Muzikopedie

Bohuslav Martinů

Čech, který žil ve Francii, získal Americké občanství a dožil ve Švýcarsku. Jeden z našich nejplodnějších skladatelů, který u notových osnov sedával běžně osm hodin denně a stvořil tak na stovky děl. V mládí problematický student, který se na konzervatoři příliš nesnažil, protože odmítal tradiční přístupy. Člověk se smyslem pro humor, který do vážné hudby dostal i fotbalová hřiště, letadla nebo kuchyňské náčiní.

„Jak jsme poznali z dějin, události a okolnosti mohou být různé, mohou přejít, ale dobré umění je věčné a je založeno na věcných podmínkách.”

– Bohuslav Martinů

Časová osa Po stopách B. Martinů

Obrazy z věže

1890 – Narození

Zrovna v Poličce zvonili všemi zvony, když se ve věži kostela sv. Jakuba narodil Bohuslav Martinů. Stalo se tak 8. prosince roku 1890, na slavnost početí Panny Marie. Jeho otec Ferdinand se živil jako obuvník a pověžný. Společně s matkou Karolínou, bratrem Františkem a sestrou Marií vyrůstal malý Bohuslav v jedné skromné věžní místnosti ve výšce 35 metrů nad zemí. Dětství tak strávil značně izolován od dění dole v ulicích, což mělo zásadní vliv na jeho povahu a později i způsob práce a tvorbu.

„Neměl jsem nic jiného na práci i pro zábavu, než si zapisovat do paměti tyto různé obrazy, jež bylo možno vidět z věže…vše v miniatuře, s malými domky a malými lidmi, a nad tím veliký, nepřehledný prostor. Myslím, že tento prostor je z mých největších dojmů z dětství, který si nejvíce uvědomuji a který asi hraje velkou úlohu v celém mém názoru na kompozici."

Bohuslav Martinů

o svém dětství

Rodná světnička Bohuslava Martinů na ochozu kostela sv. Jakuba v Poličce

1906 – Přesun do Prahy

Svá první setkání s hudbou prožíval Bohuslav prostřednictvím hry na housle. Docházel na výuku k místnímu učiteli a krejčímu Josefu Černovskému. Již v dětství však dával před cvičením na housle přednost komponování, což mu zůstalo do dospělosti. Svou první skladbu, programní smyčcový kvartet Tři jezdci podle Jaroslava Vrchlického, složil v roce 1903. Hudebním talentem, který prokazoval na veřejných vystoupeních ve městě, oslnil spoluobčany natolik, že se rozhodli zasílat mu prostřednictvím městské rady malé stipendium. Díky tomu se mohl syn z nepříliš majetné rodiny přihlásit na Pražskou konzervatoř a po úspěšném složení přijímacích zkoušek byl přijat ke studiu u houslisty a pedagoga Štěpána Suchého. V šestnácti letech se tak odstěhoval do Prahy.

Nenapravitelně nedbalý

1910 – Vyloučení z konzervatoře

Na konzervatoři Martinů nehodlal ztrácet čas. Rozhodl se věnovat výhradně komponování a všechny ostatní činnosti upozadil. To se odráželo na studijních výsledcích a v červnu roku 1910 byl z konzervatoře propuštěn „pro nenapravitelnou nedbalost”. Zdánlivě nešťastné situace však Bohuslav využil k ještě intenzivnějšímu komponování, na které měl bez školy více času. Nadšený symbolismem napsal za pouhých pár dní skladbu Smrt Tintagilova podle Maeterlincka, dle předlohy Przerwy-Tetmajera zase skladbu Anděl smrti.

