Skladatel, klavírista, dirigent, sbormistr, vlastenec, milovník přírody. Navzdory ztrátě sluchu se Bedřich Smetana zasadil o obrození české kultury, se kterou je neodmyslitelně spjatý. Přestože Smetanova hudba spoluutváří českou národní identitu, jeho význam dalece přesahuje tuzemské hranice.
"Chci ještě národu darovat, co jsem mu ještě dlužen a co nosím v srdci svém - díla velkého objemu - k tomu musím při svém smutném stavu veškeré síly své udržet!"
Dne 2. března roku 1824 se v Litomyšli narodil Františkovi a Barboře Smetanovým synek pokřtěný jménem Fridrich, tedy Bedřich. K deseti sestrám (vlastním i nevlastním) přibyl chlapec. Rodina byla dobře zaopatřená, otec František, vyučený sládek, měl v nájmu panský pivovar a díky dobrým příjmům mohl Bedřichovi poskytnout hudební vzdělání už od útlého věku. Jakožto amatérský muzikant ho sám zasvěcoval do hry na housle a od pěti let mu platil hodiny klavíru. Talent projevoval malý Bedřich ve hře na oba nástroje a údajně v tomto věku také začal s prvními skladatelskými pokusy, které se ovšem nedochovaly.
V roce 1831 se rodina přestěhovala do Jindřichova Hradce, kde otec získal výhodný nájem tamějšího zámeckého pivovaru, časově omezený na čtyři roky. Bedřich zde zahájil studium na místním gymnáziu a začal se také věnovat sborovému zpěvu.
Jedna z dětských klukovin se mu stala osudnou - Bedřichovi a jeho vrstevníkům explodovala láhev se střelným prachem a střepiny Bedřicha zasáhly do pravé tváře. Ránu se snažil omýt v nedalekém rybníce, z čehož vznikl velký zánět postihující horní a dolní čelist i spánkovou kost. Po vyléčení zánětu zůstala Bedřichovi po zbytek života deformovaná tvář, kterou zakrýval plnovousem. Souvislost zranění s pozdější hluchotou prokázána nebyla.
Po skončení nájmu v Jindřichově hradci odkoupil Bedřichův otec statek v Růžkových Lhoticích poblíž Černic, kam se celá rodina přestěhovala. Bedřich tak musel opustit gymnázium v Jindřichově Hradci a po několika neúspěšných přestupech na jiné školy přemluvil otce, aby ho zapsal na Akademické gymnázium v Praze. Své hudební vzdělání v té době omezil na hodiny klavíru, plně se však zapojil do pražského hudebního života a uhranuly mu zejména koncerty Ference Liszta. Povahou veselý a společenský mladík dával přednost kultuře a zábavám, zatímco studiem se tolik nezabýval. Řediteli gymnázia Josefu Jungmannovi nakonec oznámil, že odchází a hodlá se plně věnovat hudbě.
Jelikož otec s rozhodnutím nesouhlasil, odvedl syna na gymnázium v Plzni. Zde na Bedřicha dohlížel jeho starší bratranec Josef František Smetana, působící zde jako profesor. Ač s nevalným prospěchem, Bedřich odmaturoval a zároveň se začal plně věnovat hudbě jako skladatel a klavírní virtuos. Z této doby pochází jeho první vcelku dochovaná skladba, Louisiina polka, kterou napsal pro svou vzdálenou neteř Aloisii, do níž se podle deníkových záznamů platonicky zamiloval. Trvalejší láskou však zahořel až ke Kateřině Kolářové, talentované pianistce, s níž se v Plzni seznámil a s níž hrával čtyřruční skladby.
Je to Kateřina, Katy, ta virtuoska, která mě spoutala svým uměním snad stejně jako svou láskou. Je to ona, a to se nezmění.
Bedřich Smetana
O Katy
Podle otcových představ měl Bedřich po maturitě pokračovat na univerzitě a stát se úředníkem. Syn se ale vzepřel, rozhodl se odejít zpět do Prahy a věnovat se pouze hudbě. V den odjezdu si do deníku zaznamenal:
„S pomocí Boží budu jednou v technice Lisztem, v komponování Mozartem."
