Pamětní deska na Mánesově mostě

„Devatenáctého dne měsíce května tohoto roku hlásily vídeňské ranní listy: »V noci o 11. hodině posledně vydechl bývalý ředitel dvorní opery, skladatel Gustav Mahler.« Šel jsem dojat za povinností a udiven viděl jsem, že je neproměněno to nevděčné město, jež bylo Mahlerovi druhým domovem, město, jež vidělo jeho počátky, bylo svědkem největších jeho vítězství, ale i jeho pádu a smrti. Ruch v ulicích jako v jiný všední den, tváře chodců usměvavé i vážné, prospekty vlídné i ponuré, nikde ani stopy toho velikého, co se událo před několika hodinami.“

– ze vzpomínek Josefa Bohumila Foerstera

Pokud chcete mít pamětní desku na Mánesově mostě, možná jste sem neměli chodit. Mahler (ani Antonín Dvořák, na jehož hvězdu natrefíte na druhém břehu) přes něj nikdy nepřešel. Když 18. května 1911 zemřel, stavba byla teprve v zárodku.

Nedožil se ani premiéry své poslední dopsané symfonie. A to i přesto, že se ze strachu z příkladů Ludwiga van Beethovena a Antona Brucknera, kteří po dokončení Devátých zemřeli, nešťastnému číslu dlouho vyhýbal. Jako devátou symfonii původně začal komponovat své orchestrální dílo Píseň o zemi, pak ale označení přeškrtl. A o Deváté při skládání pro jistotu pro změnu mluvil jako o Desáté.

Poslední věta Mahlerovy poslední symfonie zní takto: