Karel Ančerl se narodil 11. dubna 1908 v Tučapech u Tábora do židovské rodiny výrobce lihovin Leopolda Ančerla a Idy Ančerlové (rozené Preiszové). Ke Karlovi později přibyla mladší sestra Hana.

Ančerl v roce 1914 nastoupil do školy. O běžné předměty se příliš nezajímal, větší význam pro něj měly housle, na které se učil u řídicího učitele Josefa Menšíka. Po třech vychozených třídách obecné školy mu rodiče najali domácí učitelku, která dbala především na to, aby si Karel osvojil němčinu. Zkoušky pak skládal na pětitřídní chlapecké škole u sv. Františka v Praze. V roce 1919 mu tam bylo vystaveno závěrečné vysvědčení, které ho opravňovalo nastoupit na gymnázium.

Rodina Ančerlů se přestěhovala v roce 1920 do Prahy. Na přání otce, který kariéru svého syna viděl na právním poli, pokračoval mladý Karel ve všeobecném vzdělání na reálném gymnáziu ve Slovenské ulici na Vinohradech. Ani na gymnáziu však formální vzdělání Ančerla příliš nezaujalo. O to spíš, že se v Praze snáz dostal do hudebního prostředí, které ho lákalo výrazně víc.

Během gymnazijních let přidal do svého repertoáru další nástroj – klavír. Učil se od dcery zakladatele Högerova klavírního ústavu, a to společně se svou sestrou Hanou, která byla v tomto ohledu údajně mnohem šikovnější.

Hru na housle dále tříbil na Malinově hudební škole a od roku 1921 v hudebním ústavu pod taktovkou Otty Šilhavého. Ančerl se zde začal věnovat i hře na violu. Zároveň se seznámil s harmonií, kontrapunktem, učil se o formách, nástrojích, instrumentaci a dějinách hudby.

Na reálném gymnáziu založil Ančerl kvarteto a zasedl u pultu koncertního mistra ústavního orchestru, řízeného spolužákem Vaníčkem. V kvartě dal dohromady recitační sbor, kde zpracovával nejen české, ale i latinské texty.

V Tučapech, jeho rodném městě, mezi sebe přijali Ančerla i soběslavští učitelé, kteří tu založili mužský sbor.

Ančerl toužil po studiu na konzervatoři, a to i přes otcovu nelibost. Přání se mu splnilo možná trochu nešťastnou formou: v kvintě na gymnáziu propadl a v polovině opakovaného ročníku mu bylo doporučeno školu opustit úplně. Mladý Ančerl ale nezoufal a příležitost vzal takříkajíc za pačesy.

Doma se o vyhazovu nezmínil a další studium úspěšně předstíral ještě celý následující školní rok. Čas, který tím získal, využil k intenzivní přípravě na přijímací zkoušku na konzervatoř, kterou před prázdninami roku 1926 úspěšně složil.

V polovině září 1926 nastoupil Ančerl na Pražskou konzervatoř. Tato škola, která tehdy sídlila v prostorách Emauzského kláštera a později v laboratořích Chemického ústavu, nabízela jedinečné prostředí. Šlo totiž o hybridní útvar spojující střední a vysokoškolské vzdělání a mezi jejími profesory figurovaly osobnosti jako Josef Suk, Vítězslav Novák nebo Otakar Ostrčil.

Ančerl studoval skladbu u Jaroslava Křičky, dirigování u Pavla Dědečka a komorní hudbu u violisty Jiřího Herolda.

Skladatelsky jej nejvíce ovlivnil Alois Hába, který byl průkopníkem čtvrttónové a šestinotónové hudby. Ančerl se také nadále věnoval hře na tympány v orchestru školy.

Vítězslav Novák

skladatel

Josef Suk

skladatel

Ančerl skladatelsky absolvoval 24. června 1930 svou orchestrální Sinfonietou, dirigentsky pak den poté první větou Beethovenovy Šesté symfonie. Sinfonietu, hranou Českou filharmonií, si při absolutoriu dokonce oddirigoval sám, na základě čehož se definitivně rozhodl pro taktovku.

Z recenzí tehdejších novin je znát, že vzbudil velkou pozornost. Ančerl totiž stanul před tímto orchestrem prvně v pouhých dvaadvaceti letech. Tehdy ještě nikdo netušil, že o pár let později bude jmenován jejím uměleckým ředitelem.