S několika zlatými od rodičů a velkými nadějemi přišel sotva dvacetiletý Bedřich Smetana do Prahy. První tři měsíce bydlel v nuzných poměrech u své příbuzné, ihned se však zapojil do hudebního života a seznámil se s ředitelem pražské konzervatoře Janem Bedřichem Kittlem. Na jeho přímluvu začal v roce 1844 vyučovat na panství hraběte Leopolda Thuna jako domácí učitel jeho pěti dětí.
Společně s Katy zahájil také vlastní studium u pedagoga, klavíristy a skladatele Josefa Proksche, zaměřené na hudební kompozici. Proksch Smetanovi představil autory tzv. lipského okruhu, Beethovena, Berlioze a Chopina, kteří se mladému Bedřichovi v tomto období stali inspirací.
I nadále se Smetana věnoval hře na klavír a nakonec se rozhodl pro dráhu virtuosa. Ukončil pracovní poměr u Thunů (převzala ho po něm Katy) i studium u Proksche a v roce 1847 vyrazil na turné po lázeňských městech. Dopadlo však nevalně – na koncert v Mariánských lázních přišli čtyři diváci, další koncerty musely být pro posluchačský nezájem zrušeny. Rozhodl se tedy, že se vrátí ke svému původnímu povolání učitele a založí v Praze klavírní školu.
Smetanovy profesní záměry přerušil revoluční rok 1848, jehož se aktivně účastnil. Jako podporovatel radikálních demokratů a příznivec mladočechů přispěl k povstání zkomponováním Pochodu Národní gardy a Pochodu studentské legie. Psal také drobné klavírní skladby ve stylu Chopina a Schumanna, z některých se později stala série Lístky do památníku. V této době rovněž navázal kontakt se svým vzorem Ferencem Lisztem, který se zasloužil o vydání některých Smetanových skladeb v Lipsku.
Když bylo povstání potlačeno, Bedřich na krátký čas uprchl zpět k rodičům na statek. Tam získal finanční podporu od příbuzných, díky čemuž se mohl vrátit ke svému původnímu záměru založit hudební školu. Tu otevřel v roce 1848 na Staroměstském náměstí.
Založená škola velmi prosperovala, získávala si své jméno i mezi šlechtici a Smetana dokonce dostával pozvání na klavírní přehrávky k císaři Ferdinandovi. Bedřichovi se tak konečně dostalo finančního zajištění, což mimo jiné znamenalo, že jeho dlouhodobý vztah s Katy mohl být zpečetěn svatbou.
Vzali se 29. srpna 1849 v kostele sv. Štěpána na Novém Městě a přestěhovali se do bytu v dnešní Vodičkově ulici. Do manželství naplněného štěstím se během pěti let narodily čtyři dcery, Bedřiška, Žofie, Gabriela a Kateřina.
Smetana v té době vystupoval především jako pianista na koncertech komorní hudby a zapojil se i do uskupení, se kterými koncertoval ve svém hudebním ústavu. Jako skladatel se nadále věnoval především klavírním kusům. Kromě nich ale napsal i svou první symfonii, Triumfální, určenou k příležitosti svatby císaře Franze Josefa, původní záměr však kvůli zklamání z panovníkova postoje k Čechům nakonec přehodnotil.
Rodinné štěstí netrvalo dlouho. V roce 1854 zemřela dcera Gabriela, v roce 1855 pak Bedřiška a Kateřina. Naživu zůstala jen druhorozená Žofie. Zasažen smrtí nejstarší dcery Bedřišky, hudebně velmi talentované už v dětském věku, zkomponoval Smetana Klavírní trio g moll, jako “upomínku na první dítě Bedřišku, která neobyčejným talentem pro hudbu nás unášela, záhy však neuprositelnou smrtí, jsouc čtyři a půl roku stará, nám vyrvána byla.”
Dílo mělo premiéru v roce 1855 a Smetana sám hrál klavírní part. U zdrcené Katy se začala projevovat tuberkulóza a tragické události vedly k ochlazení manželství.
