Český spolek pro komorní hudbu • Trio Martinů

Ludwig van Beethoven komponoval klavírní tria v průběhu celé své tvůrčí dráhy. Toto propojení houslí, violy a klavíru – stejně jako smyčcové kvarteto – lákalo mnohé umělce k důvěrným skladatelským výpovědím a stávalo se měřítkem jejich kompozičních schopností. Přitom zde tvůrci mohli uplatnit všechny přednosti takového uskupení, zejména ušlechtilost výsledného zvuku, virtuozitu a brilanci klavírního partu a velmi široké množství výrazových nuancí. Zároveň se komorní zvuk osvědčoval v prostředí šlechtických salonů v rámci soukromých hudebních produkcí. V období klasicismu se současně postupně proměňovala někdejší barokní triová sonáta do nové, moderní podoby. Zůstaly oba melodické nástroje a continuo bylo nahrazeno kladívkovým klavírem, který umožňoval podstatně širší škálu výrazu i dynamického odstínění. Skladby pro klasické klavírní trio psali Haydn, Mozart i další jejich současníci a samozřejmě je nemohl opomíjet ani Beethoven. Už pod opusem č. 1 z let 1793–1794 nacházíme úvodní trojici autorových klavírních trií. Kompozice tohoto druhu pak psal (osm klavírních trií, jedno jednověté trio a několik variačních triových cyklů) až do roku 1811, kdy vytvořil slavné „Arcivévodské“ trio.

Nicméně toto časové určení problematizují nejasné okolnosti kolem vzniku bizarního Klavírního tria G dur, uváděného také pod názvem „Kakadu variace“. Variace byly vydány tiskem až v roce 1824 pod opusem 121a jako poslední z jeho trií, ale v literatuře jsou navzdory tomuto pozdnímu datu vydání často citovány jako rané Beethovenovo dílo, zkomponované někdy kolem roku 1803 a poté další dvě desetiletí nepublikované. Ačkoli první úplný autograf pochází z roku 1816, v korespondenci od bratra Karla jsou tyto Variace zmiňovány právě roku 1803 a sám skladatel je později zařadil „mezi mými ranými díly“. Ovšem ani tato fakta nemusí být zcela relevantní: přední beethovenovský znalec Lewis Lockwood tvrdí, že Variace Kakadu mají složitější genezi. Přichází s názorem, že autograf z roku 1816 odráží podstatné přepracování dřívější podoby a že Beethoven provedl další revizi až před vydáním díla v roce 1824. Lockwood dovozuje, že podstatná část skladby je typická pro Beethovenův raný styl, závěrečná variace ale vykazuje vyzrálost a hloubku, která je charakteristická pro autorovo pozdní období. Dílo je tedy podle něho aktem nostalgie, ve kterém starý skladatel, pohlcený aktuálně svými hudebními projekty největší obtížnosti a hloubky, jako jsou Missa solemnis, Devátá symfonie či Diabelliho variace, se ohlíží zpět nad jednoduchým dílem z mládí. Uzavřeme tedy složitou genezi konstatováním, že 10 variací G dur pro klavírní trio na téma popěvku „Ich bin der Schneider Kakadu“ od autora Wenzela Müllera, připomíná, že Beethoven si i v závěru života uchoval nejen pružnou techniku, ale i humor.

