Tom Schrecker: Dobro je třeba oplácet dobrem

---

Pokud byste se Toma Schreckera bývali zeptali na jeho životní pouť, zážitky a četné úspěchy, je velmi pravděpodobné, že by vám nesdělil prakticky nic. Šlechtila ho vysoká skromnost vychovaného anglického gentlemana, za kterého mluví především jeho činy. Narodil se v roce 1932 v Praze, po rozvodu rodičů však žil spíše v Itálii. V červnu 1939 odjel z Prahy do Velké Británie Anglie pátým vlakem z osmi, jež pro židovské děti vypravil sir Nicholas Winton. Vyrůstal v Anglii a ve Skotsku, vystudoval historii na prestižní univerzitě v Oxfordu, dva roky sloužil v britské armádě (na základně v Německu), po světě zakládal pobočky Reader’s Digest, dlouhá léta vedl i vlastní nakladatelství. Ve velké míře podnikal v Austrálii.

Ještě za hluboké totality se v rámci návštěvy Československa zúčastnil festivalu Pražské jaro, na který se pak od roku 1992 pravidelně vracel. I když říkával, že „domov je tam, kde právě spím“, v roce 2014 se rozhodl do Prahy natrvalo přesídlit. Vybral si útulný byt jen necelých 300 m od místa, kde se narodil. „Kruh se uzavřel,“ poznamenal tehdy s uspokojením.

Velkou roli v rozhodnutí Toma Schreckera zakotvit v rodném městě hrál také šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek, s nímž se Tom spřátelil za jeho působení v Liverpoolu a v Londýně. Mimochodem, k seznámení s manželi Jiřím a Annou Fejérovou došlo díky tetě paní Anny, ke které Tom začal (ve svých bezmála šedesáti!) v Austrálii docházet na lekce klavíru. A byl to právě Jiří, kdo Toma seznámil s vedením České filharmonie, s tím, že jeho dobrý přítel by rád zvážil určitou formu podpory. Schrecker poté několik let sponzoroval koncertního mistra violoncellové sekce Václava Petra, neb byl přesvědčen, že i v České republice by se mělo stát zvykem podporovat konkrétní hráče, tak jak je tomu v zahraničních orchestrech. Už při setkáních, kde Tom promýšlel a diskutoval své filantropické záměry, se však rodila mnohem větší idea: koncept, z něhož vznikl Dynamický klub přátel České filharmonie. Platforma, která měla sdružovat příznivce orchestru, umožnit jim být České filharmonii nablízku a dle výše dárcovské podpory jim v jasně definovaných kategoriích nabízet konkrétní, atraktivní benefity.

Řád jako klíč

Jaký byl Tom Schrecker jako člověk? „Velmi srdečný. A zároveň přísně systematický. Každý den si pečlivě rozepsal téměř po hodinách, čím se bude zabývat, co přesně ho čeká,“ říká Natalie Bočorišvili, která byla po 33 let jeho pravou rukou, pokud byl právě v Čechách. Společně s manželem mu pak byli významnou oporou a poté, co přesídlil do Prahy, také druhou rodinou. Respektive první, sám Schrecker až na jednu vzdálenou příbuznou ve Francii žádnou svoji rodinu neměl. „V každodenním řádu viděl obrovský smysl. Ujišťoval mne, že jedině tak může mít život pevně ve svých rukou,“ pokračuje Natalie. Poradit si prý občas nechal a rád svému okolí naslouchal, veškerá finální rozhodnutí však musela být pouze a výhradně jeho vlastní.

S velkou úctou vzpomíná na výjimečný charakter Toma Schreckera i Michal Medek, obchodní ředitel České filharmonie, který s ním byl v úzkém kontaktu od svého nástupu do služeb prvního českého orchestru v roce 2013: „Byl to takový ředitelský typ, v tom nejlepším slova smyslu. Obdivoval jsem jeho soustředěnost, systematičnost, nad vším se hluboce zamýšlel a neustále nás překvapoval nápady, trefnými poznámkami, novými podněty.“ Mnohé ze Schreckrova přístupu ostatně přijal za své: „Kladl velký důraz na osobní kontakt a jednoduchost, tyto dva základní principy si rád připomínám. Vyprávěl, že se vždy snažil mít ideálně tolik spolupracovníků, aby je stihl každý den potkat. I dveře od kanceláře prý nechával symbolicky otevřené. A byl přesvědčen, že každá idea musí být v zásadě prostá, srozumitelná hned z prvních vět. Jinak ztrácíte sílu myšlenky i pozornost posluchačů. Což platí zdaleka nejen ve fundraisingu,“ zdůrazňuje Medek.

