Autor, jenž si navzdory nelehkým událostem 20. století vybudoval osobitý styl, čerpající z nejrůznějších moderních i historických směrů a žánrů. Jeho smysl pro formu a zběsilé tempo komponování, které dalo vzniknout až 400 skladbám, ho činí jedním z našich nejplodnějších skladatelů.
„Jak jsme poznali z dějin, události a okolnosti mohou být různé, mohou přejít, ale dobré umění je věčné a je založeno na věcných podmínkách.”
– Bohuslav Martinů
Zrovna v Poličce zvonili všemi zvony, když se ve věži kostela sv. Jakuba narodil Bohuslav Martinů, zvaný Bohouš. Stalo se tak 8. prosince roku 1890, na slavnost početí Panny Marie. Jeho otec Ferdinand se živil jako obuvník a pověžný. Společně s matkou Karolínou, bratrem Františkem a sestrou Marií vyrůstal malý Bohuslav v jedné skromné věžní místnosti ve výšce 35 metrů nad zemí. Dětství tak strávil značně izolován od dění dole v ulicích, což mělo zásadní vliv na jeho povahu a později i způsob práce a tvorbu.
neměl jsem nic jiného na práci i pro zábavu, než si zapisovat do paměti tyto různé obrazy, jež bylo možno vidět z věže…vše v miniatuře, s malými domky a malými lidmi, a nad tím veliký, nepřehledný prostor. Myslím, že tento prostor je z mých největších dojmů z dětství, který si nejvíce uvědomuji a který asi hraje velkou úlohu v celém mém názoru na kompozici."
Bohuslav Martinů
o svém dětství
Svá první setkání s hudbou prožíval Bohouš prostřednictvím hry na housle. Docházel na výuku k místnímu učiteli a krejčímu Josefu Černovskému. Již v dětství však dával před cvičením na housle přednost komponování, což mu zůstalo do dospělosti. Svou první skladbu, programní smyčcový kvartet Tři jezdci podle Jaroslava Vrchlického, složil v roce 1903. Hudebním talentem, který prokazoval na veřejných vystoupeních ve městě, oslnil spoluobčany natolik, že se rozhodli zasílat mu prostřednictvím městské rady malé stipendium. Díky tomu se mohl syn z nepříliš majetné rodiny přihlásit na pražskou konzervatoř a po úspěšném složení přijímacích zkoušek byl přijat ke studiu u profesora Štěpána Suchého. V šestnácti letech se tak odstěhoval do Prahy.
Na konzervatoři Martinů nehodlal ztrácet čas. Rozhodl se, že veškeré aktivity upozadí, a bude se věnovat výhradně komponování. To se odráželo na studijních výsledcích a v červnu roku 1910 byl propuštěn “pro nenapravitelnou nedbalost”. Zdánlivě nešťastné situace však Bohuslav směle využívá - uhranut symbolismem komponuje za pouhých pár dní skladbu Smrt Tintagilova podle Maeterlincka, dle předlohy Przerwy-Tetmajera zase skladbu Anděl smrti.
Učitelé na konzervatoři byli z Bohuslava Martinů skutečně zoufalí. Na nástroj necvičil, dokonce byl na pár dní ze školy vyloučen za nepovolené vystoupení s amatérským orchestrem. Ve varhanní třídě, kam v roce 1909 přestoupil, jelikož se zde vyučovala i kompozice, vydržel pouhý rok. Důvodem bylo především to, že Martinů nesouhlasil s kompozičním stylem svého učitele, kterým nebyl nikdo jiný než Josef Suk. Suk opakovaně vracel Bohuslavovi Martinů jeho díla s poznámkami, se kterými se Martinů nedokázal ztotožnit. Mnohem víc ho oslovoval novátorský přístup k hudbě, k němuž přičichl při své první návštěvě Paříže. Suk mu v porovnání připadal staromódní, takže necítil takřka žádnou motivaci se pod jeho vedením snažit.