Na doporučení klavírního virtuosa Alexandera Dreyschocka se Bedřich Smetana v roce 1856 vydal do švédského Göteborgu. Důvodů pro cestu měl hned několik – vyhlídku na lepší výdělek, společenské postavení i změnu prostředí po rodinných ztrátách. Smetana se záhy stal místní hvězdou. Získal pozici ředitele Filharmonické společnosti a byl žádaným učitelem klavírní hry. Získával cenné hudební zkušenosti a pobíral poměrně vysoké honoráře, ke spokojenosti měl ale daleko. Tamní publikum patřilo spíše ke konzervativním a orchestru i sboru chyběla profesionální úroveň. Ačkoliv měl v dramaturgii volnou ruku, musel dělat kompromisy a kromě soudobých skladatelů jako Mendelssohna, Schumanna a Liszta uvádět také klasiky: Händla, Haydna nebo Mozarta.
První rok strávil Smetana ve Švédsku sám, manželka s dcerou Žofií zůstaly v Praze. Tehdy začalo skladatelovo přátelství s žačkou Fröjdou Beneckovou, které vydrželo až do Smetanovy smrti, o čemž svědčí jejich dochovaná korespondence.
Fröjdě Smetana věnoval skladby Vidění na plese a Vzpomínka na Čechy ve formě polek. Na druhou sezonu už vzal Smetana rodinu s sebou, Kateřina však trpěla depresemi a její zdravotní stav se horšil. V dubnu roku 1859 se dvaatřicetiletá Katy musela vrátit do Čech a zemřela během cesty v Drážďanech.
Katy, má drahá, vřele milovaná žena zemřela dnes ráno v 5 hodin klidně, aniž jsme co věděli. Dokud mne ticho neupozornilo. Sbohem, anděli!"
Bedřich Smetana
O smrti manželky
To léto strávil osamocený Bedřich u svého bratra Karla v Chloumku nedaleko Mladé Boleslavi. Tam se seznámil s Bettinou Ferdinandovou, o šestnáct let mladší dívkou, k níž citově vzplál.
Štědře mne obdařila mazlením, mluvila o budoucnosti, o našem spojení, líbala mne na ústa a na ruce. Byl jsem celý blažený slastí."
Bedřich Smetana
O Bettině
Ještě to léto požádal Smetana Bettinu o ruku a rok později byla svatba. Ačkoliv později Bettininy city vůči skladateli ochladly a manželství se ukázalo jako zbrklé, vydrželo až do skladatelovy smrti. Páru se narodily dvě dcery, Zdeňka a Božena.
Švédský pobyt pro Smetanovu tvorbu znamenal zejména seznámení s programní hudbou. Pravidelně si dopisoval se svým přítelem Franzem Lisztem a na návštěvě ve Výmaru ho uchvátila jeho Faustovská symfonie. Inspirován novým žánrem složil na námět Shakespeara básnickou symfonii Richard III., podle Schillera pak Valdštýnův tábor a na motivy dánského eposu zase skladbu Hakon Jakl.
I přes výrazný umělecký vývoj, který Smetana ve Švédsku prodělal, začínal cítit, že mu Göteborg už nemůže víc nabídnout. Proto se rozhodl pro návrat domů, kde se ještě intenzivněji ponořil do práce.
“Nemohu se zahrabat v Göteborgu, musím se vynasnažit, aby se mé skladby dostaly do veřejnosti, aby mně byla dána příležitost k nové činnosti a popud k rozsáhlejší práci. Proto jen ven do světa, a to co nejdříve!"
Bedřich Smetana
O odchodu ze Švédska
Švédsko opustil v březnu roku 1861.
Ihned po návratu domů se Smetana zapojil do pražského kulturního života, který se po konci absolutismu v roce 1860 začal poměrně uvolňovat. Umělci využili situace a založili Uměleckou besedu, spolek sdružující umělce v literárním, výtvarném a hudebním oboru. Smetana se stal ředitelem hudební frakce.
Se zájmem se také zapojil do vlasteneckých úvah o zřízení stálé české divadelní a operní scény. Při otevření Prozatimního divadla v roce 1882 se ucházel o místo prvního kapelníka, přednost však dostal osvědčený kapelník Stavovského divadla Jan Nepomuk Maýr.
Možností výdělku bylo v Praze málo. Na místo nového ředitele pražské konzervatoře Smetanu nevzali a zamítnuty byly i žádosti o stipendia, a tak společně s přítelem Ferdinandem Hellerem založili v roce 1863 hudební školu v paláci Lažanských, která jim zajistila potřebný příjem. Smetana působil také jako sbormistr Hlaholu, měl na starost projekty Hudební besedy (například velkou shakespearovskou slavnost v roce 1864) a psal kritiky do Hudebních listů, v nichž se zabýval zejména nízkou uměleckou kvalitou produkcí Prozatimního divadla.