I ve vysokém věku pomáhalo Schreckerovi jeho sportovní založení. Hrával mimo jiné tenis na vysoké úrovni a byl vášnivým lyžařem, patřil mezi první vyznavače freeridingu. Platil i za velkého znalce výtvarného umění. „Ze všeho nejvíce ale miloval hudbu, ta byla vždy na prvním místě,“ zdůrazňuje Natalie Bočorišvili. „Speciálně Mahler, toho přímo zbožňoval. Jeho sbírka nahrávek je úžasná. Vše se nyní snažím důkladně třídit, evidovat a opečovávat. Tak by to přesně chtěl. Mít v tom systém a řád.“

Pohlednice z Oxfordu

Schreckera upřímně těšilo, jak za éry Jiřího Bělohlávka, jehož brzká smrt ho v roce 2017 velmi zasáhla, tak pod vedením Semjona Byčkova Česká filharmonie vzkvétá, jak skvělé má doma i ve světě ohlasy. „Byčkov byl dokonce u něho na návštěvě, velmi si rozuměli. A já udělala panu šéfdirigentovi radost gruzínským jídlem. Pohoštění ze země, odkud pocházím, Semjona velmi nadchlo,“ vzpomíná s úsměvem paní Bočorišvili.

Jako filantrop podporoval Tom (celým jménem Tomas Kurt) Schrecker řadu institucí, jež sehrály v jeho životě důležitou roli. Mimochodem, na „jeho“ fakultě v Oxfordu pořádají každoročně večeři, na které se scházejí studenti všech ročníků. Tuto tradici Schrecker založil, neboť mu přišlo smutné, že „lidé se stále méně potkávají, nemají příležitost jen tak posedět, popovídat si“. Od vděčných studentů i profesorů na jeho pražskou adresu pokaždé spolehlivě dorazí všemi podepsaná společná fotografie z univerzitní auly. Na pražské English College zase každý rok předávají Cenu Toma Schreckera vybraným nadaným studentům různých uměleckých oborů, výtvarných i hudebních. Finančně pomáhal pozvednout i oblíbené gymnázium v Třeboni či místní festival komorní hudby. A dalo by se pokračovat.

V moha případech však Schrecker daroval i bez vysvětlení a diskrétně. „Každému se odvděčil, za sebemenší službu nebo pomoc. A je to dobře vidět i v jeho poslední vůli, kde opravdu pečlivě myslí na všechny, kterých si vážil,“ podotýká Natalie Bočorišvili. První verze Schreckerovy závěti vznikla v roce 2017, k drobnému upřesnění došlo o čtyři roky později. „Bylo mi ctí na jeho přání informovat jeho přátele z vedení orchestru, že se rozhodl nezapomenout ani na milovanou Českou filharmonii,“ říká paní Bočorišvili. Účel je i v tomto případě jasně definován: štědrý dar Toma Schreckera má sloužit podpoře rozvoje mladých talentovaných hudebníků.

Klub spřízněných duší

I když v posledních letech života už fyzické zdraví Tomovi nedovolovalo účastnit se filharmonických koncertů osobně, veškeré dění pozorně sledoval, od nahrávek a tištěných programů až po online či televizní přenosy z Dvořákovy síně. O dění v orchestru byl také pravidelně informován při osobních schůzkách s Michalem Medkem a dalšími. A zprostředkovaně také s potěšením sledoval, jak se daří „jeho“ Dynamickému klubu. Ten se navíc postupně rozvíjel vpravdě dynamicky: z hrstky prvních průkopníků se v několika málo letech stala pestrá komunita čítající bezmála 400 členů.

„Velkou předností tohoto společenství je pospolitost,“ shrnuje esenci fungování klubu jeho hlavní koordinátorka Kateřina Tichá. „Vidím to na výročních setkáních, během přestávek abonentních koncertů, při výjezdech na filharmonická turné. Lidé se mezi sebou znají, povídají si ve skupinkách ve foyer, tráví spolu čas i mimo Rudolfinum, sdílejí zážitky.“ Podstatnější, než konkrétní výše podpory je však podle ní osobní vklad všech zúčastněných: „Finance jsou samozřejmě potřeba a jsme za ně vděční, ale vnímám, že každý z členů dává i něco ze sebe. Svoji emoci, svůj příběh, to vše, co prožíváme společně. Bez ohledu na to, jak hodně se bude Klub nadále proměňovat a rozšiřovat, právě tento aspekt bych ráda do budoucna udržela a prohlubovala.“ Všem novým členům také neopomíná zmínit právě Toma Schreckera, jakožto duchovního otce klubu a člověka s velkým srdcem, který byl vždy přesvědčen, že „dobro je třeba oplácet dobrem“.

