Sousoší Souboj titánů

Hlavní bránu do areálu Pražského hradu nechrání jen hradní stráž, ale také dvě sochy obrů z řecké mytologie.

Po stejných antických božstvech pojmenoval německý spisovatel Jean Paul svůj čtyřsvazkový román Titán. Kritizuje v něm tendence k příliš jednoznačnému pohledu na svět, přičemž každá z postav (až na protagonistu Albana) představuje jeden druh omezeného životního názoru. Kniha proto podle autora mohla nést i titul Anti-Titán, neboť v něm každý pyšný „dobyvatel nebes nachází své peklo“.

Gustav Mahler podle svého oblíbeného literárního díla nazval První symfonii. I když titul po pouhých dvou provedeních pod tímto názvem opět odstranil, přezdívka kompozici provází dodnes.

Pražské publikum se premiéry skladby dočkalo 3. března 1898 v Novém německém divadle.

„Čtvrtý filharmonický koncert se díky spoluúčinkování ředitele vídeňské opery pana Gustava Mahlera jako dirigenta proměnil v událost pražského hudebního světa. […] Symfonie č. 1 je dílo vytvořené silným tvůrčím duchem. Ti, kdož očekávali, že budou účastni čehosi nespoutaně novátorského, řešení symbolistických problémů či světoborných aspirací, se mohli v nitru cítit poněkud zklamáni. Nic z toho Gustav Mahler nepředvedl, dokonce se ani bezpodmínečně nepodřídil Wagnerovu duchu. Mahler kráčí svou vlastní, samostatnou cestou, zdá se, že nehledá jediné mety v oblasti filozofie ani v tónomalbě, jeho hudba sleduje pokyny vlastního nitra. Důsledně uplatňuje zvláštní zálibu v instrumentálních a rytmických kontrastech, aniž by se utápěl v podružnostech a planém hračičkářství.“

Souhlasíte? A slyšíte v hudbě stopy (Anti-)Titána?