Nové německé divadlo – dnes Státní opera

„Představte si, že vesmír začne zvučet a znít.“

Hotovo? A jak to podle vás vypadá?

Podle Mahlera jako jeho Osmá symfonie. Touto větou ji totiž nadepsal.

Když už jsme u vesmíru: Podle Semjona Byčkova skladba pracuje s principem neschopnosti lidské mysli „představit si cestování v čase a prostoru. Zejména v posledních deseti nebo patnácti minutách máte pocit, jako byste se úplně vznášeli nad svým tělem někde, kde není žádný začátek ani konec“.

V dnešní Státní opeře se Mahler mezi lety 1888 a 1904 nadirigoval děl vlastních i cizích dost, Osmou zde ale uvést nestihl. Když ji v Novém německém divadle v březnu 1912, rok po Mahlerově smrti, vedl Alexander Zemlinsky, stál před úkolem ukočírovat dva smíšené a jeden dětský sbor, tři sopranistky, dvě mezzosopranistky, tenor, baryton, bas a orchestr doplněný o gong, trubicové zvony, zvonkohru, celestu, varhany, harmonium a mandolíny.

Náročné. Skoro jako stát u pražské magistrály a čekat na pointu.

K pohledu na proudy aut je dílo přezdívané Symfonie tisíců jako dělané. Doporučujeme zejména část Infirma nostri corporis virtute firmans perpeti (Naše tělo ubohé stále silou svou posiluj). Nebo, ještě lépe, již zmiňovaný závěr díla s textem z Goethova Fausta: Alles Vergängliche ist nur ein Gleichnis. Vše pomíjivé je jen podobenstvím.