Symfonie, instrumentální koncerty, sonáty. Dramaturgie nové sezony České filharmonie i Českého spolku pro komorní hudbu připomene v řadě programů dvousté výročí úmrtí Ludwiga van Beethovena. Jeho hudba ani v dnešní době nepůsobí jako muzejní exponát. Stále v ní slyšíme neklid i atakování hranic.
Lucie Maňourová
Beethovenovo výročí přichází v době, kdy se svět znovu učí žít ve velkých nejistotách. Ani jeho hudba nikdy nenabízela jednoduchý optimismus – i ve slavné ódě z Deváté symfonie je radost vykoupena obrovským napětím. A také proto, že její autor nevěřil v harmonii bez konfliktu, nezestárla. Neslyšíme v ní jen klasicistní rovnováhu, slyšíme zápas. Je abstraktní i existenciální. Když psal své symfonie, Evropa se měnila pod vlivem napoleonských válek, nových politických idejí i rozpadu starého řádu. Beethoven tuto proměnu nevnímal jen jako pozorovatel. Svou tvorbou ji spoluvytvářel.
Každá generace dirigentů a interpretů v Beethovenovi hledá něco jiného: architekta formy, revolucionáře, filozofa, dramatika nebo člověka bojujícího s vlastním osudem. Jeho hudba nesnese pohodlí, vyžaduje energii i odvahu riskovat. Nutí interprety pracovat s napětím, rytmem, kontrastem. Možná proto se k němu stále vracejí – každé nové provedení znovu zkouší jejich um a porozumění.
„Skladatel, kterého Rakušané ukradli Němcům“, tak zní oblíbený bonmot. Dvaadvacetiletý Beethoven přesídlil z rodného Bonnu do Vídně v listopadu 1792, aby tu studoval u Josepha Haydna. Brzy se prosadil jako klavírista – hrál jinak než předchozí generace, přinášel nové prvky, které před ním vzhledem k technickým možnostem klávesových nástrojů ani nebylo možné použít: artikulaci určovanou jinou úhozovou technikou, dynamiku, pedalizaci. Kompoziční inovace začal promítat i do komorní a orchestrální tvorby.
Před Beethovenem byla symfonie elegantní architekturou, po Beethovenovi se stala dramatem. Před Beethovenem byl skladatel služebníkem aristokracie, od Beethovena začal být vnímán jako autonomní umělec, někdo, kdo vytváří vlastní svět. V nadsázce mu jeho relativní nezávislost přinesla titul „aristokrat umění“. Na konci osmnáctého století se začal proměňovat systém podpory umělců a Beethovenovi změny velmi vyhovovaly. Nemusel nikdy přijmout trvalé místo dvorního hudebníka, jaké měli všichni skladatelé před ním – Haydn u Esterházyů, Mozart u salcburského arcibiskupa. Místo toho byl podporován několika šlechtici, aniž by byl jejich zaměstnancem, a žil také z koncertních příjmů, nakladatelských honorářů a soukromých objednávek a dedikací. Klíčovou roli v Beethovenově podpoře sehráli kníže Lichnovský, kníže Lobkovic a arcivévoda Rudolf, nejmladší syn císaře Leopolda II. a příští olomoucký arcibiskup. Právě oni skladateli nabídli doživotní rentu s podmínkou, že neodejde z Vídně. Byl tedy placen za „pouhou“ existenci umělce a mohl tvořit zcela svobodně a vystupovat jako nezávislá autorita. To se zásadně propsalo do jeho hudby a ovlivnilo postavení následovníků.
Dnes se o Beethovenovi mluví jako o velikánovi, jeho život však nebyl v jednoduchém smyslu heroický. Současníci jej popisovali jako člověka prudkého, nedůvěřivého, často konfliktního. Dokázal být velkorysý i nesnesitelný, něžný i výbušný. Stejně jako jeho hudba. Přátelům psal dojemné dopisy, zároveň se s mnoha z nich dramaticky rozešel. Beethovenova komplikovaná povaha nejspíš souvisela i s rostoucí izolací způsobenou ztrátou sluchu, která patří k nejdramatičtějším momentům jeho života. První příznaky se objevily už kolem roku 1798 a postupně se proměnily v téměř úplnou hluchotu. Pro skladatele to byla katastrofa nejen profesní, ale i lidská. Beethoven se stahoval ze společnosti, komunikoval pomocí konverzačních sešitů a propadal pocitům osamění.
Přesto právě v období nejhlubší izolace vznikla některá z jeho nejodvážnějších děl. Například pozdní smyčcové kvartety, o nichž tehdejší kritika napsala, že jsou „nesrozumitelné jako čínština“. Anebo Devátá symfonie a její na svou dobu velmi netradiční použití zpěvu v orchestrální formě či velkolepá, „romantická“ Missa solemnis.