V roce 1930, po úspěšném ukončení hudebního vzdělání, debutoval Ančerl na německé scéně v Mnichově, kde dirigoval premiéru Hábovy čtvrttónové opery Matka. Představení mělo značný úspěch, který Ančerla katapultoval na světovou hudební scénu.

V roce 1931 se vrátil do Prahy, kde se po pozvání Jaroslava Ježka stal součástí Osvobozeného divadla. Přišel za výhodných podmínek a okamžitě začal zkoušet představení Golem, u kterého od hráčů vyžadoval vysokou přesnost a pozornost k detailům. Podílel se na hudební produkci významných inscenací, buďto jako houslista, nebo jako dirigent, v alternaci s hudebním skladatelem Jiřím Srnkou.

V roce 1931 se také Ančerl oženil s Valy Vigovou.

Ančerl dál s úspěchem rozvíjel svoji kariéru. V roce 1932 například dirigoval na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Rakousku. Tento rok však pro něj znamenal i osobní ztrátu, když zemřela jeho sestra Hana na zánět mozkových blan.

V roce 1933 zahájil své působení v Českém rozhlase, kde se stal hudebním režisérem a dirigentem. Tato nová výzva mu umožnila zprostředkovat veřejnosti soudobou hudbu.

Rok 1934 byl pro Ančerla obdobím největších profesních úspěchů. V Rozhlase začal dirigovat náročné skladby jako Prokofjevovu Třetí symfonii a Schönbergovo dílo Pierrot lunaire. I nadále se profiloval jako dirigent soudobé hudby a podílel se na koncertech sdružení Mánes a Přítomnost.

V roce 1935 dirigoval mimořádný koncert České filharmonie, na kterém zazněla světová premiéra skladby Aloise Háby Cesta života. Toto dílo vyvolalo rozruch a pozitivní ohlasy v tisku. Ujal se také opery Antigona Iši Krejčího.

Roku 1936 se Ančerl zúčastnil festivalu v Barceloně, kde řídil technicky náročné novinky, včetně Hábovy Nové země. Jeho práce pokračovala vášnivým zkoumáním soudobé hudby, přičemž prokázal i vynikající organizační schopnosti.

O rok později dirigoval na významných evropských festivalech, například v Paříži a ve Štrasburku, kde představil Hábovu hudbu. V Československém rozhlase pracoval na rozmanitých skladbách od českých i zahraničních autorů a dál prohluboval svou reputaci dirigenta moderní hudby.

Sezonu 1938 v Přítomnosti zahájil koncerty Honeggera a Křenka, dirigoval také díla Manuela de Fally. V rozhlase se pak zúčastnil cyklu Beethovenových symfonií, kde řídil Šestou.

Ančerlův rozlet ale zprudka zbrzdila těžká politická situace, v níž se Československo ocitlo po mnichovské dohodě. Na jaře roku 1939 čelil Ančerl kritice a tisk začal nevybíravě narážet na jeho židovský původ. Byl nucen přerušit dirigentskou činnost a po nacistické okupaci 15. března 1939 se stáhl do ústraní úplně.

Uchýlil se domů do Tučap, i tady však čelil tlaku místních nacistických sympatizantů. Byl donucen manuálně pracovat a nakonec byl zatčen gestapem a vězněn v Táboře. Po propuštění pracoval v těžkých podmínkách v soběslavském podniku Teerag.

I přes obrovské útrapy, které Ančerl zažíval, v sobě dokázal najít sílu psát humorné dopisy svým přátelům:

Dvanáctého listopadu 1942 byl Ančerl zařazen do transportu směřujícího do Terezína.

Ihned po příjezdu byl oddělen od své těhotné manželky, která později porodila jejich syna Jana.

Dirigent zpočátku nosil uhlí, později díky příznivcům hudby našel místo v kuchyni, kde mohl rodině i ostatním přilepšovat. Společně s dalšími umělci organizoval hudební produkce, které přinášely vězňům úlevu. Dirigoval smyčcový orchestr, se kterým připravil dvě vystoupení. Nacisté tyto akce bohužel zneužívali k propagandě.

Hrůzy, které ho v Terezíně potkaly, popsal Ančerl v náznacích svému příteli inženýru Salusovi, se kterým si dopisoval:

V roce 1944 byla celá Ančerlova rodina transportována do koncentračního tábora v Osvětimi.

Tam se Ančerl ocitl díky své fyzické zdatnosti na straně přeživších, zatímco jeho manželka a syn byli okamžitě zavražděni. U obou se později v prohlášení uvádí jako pravděpodobný den smrti 17. říjen 1944.

