Český spolek pro komorní hudbu • Lukáš Vondráček


V rámci exkluzivní recitálové řady letos vystoupí i Lukáš Vondráček, ve světě velmi uznávaný interpret, kterého můžete spíš slyšet na koncertech v rámci sezon prestižních orchestrů. V naší recitálové řadě zazní v podání vítěze prestižní soutěže královny Alžběty v Bruselu dvě sonáty Franze Schuberta a Roberta Schumanna doplněné Partitou J. S. Bacha.

  • Koncert z řady R
  • |
  • Délka programu 1 hod 20 min
  • |
  • Český spolek pro komorní hudbu

Program

Franz Schubert
Klavírní sonáta A dur, D 959 (38')

Johann Sebastian Bach
Partita č. 2 c moll, BWV 826 (18')

Robert Schumann
Klavírní sonáta č. 2 g moll, op. 22 (20')

Účinkující

Lukáš Vondráček klavír

Fotografie ilustrujicí událost  Český spolek pro komorní hudbu Lukáš Vondráček

Rudolfinum — Dvořákova síň


Cena od 200 do 850 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Účinkující

Lukáš Vondráček  klavír
Lukáš Vondráček

Po nedávných debutech se symfonickými orchestry v Chicagu, Pittsburghu a Londýně zahájil Lukáš Vondráček vrcholnou sezonu 2021/2022. Do ní patří debut s Los Angeles Philharmonic Orchestra v koncertní síni Hollywood Bowl a také návrat k renomovaným Baltimore Symphony Orchestra nebo Chicago Symphony Orchestra, v obou případech s dirigentkou Marin Alsop. V minulém týdnu vystoupil Lukáš Vondráček s Orchestre National de Lille pod vedením Lionela Bringuiera a čekají ho koncerty s Varšavskou filharmonií a symfonickými orchestry v Turku a Malmö. Recitálové projekty jej zavedly na letošní Klavírní festival Rudolfa Firkušného a na festival Kissinger Sommer. Je rezidenčním umělcem Janáčkovy filharmonie Ostrava a postupně nahrává celý soubor Rachmaninových klavírních koncertů se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK.

V posledních deseti letech Lukáš Vondráček spolupracoval s předními symfonickými orchestry, například ve Filadelfii, Sydney, Tokiu, Frankfurtu, Antverpách nebo Oslu, a s dirigenty, jako jsou Paavo Järvi, Gianandrea Noseda, Yannick Nézet-Séguin, Marin Alsop, Christoph Eschenbach, Pietari Inkinen, Vasilij Petrenko, Jakub Hrůša a další. Recitály absolvoval v hamburské Elbphilharmonii, v bruselském sále Flagey, lipském Gewandhausu, vídeňském Konzerthausu nebo v amsterdamském Concertgebouw.

Lukáš Vondráček vystupoval poprvé na veřejnosti jako čtyřletý. V jedenácti letech se stal studentem Ostravské univerzity, a to díky rektorské výjimce. Studoval také na vídeňské konzervatoři, na akademii v Katovicích a absolvoval New England Conservatory v Bostonu. V patnácti letech debutoval s Českou filharmonií pod vedením Vladimira Ashkenazyho, který o něm prohlásil, že „takový klavírista se rodí jednou za třicet let“. V šestnácti letech Vondráček vyrazil na velké americké turné, během něhož vystoupil v newyorské Carnegie Hall. Vyhrál řadu mezinárodních soutěží, jeho výjimečnou pozici potvrdilo vítězství v jedné z nejprestižnějších – v Soutěži královny Alžběty v Bruselu v roce 2016. To se mu podařilo jako prvnímu Čechovi v historii. Lukáš Vondráček dnes patří k nejuznávanějším klavíristům u nás i v zahraničí.

