal Josefa Bohuslava studovat chemii. Vědecká kariéra tehdy v jeho očích slibovala jistější a praktičtější budoucnost.
Hubička ale udělala chemickým studiím čáru přes rozpočet. Premiéra této Smetanovy opery nadchla Josefa Bohuslava natolik, že se rozhodl studium chemie opustit a začít se naplno věnovat hudbě. Na varhanickou školu přestoupil necelý měsíc po začátku školního roku. Tam se ho ujal F. Z. Skuherský, skladatel, pedagog a hlavně známý hudební teoretik.
Foersterovi se od první chvíle velmi dařilo, otci tak nezbylo nic jiného než uznat, že jeho vlohy jsou skutečně výjimečné a synovu hudební cestu podpořit.
Bedřich Smetana
Skladatel
V roce 1882 Josef Bohuslav složil státní hudební zkoušku a stal se varhaníkem v kostele sv. Vojtěcha. Nedlouho poté získal post ředitele chrámové hudby u Panny Marie Sněžné a byl přijat na malostranskou a smíchovskou reálku jako učitel zpěvu.
Pozornosti se těšila i jeho hudebně-kritická činnost v Národních listech, kde v tuto dobu pravidelně publikoval.
Jeho první orchestrální premiéra suity V horách, kterou v roce 1884 provedl orchestr konzervatoře pod vedením tehdejšího ředitele Antonína Bennewitze, se dočkala nadšeného potlesku.
Foerster na premiéru vzpomíná s láskou:
Ředitel Bennewitz nás vlídně uvítal, a poklepav mi na rameno, vyzval mě, abych svou práci dirigoval sám. [...] Když bylo po zkoušce, slyšel jsem ještě slova uznání a ucítil vřelý stisk ruky tatínkovy.
Josef Bohuslav Foerster
o premiéře orchestrální suity V horách
V rámci své činnosti hudebního kritika sledoval dění v Národním divadle. Jeho pozornosti neunikla ani mladá, velmi nadějná zpěvačka Berta Lautererová, která se zhostila role Desdemony při pražské premiéře Verdiho Othella. Foerster byl sopranistkou uchvácen a k jeho štěstí byla náklonnost vzájemná.
1. září 1888 uzavřel pár sňatek a ve šťastném manželství setrval až do Bertiny smrti v roce 1936.
Jméno Berta není v dnešní době nijak časté. O to zajímavější se může zdát, že hned dvě manželky významných českých skladatelů toto křestní jméno sdílely. Řeč je o již zmíněné Bertě Lautererové-Foersterové a o Bertě Rixové, manželce Miloslava Kabeláče.
Dlužno dodat, že manželství s oběma Bertami byla šťastná, což ani zdaleka neplatí o všech vztazích, které můžeme v životech českých hudebních velikánů vysledovat. Že by snad jméno Berta přinášelo štěstí v hudební lásce?
Miloslav Kabeláč
skladatel
Přestože měl v tuto dobu Foerster na svém kontě již poměrně úctyhodný počet zkomponovaných děl, žánru opery se doposud věnoval jen z pozice hudebního kritika. To se změnilo roku 1890, kdy s úspěchem proběhla premiéra jeho první opery Debora.
Zřejmě není žádným velkým překvapením, že se role Debory zhostila Berta Lautererová-Foersterová.
Kariérní vývoj manželky se dotknul i samotného skladatele. Koncem roku 1892 obdržela Berta nabídku angažmá v Hamburské státní opeře a od 1. ledna 1893 se stala členkou tamního souboru.
Foerster měl ohledně přesunu do Hamburku smíšené pocity. Na jednu stranu chtěl svou ženu následovat a poznat nové tvůrčí prostředí, na stranu druhou se necítil zcela připraven opustit svoji vlast a blízké.
Přátelství s hudebním géniem Gustavem Mahlerem, které navázal při jedné z krátkodobých hamburských návštěv, ho nakonec přiměly tento velký krok do neznáma udělat a do Německa se přestěhovat.
Těsně před odjezdem dokončil II. Symfonii. Dílo svou náladou vystihuje tesknost vycházející z opouštění domova a zároveň i pocit naděje nově otevřené životní kapitoly.