Josef Suk
Skladatel
V roce 1912 nakonec složil státní zkoušku ze hry na housle a pedagogiky, ačkoliv až na druhý pokus. Díky tomu se mohl v Poličce krátce živit jako učitel a dostat se také na pozici výpomocného houslisty do České filharmonie. Zuřící první světovou válku tedy strávil střídavě mezi Prahou a Poličkou, zbaven branné povinnosti. Na oslavu konce války složil kantátu Česká rapsodie pro baryton, smíšený sbor, orchestr a varhany, jejíž premiéru provedla Česká filharmonie v lednu roku 1919. V létě toho roku odjíždí Bohuslav jako výpomoc orchestru Národního divadla na turné po Evropě. Navštíví i Paříž, která mu od té doby utkvěla v paměti. Jeho další kroky jsou poháněné touhou se do Paříže znovu dostat.
Následující roky 1920-1923 tráví Bohuslav Martinů jako člen druhých houslí v České filharmonii, kde mu je přítelem Stanislav Novák, tehdejší koncertní mistr a spolužák z konzervatoře. Dál se věnuje kompozici, inspiruje se novými i historickými hudebními směry, až v roce 1923 přijde vytoužená zpráva. Od Akademie věd a umění získává tříměsíční stipendium na studium kompozice u Alberta Roussela v Paříži. To se nakonec protáhlo na 18 let.
a zdá se mi, že už nejsem ani tím, co jsem byl ještě před půl rokem. Stýkám se tu s Čechy i Francouzi a z Francouzů hlavně s malíři a básníky a z těchto zase s těmi nejmodernějšími a celý ten svět je jiný, docela jiný, než u nás. Nemohu určit, zdali je lepší, nebo horší, ale líbí se mi mnohem více. A vidím, že tu budu muset býti několik roků, než strávím to všechno, co jsem ztratil pobytem v Praze. Ovšem vzpomínám rád na Čechy i Prahu i Poličku, ale přece ten tep života zde je naprosto jiný, pohyblivější a lehčí. Jsem tu dosti znám za tu krátkou dobu a doufám nalézti také dost možností, abych se zde probil k určitému cíli. (...) Paříž je teď tak krásná, jako veliká zahrada, plná jarních slavností, světla a květin, že se mi skutečně nechce odjet."
Bohuslav Martinů
Po prvním půlroce stráveném v Paříži
První měsíce v Paříži žil Martinů na pokraji bídy, neboť se stále věnoval pouze komponování bez jiného výdělku. Spřátelil se zde s mnoha mladými umělci a skladateli a stal se členem různých uskupení, zejména Écolé de Paris, v rámci nějž se stýkal například s Conradem Beckem, Tiborem Harsányi a Marcelem Mihalovici. Čas nejraději trávil na terasách pařížských kaváren. V roce 1926 se při návštěvě cirkusu seznámil s Charlotte Quennehen, dámskou krejčovou, s níž se o 5 let později oženil. Charlottino povolání umožňovalo Bohuslavovi nepřestávat se skládáním, neboť i ona mohla svou výplatou přispět do fungování rodiny. Charlotte od té doby stála Bohuslavovi po boku celý život, ať se dělo cokoliv.
Charlotte a Bohuslav se poprvé potkali v cirkuse a šlo o opravdové "meet cute". Charlotte ho ve svých vzpomínkách na manžela popsala následovně: „Slavní klauni Fratellini předváděli komickou corridu, cirkus se otřásal smíchem. Vytáhlý mladý muž za mnou se směje na celé kolo. Jaké má krásné modré oči! Jakou ušlechtilou hlavu! Otáčela jsem se znovu a znovu, zadívala se na něho. Usmál se. Jak jsem mohla neopětovat jeho úsměv? Zneklidnila jsem poněkud a sledovala program roztržitě. Mezi představením se přitočil mladý muž ke mně a vtiskl mi do dlaně lísteček. Dychtivě jsem ho rozbalila: Bohuslav Martinů, 11 bis, rue Delambre. Později, když jsem seznala Bohušovu plachou, nesmělou povahu, teprve jsem si uvědomila, jak bylo toto počínání pro něho neobvyklé. Když jsem se vracela z představení s kamarádkou po bulvárech zalitých světly, plál žár i ve mně. Cítila jsem se šťastná a dychtila poznat neznámého cizince z cirkusu. Napsala jsem mu krátký dopis a určila jako místo schůzky biograf Auteuil.“
Martinů se postupně stával stále více uznávaným skladatelem. Pro jeho pařížskou tvorbu je charakteristické střídání nejrůznějších vlivů a inspirací: od Stravinského, jazzu až po poměrně civilní a aktuální témata reflektující technický pokrok. Po premiéře ronda Half-time z roku 1924, vykreslující atmosféru fotbalového poločasu, čelil Bohuslav Martinů obvinění z plagování Stravinského Petrušky a obecnému nepřijetí skladby pro její modernitu. V symfonickém díle La Bagarre najdeme referenci na Lindberghův první let z Paříže do New Yorku, ve skladbě Par T.S.F. zase slyšíme rozhlas. Vzniká také unikátní jazzový balet Kuchyňská revue z roku 1927. Typické pro toto období jsou rovněž neoklasicistní skladby, v nichž Martinů navazuje na hudební baroko a klasicismus a obléká ho do moderního kabátu.