Génius - flákač

Otočit

Učitelé na konzervatoři byli z Bohuslava Martinů skutečně zoufalí. Na nástroj necvičil, dokonce byl na pár dní ze školy vyloučen za nepovolené vystoupení s amatérským orchestrem. V roce 1909 přestoupil do varhanní třídy, protože se tu vyučovala i kompozice. Vydržel v ní ale pouhý rok. Důvodem bylo především to, že Martinů nesouhlasil s kompozičním stylem svého učitele, Josefa Suka. Suk mu opakovaně vracel jeho díla s poznámkami, se kterými se Martinů nedokázal ztotožnit.

Josef Suk

Skladatel

1912 – Státní zkouška

V roce 1912 nakonec složil státní zkoušku ze hry na housle a z pedagogiky, ačkoliv až na druhý pokus. Díky tomu se mohl v Poličce krátce živit jako učitel a dostat se také na pozici výpomocného houslisty v České filharmonii.

Zuřící první světovou válku tedy strávil střídavě mezi Prahou a Poličkou, zbaven branné povinnosti pro svou tělesnou slabost.

Na oslavu konce války složil kantátu Česká rapsodie pro baryton, smíšený sbor, orchestr a varhany, jejíž premiéru provedla Česká filharmonie v lednu roku 1919. V létě toho roku odjel Bohuslav jako výpomoc orchestru Národního divadla na turné po Evropě. Navštívil i Paříž, která mu utkvěla v paměti.

1923 – Martinů odjíždí do Paříže

Následující roky 1920-1923 trávil Bohuslav Martinů v České filharmonii jako člen druhých houslí. Přátelil se s tehdejším koncertním mistrem a spolužákem z konzervatoře, Stanislavem Novákem. Dál se věnoval kompozici, inspiroval se novými i historickými hudebními směry, až v roce 1923 obdržel vytouženou zprávu: Od Akademie věd a umění získal tříměsíční stipendium na studium kompozice u Alberta Roussela v Paříži. Tento výjezd se nakonec protáhl na osmnáct let.

Karikatura zachycující Martinů a Nováka, autor: Martinů

École de Paris

a zdá se mi, že už nejsem ani tím, co jsem byl ještě před půl rokem. Stýkám se tu s Čechy i Francouzi a z Francouzů hlavně s malíři a básníky a z těchto zase s těmi nejmodernějšími a celý ten svět je jiný, docela jiný, než u nás. Nemohu určit, zdali je lepší, nebo horší, ale líbí se mi mnohem více. A vidím, že tu budu muset býti několik roků, než strávím to všechno, co jsem ztratil pobytem v Praze. Ovšem vzpomínám rád na Čechy i Prahu i Poličku, ale přece ten tep života zde je naprosto jiný, pohyblivější a lehčí. Jsem tu dosti znám za tu krátkou dobu a doufám nalézti také dost možností, abych se zde probil k určitému cíli. (...) Paříž je teď tak krásná, jako veliká zahrada, plná jarních slavností, světla a květin, že se mi skutečně nechce odjet."

Bohuslav Martinů

Po prvním půlroce stráveném v Paříži

1926 – Sňatek s Charlotte Quennehen

První měsíce v Paříži žil Martinů na pokraji bídy, neboť se stále věnoval pouze komponování bez jiného výdělku. Spřátelil se zde s mnoha mladými umělci a skladateli a stal se členem různých uskupení, zejména Écolé de Paris, která byla kulturním centrem města. Martinů nejraději trávil čas na terasách pařížských kaváren a vychutnával si i místní zdroje zábavy. V roce 1926 například navštívil cirkus. Při té příležitosti se seznámil s Charlotte Quennehen, dámskou krejčovou, s níž se o pět let později oženil. Charlottino povolání umožňovalo Bohuslavovi nepřestávat se skládáním, neboť i ona mohla svou výplatou přispět do fungování rodiny. Charlotte stála Bohuslavovi po boku celý zbytek života.