Po přesunu do zahraničí se Foerster věnoval především soukromé výuce a hudební kritice. Podle skladatelova očekávání mu byl v tomto období obrovskou oporou právě Mahler. Ten Foerstera doporučoval jako pedagoga a důvěřoval mu natolik, že s ním sdílel své nové partitury. V roce 1896 pak Mahler dvakrát s úspěchem provedl Foersterovu II. Symfonii s podtitulem Život.
Ve spojitosti s jejich blízkým přátelstvím je styl obou skladatelů nezřídka srovnáván i dnes.
nedráždí a neprovokuje jako hudba Mahlerova ke snaze poodhalit cosi, co je kryto za jejími tóny.
Vlasta Reittererová
časopis Harmonie 2009
Josefa Bohuslava Foerstera můžeme považovat za skutečně všestranného génia. Nejenže se naplno věnoval hudbě, ale ponořil se i do vlastní literární tvorby. Jeho nejznámějším dílem z této oblasti je nepochybně autobiografie Poutník vydaná roku 1929. Nebylo mu cizí ani básnění, psaní libret pro vlastní opery a dokonce bral do ruky často i štětec, kterým povětšinou zachycoval přírodní scenérie v impresionistickém stylu.
Foersterovo jméno získávalo v Hamburku zvuk. V roce 1901 byl přijat jako učitel klavíru na tamní konzervatoř, kde působil dva roky.
Za pozornost stojí také kompoziční činnost tohoto období. Orchestrální suita Cyrano de Bergerac zrcadlí jeho lásku k literatuře podobně jako písňové cykly Písně jarní a podzimní a Láska. K opeře Eva, dle románu Gabriely Preissové, si Foerster napsal i vlastní libreto, a to přibližně ve stejnou dobu, kdy v Brně Leoš Janáček zhudebňoval dílo od téže autorky v rámci opery Její pastorkyňa.
Leoš Janáček
Hudební skladatel
Zkrácené provedení opery Eva z roku 1974 odvysílala Československá televize včetně úvodního medailonku autora.
Přestože se Foersterovi v Hamburku dařilo, stýskalo se mu po domově. Návrat do Čech se ale nekonal. Foersterova manželka Berta dostala další životní nabídku, tentokrát z Vídeňské opery. V roce 1901 tam začala své angažmá a Josef Bohuslav ji následoval o dva roky později, jakmile se rozvázal z povinností v Hamburku.
Ve Vídni se po období soukromé výuky stal pedagogem na hudební univerzitě a následně získal post referenta pro Die Zeit. Týdeník vychází dodnes a je vyhlášený pro svůj intelektuálně laděný obsah a do hloubky rozpracované články.
Rakouská metropole byla místem, kde Foerster rozšířil kruhy svých významných přátel. Kromě pokračujících styků s Gustavem Mahlerem se sblížil například s Arnoldem Schönbergem, Alexandrem Zemlinskym nebo Brunem Walterem.
Vídeňské období bylo pro oba manžele Foersterovy zásadní nejen po profesní stránce, ale také z hlediska jejich rodinného života – 5. října 1905 se jim narodil syn Alfred.
Ve stejném roce se Foerster dočkal i premiéry své další opery Jessika, kterou složil na námět Shakespearova Kupce Benátského.
Mnoha umělcům se dostane uznání až po smrti. Josef Bohuslav Foerster měl to štěstí, že se trefil do vkusu současné společnosti, a tak si užíval popularity již během svého aktivního uměleckého působení.
Oslavy jeho padesátých narozenin se staly velkou událostí doma i ve Vídni. V obou městěch se konalo hned několik koncertů a také byla vydána Foersterova dosavadní biografie.
Období úspěchů Foersterovi zkalila žalostná zpráva. Po dlouhých zdravotních problémech zemřel jeden z jeho nejbližších přátel Gustav Mahler. Přestože se Foerster měl čas na jeho odchod připravovat delší dobu (už v roce 1907 Mahler kvůli svému chatrnému zdraví přestal dirigovat), byl událostí hluboce zasažen.
Blízkost vztahu obou skladatelů můžeme vyčíst z Foersterova životopisného literárního díla Poutník, které se osobnosti Mahlera věnuje do značné hloubky.
První světová válka znamenala pro Foerstera velké dilema. Na jednu stranu nechtěl být konfliktem umlčen a dál komponoval (z roku 1914 pochází například symfonická báseň Jaro a touha), zároveň se ale nedokázal smířit s tím, že žije na území nepřítele svého vlastního národa, a cítil potřebu se za svou vlast postavit. Ponořil se tedy do intenzivní práce s českou menšinou ve Vídni. Jeho názor na podporu domoviny byl nekompromisní:
a nikoliv pro cizinu, poněvadž jsme povinni ku oslavě své vlasti pracovati. Doma je půda pro každého, a jedná-li kdo jinak, je to zrada.
Josef Bohuslav Foerster
o práci pro vlast
Po skončení války se manželé Foersterovi mohli konečně vrátit do Prahy. Nálada kolem skladatelova návratu byla smíšená. Zatímco většina společnosti ho vítala s nadšením, byli i tací, kteří mu vyčítali, že se v těžkých časech málo zastal svého vlastního národa.
Jednoznačné nejsou ani dobové názory na Foersterovo hudební dílo. V roce 1919 proběhla premiéra jeho opery Nepřemožení, na které začal pracovat už v Hamburku. Dílo se v Národním divadle dočkalo dvaceti provedení během tří let. Dlouhodobější oblibu si ale oproti autorovým předchozím operám nezískalo a netěší se jí ani dnes.
Pohledy na skladatelovy politické postoje i umělecké počiny se sice různily, stále se mu však dostávalo celospolečenského uznání. Založena byla například Společnost Bohuslava Foerstera, která se dodnes věnuje vydávání a šíření autorova díla. Foerster v poválečném období nakonec získal i místo profesora skladby na pražské konzervatoři, kde se později stal ředitelem.
Roku 1921 vystřídala profesní úspěchy tragédie v osobním životě, když při horečnatém onemocnění zemřel syn Alfred. Skladatel tišil žal prací na další opeře s titulem Srdce. Její premiéra se konala v roce 1923.
V rámci Foersterových sedmdesátin se kromě mnoha koncertů a vydaných partitur skladatel dočkal také čestného doktorátu uděleného Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. Dva roky poté byl zvolen prezidentem České akademie věd a umění. Na tomto postu zůstal až do roku 1939.
Mezi veřejné pocty a vlny slávy se ale vmísil další stín, tentokrát v podobě smrti manželky Berty. Aby nezůstával ve smutku sám, oženil se Foerster ještě téhož roku s Olgou Dostálovou-Hilknerovou. Ta mu zůstala po boku až do jeho smrti.
Druhou světovou válku už Foerster prožil ve vlasti. Jeho životopisné dílo Poutník nabylo v tomto těžkém období na popularitě a stalo se pro mnohé útěchou, která pomáhala zmírnit děs z válečného konfliktu.
Po roce 1945 cítil potřebu konec války náležitě oslavit. Zkomponoval sborovou Kantátu 1945, v níž zhudebnil nábožensky laděné texty Bohumila Mathesia a Marie Rafajové.
Ve stejném roce získal jako první hudební skladatel titul národního umělce a zařadil se tak po bok jmen jako Petr Bezruč, Max Švabinský nebo Václav Špála.
Na sklonku života se Foerster věnoval převážně komponování pro pěvecké sbory. Mezi jeho sborová díla patří například Tři sbory pro ženské hlasy a klavír, Píseň bratra Slunce nebo už zmíněných Dvanáct sborů pro mužské hlasy na básně J. V. Sládka.
Je jistě škoda, že v mysli mnohých je spojen téměř výhradně se sborovou tvorbou, která zastiňuje jeho ostatní hudební počiny. Zůstává na nás posluchačích, abychom dali prostor i těm méně uváděným dílům, jež Foersterův umělecký odkaz spoluutváří.
Josef Bohuslav Foerster zemřel 29. května 1951 v Novém Vestci v úctyhodných dvaadevadesáti letech. Do posledních chvil při něm byla manželka Olga.