Obrovského úspěchu se dostalo skladbě Smyčcový kvartet č. 2, kterou vydalo uznávané nakladatelství Universal Edition Wien a skladatele tak celosvětově proslavilo.
Martinů byl celý život velkým fanouškem sportu, zvlášť fotbalu. Pojítek mezi vážnou hudbou a sportem bylo odjakživa pomálu. Právě proto bylo dílo Half-time Bohuslava Martinů tak revoluční. Na sport se totiž dívalo sice hravou, ale přitom nesatirickou optikou, čímž ukázalo, že i fotbal může být téma hodné uměleckého zpracování.
Rok 1929 znamenal pro celý svět těžké vystřízlivění z divokých 20. let. Pád newyorské burzy a hospodářská krize byly navíc pouhým předznamenáním mnohem horších událostí, které během 30. let krystalizovaly. Bohuslav Martinů je v této době již vyzrálým skladatelem s osobitými tvůrčími rysy a objednávky na skladby mu chodí jedna za druhou. Vznikají vrcholná díla, například operní cyklus Hry o Marii, v němž Martinů aktualizuje středověký žánr miráklů a za nějž získává Československou státní cenu. Dále opery pro rozhlas Hlas lesa a Veselohra na mostě, kantáty Kytice a Concerto Grosso určené pro komorní orchestr a jedno z nejslavnějších děl, fantaskní surrealistickou operu Julietta aneb Snář. Martinů zde vychází ze stejnojmenné dramatické předlohy George Neveuxe tematizující střet snu a reality. Hra již byla rezervována ke zhudebnění jiným skladatelem, sám dramatik však plány změnil poté, co uslyšel klavírní ukázku z pera Bohuslava Martinů.
Právě rok 1938 znamenal pro skladatele další tvůrčí impuls, tentokrát velmi smutný. Mnichovskou dohodu, ustoupení českého pohraničí nacistickému Německu, prožil Bohuslav na venkově v neutrálním Švýcarsku u svého přítele, dirigenta Paula Sachera. Šokován zaznamenal rozpolcenost doby i politického dění v instrumentálním díle Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, které bylo přijato s bouřlivým nadšením a dodnes je považováno za autorův nejvýznamnější počin. Skladbu uvádí následující věnování: “Mému drahému příteli, Paulu Sacherovi, v upomínku na poklidný, strachem naplněný pobyt v Schönenbergu mezi srnkami a nebezpečím války.” Na obsazení Československa a začátek druhé světové války v roce 1939 Martinů zareagoval kantátou Polní mše. Věnována je československým dobrovolníkům na francouzské frontě. Skladba přenáší posluchače na bojiště, kde voják na stráži popisuje svůj strach o život.
Vítězslava Kaprálová, jedna z mála českých skladatelek a dirigentek, brala v Paříži soukromé hodiny u Bohuslava Martinů. Přestože byl její učitel o celé čtvrt století starší a především ženatý, stal se jejich vztah milostným. Vitku nezastavil dokonce ani fakt, že sama byla v tu dobu zasnoubená. Není se asi co divit vzhledem k tomu, že vyrůstala v rodině, kde měl její vlastní otec zcela otevřeně nemanželský poměr, nad kterým se nikdo nijak zvlášť nepozastavoval.
Vztah Vitky a Bohuslava byl intenzivní, ale brzy nešťastně skončil, když Vítězslava předčasně zemřela na tuberkulózu v pouhých 25 letech. O životě Vítězslavy Kaprálové i o jejím vztahu s Martinů pojednává inscenace divadla Husa na Provázku s názvem Vitka.