Od manéže až k oltáři

Otočit

Charlotte seznámení se svým manželem v cirkuse popsala následovně: „Slavní klauni Fratellini předváděli komickou corridu, cirkus se otřásal smíchem. Vytáhlý mladý muž za mnou se směje na celé kolo. Jaké má krásné modré oči! Jakou ušlechtilou hlavu! Otáčela jsem se znovu a znovu, zadívala se na něho. Usmál se. Jak jsem mohla neopětovat jeho úsměv? Zneklidnila jsem poněkud a sledovala program roztržitě. Mezi představením se přitočil mladý muž ke mně a vtiskl mi do dlaně lísteček. Dychtivě jsem ho rozbalila: Bohuslav Martinů, 11 bis, rue Delambre. Později, když jsem seznala Bohušovu plachou, nesmělou povahu, teprve jsem si uvědomila, jak bylo toto počínání pro něho neobvyklé. Když jsem se vracela z představení s kamarádkou po bulvárech zalitých světly, plál žár i ve mně. Cítila jsem se šťastná a dychtila poznat neznámého cizince z cirkusu.“

Díla Bohuslava Martinů si postupně získávala uznání. Pro jeho pařížskou tvorbu je charakteristické střídání nejrůznějších vlivů a inspirací: od Stravinského, přes jazz až po poměrně civilní a aktuální témata reflektující technický pokrok. V symfonickém díle La Bagarre například najdeme referenci na Lindberghův první let z Paříže do New Yorku, ve skladbě Par T.S.F. zase slyšíme rozhlas. V roce 1927 také Martinů dokončil unikátní jednoaktový balet Kuchyňská revue, který řeší milostné peripetie mezi hrncem, pokličkou, kvedlačkou, smetákem a utěrákem.

Obrovského úspěchu se dočkal Martinů Smyčcový kvartet č. 2, který vydalo uznávané nakladatelství Universal Edition Wien a skladatele tak celosvětově proslavilo.

Vážná hudba o fotbale

Otočit

Martinů byl celý život velkým fanouškem sportu, zvlášť fotbalu. V roce 1924 vytvořil rondo pro velký orchestr s názvem Half-time, česky Poločas, které zachycuje atmosféru poločasu fotbalového zápasu. Pojítek mezi vážnou hudbou a sportem bylo odjakživa pomálu, takže Poločas lze považovat za revoluční. Obzvlášť proto, že se na sport dívá sice hravou, ale přitom nesatirickou optikou. Dílo se ale setkalo i s kritikou. Někteří odborníci ho označili za hudební plagiát Stravinského baletu Petruška, jiní ho zase nepřijali pro přílišnou modernitu.

Mezi srnkami a nebezpečím války

1929 – Pád newyorské burzy

Rok 1929 znamenal pro celý svět těžké vystřízlivění z divokých 20. let. Pád newyorské burzy a hospodářská krize byly navíc pouhým předznamenáním mnohem horších událostí, které během 30. let krystalizovaly. Bohuslav Martinů byl v této době již vyzrálým skladatelem s osobitými tvůrčími rysy a objednávky na skladby mu chodily jedna za druhou. Vznikala vrcholná díla, například operní cyklus Hry o Marii, v němž Martinů aktualizoval středověký žánr miráklů a za nějž získal Československou státní cenu. Ve stejném období vytvořil i opery pro rozhlas Hlas lesa a Veselohra na mostě, kantáty Kytice a Concerto Grosso určené pro komorní orchestr a v neposlední řadě i fantaskní surrealistickou operu Julietta aneb Snář. V posledním zmíněném díle Martinů vyšel ze stejnojmenné dramatické předlohy George Neveuxe tematizující střet snu a reality. Hra již byla rezervována ke zhudebnění jiným skladatelem, sám dramatik však plány změnil poté, co uslyšel klavírní ukázku z pera Martinů.