S ohledem na jeho společenské postavení mu byl zorganizován velkolepý pohřeb s průvodem od Národního divadla. Foerster by si vzhledem ke své zbožnosti pravděpodobně přál církevní obřad, což ale kvůli tehdejší politické situaci nebylo možné. Skladatelovy ostatky byly uloženy do rodinné hrobky na Olšanských hřbitovech.
Tato stabilita se ovšem v rozbouřeném a stylově roztříštěném světě dvacátého století proměnila v nehybnost, pro aktivní život jeho díla osudnou.
Vlasta Reittererová
O J. B. Foersterovi
Bohuslav Foerster je spojován především se sborovou tvorbou, ale jeho umělecký záběr je ve skutečnosti mnohem širší. Kromě oper zkomponoval několik čistě orchestrálních děl a věnoval se i melodramatu. Přestože v dnešní době nepatří mezi nejvyhledávanější skladatele, jeho dílo tvoří nedílnou součást naší národní hudební historie.
Za svého života Foerster zkomponoval celkem šest oper. Dnes se příliš často neuvádějí, ale v době vzniku na ně veřejnost i hudební kritika reagovaly s nadšením. Na rozdíl od dramatické efektnosti typické pro některé jeho současníky se Foerster soustředil spíše na vnitřní prožitky a lyrickou atmosféru. Libreta často čerpají z české literatury a symbolistických námětů, přičemž kladou důraz na morální poselství a duchovní hodnoty.
Foersterova sborová tvorba odráží jeho duchovní zaměření i silný vztah k české tradici. V mládí, kdy byl ovlivněn romantismem, psal sbory spíše lyrické a expresivní. V pozdějším období, po návratu do vlasti, se zaměřoval především na duchovní a meditativní obsah.
Jako manžel operní pěvkyně Berty Lautererové měl hluboké porozumění pro lidský hlas a jeho výrazové možnosti, což se projevilo i v jeho písních. Ty jsou psány s ohledem na přirozenou vokální linku, s důrazem na srozumitelnou deklamaci a bohaté harmonické odstíny.
V obci Osenice, odkud Foersterova rodina pochází, se dodnes pořádá pravidelný nesoutěžní festival pěveckých sborů Foersterovy Osenice.
Josef Bohuslav Foerster je autorem celkem pěti symfonií, několika koncertů a symfonických obrazů. Jeho orchestrální tvorba se vyznačuje lyrickou zpěvností, bohatou harmonií a silnými emocemi. Orchestrem často rezonují české hudební prvky, na rozdíl od Janáčkovy tvorby ale bez přímých folklorních citací.
Dílo vzniklo po skladatelově návratu do vlasti a je hudebním zamyšlením nad vlastním životním směřováním.
Foersterova církevní hudba je hluboce spjata s jeho vnitřním duchovním přesvědčením a celoživotním vztahem k liturgii. Už od dětství, kdy byl součástí chrámového sboru, měl silný cit pro sakrální hudební estetiku. Jeho církevní skladby vycházejí z tradice gregoriánského chorálu a renesanční vokální techniky, jsou ale propojeny s romantickou expresivitou a jemnými harmoniemi. Foerster neusiluje o okázalost, ale o duchovní hloubku a vnitřní usebrání, což odpovídá jeho celoživotnímu směřování k introspekci a duchovní vyrovnanosti.
Komorní tvorba Josefa Bohuslava Foerstera je zaměřena především na klavír, který je v některých dílech spojen s houslemi nebo violoncellem. Kromě toho je autorem také pěti smyčcových kvartetů, jednoho dechového kvintetu a nonetu.
Obecně Foersterova komorní díla často reflektují hluboký citový výraz a duchovní hloubku, přičemž se harmonicky opírají o pozdně romantickou a neoklasickou tradici s prvky českého hudebního folkloru.
Klavírní trio B dur (1894) – druhé z celkem tří Foersterových klavírních trií.
Josef Bohuslav Foerster byl renesanční člověk v pravém smyslu slova. Věnoval se totiž nejen hudbě, ale i výtvarnému umění a miloval také literaturu. Svou lásku k poezii přetavil v několik melodramů, které hudbu a slovo spojují v jedno.