Snad bych se bez ní utrápil, (...) je mi jako bych byl někde ve stratosféře to jest nelze dýchat, a to si hned vyhledám nějaké partitury a zabořím se do nich až po uši. A tak si představuji jací to byli lidé, jak žili a co mysleli, v jaké době žili a nebylo to vždy nejhezčí a přece nechali po sobě takový krásný obraz světa a života."
Bohuslav Martinů
z dopisu Vítězslavě Kaprálové
První nálety na Francii nacistickým Německem v roce 1940 donucují manžele Martinů k emigraci. V červnu se tedy vydávají na dlouhou desetiměsíční cestu přes Španělsko, Portugalsko, Atlantský oceán až do New Yorku.
Začátky v americkém velkoměstě nebyly pro manžele Martinů vůbec jednoduché. Charlotte vzpomíná na první měsíce následovně:
obrovské budovy jako by se na nás řítily. Bohoušovi se nedařilo vpravit se do práce, tvrdil, že se musí nejprve porozhlédnout kolem sebe. Stýskalo se mu po terasách pařížských kaváren, vadilo mu, že se nemohl domluvit a spousta jiných věcí."
Charlotte Martinů
O začátcích v New Yorku
Po nějaké chvíli se to přece jen povedlo, protože se ukázalo, že má skladatel v Novém světě velmi dobré renomé a že neznalost řeči není překážkou. Imponovala mu zdejší úroveň hudebního života, kvalita orchestrů i množství možností, které se umělcům v Americe otevíraly.
Jakmile se Bohuslav Martinů sžil s novým prostředím, pustil se do komponování. Premiéra Concerta Grossa v podání Bostonského symfonického orchestru pod vedením Sergeje Kusevického odstartovala bohatou sérii objednávek. Nakonec newyorské období posunulo tvorbu Bohuslava Martinů k velkým symfonickým skladbám a vznikla čtyřvětá Symfonie č. 1. Do roku 1946 přibudou ještě čtyři další.
Jakmile se Bohuslavovi podařilo ponořit se plně do práce, pustil se do ní se skutečnou vervou. Martinů pracoval tolik, že mu někteří Američané, svým stylem práce a způsobem života naprosto odlišní, přisuzovali poruchu autistického spektra.
Konec druhé světové války slaví Martinů symbolicky, odkazem na své dílo, jímž ukončoval tu první − skládá Českou rapsodii pro housle a klavír a těší se na návrat do Evropy. Ten však znemožní jednak nově získané místo profesora na hudební akademii v Berkshire, ale také těžký úraz, který si způsobí pádem z terasy. Definitivně návratu do vlasti zabrání únorový komunistický převrat v roce 1948 a do Evropy tak manželé vyjíždějí jen na prázdniny. V roce 1952 získává Bohuslav americké občanství.
Začátkem 50. let slaví autor mnohé úspěchy. Veselohra na mostě je označena cenou newyorské kritiky za nejlepší operu provedenou v roce 1951. O dva roky později získává Martinů stipendium Guggenheimovy nadace, díky němuž může opustit USA a společně s Charlotte se usadit v Nice. Ve stejném období dokončuje svou šestou symfonii zvanou “Symfonická fantazie”, která obdrží stejnou cenu newyorské kritiky (v kategorii symfonických děl) pro rok 1955. Skladba také značí další přelom v autorově tvorbě, kterou Martinů dle vlastních slov popsal jako “odklon od symetrie směrem k fantazii”.
(...) V pracovních dnech měl Bohouš pevně určený program. Dopoledne pracoval. Po obědě jel tramvají, kde se znal se všemi řidiči, do města, kam to bylo zhruba dva kilometry. Zašel do svého oblíbeného bistra u Galéries Lafayette na kávu a stopku Cordinal Médocu nebo žluté chartreusky. Zavtipkoval s místními štamgasty nebo se na sebe jen usmáli. Z bistra skočil do anglosaské knihovny, aby měl co číst. Po návratu zase skládal a v podvečer jsme zahradničili.”