1938 – Mnichovská dohoda jako tvůrčí impuls

Rok 1938 znamenal pro skladatele další tvůrčí impuls. Ustoupení českého pohraničí nacistickému Německu prožil Bohuslav v neutrálním Švýcarsku, na venkově u svého přítele, dirigenta Paula Sachera. Svůj šok z rozpolcenosti doby i politického dění zaznamenal v instrumentálním díle Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, které bylo přijato s bouřlivým nadšením a dodnes je považováno za jeden z autorových nejvýznamnějších počinů. V úvodu partitury Martinů uvádí následující věnování: „Mému drahému příteli, Paulu Sacherovi, v upomínku na poklidný, strachem naplněný pobyt v Schönenbergu mezi srnkami a nebezpečím války.”

Na obsazení Československa a začátek druhé světové války v roce 1939 Martinů zareagoval kantátou Polní mše. Věnoval ji československým dobrovolníkům na francouzské frontě. Skladba přenáší posluchače na bojiště, kde voják na stráži popisuje svůj strach o život.

Bohouš a Vitka

Otočit

V Paříži brala u Bohuslava Martinů soukromé hodiny jedna z mála českých skladatelek a dirigentek, Vítězslava Kaprálová. Přestože byl její učitel o celé čtvrt století starší a především ženatý, přerostl jejich vztah v milostný poměr, který sama Vitka, jak se Kaprálové říkalo, popsala v dopise takto: „Martinů a já – to je hrozně divný poměr. On není asi normální a já – asi také né.” Vztah dvou umělců byl intenzivní, ale brzy nešťastně skončil, když Vítězslava předčasně zemřela na tuberkulózu v pouhých 25 letech.

Snad bych se bez ní utrápil, (...) je mi jako bych byl někde ve stratosféře to jest nelze dýchat, a to si hned vyhledám nějaké partitury a zabořím se do nich až po uši. A tak si představuji jací to byli lidé, jak žili a co mysleli, v jaké době žili a nebylo to vždy nejhezčí a přece nechali po sobě takový krásný obraz světa a života."

Bohuslav Martinů

z dopisu Vítězslavě Kaprálové

Vítězslava Kaprálová s manželem a Bohuslavem Martinů

1940 – Manželé Martinů emigrují

První nálety na Francii nacistickým Německem v roce 1940 donutily manžele Martinů k emigraci. V červnu se tedy vydali na desetiměsíční cestu přes Španělsko, Portugalsko a Atlantský oceán až do New Yorku.

Labyrint nového světa

Začátky v americkém velkoměstě nebyly pro manžele Martinů vůbec jednoduché. Charlotte vzpomíná na první měsíce následovně:

„Obrovské budovy jako by se na nás řítily. Bohoušovi se nedařilo vpravit se do práce, tvrdil, že se musí nejprve porozhlédnout kolem sebe. Stýskalo se mu po terasách pařížských kaváren, vadilo mu, že se nemohl domluvit a spousta jiných věcí."

Charlotte Martinů

O začátcích v New Yorku

Po nějaké chvíli se manželé s New Yorkem přeci jen sžili. Ukázalo se, že skladatel má v Americe velmi dobré renomé a že neznalost řeči není překážkou. Imponovala mu zdejší úroveň hudebního života, kvalita orchestrů i množství možností, které se umělcům v Americe otevíraly.

Bohuslav se pustil do komponování. Premiéra Concerta Grossa v podání Bostonského symfonického orchestru pod vedením Sergeje Kusevického odstartovala bohatou sérii objednávek. Nakonec newyorské období posunulo tvorbu Bohuslava Martinů k velkým symfonickým skladbám a vznikla čtyřvětá Symfonie č. 1. Do roku 1946 přibyly ještě čtyři další.

Pracant nebo autista?

Otočit

Bohuslav v Americe pracoval skutečně pilně. U notového papíru trávil mnoho hodin denně a leckdy se od komponování nedokázal odtrhnout. Někteří Američané, kteří byli svým stylem práce a způsobem života naprosto odlišní, dokonce Bohuslavovi přisuzovali poruchu autistického spektra. Tato diagnóza se ale nikdy nepotvrdila a je mnohem pravděpodobnější, že se jednalo čistě o hlubokou vášeň pro hudbu.

