Český spolek pro komorní hudbu • Sdružení hlubokých žesťů ČF

Bizarně moderní, osobitě karikující a humorné, nebo vzdáleně archaizující. Právě takové stylové proměny mohou posluchačům evokovat žesťové nástroje, zejména pokud jsou společně seskupeny do stejnorodého ansámblu. Dnes již tradičním uskupením je například žesťové kvinteto, své místo na výsluní však úspěšně hledají i další typy souborů dechových hudebních nástrojů, tzv. žesťů. Právě žesťová sdružení fungují na bázi upravování známých skladeb pro svá obsazení. V dějinách hudby jde o běžnou záležitost, praxe přebírání oblíbených melodií z vokální do instrumentální oblasti je obvyklá například v lidové hudbě, v umělé tvorbě ji můžeme doložit od dob hudební renesance. Nová etapa v tradici úprav probíhá od 20. století, kdy začaly vznikat různé soubory netradičního obsazení stavící na populárním repertoáru klasické hudby. Pro svou zvukovou vyváženost, jež má oporu v ideálu vokální sazby (soprán, alt, tenor, bas), jsou mezi hudebníky oblíbená především kvarteta nebo kvinteta, ale i další početně rozmanité ansámbly.

Koncert Sdružení hlubokých žesťů České filharmonie s hosty klavíristou Janem Kučerou a sopranistkou Barborou Řeřichovou zrcadlí repertoárovou šíři podobných dechových ansámblů dneška. Hraje původní tvorbu pro tento typ souborů z období renesance a baroka, úpravy proslulých skladeb klasické hudby, jazzové kompozice a vzniká pro něj i zcela nový repertoár. Nabízí hudbu jak pro rozptýlení a potěšení, tak i posluchačsky náročnější tvorbu.

Neotřelý zvuk souboru složeného z trombonů a tuby uslyšíme v renesančním motetu Adoramus te Christe (Klaníme se ti, Kriste, a žehnáme ti) Claudia Monteverdiho (1567–1643) v aranžmá trombonisty Břetislava Kotrby. Slavnostní moteto je jedním z Monteverdiho příspěvků do první knihy motet pro jeden až osm hlasů (Libro primo de motetti in lode dʼiddio nostro signore...), kterou vydal roku 1620 v Benátkách literát a básník Giulio Cesare Bianchi. Tento starobylý liturgický text se zpívává na Velký pátek nebo na svátek Povýšení svatého kříže.

Druhým číslem programu bude Sonáta F dur anglického skladatele a varhaníka Williama Boyce (1711–1779). V kontextu anglické hudby navázal Boyce na tvorbu barokních autorů Henryho Purcella a Johna Blowa. Dílo londýnského rodáka Boyce míří stylově ke klasicismu, je autorem symfonií, chorálů nebo hymnů a tvořil i hudbu k divadelním představením. Uvedení Sonáty přispívá k dalšímu poznání Boyceova odkazu, neboť jeho tvorba byla na dlouhou dobu zapomenuta. Její znovuobjevování a oživení započalo až po vydání jeho symfonií tiskem v roce 1928.

S další skladbou zůstaneme ještě v Anglii, přesuneme se ale na přelom 19. a 20. století a nahlédneme do tvorby Edwarda Elgara (1857–1934). V originálním pojetí od uměleckého vedoucího souboru hlubokých žesťů Roberta Kozánka zazní píseň Where Corals Lie. Úprava vznikla jako součást edukativního programu „V hlubinách s hlubokými žesti“. Jde o čtvrtou píseň Elgarova písňového cyklu Sea Pictures, op. 37, ve které skladatel zhudebnil báseň Richarda Garnetta. Cyklus pro kontraalt nebo mezzosoprán a klavír komponoval Elgar v roce 1894.