Charlotte Martinů
vzpomíná na společný život v Nice
Nakolik byla atmosféra Nice idylická, ani tady se nedalo schovat před vlivy studené války. Bohuslav Maritnů se ocitl mezi dvěma tábory: komunistickým, jehož součástí bylo tehdejší Československo, a extrémně pravicovým, reprezentovaným americkým “Sněmovním výborem pro neamerickou činnost”. Oběma stranami byl odmítán. Uprostřed změti politických rozporů se Bohuslav uchýlil ke skládání, jež mu bylo vždy oporou. Po jeho pozdní tvorbu je charakteristický příklon ke spirituálním, existenciálním, literárním a výtvarným námětům.
V roce 1955 vzniká jedno z jeho nejvyspělejších děl, Epos o Gilgamešovi. Program jeho premiéry doplnil o komentář: “Uvědomil jsem si, že přes ohromný pokrok, jehož jsme dosáhli v průmyslu a technice, se lidské emoce a otázky (...) vůbec nezměnily. Jsou to otázky přátelství, lásky a smrti. V této básni o Gilgamešovi se setkáváme s velmi silnou a takřka úzkostně bolestnou touhou po nalezení odpovědí, které marně hledáme dodnes.” Mezi díla tohoto období řadíme také skladbu Paraboly, H 367, inspirovanou dílem Citadela autora Saint-Exupéryho. Religiózní texty otiskl v opeře Řecké pašije a kantátách Hymnus ke svatému Jakubu a Izaiášovo proroctví. Z historických vlivů lze v tvorbě druhé poloviny 50. let rozpoznat inspiraci raným středověkým vícehlasem zvaným “ars antiqua”, čitelnou zejména ve sborových částech Eposu o Gilgamešovi.
Ke konci desetiletí manželé Martinů pravidelně cestují do Itálie, až jsou nakonec v roce 1957 pozváni dlouholetými přáteli, manžely Sacherovými do jejich domu ve švýcarském Schönenbergu. V listopadu roku 1958 Bohuslava postihuje první vážná zdravotní komplikace a je nucen podstoupit operaci žaludku. Následná diagnóza rakoviny žaludku učinila ze Švýcarska Bohuslavův poslední domov. Zemřel dne 28. srpna 1959 ve věku 68 let v nemocnici v Liestalu a pohřben byl na soukromém pozemku manželů Sacherových. Koncem 70. let byly jeho ostatky převezeny do rodné vlasti a k poslednímu odpočinku je Bohuslav Maritnů uložen do rodinného hrobu v Poličce, malý kousek od věže, v níž se narodil.
Bohuslav Martinů byl introvert v pravém slova smyslu - po celý svůj život upřednostňoval ticho a klid. Svůj podíl na tom má i dětství, které trávil po většinu času sám, ve věži, daleko od lidí. Přesto se jednalo o člověka s velkým smyslem pro humor. Dokládají to žertovné karikatury, které přikresloval k dopisům nebo některým partiturám. Byl také vášnivým sportovním fanouškem, a to zejména poličského fotbalu. Na počest místního fotbalového klubu složil klavírní skladbu Vítězný pochod sportovního klubu R. U. R. v Poličce, H 129bis., krátký humorný kousek doplněný o poznámky jako “jen se nebát” a závěrečný výkřik “Nazdar!”.
Ke komponování přistupoval jako ke “klasickému zaměstnání”, do kterého lidé chodí každý den. Skládal hned od rána, pak celé dopoledne, po obědě zašel na procházku, po níž se zase věnoval tvorbě až do večera. Obrovské tempo jeho práce z něho také dělá jednoho z našich nejplodnějších skladatelů. Mezi jeho další zájmy patřilo výtvarné umění, kterému se sám věnoval prostřednictvím zmíněných drobných kreseb, a literatura. Vášeň ke čtení se projevila i v jeho pozdní tvorbě, značně inspirované knižními předlohami, například zmíněnými díly Epos o Gilgamešovi a Citadela.
Dílo Bohuslava Martinů je výjimečné svou šíří, originalitou a osobitým spojením různých témat, která zahrnují mimo jiné i fotbal nebo Lindbergův první let přes oceán.
Martinů byl nesmírně plodný skladatel, jeho katalog čítá přes 400 opusů, zahrnujících opery, symfonie, koncerty, komorní hudbu i balety. Jeho hudební jazyk se vyvíjel — od vlivů impresionismu a neoklasicismu přes jazz až po vlastní modernistický styl, často s českými prvky, i když většinu života prožil mimo Československo.