1945 – Konec II. světové války

Po konci druhé světové války se Martinů těšil na návrat domů. Plány mu ale změnila nabídka hudební akademie v Berkshire, kde přijal místo profesora. Kromě toho mu v cestování bránil i těžký úraz, který utrpěl, když spadl z terasy. Komunistický převrat v roce 1948 zpečetil Bohuslavovo rozhodnutí v Americe zůstat a do Evropy vyjet jen na prázdniny. V roce 1952 získal americké občanství.

1953 – Přesun do Nice

Začátkem padesátých let Martinů slavil mnohé úspěchy. Jeho Veselohra na mostě byla označena cenou newyorské kritiky za nejlepší operu provedenou v roce 1951. O dva roky později získal Bohuslav stipendium Guggenheimovy nadace, díky němuž mohl opustit USA a společně s Charlotte se usadit v Nice. Ve stejném období dokončil svou šestou symfonii zvanou “Symfonická fantazie”, která obdržela cenu newyorské kritiky pro rok 1955.

Francie, Itálie, Švýcarsko

„V pracovních dnech měl Bohouš pevně určený program. Dopoledne pracoval. Po obědě jel tramvají, kde se znal se všemi řidiči, do města, kam to bylo zhruba dva kilometry. Zašel do svého oblíbeného bistra u Galéries Lafayette na kávu a stopku Cordinal Médocu nebo žluté chartreusky. Zavtipkoval s místními štamgasty nebo se na sebe jen usmáli. Z bistra skočil do anglosaské knihovny, aby měl co číst. Po návratu zase skládal a v podvečer jsme zahradničili.”

Charlotte Martinů

vzpomíná na společný život v Nice

Nakolik byla atmosféra Nice idylická, ani tady se nedalo schovat před vlivy studené války. Bohuslav Maritnů se ocitl mezi dvěma tábory: komunistickým, jehož součástí bylo tehdejší Československo, a pravicovým, reprezentovaným americkým „Sněmovním výborem pro neamerickou činnost”. Oběma stranami byl odmítán. Uprostřed změti politických rozporů se Bohuslav uchýlil ke skládání, jež mu bylo vždy oporou. Pro jeho pozdní tvorbu je charakteristický příklon ke spirituálním, existenciálním, literárním a výtvarným námětům.

1955 – Epos o Gilgamešovi

V roce 1955 vzniklo jedno z jeho nejvyspělejších děl, Epos o Gilgamešovi. Sám autor popsal kompozici takto: „Uvědomil jsem si, že přes ohromný pokrok, jehož jsme dosáhli v průmyslu a technice, se lidské emoce a otázky (...) vůbec nezměnily. Jsou to otázky přátelství, lásky a smrti. V této básni o Gilgamešovi se setkáváme s velmi silnou a takřka úzkostně bolestnou touhou po nalezení odpovědí, které marně hledáme dodnes.”

1959 – Úmrtí ve švýcarském Liestalu

Ke konci desetiletí manželé Martinů pravidelně cestovali do Itálie, a v roce 1957 je dlouholetí přátelé, manželé Sacherovi, pozvali do svého domu ve švýcarském Schönenbergu. V listopadu roku 1958 Bohuslava postihla první vážná zdravotní komplikace a byl nucen podstoupit operaci žaludku. Následná diagnóza rakoviny žaludku učinila ze Švýcarska Bohuslavův poslední domov. Zemřel 28. srpna 1959 ve věku 68 let v nemocnici v Liestalu a pohřben byl na soukromém pozemku manželů Sacherových. Koncem 70. let byly jeho ostatky převezeny do Šeskoslovenska a k poslednímu odpočinku byl Bohuslav Maritnů uložen do rodinného hrobu v Poličce, malý kousek od věže, v níž se narodil.

