Rafael Jeroným Kubelík se narodil 29. června 1914 v obci Býchory u Kolína jako šesté z osmi dětí. Díky původu matky, maďarské hraběnky Anny Julie Marie Széll von Bessenyö, žila rodina na zámku a všechny děti se už od malička pohybovaly ve vysokých uměleckých kruzích. Otec Jan Kubelík byl slavným houslistou a skladatelem a k hudbě vedl i své potomky.

Po tatínkově vzoru se Rafael začal věnovat hře na housle, v rámci níž se seznámil i se základy hudební teorie, brzy se ale začal zajímat i o skladbu a dirigování. Hned po ukončení základní školy nastoupil na Pražskou konzervatoř, kde vystudoval všechny tři zmíněné obory – housle, dirigování i skladbu. Kromě toho hrál i na klavír, v čemž vynikal natolik, že otce mohl koncertně doprovázet na světových turné.

Kubelíkovi bylo pouhých devatenáct, když se poprvé postavil na dirigentský stupínek do čela České filharmonie. Díky svým výjimečným schopnostem se již po dvou letech stal stálým dirigentem souboru a začal s ním objíždět svět. V roce 1937 například zastoupil tehdejšího šéfdirigenta Václava Talicha na turné po Anglii, Skotsku a Belgii.

Václav Talich

Dirigent

Rok 1939 přinesl Kubelíkovi další úspěch, když se stal šéfdirigentem opery Zemského divadla v Brně. Začátek jeho působení v souboru ovlivňovala druhá světová válka. Kubelík měl ale už ve svých pětadvaceti letech natolik pevnou integritu, že i přes soustavný nátlak nacistů úspěšně prosazoval uvádění děl českých autorů včetně Smetany, Dvořáka nebo Janáčka.

Roku 1942 Kubelík definitivně převzal vedení České filharmonie, se kterou pokračoval ve svých snahách podporovat národ v dobách války. Řídil například vlastenecké dílo Vítězslava Nováka, Svatováclavský triptych, prováděl také Janáčkovu hudbu a opakovaně se vracel ke Smetanově symfonickému cyklu Má vlast. Ten dirigoval i na Koncertě díkůvzdání 20. června roku 1945 u slavnostní příležitosti osvobození Československa.

Konec války znamenal i menší požadavek společnosti na vlastenectví. Kubelík cítil, že kromě českých skladatelů je na čase dát víc prostoru světovým autorům, dirigentům a interpretům. Aby pro ně v Praze vznikl prostor, inicioval Kubelík založení dnes již proslulého hudebního festivalu Pražské jaro, nad kterým převzal záštitu tehdejší prezident Edvard Beneš.

Hned úvodní ročník festivalu přinesl obrovský úspěch. Z Ameriky do Rudolfina přijel Leonard Bernstein, který tímto poprvé dirigoval mimo svůj rodný kontinent. Na prvním Pražském jaru zahrál i klavírista Rudolf Firkušný, pro kterého se jednalo o poslední vystoupení v Československu na následujících čtyřiačtyřicet let. Druhý ročník přilákal do Prahy Dmitrije Šostakoviče a zazněla i premiéra Martinů Páté symfonie.

Jako mnozí další intelektuálové a umělci té doby, i Rafael Kubelík byl hluboce zasažen nástupem komunistického režimu. Dne 5. července 1948 naposledy vystoupil s Českou filharmonií a když následně odjížděl na festival do Edinburghu, byl už pevně rozhodnutý, že zpáteční cestu podnikne až ve chvíli, kdy bude Československo zase svobodnou zemí. Svůj odchod tehdy vysvětlil slavnými slovy: „Opustil jsem svou vlast, abych nemusel opustit národ.“

Svou zahraniční kariéru začal Kubelík hostováním ve Velké Británii, Holandsku a Austrálii a v listopadu 1949 pak debutoval u Chicagského symfonického orchestru. Ten mu o necelý rok později nabídl smlouvu na tři roky, díky které se Kubelík stal hudebním ředitelem tělesa.