Vlastenecké myšlenky po návratu ze Švédska směřovaly hlavně k práci na ryze české opeře. Po koupi libreta od Karla Sabiny začal skládat operu Braniboři v Čechách, jíž dokončil v dubnu 1863. Stihl tak i uzávěrku operní soutěže a zároveň dílo nabídl Prozatimnímu divadlu. Divadlem dlouho odmítanou operu nakonec rozhodl zavést do repertoáru až nový ředitel Franz Thomé.
Premiéra se konala v lednu roku 1866 a Smetana ji sám dirigoval. Velmi vřelé přijetí jak diváky, tak kritikou, zařadilo Smetanu mezi tehdejší nejuznávanější autory a zároveň získal první cenu ve zmíněné operní soutěži s odměnou 600 zlatých.
Na vlně úspěchu Smetana rovnou požádal Sabinu o další libreto, tentokrát k opeře komické. Získal jej v červenci roku 1863 a už v listopadu byla hotová předehra k Prodané nevěstě.
Díky úspěchu Braniborů byla Prodaná nevěsta zařazena do repertoáru Prozatímního divadla automaticky. Její premiéra v březnu roku 1866 však byla přijata s rozpaky, které autora vedly k tomu, že dílo postupně čtyřikrát přepracoval. K finální verzi Smetana došel až v roce 1870.
Prodanou nevěstu Smetana čtyřikrát přepracoval. Úplně původně dokonce ani nešlo o operu v pravém slova smyslu, ale o zpěvohru o pouhých dvou dějstvích. Namísto recitativů obsahovala mluvenou prózu, která byla prokládána áriemi a duety.
Později autor rozdělil první dějství a přidal několik nových částí včetně mužského sboru „To pivečko to věru je nebeský dar” nebo Mařenčiny árie „Ten lásky sen”. Třetí verze už sestávala ze tří plnohodnotných jednání a kromě dalších změn přibyli i furiant a skočná.
Až teprve poslední úpravou z roku 1870 dostal Smetana operu do verze, ve které ji známe dnes. Mluvené pasáže definitivně nahradil zpívanými recitativy a jednotlivým číslům dal finální pořadí.
Rok 1866 byl pro Smetanu převratný hned několika událostmi – zmíněnými dvěma premiérami dosáhl vytouženého uznání a zároveň se v září toho roku změnilo vedení Prozatímního divadla ve prospěch mladočeské frakce. To znamenalo, že novým ředitelem mohl být namísto staročecha Maýra jmenován Smetana jakožto mladočech. Ve Smetanově kariéře tím začalo velmi plodné, zároveň ale nelehké období.
Přibližně do roku 1863 působila v českých zemích vnitřně jednotná Národní strana. V šedesátých letech se v ní ale začaly objevovat dva odlišné myšlenkové proudy, které daly vzniknout skupinám označovaným jako mladočeši a staročeši. Hlavní rozdíl mezi nimi tkvěl v tom, že mladočeši byli liberálnější a prosazovali volební právo pro všechny muže, zatímco staročeši se drželi tradičnějších hodnot.
V roce 1874 se mladočeši definitivně od Národní strany odtrhli a založili vlastní Národní stranu svobodomyslnou s předsedou Karlem Sladkovským.
Ve své funkci Smetana směřoval k cíli učinit Prozatimní divadlo domácím uměleckým centrem, uvádět světová díla a zároveň pečovat o rozvoj české kultury.
Zasloužil se o zřízení baletní školy, rozhodl se vytvořit místo pro operního režiséra a soustředil se i na zlepšení režie divadelní.
V dramaturgii musel Smetana dělat kompromisy. Překážku představovaly finanční podmínky i vkus Pražanů, který byl stále poněkud konzervativní. Kromě současných českých autorů (Škroup, Měchura, Bendl) tak zaváděl i díla klasické italské nebo německé opery.
Funkce kapelníka Prozatímního divadla značně zvýšila Smetanovo společenské postavení. Proto byl v roce 1868 pozván k události položení základního kamene Národního divadla. Při poklepání na kámen údajně pronesl „V hudbě život Čechů“, z čehož se později stalo známé heslo, vyzdvihující význam hudby v procesu národního obrození.