Skladby

Franz Schubert
Klavírní sonáta A dur, D 959

První klavírní sonátu začal Franz Schubert komponovat krátce po svých 18. narozeninách. Později pracoval na více než dvou desítkách dalších. Dokončil jich však jen čtrnáct a pouze tři byly publikovány ještě za jeho života. Nízká, v mnoha případech dokonce nulová obeznámenost veřejnosti s jeho díly a malý zájem nakladatelů provázely Schuberta po celou jeho kariéru. Jeho drobnější skladby si mohl vychutnat v podstatě jen omezený okruh umělců, přátel a známých, kteří se scházeli během tzv. schubertiád. Ani mnoho let po Schubertově smrti nepatřily jeho sonáty běžně do repertoáru koncertních klavíristů.

Klavírní sonáta A dur, D 959, je jednou ze tří rozsáhlých sonát zkomponovaných během roku 1828. Schubert je dokončil v posledních týdnech svého života, kdy jej už zcela opouštělo zdraví. Všechny tři sonáty publikoval deset let po smrti skladatele Anton Diabelli – s věnováním Robertu Schumannovi, jenž se zasazoval o šíření Schubertovy hudby. Sonáta A dur se se svou formální rozvolněností a lyrismem místy pohybuje na hraně improvizace a působí spíše dojmem klavírní fantazie. Impozantní akordický úvod první věty (Allegro) má v sobě naléhavost, jež ostře kontrastuje s jemnou zpěvností druhého tématu. Pomalá druhá věta (Andante) ve fis moll má formu ABA. Klidné snění, jako když se pohupuje loďka na vodní hladině, protrhne dramatická střední část v cis moll. Těsně před návratem hlavního tématu této věty zaslechneme cosi jako vzdálenou připomínku Impromptu Ges dur, D 899, z předešlého roku. Hravé Scherzo se vyznačuje náhlými změnami tóniny a inspirací rakouským lidovým tancem ländler. Závěrečné Rondo, kde se v přednesu melodie střídají obě ruce klavíristy, vyniká neobyčejným půvabem. Schubert zde využil tematický materiál z pomalé věty své Klavírní sonáty a moll, D 537, z roku 1817.

Johann Sebastian Bach
Partita č. 2 c moll, BWV 826

Partita č. 2 c moll, BWV 826, Johanna Sebastiana Bacha pochází z roku 1726. Tou dobou pobýval skladatel už tři roky v Lipsku, kde zastával místo kantora ve svatotomášské škole. Pracovní povinnosti vyžadovaly, aby komponoval především hudbu, která zněla během pravidelných bohoslužeb a o různých církevních svátcích. Skládal samozřejmě i světskou hudbu, včetně řady skladeb pro klávesové nástroje. Mnohé z nich potom využíval také v rámci své pedagogické činnosti. Partita č. 2 c moll je jednou z celkem šesti partit pro cembalo, které Bach v roce 1731 vydal vlastním nákladem jako svůj opus 1. Byl to první z plánovaných čtyř dílů jeho Klavírních cvičení. Druhý díl obsahoval Italský koncert a Francouzskou předehru, třetí skladby pro varhany a čtvrtý Goldbergovy variace. (S výjimkou třetího dílu šlo o skladby pro jedno- a dvoumanuálové cembalo.) Úvodním dílem Bach do jisté míry navázal na podobný projekt svého předchůdce na postu kantora u sv. Tomáše Johanna Kuhnaua, který jako „klavírní cvičení“ vydal o několik desítek let dříve dva sešity svých partit. Bachova čtyřdílná sbírka však překonala svým rozsahem a komplexností vše, co bylo do té doby pro klávesové nástroje napsáno. K publikování nicméně skladatel přistupoval opatrně. Ještě před souborným vydáním partit prověřil zájem o své skladby (a současně jako vydavatel snížil finanční náklady a riziko) tím, že je v letech 1726–1730 vydal nejprve jednotlivě.