Orchestrální tvorba
Martinů byl velmi plodný skladatel. Je autorem hned šesti symfonií, z nichž většinu složil během svého pobytu v Americe. Kromě nich ale s oblibou psal i symfonické básně, koncertní předehry, koncerty a svity. Orchestrální tvorba Bohuslava Martinů je charakteristická rytmickou energií, barevnou instrumentací a kombinací moderních postupů i témat s hlubokým lyrismem a národní inspirací.
Operní tvorba
Opery Bohuslava Martinů se vyznačují výraznou dramatickou silou, osobitým hudebním jazykem a často surrealistickým nebo symbolickým libretem. Často pracují s tématy paměti, snu, vnitřního světa člověka, ale i s folklórními nebo duchovními motivy. Hudebně propojují tradici s modernou, čímž vytvářejí jedinečný a hluboce působivý jevištní svět.
Martinů nekomponoval opery pouze pro jeviště, ale i pro televizní obrazovky. Příkladem může být jeho opera-film o třech jednáních s názvem Tři přání, nebo televizní opera Čím lidé žijí.
Balet
Balety Bohuslava Martinů jsou hravé, rytmicky pulzující a často nesou prvky humoru, grotesky či nadsázky. Využívají bohatou orchestraci a stylově propojují jazz, neoklasicismus i lidovou hudbu, přičemž tematicky sahají od dětských pohádek (Špalíček) po moderní civilizační náměty (La revue de cuisine). Jsou výrazem skladatelovy fascinace pohybem, divadlem a vizuálním světem.
Komorní tvorba
Komorní tvorba Bohuslava Martinů vyniká technickou precizností a formální nápaditostí – ve smyčcových kvartetech (zejména č. 3–7) rozvíjí hutnou kontrapunktickou práci, zatímco v triích a duech (např. Duo pro housle a violoncello, Trio pro flétnu, violoncello a klavír) často využívá ostře rytmizovanou motoriku a neobvyklé instrumentální barvy. Martinů rád pracoval s netradičním obsazením a asymetrickými strukturami (např. Sextet pro dechové nástroje), přitom ale nikdy neztrácel smysl pro srozumitelnost a tah na celek. Jeho komorní hudba dokáže být současně brilantní, osobní a místy dokonce zrcadlí jeho smysl pro humor.
Vokální tvorba
Vokální tvorba Bohuslava Martinů zahrnuje široké spektrum – od intimních písňových cyklů až po monumentální duchovní a kantátová díla. V písních (např. Nový Špalíček, Písničky na jednu stránku) mistrně spojuje prostou melodiku s jemnou ironií a lidovou poetikou, zatímco v oratoriích a kantátách (Gilgameš, Hora tří světel, Polní mše) vytváří silně expresivní hudební oblouky s duchovním nebo filozofickým přesahem. Typická je pro něj srozumitelná deklamace textu, rytmická pohyblivost a smysl pro zvukovou plasticitu sboru i sólových hlasů.
Filmová a scénická hudba
Martinů se nevyhýbal ani filmové a scénické hudbě, které se věnoval především ve 30. letech. Jeho tvorba je stylově svěží, často jazzově laděná a výrazně reaguje na dění na scéně. Hudba pro divadlo (např. k inscenacím Osvobozeného divadla) i filmové projekty ukazují Martinů schopnost rychle vystihnout náladu, postavu nebo prostředí pomocí výrazného motivu a rytmické pružnosti. Jeho scénická hudba je funkční, ale nikdy rutinní – vždy nese jasný autorský rukopis a smysl pro dramatickou gradaci.
Bohuslav Martinů se narodil v kostelní věži ve městě Polička nedaleko Litomyšle jako syn pověžného. V malé věžní místnosti 35 metrů nad zemí prožil i velkou část svého dětství, což výrazně ovlivnilo jeho tvorbu.
V šestnácti letech se Martinů přesunul do Prahy, kde si splnil svůj sen o studiu na konzervatoři. Na učení se ale příliš nesoustředil a v roce 1910 byl z konzervatoře vyloučen pro "nenapravitelnou nedbalost".