Josef Bohuslav Foerster, rodným jménem Josef Kašpar František Förster, se narodil 30. prosince 1859 v Praze na adrese Velkopřevorské náměstí 1. Jeho rodina měla velký zájem o hudbu, který Foerster podědil a rozvíjel celý svůj život.
Josef Bohuslav Foerster měl k Národnímu divadlu blízko už v dětství. V roce 1868 se se svým otcem zúčastnil položení základního kamene a později pozorně sledoval dění v Národním divadle z pozice hudebního kritika. Našel si tu dokonce manželku, sopranistku Bertu Lautererovou, která pak vystoupila v jeho vůbec první autorské opeře s názvem Debora.
V kostele sv. Vojtěcha působil na pozici varhaníka nejprve Josef Foerster a poté i jeho syn, Josef Bohuslav. Tomu zde byla ke stému výročí narození věnována Foersterova síň.
Poté, co Foersterova manželka Berta dostala angažmá v Hamburské opeře, přesunul se manželský pár do Hamburku, kde navázal blízké přátelství s Gustavem Mahlerem.
Po letech strávených v Hamburku se Foersterovi přesunuli do Vídně, kde si skladatel upevnil své renomé. Stal se pedagogem na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien a velkolepě tu oslavil své padesáté narozeniny.
V kostele Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí působil Foerster jako ředitel kůru. Jeho bratr Viktor, zakladatel první české mozaikářské firmy, pro kostel vytvořil mozaiku, která dodnes zdobí průčelí.
Ve 40. letech 20. století si Josef Bohuslav Foerster nechal postavit vilu ve Strašnicích. Úkolu se zhostili stavitelé Václav a František Benešovi, kteří se inspirovali českou modernou.
Pamětní deska s bustou Josefa Bohuslava Foerstera označuje dům, kde národní umělec prožil své dětství.
Obec, ze které pochází rod Försterů. Každoročně se tu pořádá nesoutěžní festival pěveckých sborů Foersterovy Osenice.
Rodný dům na Velkopřevorském náměstí
PrahaJosef Bohuslav Foerster, rodným jménem Josef Kašpar František Förster, se narodil 30. prosince 1859 v Praze na adrese Velkopřevorské náměstí 1. Jeho rodina měla velký zájem o hudbu, který Foerster podědil a rozvíjel celý svůj život.
Národní divadlo
PrahaJosef Bohuslav Foerster měl k Národnímu divadlu blízko už v dětství. V roce 1868 se se svým otcem zúčastnil položení základního kamene a později pozorně sledoval dění v Národním divadle z pozice hudebního kritika. Našel si tu dokonce manželku, sopranistku Bertu Lautererovou, která pak vystoupila v jeho vůbec první autorské opeře s názvem Debora.
Kostel sv. Vojtěcha na Novém Městě
PrahaV kostele sv. Vojtěcha působil na pozici varhaníka nejprve Josef Foerster a poté i jeho syn, Josef Bohuslav. Tomu zde byla ke stému výročí narození věnována Foersterova síň.
Město Hamburg
Hamburg, NěmeckoPoté, co Foersterova manželka Berta dostala angažmá v Hamburské opeře, přesunul se manželský pár do Hamburku, kde navázal blízké přátelství s Gustavem Mahlerem.
Město Vídeň
Vídeň, RakouskoPo letech strávených v Hamburku se Foersterovi přesunuli do Vídně, kde si skladatel upevnil své renomé. Stal se pedagogem na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien a velkolepě tu oslavil své padesáté narozeniny.
Kostel Panny Marie Sněžné
PrahaV kostele Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí působil Foerster jako ředitel kůru. Jeho bratr Viktor, zakladatel první české mozaikářské firmy, pro kostel vytvořil mozaiku, která dodnes zdobí průčelí.
Foersterova vila
Praha, StrašniceVe 40. letech 20. století si Josef Bohuslav Foerster nechal postavit vilu ve Strašnicích. Úkolu se zhostili stavitelé Václav a František Benešovi, kteří se inspirovali českou modernou.
Osenice
Osenice u JičínaObec, ze které pochází rod Försterů. Každoročně se tu pořádá nesoutěžní festival pěveckých sborů Foersterovy Osenice.
Výběr z aktuálního programu