„Když jsem po pohřbu odjížděla s neteří a jejím manželem do Pierrefonds, byla jsem jako otupělá. To, co přes třicet let tvořilo důvod, smysl, radost, jas mého života, najednou zmizelo. Tupě jsem hleděla z vozu na míjející stromy, na luka s květinami, na vše, co jsme oba měli tak rádi. ‚Jak snesu život bez něho?‘ Při vzpomínkách na mrtvého najednou jako bych v duchu zaslechla známý akord. Bylo to jako jemný dotek zesnulého. ‚Nebudu úplně sama,‘ řekla jsem si, ‚je tu jeho hudba.‘“

Charlotte Martinů

o manželově smrti

Introvert i šprýmař

Bohuslav Martinů byl introvert a po celý svůj život upřednostňoval ticho a klid. Svůj podíl na tom mělo i dětství, které trávil po většinu času sám ve věži, daleko od lidí. Zároveň se jednalo o člověka s velkým smyslem pro humor. Dokládají to žertovné karikatury, které přikresloval k dopisům nebo některým partiturám. Na počest poličského fotbalového klubu složil klavírní skladbu Vítězný pochod sportovního klubu R. U. R. v Poličce, krátký humorný kousek doplněný poznámkami „jen se nebát” nebo závěrečným výkřikem „Nazdar!”.

Kresba hlediště, autor: Bohuslav Martinů

Komix popisující skladatelovu cestu z Kácova do Poličky

Kromě hudby se zajímal i o výtvarné umění a literaturu. Vášeň ke čtení se projevila především v jeho pozdní tvorbě, která často vychází z knižních předloh, například Epos o Gilgamešovi nebo Citadela.

Ke komponování Martinů přistupoval jako k běžnému zaměstnání, do kterého lidé chodí každý den. Skládal hned od rána celé dopoledne, po obědě zašel na procházku a po ní se zase věnoval tvorbě až do večera. Množství času, které Martinů skládání věnoval, odpovídá velký rozsah jeho díla.

Přehled Martinů díla

Dílo Bohuslava Martinů je výjimečné svou šíří, originalitou a osobitým spojením různých témat, která zahrnují mimo jiné i fotbal nebo Lindbergův první let přes oceán.

Martinů byl nesmírně plodný skladatel. Jeho katalog čítá přes 400 opusů, zahrnujících opery, symfonie, koncerty, komorní hudbu i balety. Jeho hudební jazyk se vyvíjel — od vlivů impresionismu a neoklasicismu přes jazz až po vlastní modernistický styl. Často s českými prvky, i když většinu života prožil mimo Československo.

Orchestrální tvorba

Martinů napsal šest symfonií, z nichž většinu složil během svého pobytu v Americe. Kromě nich ale s oblibou komponoval i symfonické básně, koncertní předehry, koncerty a svity.

Vybraná díla

Half time (1924) - První orchestrální dílo, které Bohuslav Martinů složil po svém přesunu do Paříže. Kompozice je zajímavá především svým neotřelým tématem - zpracovává totiž poločas fotbalového zápasu a zároveň metaforicky očekávání, která máme od budoucnosti.
1. symfonie (1942) - Vznikla na objednávku jeho přítele, Sergeje Kusevického, dirigenta, kontrabasisty a skladatele ruského původu, který si přál hudbou uctít památku své zesnulé ženy Natalie Kusevické.
Památník Lidicím (1943) - Přestože Martinů je známý pro svou oblibu nezvykle civilních témat, nebál se hudebně vyjádřit ani k závažné politické situaci své doby. Jeho Památník Lidicím je osmiminutová skladba pro symfonický orchestr věnovaná obětem nacistické okupace Československa.
Symfonie č. 6 (1953) - Poslední symfonie Bohuslava Martinů, která je známá i pod názvem Symfonické fantazie. Dílo patří k autorovým tvůrčím vrcholům, je v něm patrná skladatelská vyzrálost.
Concerto grosso (1937) - Dílo ze závěru autorova pobytu v Paříži. Kompozice čerpá inspirovaci barokní hudební formou concerto grosso.