Myslet dopředu

Škála možností, jak podpořit preferovanou oblast či instituci, je v našem prostředí poměrně široká a Češi obecně platí za hodně aktivní dárce. Kolem tématu závěťových darů však stále panuje jistá zdrženlivost či opatrnost. Situace se nicméně postupně mění k lepšímu, což potvrzuje i Jiří Bárta, dlouholetý ředitel Nadace Via. „Určitě jsme mnohem dál než třeba před 10 nebo 15 lety. Prakticky každá větší organizace, která se veřejnými sbírkami a dobročinností seriózně zabývá, na tuto formu vypořádání majetku nějakým způsobem myslí a nabízí ji, říká Bárta, již šestým rokem hlavní poradce prvního českého orchestru a Nadace pro rozvoj České filharmonie v oblasti fundraisingu, a připomíná, že také web Nadace se tématu darů ze závěti věnuje.

„Obecně postupně mizí pocit, že přemýšlením o závěti v době, kdy jsme ještě relativně mladí a v plné síle, snad něco přivoláváme. Začíná převládat racionalita. Lidé přicházejí na to, že je dobré mít včas majetkové věci pod kontrolou,“ popisuje změnu Bárta. Podle něj by navíc přístup Toma Schreckera a další příklady z praxe mohly společnost inspirovat. „Pravdou je, že kdykoli dojde k nějaké tragédii týkající se veřejně známé osobnosti či významného podnikatele, právníci okamžitě zaznamenávají zvýšenou vlnu zájmu právě o téma závětí, často i ve spojení s plánovaným filantropickým přesahem.“

Je ale vhodné, aby na tento specifický druh podpory upozorňovaly i kulturní instituce? Michal Medek má jasno: „Rozhodně. Je třeba správně volit slova, dobře nastínit kontext, určitě nikoho nikam netlačit, nevyzývat, spíše nabídnout pomoc v případě zájmu. Ukázat, že tato varianta tu je a že jsme připraveni si o ní povídat.“ Připomíná také, že v západním světě se tak již běžně děje.

Souhlasí i Kateřina Tichá: „Pokud jsme zvyklí darovat za života, je dobré mít možnost nastavit si princip podpory i následně. A Česká filharmonie může být v této osvětě velmi nápomocná, díky svému postavení, dobrému jménu a vysoké důvěře, které se jí dostává od předplatitelů i široké veřejnosti. Ostatně, svým způsobem už se tak i děje. Filharmonické abonentky se dědí, v Dynamickém klubu také registrujeme několik přání, aby členství přešlo na někoho z další generace.“ Idea kontinuity může být silným motivátorem.

Odejdu, až odejdeš ty

Tom Schrecker zemřel v květnu 2024 v úctyhodných 92 letech. Paní Bočorišvili za asistence advokátů postupně míří k završení veškerých procesů vypořádání jeho poslední vůle. Česká legislativa je na podobné případy poměrně dobře připravena, Občanský zákoník ošetřuje celou řadu variant a s procesními úkony nebývá větší problém. Situaci však komplikují majetkové záležitosti v zahraničí. V případě Toma Schreckera je mimo jiné zapotřebí komunikovat se Švýcarskem, velmi problematické je zatím jednání s Austrálií. To nejhorší má však paní Bočorišvili dle svých slov už za sebou. A začíná se těšit, až se Schreckerova přání vyplní a všichni z jeho dlouhého seznamu budou moci s odkázanými prostředky začít nakládat. Česká filharmonie bude moci využít určité procento z aktiv na švýcarském kontě, mělo by jít o částku přesahující 10 milionů korun. Sama paní Natalie nadále zůstává aktivní členkou Dynamického klubu, obnovila abonmá všech tří koncertních řad, navštěvuje dokonce i komorní programy řady R a nevynechá žádný z Mimořádných koncertů. Lepšího supervizora bychom si nemohli přát.

V Gruzii existuje jeden krásný příběh, který se dědí po generace, připomíná paní Bočorišvili: „Kdy odejdeš, dědečku?“ ptá se malý vnouček. A dědeček odpovídá: „Teprve až odejdeš TY!“. Je to prosté. Dokud na své blízké a známé vzpomínáme, dokud v nás rezonují jejich myšlenky a jsou nám každodenní inspirací, jsou stále s námi. Právě jako Tom Schrecker, jehož odkaz zůstává přítomný ve společenství podporovatelů České filharmonie a v životě orchestru. Kéž by se nám všem, až (nebo než?) odejdeme fyzicky z tohoto světa, podařilo něco obdobného. Zanechat stopu. Být dál. Tome, děkujeme!