Nestojím o slávu. Ale už mě nerozptyluje

---

Vzpomínáte na rozsáhlé zemětřesení a tsunami, které v březnu 2011 zkrátily japonské turné České filharmonie? Seong-Jin Cho ano. Korejský klavírista se tehdy s orchestrem řízeným Myung-whun Chungem představil jako sólista v Čajkovského Koncertu pro klavír č. 1. Stihli jej zahrát pětkrát, pak bylo turné předčasně ukončeno. Tehdy pouze sedmnáctiletý Cho s hraním s orchestrem neměl mnoho zkušeností. Čas strávený s Českou filharmonií, jakkoliv krátký, na něj ale hluboce zapůsobil: „Pamatuji si, že jsem si říkal, jaký má výjimečný zvuk, hlavně smyčce.“

Další spolupráce s filharmonií o dvanáct let později jeho dojem ještě umocnila. Pod vedením Semjona Byčkova provedl Seong-Jin Cho v Rudolfinu ve světové premiéře Études symphoniques Thierryho Escaiche. Nikdy předtím ještě žádnou skladbu nepremiéroval, takže orchestr začal víc vnímat až v druhé polovině koncertu, kdy si sedl do hlediště. „Hráli Petrušku a bylo to skvělé, prostě skvělé,“ vypráví. „Podle mě to je jeden z nejlepších orchestrů v Evropě, protože má ten jedinečný zvuk, který je těžko popsat slovy. Udržuje tradici.“

V září se Cho s filharmoniky shledá potřetí a spolu s Byčkovem otevřou novou sezonu Ravelovým Koncertem pro klavír a orchestr G dur. Pražští posluchači, kteří sólistu znají i ze dvou rudolfinských recitálů v rámci Pražského jara 2016 a 2024, se setkají s umělcem, který dozrál jak na pódiu, tak v životě. Technicky se zdokonalil, sestavil nový repertoár a naučil se žít pod hvězdou slávy, na což si tento jedenatřicátník dlouho nemohl zvyknout.

Že jsem celebrita? To mě nechává chladným

Seong-Jin Cho začal hrát na klavír v šesti letech, první recitál přišel v jedenácti. Hojně se také účastnil soutěží, v roce 2011, jen pár měsíců po vzpomínaném turné s Českou filharmonií, skončil třetí na Mezinárodní Čajkovského soutěži v Moskvě. Nic ho ale nemohlo dostatečně připravit na vlnu zájmu, již v roce 2016 vyvolala výhra v Chopinově soutěži ve Varšavě. Najednou se stal mezinárodní hvězdou, podepsal exkluzivní smlouvu s Deutsche Grammophon, přišla spousta nabídek na koncerty a kalendář má od té doby nabitý neustále.

Když se z Varšavy vrátil do rodného Soulu, čekalo ho neuvěřitelné přijetí. Chovali se k němu jako k rockové hvězdě, pronásledovala ho média i davy fanoušků. „Byl to šok,“ přiznal tehdy. „Nestojím o slávu. Kvůli tomu jsem se do té soutěže nepřihlásil.“ Když zkraje tohoto léta odpovídal Ladírně ze Soulu, kde právě odehrál dva recitály, budil už dojem, že si na reflektory zvykl. „Zprvu mi to bylo nepříjemné, protože to bylo nové,“ popisuje, jak se vyrovnával se statusem celebrity. „Jeden den jste normální smrtelník, a najednou vás každý poznává a chce váš podpis. Ale čas běží, a ačkoliv si opravdu vážím podpory Korejců, je mi i tak popravdě vcelku jedno, jaké mám postavení.“

Jak Cho zdůrazňuje, nejdůležitější je pro něj hudba. „Zkrátka se snažím co nejlépe připravit na další koncert a neustále se zlepšovat.“ Znamená to, že si na slávu zvykl? „To říct nemůžu. Ale už mě to nerozptyluje. Nechává mě to chladným.“

Dokladem soustředění na hudbu jsou jeho nahrávky. Od Deutsche Grammophon dostal volnou ruku, aby natočil, co bude chtít. Kromě stálic, jako je Mozart, Chopin, Schubert nebo Liszt, se Cho věnoval i méně známým skladbám G. F. Händela nebo Albana Berga a také svému oblíbenému francouzskému repertoáru. V roce 2017 vydal desku věnovanou výhradně Debussyho hudbě a letos hned dvěma alby oslavil Ravelovo 150. výročí narození – jedním s kompletním dílem pro sólový klavír a druhým s jeho dvěma koncerty pro klavír (s Boston Symphony Orchestra).