Operní tvorba

Opery Bohuslava Martinů často pracují s tématy paměti, snu, vnitřního světa člověka, ale i s folklórními nebo duchovními motivy. Hudebně propojují tradici s modernou, čímž vytvářejí jedinečný jevištní svět.

Martinů nekomponoval opery pouze pro divadla, ale i pro televizní obrazovky. Příkladem může být jeho opera-film o třech jednáních s názvem Tři přání, nebo televizní opera Čím lidé žijí.

Vybraná díla

Voják a tanečnice (1927) - První opera Bohuslava Martinů na libreto J.L. Budína podle Plautovy povídky Lišák Pseudolus.
Veselohra na mostě (1786) - Jednoaktová rozhlasová opera zkomponovaná na objednávku Československého rozhlasu. Libreto si Martinů napsal sám na motivy stejnojmenné divadelní komedie Václava K. Klicpery.
Julietta aneb Snář (1937) - Jedno z vrcholných skladatelových děl. Martinů je opět autorem jak hudby, tak i libreta, které je inspirované divadelní hrou Georgese Neveuxe.
Řecké pašije (1957, druhá verze 1959) - Jedno z nejznámějších děl Bohuslava Martinů. Opera existuje ve dvou verzích, které jsou prováděny obě. Libreto Martinů zpracoval podle románu řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise s názvem Kristus znovu ukřižovaný.

Balet

Balety Bohuslava Martinů jsou hravé, často nesou prvky humoru, grotesky či nadsázky. Využívají bohatou orchestraci a stylově propojují jazz, neoklasicismus i lidovou hudbu, přičemž tematicky sahají od dětských pohádek (Špalíček) po moderní civilizační náměty (La revue de cuisine). Jsou výrazem skladatelovy fascinace pohybem, divadlem a vizuálním světem.

Vybraná díla

Istar (1921) - balet o třech jednáních na téma ze sumerské mytologie.
La revue de cuisine (1927) – jednoaktový jazzový balet na baletní libreto Jarmily Kröschlové a verše J.L. Budína, vlastním jménem Jana Löwenbacha.
Špalíček (1932) - balet inspirovaný folklórem a lidovou tvorbou. Objevují se v něm lidové písně, dětské hry i pohádky Karla Jaromíra Erbena.

Komorní tvorba

Martinů rád pracoval s netradičním obsazením a asymetrickými strukturami (např. Sextet pro dechové nástroje), přitom ale nikdy neztrácel smysl pro srozumitelnost.

Vybraná díla

Loutky I, II a III (1912 - 1924) - třídílný cyklus krátkých poetických skladeb pro sólový klavír, který je v jeho komorní tvorbě zastoupen skutečně hojně.
Smyčcové kvartety I - VII. (1918 - 1947) - Martinů je autorem celkem sedmi smyčcových kvartet. Jjako osmé pak můžeme připočítat ještě kvartet s názvem Tři jezdci, který složil v osmi letech na motivy básně Jaroslava Vrchlického. Tato skladatelova prvotina se bohužel dochovala jen v archivní verzi, ze které je jen těžko reprodukovatelná.
Les Rondes (1930) - Suita tanců pro hoboj, klarinet, fagot, trubku, klavír a dvoje housle

Vokální tvorba

Vokální tvorba Bohuslava Martinů zahrnuje široké spektrum skladeb – od intimních písňových cyklů až po monumentální duchovní a kantátová díla. V písních (např. Nový Špalíček, Písničky na jednu stránku) spojuje prostou melodiku s jemnou ironií a lidovou poetikou, zatímco v oratoriích a kantátách (Gilgameš, Hora tří světel, Polní mše) vytváří silně expresivní hudební formy s duchovním nebo filozofickým přesahem.