Filharmonická sezona 2026/2027, zejména její druhá polovina, přinese řadu koncertů připomínajících Beethovenovo výročí a šíři jeho tvůrčího záběru. Tipli byste si, kolikrát Česká filharmonie interpretovala Beethovena? Po nadcházející sezoně se přiblížíme už ke dvěma tisícům provedení některých z jeho symfonií, instrumentálních koncertů nebo vokálněinstrumentálních děl.
Jedním z vrcholů sezony se jistě stane provedení již zmíněné Deváté symfonie pod taktovkou Semjona Byčkova, se sólisty a s Pražským filharmonickým sborem. Dílo, které inovativně spojilo symfonii s lidským hlasem, se stalo symbolem víry v lidskou solidaritu a přátelství. Nesmrtelnost hlavního nápěvu se potvrdila v roce 1972, kdy si jej vybrala za svoji hymnu Rada Evropy a o třináct let později i Evropská unie.
Výrazným bodem sezony bude také Beethovenův Koncert pro housle a orchestr D dur, skladba lyrická i virtuózní, v podání rezidenční umělkyně sezony Janine Jansen. Na dirigentovi Jakubu Hrůšovi bude v jednom večeru ukázat, jak moderně Beethoven pracoval se zvukem orchestru a jak dokáže komunikovat s díly Josefa Suka, Richarda Strausse i Martina Smolky a jeho ve světové premiéře uváděné skladby Melancholie sedí a kouká jinam.
Do silvestrovských a novoročních koncertů vstoupí Beethoven prostřednictvím předehry Leonore č. 3 pod taktovkou Vasilije Petrenka. Tato hudba je koncentrovaným dramatem Beethovenovy jediné opery Fidelio: fanfáry, prudké kontrasty i triumfální závěr v sobě nesou ideu svobody a lidské odvahy, která se s Beethovenovým jménem pojí už dvě století.
Beethovenova komorní hudba dostane v sezoně ještě větší prostor, a to včetně dvou kompletních provedení. Houslista Jan Fišer a klavírista Martin Kasík zahrají během tří večerů všechny Beethovenovy sonáty pro housle a klavír – díla, na nichž lze sledovat proměnu skladatele od klasicistní elegance až k hudbě plné dramatického napětí a formální odvahy. Cyklus zároveň připomene, jak zásadně Beethoven proměnil roli houslí a klavíru v komorní hudbě: namísto doprovodu vzniká skutečný dialog dvou rovnocenných partnerů. Beethovenova Sonáta č. 3 Es dur zazní také v prosincovém recitálu Janine Jansen. Můžeme se tak těšit na srovnání různých interpretačních přístupů ke stejnému notovému zápisu.
Přijďte si do Rudolfina poslechnout Beethovenovy skladby v podání Jana Fišera a Martina Kasíka.
Souborného provedení se dočkají také Beethovenovy klavírní koncerty v podání Komorního orchestru České filharmonie a Kirilla Gersteina. Ve dvou večerech budeme moci na vlastní uši sledovat Beethovenův vliv na proměnu klavírního koncertu z virtuózní společenské formy v dramatický dialog sólisty a orchestru. Gerstein jazzman navíc slibuje přístup ke známým dílům s jemu vlastní improvizační svobodou i analytickým pohledem. Rozhodně nečekejme žádné stereotypy!
Čistě beethovenský program zvolil pro svůj mimořádný recitál také Jevgenij Kissin, Smyčcový kvartet F dur zařadí do svého programu Juilliard String Quartet a Guarneri Trio Prague uvede Klavírní trio B dur „Arcivévodské“, věnované již zmíněnému podporovateli Rudolfovi.
Beethoven bude přítomen také ve vzdělávacích programech České filharmonie. Lednový díl cyklu Kroky do nového světa s Českou studentskou filharmonií pod vedením Marka Ivanoviće se zaměří na Sedmou symfonii a skladatelův pobyt v Teplicích. Právě Sedmá symfonie bývá často označována za Beethovenovo nejrytmičtější dílo – Richard Wagner ji kdysi nazval „apoteózou tance“. V kontextu vzdělávacího programu však nepůjde jen o analýzu slavné skladby, ale také o pohled na Beethovena jako člověka formovaného dobovou společností, lázeňským prostředím i osobními vztahy.
Hudba Ludwiga van Beethovena přežila dvě století díky tomu, že stále obsahuje napětí mezi tím, čím jsme, a tím, čím bychom mohli být. A právě v tom spočívá síla výročí roku 2027. Nejde jen o připomínku dávno zesnulého génia. Jde o setkání s hudbou, která stále odmítá zestárnout.
Beethovenovy klavírní koncerty v podání Kirilla Gersteina a Komorního orchestru České filharmonie.