Ravel je ta pravá hudba pro mě

Choovo zaujetí pro francouzskou hudbu souvisí s jeho pětiletým studiem v Paříži. S Ravelem se ale setkal mnohem dříve díky svému korejskému učiteli klavíru, který mu v jedenácti letech zadal skladbu Alborada del gracioso z cyklu Miroirs. „Byl to pro mě úplně nový svět,“ vzpomíná. „S hudbou 20. století jsem měl jen málo zkušeností a ze začátku to pro mě bylo hodně obtížné, hlavně technicky. Zamiloval jsem si ale pocit z té hudby, instinktivně jsem tušil, že to je ta pravá hudba pro mě. A od té doby jsem se s Ravelem nerozloučil.“

Pochopení pro tohoto francouzského skladatele Cho brilantně prokázal v letošních recitálech, z nichž většina nabídla živé provedení celého Ravelova díla pro sólo klavír. Celé vystoupení (se dvěma přestávkami) trvá tři hodiny, je to téměř nadlidský úkol, který však Choovi podle jeho slov dodává energii a inspiruje ho. „Hrát kompletní Ravelovo klavírní dílo je nesmírně zajímavé. Jeho rané skladby jsou úplně jiné než ty pozdní, takže můžete sledovat jeho vývoj,“ vysvětluje. „Všichni se mě ptají, jak ten program zvládám. Fyzicky je to samozřejmě obrovsky náročné, po koncertě jsem opravdu unavený. Ale na pódiu necítím únavu ani vyčerpání. Je to skvělá zkušenost, díky níž jsem Ravelovu hudbu hlouběji pochopil.“

Přes to všechno se však Cho nepovažuje za ravelovského odborníka. „Nevím, jak se má správně interpretovat,“ připouští. „Lidé na to mají různé názory. Já osobně si myslím, že jeho hudba je velmi pestrá a orchestrální. Snažím se proto vynést její barevnost a přimět klavír, aby zněl jako orchestr.“

Být stále otevřený novým nápadům

Klavíristovy komentáře působí velmi skromně, je ale třeba říct, že Seong-Jin Cho skromnost nijak nepředstírá. O svých úspěších se vždycky vyjadřoval zdrženlivě a o skladatelích mluví s pokorou. Ačkoliv hraje profesionálně už skoro dvacet let, zůstává jako umělec otevřený, stále má trochu trému, když má vystupovat ve svém rodném městě. A stále každé setkání s orchestrem a dirigentem bere jako příležitost naučit se něco nového. Tak tomu bylo i při přípravě na provedení Études symphoniques. „Maestro Byčkov se mnou měl trpělivost,“ vzpomíná. „První zkouška nedopadla nejlépe. Věděl jsem, že to není ono, protože jsem neměl zkušenosti se současnou hudbou. Maestro mi hodně radil, moc mi to pomohlo. Druhá zkouška už šla o poznání lépe a na koncertě se to ještě vylepšilo.“

Až bude letos s filharmoniky zahajovat sezonu, možná bude tím, kdo o Ravelovi ví nejvíc ze všech na pódiu. Na jeho přístupu to ale nic nezmění. „Myslím, že hudebníci musí být jako studenti, neustále se učit něčemu novému,“ věří. „Každé hraní s maestrem Byčkovem je v dobrém slova smyslu jiné. On je velmi spontánní, opravdový umělec. Takže se od něj určitě zase něco přiučím, i od orchestru. A na tohle se těším.“

Čím si je však dnes už naprosto jistý, je, že má vlastní představy, jak by se měla hudba hrát, a ty přináší na zkoušky. „Nejde ale o to, jestli se mi interpretace líbí, nebo ne,“ vysvětluje. „Vždycky chci být lepší než včera, a abych to dokázal, musím být pokrokový, otevřený novým nápadům. Samozřejmě si musíte zachovat svoji identitu, ale je to náročný proces. Musíte najít rovnováhu mezi progresivismem a konzervatismem.“

Rudolfinum k tomu podle něj nabízí ideální prostor. „Nádherný sál se skvělou akustikou, nejsou tam žádné problémy,“ soudí Seong-Jin Cho. A rudolfinské obecenstvo považuje za pozorné. „Vím, že se soustředí na vystoupení. Jsou to velmi zaujatí posluchači. Toho si opravdu cením.“