Vybraná díla

Epos o Gilgamešovi (1955) - oratorium pro sóla, smíšený sbor a orchestr. Dílo má tři části: Gilgameš, Smrt Enkiduova a Vzývání (Invokace)
Otvírání studánek (1955) - kantáta pro soprán, alt, baryton, recitátora, ženský sbor, dvoje housle, violu a klavír. Martinů kantátu napsal na základě svého asi měsíčního pobytu ve vesnici Tři Studně u Nového Města na Moravě, kde každoročně probíhal obřad otevírání studánek po zimě.
Nový špalíček (1942) - Cyklus osmi písní pro zpěv s klavírním doprovodem na texty moravské lidové poezie

Filmová a scénická hudba

Martinů se nevyhýbal ani filmové a scénické hudbě, které se věnoval především ve třicátých letech. Jeho tvorba je stylově svěží, často jazzově laděná a výrazně reaguje na dění na scéně. Hudba pro divadlo (např. k inscenacím Osvobozeného divadla) i filmové projekty ukazují Martinů schopnost rychle vystihnout náladu, postavu nebo prostředí pomocí výrazného motivu a rytmické pružnosti.

Vybraná díla

Marijka nevěrnice (1934) - Martinů je autorem hudby k tomuto filmu Vladislava Vančury, který použil námět Ivana Olbrachta
Oidipus (1936) - scénická hudba k divadelní hře Andrého Gida

Kostel sv. Jakuba v Poličce

Polička, Česká republika

Bohuslav Martinů se narodil v kostelní věži ve městě Polička nedaleko Litomyšle jako syn pověžného. V malé věžní místnosti 35 metrů nad zemí prožil i velkou část svého dětství, což výrazně ovlivnilo jeho tvorbu.

Pražská konzervatoř

Praha, Česká republika

V šestnácti letech se Martinů přesunul do Prahy, kde si splnil svůj sen o studiu na konzervatoři. Na učení se ale příliš nesoustředil a v roce 1910 byl z konzervatoře vyloučen pro "nenapravitelnou nedbalost".

Město Paříž

Paříž, Francie

Martinů poprvé navštívil francouzskou metropoli při evropském turné s Českou filharmonií. Do Paříže se zamiloval, a tak byl nadšen, když v roce 1923 získal stipendium od Akademie věd a mohl se tam přesunout. Přestože původně se mělo jednat o pouhý tříměsíční kurz, Martinů se nakonec zdržel celých 18 let.

město New York

New York, USA

Nacistické nálety na Francii donutily manžele Martinů k emigraci. V roce 1940 odcestovali přes Španělsko a Portugalsko až přes oceán do New Yorku.

Berkshire Music School

Tanglewood, Massachusetts, USA

Hudební školu v Berkshire založil ve třicátých letech Sergej Kusevickij, dirigent, kontrabasista a hudební skladatel ruského původu. Po konci Druhé světové války nabídl Kusevickij Bohuslavovi Martinů místo učitele na této škole. Martinů pozvání přijal, čímž se zdržel jeho návrat do Evropy.

Město Nice

Nice, Francie

V roce 1953 se manželé Martinů díky stipendiu Guggenheimovy nadace mohli přesunout do francouzského Nice. Tam si vychutnávali středomořskou idylu, která Martinů inspirovala k intenzivní skladatelské práci.

Liestal, Švýcarsko

Švýcarsko

V listopadu roku 1958 Bohuslava postihuje první vážná zdravotní komplikace a je nucen podstoupit operaci žaludku. Následná diagnóza rakoviny žaludku učinila ze Švýcarska Bohuslavův poslední domov. Zemřel dne 28. srpna 1959 ve věku 68 let v nemocnici v Liestalu a pohřben byl na soukromém pozemku svých přátel, manželů Sacherových.

Rodinná hrobka

Polička, Česká republika

V sedmdesátých letech byly skladatelovy ostatky převezeny ze švýcarského Liestalu do jeho rodné Poličky, kde leží po boku své manželky i rodičů.