Kromě stálého angažmá Kubelík pravidelně hostoval u mnoha souborů světové úrovně. V roce 1955 například s obrovským úspěchem provedl s londýnskou Sadler's Wells Opera Janáčkovu Káťu Kabanovou, na základě čehož byl jakožto první Čech jmenován hudebním ředitelem Královské opery Covent Garden v Londýně. S tímto souborem později uvedl například Berliozovy Trójany, Janáčkovu Její pastorkyňu nebo Smetanovu Prodanou nevěstu.

Leoš Janáček

skladatel

Antonín Dvořák

skladatel

V roce 2025, sedmdesát let poté, co se ředitelem Královské londýnské opery stal Rafael Kubelík, se téže pozice ujal druhý Čech, Jakub Hrůša.

Období mezi lety 1961 a 1979 vnímá mnoho hudebních znalců jako vrchol Kubelíkovy kariéry. Ten je neoddělitelně spjatý s jeho působením v Symfonickém orchestru Bavorského rozhlasu – souboru, který právě Kubelík dostal na roveň jiných světově proslulých těles. Do repertoáru Kubelík pravidelně zařazoval české autory, zejména Janáčka, Martinů a Smetanu. Renomé si získal i nahrávkami, kterým dal spolu s orchestrem vzniknout. Asi nejvýznamnější z nich je historicky vůbec první kompletní záznam všech Mahlerových symfonií.

Jméno Rafaela Kubelíka si získalo celosvětový zvuk. Jeho dirigentské schopnosti si žádala ta nejprestižnější tělesa včetně Vídeňské a Izraelské filharmonie nebo Metropolitní opery v New Yorku.

Z vlasti chodily Kubelíkovi znovu a znovu prosby o návrat. Dirigent se mu nebránil, ale podle vlastních slov jedině tehdy, až bude „mít svobodu přesvědčení, svobodu tvoření, svobodu projevu a svobodu pohybu každý slušný Čech a Slovák s talentem i bez talentu“.

Když už svítala naděje na svobodnější časy, zasáhla Československo invaze roku 1968. Kubelíka tyto události natolik pobouřily, že s podporou dalších členů umělecké elity zorganizoval bojkot zemí Varšavské smlouvy. V roce 1979 pak spolu s houslistou Yehudim Menuhinem napsal otevřený dopis Leonidu Brežněvovi, ve kterém ho oba umělci žádali o to, aby se ze své politické pozice zasadil o propuštění Václava Havla a dalších členů Charty 77 z vězení.

Sametovou revoluci vítal Kubelík s obrovským nadšením a už 8. dubna roku 1990 dodržel svůj slib a vrátil se do Československa. Znovunabytí svobody oslavil řízením svého milovaného symfonického cyklu Má vlast na Staroměstském náměstí, podobně jako tomu bylo po konci války roku 1945.

Téhož roku Kubelík také po mnoha letech stanul na dirigentském stupínku při zahajovacím koncertě Pražského jara za přítomnosti tehdejšího prezidenta Václava Havla. V euforii pak České filharmonii psal: „Drazí přátelé, v myšlenkách jsem stále ještě v Praze – doma! – Za všechnu tu krásu hudby, věrnost a lásku – jak jste mi ji tak štědře dali – Vám děkuji – z celého srdce! Buďte zdrávi a silni – pro zdraví naší hudby! Objímám Vás co nejvřeleji – Váš Rafael Kubelík.“

Rok po svém šťastném návratu se Kubelík znovu symbolicky potkal na pódiu i s Rudolfem Firkušným a brzy nato odjel s Českou filharmonií na turné do Japonska. To se pro něj stalo posledním zájezdem kariéry. Chronické kloubní onemocnění ho v sedmasedmdesáti letech donutilo dirigentské působení ukončit.

Rafael Kubelík zemřel roku 1996 ve švýcarském Kastanienbaumu. Poslední rozloučení proběhlo 18. září v pražském Rudolfinu, pohřben je vedle svého otce a malíře Alfonse Muchy na vyšehradském Slavíně.

O Kubelíkově životě a celoživotním přínosu pojednává dokumentární film Legenda jménem Kubelík režiséra Martina Suchánka.