I nadále se Smetana věnoval komponování. V době působení ve funkci kapelníka postupně vznikaly opery Dalibor (která měla premiéru při zmíněném položení základního kamene Národního divadla), Libuše (původně určená ke korunovaci Františka Josefa I. českým králem), nedokončená Viola a Dvě vdovy. Opery byly přijaty různě. Nadšené ohlasy střídaly kritiky označující Smetanovy opery ze nenárodní a obviňovaly ho z tzv. wagnerismu. Debaty o Smetanově přínosu a kvalitě byly později nazvány „boji o Smetanu”.
Proti Smetanovi stáli především jeho profesní konkurenti nebo kolegové, například bývalý kapelník Jan Nepomuk Maýr nebo pěvecký pedagog František Pivoda. Ten se se Smetanou dostal do rozepře, když skladatel odmítl jeho záměr otevřít operní školu při Prozatímním divadle. Na stranu Smetany se do polemik připojili například Jan Neruda nebo Zdeněk Fibich, který byl velkým obdivovatelem Richarda Wagnera.
Zdeněk Fibich
Skaldatel
„Když zazní hudba Smetanova, cítíme dobře, jak to v našem českém srdci zabuší, jak v něm hvězdy se rozesmějí a slunce zazáří - a je nám nebesky volno.”
Jan Neruda
Spisovatel
Debaty se odehrávaly především prostředníctvím tisku – mladočeské Národní listy psaly ve prospěch Smetany, naopak listy Prorok nebo Osvěta zveřejňovaly příspěvky spíše protismetanovské.
Smetanovi byl vyčítán zmíněný wagnerismus, prosazování vlastních oper v Prozatimním divadle, upřednostňování sólistů nebo poněmčování repertoáru. Spory vyústily otevřeným dopisem osmašedesáti abonentů divadla, ve kterém žádali návrat kapelníka Maýra. Za Smetanu se však postavila velká část veřejnosti, orchestr i významní umělci, což nakonec vedlo až ke skladatelově povýšení na místo uměleckého ředitele opery.
„Já nepadělám skladatele slovutného žádného, já jen se obdivuju velikosti jejich, a vše přijímám pro sebe, co uznám za dobré a krásné v umění, a především pravdivé. Vy to už dávno u mně znáte, ale jiní to nevědí, a myslejí, že zavádím Wagnerismus!!! Mám dost co dělat ze Smetanismem, jen když ten sloh je poctivej!“
(Smetanův dopis A. Čechovi)
Psal se rok 1874. To léto trávil Smetana v přírodě u své nejstarší dcery Žofie. Náhle se u něj začaly projevovat potíže se sluchem – hučení v uchu, sluchové halucinace a ztráta rovnováhy. V září nastoupil do péče pražského specialisty doktora Emanuela Zoufala, jeho stav se ale rapidně horšil. Už v říjnu téhož roku ohluchl úplně. Smetana stále věřil v uzdravení a podstupoval léčbu, zakoupené naslouchátko však ani nestačil použít. Příčina nemoci je dodnes neznámá.
„... jest dosud jako začátkem měsíce. Já neslyším nic, ani pravo ani levo. Dr. Zoufal ještě nezoufá nad mým stavem, já ale již ano!"
Bedřich Smetana
O ztrátě sluchu
Vzhledem ke své nemoci musel Smetana odejít z divadla. Smetanovi příznivci označovali v tisku jeho zdravotní stav za následek „neustálého rozčilování, jakých mu v poslední době způsobováno bylo s jisté strany“, jeho odpůrci zase posměšně označovali jeho nemoc za „neslýchané lazarství” a odsuzovali penzi, kterou mu Prozatimní divadlo přiznalo. Po Smetanově odchodu kritiky jeho osoby konečně částečně utichly.
Veškeré peníze investoval do léčby, proto se Smetana potýkal s finančními obtížemi a obživou mu byly pouze tantiémy z oper a invalidní penze z Prozatimního divadla, o níž se však vedly velké spory. Smetanova švédská přítelkyně Fröjda Benecke uspořádala sbírku, do níž se zapojilo mnoho skladatelových zahraničních příznivců, finance ale ani tak nestačily. I vzhledem k potřebě větší péče se Smetana v roce 1876 definitivně odstěhoval ke své dceři Žofii do Jabkenic. Přesto rád vyjížděl na koncerty do Prahy a udržoval kontakt s uměleckým světem, ať už přijímáním návštěv nebo pomocí korespondence.