Ančerla později převezli do koncentračního tábora Friedland, kde díky příbuznému získal práci kalfaktora – topiče – u SS.

S blížícím se koncem války se situace v táboře měnila. Vězňové tajně získávali zbraně a organizovali odpor. Němečtí strážci místo postupně opouštěli a 9. května 1945 dorazila osvoboditelská sovětská armáda. Ze zhruba tisíce vězňů přežilo pouze čtyři sta včetně Karla Ančerla.

Karel Ančerl opustil brány koncentračního tábora se dvěma přáteli – Emanuelem Hermanem z Jindřichova Hradce a Pavlem Pavlíkem z Prahy. Všichni tři byli dohola ostříhaní, oblečení v trestaneckých úborech a dřevácích. Dorazili do téměř vylidněného Friedlandu, kde se nejprve odvšivili a opatřili si šaty a obuv. V noci našli útočiště v opuštěné vile, bohatě vybavené a zásobené jídlem. Po letech si tak mohli dopřát zavařené ovoce a spát v čistých postelích.

Ráno sestavil Ančerl z nalezených součástek jízdní kolo. Spolu se svými společníky pokračovali do Náchoda, střídavě na kole a pěšky. Zde se setkali s národním výborem, který jim poskytl další pomoc.

Ančerl se připojil k muži, který mířil autobusem za svou manželkou do Terezína. Tam se Ančerl dozvěděl o tragické ztrátě svých rodičů a potkal jistou Hanu Glücklichovou, se kterou navázal blízký vztah. Kvůli karanténě ale musela Hana zůstat v Terezíně, zatímco Ančerl se na kole vrátil do Prahy. Tam našel své osobní věci, ohlásil se v Rozhlase a zjistil, že Hana je již také ve městě. Krátce nato se s ní setkal a jejich vztah postupně přerostl v manželství.

Ančerl a Hana byli oddáni na čestné slovo, jak se v poválečném období dělo běžně. Ze šťastného manželství se narodili dva synové – Jiří a Ivan.

Na post šéfa Symfonického orchestru Pražského rozhlasu byl Karel Ančerl jmenován 1. září 1947. Již krátce po nástupu dostal na starost nahrání Smetanovy Prodané nevěsty jako gesto uznání za jeho předchozí inscenační úspěchy.

V poválečném období začala do programu rozhlasu zasahovat ideologicky motivovaná politika. Ta potlačovala některé hudební směry a autory, například impresionismus, tvorbu Bohuslava Martinů, Hindemitha, Milhauda, Schönberga nebo Weberna. Ančerl se musel přizpůsobit těmto omezením, ale zároveň vynikal v interpretaci soudobé hudby, což mu přineslo pověst specialisty na moderní repertoár.

Se Symfonickým orchestrem Pražského rozhlasu podnikl Ančerl různá zahraniční turné, například do Holandska, Itálie, Belgie a Rumunska. V roce 1948 slavil mimořádné úspěchy také v Sovětském svazu.

Navzdory některým problémům, například s kvalitou hráčského obsazení orchestru, dokázal Ančerl posunout těleso na vyšší úroveň a věnoval se také významným nahrávkám.

Pod Ančerlovým vedením vznikly například záznamy Smetanovy Prodané nevěsty, Dvořákova Requiem, Fibichova Smíru Tantalova, Janáčkovy Sinfonietty a Glagolské mše či Sukova Asraela a Zrání.

Veřejné koncerty pořádané rozhlasem se staly oblíbenými a pravidelnými událostmi.

Na jaře 1948 pověřil ministr školství Ančerla funkcí pedagoga na Akademii múzických umění v Praze. Zde Ančerl učil až do konce školního roku 1950/1951, kdy se této činnosti vzdal, protože pedagogická práce kolidovala s jeho hlavním působením dirigenta. Přesto se jeho působení stačilo zúročit – dva jeho žáci, Zdeněk Košler a Martin Turnovský, získali první cenu v besanconské dirigentské soutěži.

Ančerl ukončil pracovní poměr s Československým rozhlasem vzájemnou dohodou. Hlavním důvodem bylo jeho povolání do České filharmonie, ke kterému došlo po emigraci Rafaela Kubelíka v roce 1948.