Vilém Zelenka (1987) je skladatelem a výrazným kytaristou své generace, známe ho jako interpreta Kytarového dua, ve kterém hraje se svým otcem Milanem, legendou české klasické kytary. Zelenka se soustředí zejména na tvorbu pro svůj nástroj, v seznamu jeho děl ale najdeme i klavírní trio, smyčcový kvartet nebo dechový kvintet. Skladby píše většinou přímo pro interprety a to je i případ dnes uváděné kompozice. Premiéru bude mít jeho Mosaïque du Phénix, skladba napsaná pro protagonisty dnešního koncertu.

Pod dalšího úpravou, která poprvé zazněla na galakoncertu ve Státní opeře, je také podepsán vedoucí souboru Robert Kozánek. Meine Lippen, sie küssen so heiß (Mé rty líbají tak vroucně) je jednou z nesmrtelných melodií krále vídeňské operety Franze Lehára (1870–1948). Lehár píseň napsal pro titulní hrdinku své operní hudební komedie o pěti scénách Giuditta. Sopránová árie zaznívá ve čtvrté scéně tohoto Lehárova posledního díla pro hudební divadlo, stojícího na pomezí opery a operety. Premiéra se konala v roce 1934 ve vídeňské Státní opeře.

Dalším bodem programu je kompozice s lákavým názvem Polední minutkové menu. Jejím autorem je Bohuslav Lédl (1968) všestranný skladatel, klavírista a pedagog. Dnes ředitel ZUŠ v Turnově, vedoucí pěveckého sboru Antonína Dvořáka a jazzového souboru Lédl Jazz Quintet se skladatelsky věnuje jazzové i klasické koncertní a duchovní hudbě.

I další číslo koncertu nabídne ukázku z tematicky neobvyklé skladby, Pivního oratoria pro sóla, vypravěče, mužský sbor a orchestr autora Jana Kučery (1977), všestranného hudebníka, který také na dnešním koncertě vystupuje jako klavírista a dirigent. Uslyšíme zhudebnění staročeského Receptu na pivní polévku od Magdaleny Dobromily Rettigové pro sólový soprán a soubor hlubokých žesťů v autorově úpravě. V dramaturgii koncertu se dočkáme také premiéry jeho nového opusu, který napsal přímo pro účinkující dnešního koncertu a tomu odpovídá i název skladby – Intrada dal profondo (Intráda z hlubin).

Poté již zavítáme plně do světa jazzu. Skladba Canopus skladatele, bubeníka, aranžéra i kapelníka Josefa Vejvody (1945) je původně kompozicí pro big band, jejíž název odkazuje na nejjasnější hvězdu v souhvězdí Lodní kýl. Dnes již prověřený kus moderního jazzu figuroval na playlistu Big Bandu Gustava Broma a na CD vyšel v roce 1995 v podání Big Bandu Radio Praha. Dnešní koncert nám nabídne jedinečnou příležitost poslechnout si, jak bude rychlý, rytmicky akcentovaný Canopus s melodicky výrazným úvodním tématem znít v neobvyklé verzi pro Sdružení hlubokých žesťů.

Další jazzové zastavení nám zprostředkují melodie z repertoáru Orchestru Karla Vlacha s názvem Tenkrát o Vánocích. Poté zazní v aranžmá Jana Kučery také slavná píseň Svítá Jaroslava Ježka ze hry Kat a blázen. Hra byla poprvé uvedena v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha v roce 1934.

Autorem poslední skladby koncertu v aranžmá Roberta Kozánka je další hudební osobnost spjatá úzce s žesťovými nástroji a českou trombonovou interpretační základnou. Dílo s názvem Nejlépe nemalovat zkomponoval Mojmír Bártek (1942), brněnský hudebník označovaný za fantoma jazzového trombonu a jeden z hlavních členů původní formace Orchestru Gustava Broma. Na svém skladatelském kontě má i orchestrální opusy, věnuje se však především jazzu a pravidelně přispívá do repertoáru Sdružení hlubokých žesťů České fiharmonie.