Ztráta sluchu Smetanovi nezabránila v dalším komponování, naopak mu pro tvůrčí činnost uvolnila mnohem více času, a tak toto období řadíme mezi skladatelsky nejplodnější co do kvantity i kvality Smetanovy tvorby. Již bez sluchu napsal opery Hubička, Tajemství a Čertova stěna.
Životní zpověď zrcadlící i osudovou ztrátu sluchu obsáhl ve Smyčcovém kvartetu č. 1 nazvaném „Z mého života”, jež dodnes patří k nejzásadnějším skladbám evropské komorní hudby.
Vrcholem tvorby je bezesporu cyklus symfonických básní Má Vlast.
Inspirován vlastní operou Libuše, napsal Smetana první symfonickou báseň Vyšehrad. Za velmi krátkou dobu na to následovala Vltava a Šárka, napsané mezi listopadem a únorem roku 1874. V letních měsících pak vznikla báseň Z českých luhů a hájů, původně zamýšlená jako poslední. Až v roce 1878-1789 byly přidané další dvě, Tábor a Blaník.
Celý cyklus měl premiéru 5. listopadu 1882 a těšil se okamžitému obdivu a slávě. Inspirací byla Smetanovi jeho láska k vlasti, přírodě. Svou roli ve vzniku celého cyklu pak hrála i ztráta sluchu, protože komponování bylo jedním z mála rozptýlení, které Smetanovi dovolovaly na vlastní neštěstí na chvíli zapomenout.
„V době největší choroby, jež odloučila mě od ostatního světa a kde pohroužen ve své nitro, snažil jsem se nabýti úlevy ve skládání hudebnin, složil jsem skladbu velkou pro orchestr, a nazval jsem ji‚ Vlasť."
Bedřich Smetana
O skládání Mé vlasti
Od konce 70. let stál Smetana pevně na pozici všeobecně uznávaného umělce a v tisku se přestaly objevovat pochybnosti o jeho přínosu. Město Litomyšl mu odhalilo pamětní desku a pravidelně mu chodila pozvání na nejrůznější významné události. Největší poctu mu však projevilo Národní divadlo, které v roce 1881 při příležitosti svého slavnostního otevření provedlo jeho operu Libuše.
Po vyhoření nového divadla se skladatel aktivně zapojil do celonárodních sbírek na jeho opravu – i přes hluchotu dirigoval a koncertoval a výtěžky z večerů posílal na konto Národního divadla. Prodaná nevěsta dosáhla 5. května roku 1881 sté reprízy, kterou divadlo pojalo jako velkou slavnost a poctu skladateli. Pro obrovský zájem se musela konat „po sté“ dvakrát.
Od roku 1882 se skladatelův zdravotní stav prudce zhoršoval, častější byly stavy šílenství a halucinace, při kterých ztrácel schopnost číst i mluvit. Komponovat již nemohl, pokud ano, tak pouze v krátkých intervalech.
V roce 1883 se zúčastnil znovuotevření Národní divadla, kde opět zazněla jeho Libuše. Skladatelova povaha však již byla údajně změněná, poznamenaná mentálními obtížemi.
V roce 1884 se konaly celonárodní oslavy jeho šedesátin, jichž se však plně nezúčastnil.
Bedřich Smetana zemřel dne 12. května roku 1884 v Praze.
Slavnostní pohřeb pořádaný Uměleckou besedou se konal 15. května. Hold skladateli přišel vzdát dlouhý průvod, který ho doprovodil na místo odpočinku na Vyšehradě a pokračoval do Národního divadla. Zde se konala speciální repríza Prodané nevěsty, s jevištěm potaženým černým suknem.
Svou tvorbou se Bedřich Smetana řadí do období novoromantismu. Tento směr se v hudbě vyznačuje výraznými národními motivy.
Smetana byl ovlivněn hudbou klasicistní i raně romantickou, jmenovitě Mozartem a Beethovenem, později pak i Schumannem nebo Chopinem.
Těžiště Smetanova díla tvoří opery a symfonická tvorba.