Zmiňovaná šestice partit (BWV 825–830) patří k vrcholům Bachovy tvorby. Obvyklé schéma taneční suity doplňuje v každém jednotlivém případě jiná úvodní věta a také – použijeme-li Bachova slova – různé „galanterie“. Partita č. 2 c moll je zakončena právě takovým krátkým charakteristickým kusem. Její úvodní větu tvoří Sinfonia s dramatickou první částí (Grave adagio), lyrickou střední částí (Andante) a fugovým závěrem. Následuje Allemande ve 4/4 taktu s výrazně polyfonní texturou. Po tomto tanci následuje v Bachově partitě podobně jako kdysi v tanečním sále třídobý tanec courante. Hlavní motiv této svižné věty evokuje rychlý pohyb, což ostatně souvisí i se samotným názvem tance, jenž pochází z latinského currere – běžet. Sarabande, tanec původem ze Španělska, oblíbený na francouzském dvoře, zde dostává značně melancholický ráz. Po energickém, rozpustilém Rondeau celou partitu uzavírá patrně nejznámější část celé partity: důmyslně vystavěné Capriccio, kladoucí na interpreta značné technické nároky.

Robert Schumann
Klavírní sonáta č. 2 g moll, op. 22

Klavírní sonáta č. 2 g moll, op. 22, Roberta Schumanna pochází z jeho prvního tvůrčího období, kdy se věnoval převážně tvorbě pro klavír. Je jednou z celkem tří sonát pro tento nástroj (nepočítáme-li ještě tři sonáty pro mládež z roku 1853). Schumann zpočátku uvažoval o dráze klavírního virtuosa, v čemž mu však zabránilo pohmoždění ruky, které se ukázalo jako chronické. Mezi zásadní klavírní díla z tohoto období patří například cyklus Karneval, Symfonické etudy, Kreisleriana či Fantazie C dur. Myšlenkový a citový svět mladého Schumanna tehdy silně ovlivňovaly dvě výrazné osobnosti německého romantismu: spisovatelé Jean Paul a E. T. A. Hoffmann. Schumann si vytvořil vlastní smyšlený svět, jejž zalidnil fiktivními postavami ze „Spolku davidovců“ (Davidsbundler). V něm měly zásadní místo dvě postavy reprezentující dualitu dionýského a apollinského principu – energií hýřící Florestan a přemýšlivý, často zasněný Eusebius. Stejnou polaritu vnímal Schumann zároveň sám u sebe. Pod těmito dvěma pseudonymy, o kterých věděli jen blízcí přátelé, publikoval také některé své články v časopise Neue Zeitschrift für Musik, jejž od roku 1834 vedl jako šéfredaktor.

Schumannova druhá klavírní sonáta vznikala převážně v letech 1833–1835. Pomalá věta se ale začala rodit v podstatě už v roce 1830, kdy v Heidelbergu složil drobnou skladbu pro klavír Papillote. Stejné téma pak rozpracoval v pomalé větě zmíněné sonáty do tří variací zakončených codou. (Melodii v trochu jiné podobě poprvé použil už v písni Im Herbste z roku 1828, která však vyšla tiskem až po jeho smrti.) Po dokončení závěrečného Ronda v říjnu 1835 revidoval všechny předešlé věty, zejména však první, kterou upravoval až do roku 1838 celkem několikrát. K poslední, ale přitom významné úpravě sonáty došlo těsně před jejím vytištěním u nakladatelství Breitkopf & Härtel, kdy mu Clara Wieck (klavíristka a Schumannova budoucí manželka) v dopise napsala, že poslední věta je pro většinu veřejnosti příliš složitá. Skladatel se s jejím názorem ztotožnil a zkomponoval k sonátě nové, jednodušší finále. Znovu přepracoval také první větu, kde se do značné míry vrátil k původní verzi z roku 1833. Geneze celého díla tedy rozhodně nebyla jednoduchá, přesto ale vykazuje díky promyšlené motivické práci napříč větami silnou vnitřní soudržnost.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?