Martinů poprvé navštívil francouzskou metropoli při evropském turné s Českou filharmonií. Do Paříže se zamiloval, a tak byl nadšen, když v roce 1923 získal stipendium od Akademie věd a mohl se tam přesunout. Přestože původně se mělo jednat o pouhý tříměsíční kurz, Martinů se nakonec zdržel celých 18 let.
Nacistické nálety na Francii donutily manžele Martinů k emigraci. V roce 1940 odcestovali přes Španělsko a Portugalsko až přes oceán do New Yorku.
Hudební školu v Berkshire založil ve třicátých letech Sergej Kusevickij, dirigent, kontrabasista a hudební skladatel ruského původu. Po konci Druhé světové války nabídl Kusevickij Bohuslavovi Martinů místo učitele na této škole. Martinů pozvání přijal, čímž se zdržel jeho návrat do Evropy.
V roce 1953 se manželé Martinů díky stipendiu Guggenheimovy nadace mohli přesunout do francouzského Nice. Tam si vychutnávali středomořskou idylu, která Martinů inspirovala k intenzivní skladatelské práci.
V listopadu roku 1958 Bohuslava postihuje první vážná zdravotní komplikace a je nucen podstoupit operaci žaludku. Následná diagnóza rakoviny žaludku učinila ze Švýcarska Bohuslavův poslední domov. Zemřel dne 28. srpna 1959 ve věku 68 let v nemocnici v Liestalu a pohřben byl na soukromém pozemku svých přátel, manželů Sacherových.
V sedmdesátých letech byly skladatelovy ostatky převezeny ze švýcarského Liestalu do jeho rodné Poličky, kde leží po boku své manželky i rodičů.
Kostel sv. Jakuba v Poličce
Polička, Česká republikaBohuslav Martinů se narodil v kostelní věži ve městě Polička nedaleko Litomyšle jako syn pověžného. V malé věžní místnosti 35 metrů nad zemí prožil i velkou část svého dětství, což výrazně ovlivnilo jeho tvorbu.
Pražská konzervatoř
Praha, Česká republikaV šestnácti letech se Martinů přesunul do Prahy, kde si splnil svůj sen o studiu na konzervatoři. Na učení se ale příliš nesoustředil a v roce 1910 byl z konzervatoře vyloučen pro "nenapravitelnou nedbalost".
Město Paříž
Paříž, FrancieMartinů poprvé navštívil francouzskou metropoli při evropském turné s Českou filharmonií. Do Paříže se zamiloval, a tak byl nadšen, když v roce 1923 získal stipendium od Akademie věd a mohl se tam přesunout. Přestože původně se mělo jednat o pouhý tříměsíční kurz, Martinů se nakonec zdržel celých 18 let.
město New York
New York, USANacistické nálety na Francii donutily manžele Martinů k emigraci. V roce 1940 odcestovali přes Španělsko a Portugalsko až přes oceán do New Yorku.
Berkshire Music School
Tanglewood, Massachusetts, USAHudební školu v Berkshire založil ve třicátých letech Sergej Kusevickij, dirigent, kontrabasista a hudební skladatel ruského původu. Po konci Druhé světové války nabídl Kusevickij Bohuslavovi Martinů místo učitele na této škole. Martinů pozvání přijal, čímž se zdržel jeho návrat do Evropy.
Město Nice
Nice, FrancieV roce 1953 se manželé Martinů díky stipendiu Guggenheimovy nadace mohli přesunout do francouzského Nice. Tam si vychutnávali středomořskou idylu, která Martinů inspirovala k intenzivní skladatelské práci.
Liestal, Švýcarsko
ŠvýcarskoV listopadu roku 1958 Bohuslava postihuje první vážná zdravotní komplikace a je nucen podstoupit operaci žaludku. Následná diagnóza rakoviny žaludku učinila ze Švýcarska Bohuslavův poslední domov. Zemřel dne 28. srpna 1959 ve věku 68 let v nemocnici v Liestalu a pohřben byl na soukromém pozemku svých přátel, manželů Sacherových.
Rodinná hrobka
Polička, Česká republikaV sedmdesátých letech byly skladatelovy ostatky převezeny ze švýcarského Liestalu do jeho rodné Poličky, kde leží po boku své manželky i rodičů.
This is the body of the modal. You can put any HTML content here.