Opery
Opery Bedřicha Smetany patří k základním kamenům české hudební kultury a jsou považovány za vrcholná díla české národní opery, protože často čerpá z české historie, folklóru a národních témat. Smetana celkem zkomponoval osm oper, devátou už nedokončil.
Orchestrální skladby
Orchestrální tvorba Bedřicha Smetany se vyznačuje bohatou melodikou, dynamickou výstavbou a výraznou programností, kdy hudba často vypráví příběh nebo evokuje konkrétní atmosféru. Jeho skladby nesou silný národní charakter, čerpají z českého folklóru a využívají taneční rytmiku i zpěvné, výrazně profilované melodie. Orchestr u něj není jen doprovodem, ale aktivním tvůrcem dramatického výrazu, s důrazem na barevnost instrumentace a kontrasty mezi lyrickými a dramatickými pasážemi. Jeho hudba kombinuje prvky romantismu s inovativními kompozičními postupy, které ovlivnily další vývoj české symfonické hudby.
Komorní skladby
Smetanova komorní tvorba je hluboce osobní, emotivně intenzivní a formálně propracovaná. Často reflektuje jeho vlastní životní zkušenosti a vnitřní prožitky, přičemž si zachovává charakteristický český hudební výraz. Typická je pro ni barevná harmonie, expresivní dynamika a důraz na propojení jednotlivých hlasů do soudržného celku. V komorní hudbě se Smetana nevyhýbá experimentování s formou a motivickou prací, čímž přispěl k rozvoji české instrumentální hudby.
Vokální tvorba
Vokální tvorba Bedřicha Smetany zahrnuje sborové i sólové skladby, které se vyznačují melodickou zpěvností, výrazovou hloubkou a často vlasteneckým či lyrickým obsahem. Jeho hudba přirozeně respektuje rytmiku a intonaci češtiny, což jí dodává přirozený tok a výrazovou sílu. Sborové skladby mají často slavnostní či národní charakter, zatímco písně se vyznačují intimnější atmosférou a pečlivým propojením textu s hudbou.
Díla pro klavír
Největší zastoupení mají ve Smetanově tvorbě díla klavírní. Pro tenhle nástroj komponoval povětšinou drobnější díla, je ale autorem i několika komplexnějších variací a romancí. Za zmínku stojí také jeho oblíbený formát takzvaných "Lístků do památníku", jak je sám nazýval. Tyto krátké skladby sice zůstávají ve stínu skladatelových větších děl, jsou ale svědectvím o tom, jak byl Smetanův život hudbou skutečně prodchnutý - své každodenní zážitky zpracovával do hudební formy, mnohdy i jako vzkaz nebo vzpomínku na své blízké (např. Lístek do památníku Kateřině Kolářové, Smetanově životní lásce a později i manželce).
Macbeth, skizza ke scéně „Macbeth a čarodějnice“ ze Shakespeara (1859) - hudební zpracování scény ze čtvrtého jednání Shakespearova Macbetha
Rodiště Bedřicha Smetany, kde prožil dětství a začal se seznamovat s hudbou. V současné době je tu možné navštívit skladatelův rodný byt, kde byla 9. června 2024 otevřena nová multimediální expozice.
Koncertní hala, kde se odehrává velká část koncertů každoročního festivalu Smetanova Litomyšl. Stavba je dílem architektů Buriana a Křivinky, kteří dali nový život ledové ploše ze třicátých let.
Ulice, ve které najdete dům, kde Smetana pobýval při svém pobytu v Göteborgu.
Jedna z nejkrásnějších novorenesančních staveb v celé Praze s nádherným výhledem na řeku Vltavu, Karlův most a Pražský hrad. Expozice muzea nabízí pohled do skladatelova života díky rozsáhlým sbírkám jeho pozůstalosti. Muzeum je rozděleno do tří částí, které se věnují umělcovu dětství, období mezi lety 1862 a 1874 a nakonec i době po jeho ohluchnutí. Před muzeem si můžete prohlédnout Smetanův pomník, který je dílem prof. Josefa Malejovského a architekta Bedřicha Hanáka.
Zámek, který mezi lety 1835 a 1844 vlastnili Smetanovi rodiče. Bedřich tu prožil jedno ze svých nejšťastnějších životních období. Dnes v zámku najdete expozici věnovanou historii české hudby s důrazem právě na bývalého obyvatele zámku, Bedřicha Smetanu.