Rafael Kubelík

Dirigent

Václav Neumann

dirigent

Situace ve filharmonii byla komplikovaná. Orchestr hledal nové vedení a přechodně ho vedl Václav Neumann. Ten Ančerla jmenoval šéfdirigentem bez předešlého souhlasu orchestru. I forma, kterou Neumann zvolil, byla přinejmenším kuriózní, jak sám Ančerl vzpomíná:

Orchestr přijal nového šéfa zpočátku rezervovaně a bylo třeba času, aby si na něj hudebníci zvykli.

Průlom ve vztahu mezi Ančerlem a Českou filharmonií nastal během zahraničních zájezdů v roce 1954. Filharmonici zjistili, že ve světě se Ančerl těší velkému uznání, což v nich vzbudilo respekt. Postupně tak získal podporu většiny členů.

V roce 1955 došlo k reorganizaci České filharmonie a k orchestru byl přičleněn Český pěvecký sbor a další soubory.

Ančerl zůstal hlavním dirigentem. Většinu administrativních povinností už neměl, nadále však ovlivňoval dramaturgii orchestru.

Kritici zahraničních médií Ančerlovu práci chválili. Zdůrazňovali zejména jeho energii, přesnost a schopnost maximálně využít potenciál orchestru. Ančerl se stal jedním z vedoucích evropských dirigentů a jeho styl byl charakterizován jako „moudře uměřený a diplomatický“.

V této době dirigoval přes sedmdesát zahraničních orchestrů ročně ve 28 státech světa, mimo jiné v Kanadě, USA, Japonsku, Austrálii, Indii, Číně a dalších zemích. S Českou filharmonií absolvoval četná turné.

Během 60. let získal Ančerl prestižní mezinárodní ocenění za své nahrávky, včetně tří cen Grand Prix Charlese Crose za Martinů Šestou symfonii, Janáčkovu Glagolskou mši a Dvořákovo Requiem. Německá kritika ocenila jeho nahrávky Prokofjevova Alexandra Něvského a Stravinského Houslového koncertu.

V roce 1961 Ančerl koncertoval s Českou filharmonií ve čtrnácti městech západního Německa, kde se jeho interpretace Brahmsovy První symfonie setkala s nadšením. Kritici vyzdvihovali českost, kterou do díla vnesl, i jeho schopnost vtisknout skladbám jedinečný zvuk.

Devětadvacátého září 1966 byl Karel Ančerl jmenován národním umělcem.

V srpnu 1968, během pobytu v USA, dirigoval Karel Ančerl koncerty s Boston Symphony Orchestra a Cleveland Orchestra. Po zprávě o okupaci Československa stál před závažným rozhodnutím – zda se vrátit do vlasti, nebo zůstat v Kanadě a stát se emigrantem.

Jak potvrzuje jeho korespondence s Ivanem Medkem, toto dilema Ančerla skutečně trápilo, protože nechtěl opustit svou milovanou Českou filharmonii. Nakonec se rozhodl začít novou životní kapitolu v Kanadě, s orchestrem se ale řádně rozloučil.

V květnu 1969 se Ančerl vrátil do Prahy, aby naposledy vystoupil na Pražském jaru, kde dirigoval dva koncerty s Českou filharmonií. Ty se staly jeho rozloučením s domácím publikem i orchestrem. Politická situace se totiž v září 1969 dále vyhrotila uzavřením československých hranic. Právě to vedlo Ančerla k definitivnímu odřeknutí všech pražských závazků.

Od sezony 1969/1970 se Ančerl stal šéfdirigentem Toronto Symphony Orchestra. S velkou energií se pustil do práce a postupně si získal kanadské publikum. Vedle toho nadále hostoval u velkých amerických i evropských orchestrů, čímž upevnil svůj mezinárodní věhlas.

I když poslední léta jeho života bývají považována za epilog, Ančerl během torontské etapy stihl mnoho. Přestože jeho myšlenky často směřovaly k Československu a České filharmonii, do vlasti se již nikdy nepodíval.

Domů se však „vracel“ aspoň skrze české skladatele, kteří měli na jeho koncertech nezastupitelnou roli – s Newyorskou filharmonií uvedl výběr z české barokní hudby, s Clevelandským orchestrem zase například Sukova Asraela.

Zemřel 3. července 1973 v Torontu na těžkou cukrovku.

Jeho ostatky byly po dvaceti letech převezeny do České republiky a slavnostně uloženy na Vyšehradském hřbitově při pietním aktu v den zahájení Pražského jara 12. května 1993.