Obec Jabkenice u Mladé Boleslavi je spjata s posledními roky skladatelova života, kdy stvořil svá největší a nejznámější díla, jakými je symfonická báseň Má vlast, nebo opery Hubička a Tajemství. Dnes si tu můžete prohlédnout Smetanovu pracovnu a další místnosti, kde pobýval se svou dcerou a tchánem, Žofií a Josefem Schwarzovými.
Venkovská usedlost, kde se Bedřich Smetana zamiloval do své budoucí druhé manželky Betty a prožil tu nejedno krásné léto.
Město, kam se mladý Bedřich přestěhoval se svými rodiči do pronajatého panského pivovaru. Bylo to právě v Hradci, kde utrpěl úraz hlavy, kvůli kterému nosil celý život plnovous, aby zakryl jizvy.
Bedřich Smetana zde studoval na gymnáziu, kde i úspěšně odmaturoval. Z jeho období v Plzni pochází jeho vůbec první dochovaná skladba Lousiina polka. V Plzni se také seznámil se svou první velkou životní láskou a budoucí manželkou Kateřinou Kolářovou.
Zámecký pivovar
LitomyšlRodiště Bedřicha Smetany, kde prožil dětství a začal se seznamovat s hudbou. V současné době je tu možné navštívit skladatelův rodný byt, kde byla 9. června 2024 otevřena nová multimediální expozice.
Festivalová hala
LitomyšlKoncertní hala, kde se odehrává velká část koncertů každoročního festivalu Smetanova Litomyšl. Stavba je dílem architektů Buriana a Křivinky, kteří dali nový život ledové ploše ze třicátých let.
Stora Nygatan
GöteborgUlice, ve které najdete dům, kde Smetana pobýval při svém pobytu v Göteborgu.
Muzeum Bedřicha Smetany
Novotného Lávka, PrahaJedna z nejkrásnějších novorenesančních staveb v celé Praze s nádherným výhledem na řeku Vltavu, Karlův most a Pražský hrad. Expozice muzea nabízí pohled do skladatelova života díky rozsáhlým sbírkám jeho pozůstalosti. Muzeum je rozděleno do tří částí, které se věnují umělcovu dětství, období mezi lety 1862 a 1874 a nakonec i době po jeho ohluchnutí. Před muzeem si můžete prohlédnout Smetanův pomník, který je dílem prof. Josefa Malejovského a architekta Bedřicha Hanáka.
Zámek Růžkovy Lhotice
ČechticeZámek, který mezi lety 1835 a 1844 vlastnili Smetanovi rodiče. Bedřich tu prožil jedno ze svých nejšťastnějších životních období. Dnes v zámku najdete expozici věnovanou historii české hudby s důrazem právě na bývalého obyvatele zámku, Bedřicha Smetanu.
Památník Bedřicha Smetany
JabkeniceObec Jabkenice u Mladé Boleslavi je spjata s posledními roky skladatelova života, kdy stvořil svá největší a nejznámější díla, jakými je symfonická báseň Má vlast, nebo opery Hubička a Tajemství. Dnes si tu můžete prohlédnout Smetanovu pracovnu a další místnosti, kde pobýval se svou dcerou a tchánem, Žofií a Josefem Schwarzovými.
Památník Bedřicha Smetany na Lamberku
ObřístvíVenkovská usedlost, kde se Bedřich Smetana zamiloval do své budoucí druhé manželky Betty a prožil tu nejedno krásné léto.
Město Jindřichův Hradec
Jindřichův hradecMěsto, kam se mladý Bedřich přestěhoval se svými rodiči do pronajatého panského pivovaru. Bylo to právě v Hradci, kde utrpěl úraz hlavy, kvůli kterému nosil celý život plnovous, aby zakryl jizvy.
Město Plzeň
PlzeňBedřich Smetana zde studoval na gymnáziu, kde i úspěšně odmaturoval. Z jeho období v Plzni pochází jeho vůbec první dochovaná skladba Lousiina polka. V Plzni se také seznámil se svou první velkou životní láskou a budoucí manželkou Kateřinou Kolářovou.
This is the body of the modal. You can put any HTML content here.