„Nevím, jak se to stalo, že jsem Trio složil; náhle jakoby cizí rukou, napsal jsem cosi zcela nového.“ Takto Bohuslav Martinů popsal vznik svého prvního klavírního tria z roku 1930, které napsal v Paříži. „Zcela novou“ hudební řečí překvapil sám sebe. V tomto díle se totiž experimentálně pohyboval v kompozičním světě, k němuž postupně dospěl teprve za několik let. Od obvyklého třívětého uspořádání, jež je pro druh klavírního tria typické, se toto trio s podtitulem „Pět krátkých kusů“ ostatně liší už na první pohled. V pořadí další skladba pro housle, violoncello a klavír vznikla roku 1939 také v Paříži. Má rovněž pět vět a Martinů už ji ani neoznačil jako klavírní trio, dal jí pouze jednoslovný název Bergerettes. Teprve v roce 1950 napsal další komorní skladbu pro housle, violoncello a klavír. To už žil deset let v USA, kam z Francie emigroval kvůli nacistické okupaci a návrat do rodné vlasti mu znemožnil poválečný politický vývoj v Československu. Tentokrát dílo opět pojmenoval standardním druhovým označením a dokonce ho „staromódně“ označil i tóninou jako Klavírní trio č. 2 d moll. Že by přestal experimentovat a komponovat moderně? Nikoliv. Osobitost a nespoutaný výraz Martinů dokázal dílu vtisknout i v rámci zcela tradičních forem, od kterých se mnozí skladatelé té doby odpoutávali. Trio napsal Martinů v únoru 1950 v New Yorku na objednávku Massachusettského technologického institutu (MIT) v Cambridgi při příležitosti otevření Haydenovy knihovny, pojmenované po Charlesi Haydenovi, významném americkém bankéři a filantropovi. Dodnes v prestižní Haydenově knihovně ve velké úctě uchovávají skicu k tomuto triu a hrdě se hlásí k tomu, že světová premiéra díla u nich zazněla 19. května 1950 v podání dvou profesorů MIT (Klaus Liepmann, housle, Gregory Tucker, klavír) a dalšího profesora z Bennington College (George Finckel, violoncello). Po premiéře se pak na Haydenově nádvoří podával čaj. Jestliže Haydenova knihovna je vynikajícím příkladem stylu Art Moderne po druhé světové válce, tak hudební dílo, jímž byla slavnostně otevřena, je právě tak vrcholně moderní. Organicky v sobě spojuje americkou energii s českou hudební tradicí, z níž skladatel vzešel a stále víc se k ní vědomě vracel. Vydání tohoto tria tiskem se Bohuslav Martinů už nedočkal, vyšlo roku 1961 v pařížském nakladatelství Max Eschig.

Smetanovo jediné klavírní trio řadíme dnes k tomu nejlepšímu, co nejvýznamnější evropští skladatelé té doby pro komorní obsazení napsali. Škoda, že tato moderní kompozice zůstala tak dlouho „ukryta“ v rukopisné podobě. Přímým podnětem ke vzniku Tria g moll bylo úmrtí skladatelovy prvorozené dcery, jeho drahé Friederiky, Bedřišky nebo Fricínky, jak ji ve svých německy nebo česky psaných záznamech nazýval a opakovaně ji v souvislosti s triem vždy zmiňoval: „upomínka na první dítě Bedřišku, která neobyčejným talentem pro hudbu nás unášela, záhy neuprositelnou smrtí, jsouc 4 1⁄2 leta stará, nám urvaná byla.“ Zemřela 6. září 1855 na spálu. Kompozici Smetana dokončil 22. listopadu 1855 a už 3. prosince téhož roku zaznělo trio v sále pražského Konviktu poprvé veřejně. Spolu se Smetanou u klavíru účinkovali jeho vrstevníci, houslista Otto Friedrich Königslöw a violoncellista Johann August Julius Goltermann. Skladatel v triu uplatnil veškeré své dosavadní umění. Ocenil to i Franz Liszt během svého pražského pobytu v září 1856. Tehdy trio zahráli stejní interpreti u Smetany doma, na což skladatel později vzpomínal v dopisu: „Rok na to jsme ho hráli u mne před Lisztem, který mne obejmul, a mojí paní k dílu tomu gratuloval.“ Rok a půl po premiéře, v květnu 1857, se Smetana k triu znovu vrátil a některá místa revidoval. To už působil ve švédském Göteborgu a tehdy si do deníku zapsal: „Dnes jsem přepracoval celou první větu svého tria a jsem spokojen s tím, jak to teď je.“ Revidované znění, které v zásadě reprezentuje dnes známou podobu díla, bylo provedeno 11. února 1858 v Göteborgu – opět se skladatelem u klavíru, partu houslí a violoncella se ujali Josef Čapek a August Meissner. Přes veškerou Smetanovu snahu se dlouho nenašel nikdo, kdo by chtěl dílo vydat tiskem. Podařilo se to až celé čtvrtstoletí od jeho vzniku. Zásluhou obětavého propagátora Smetanovy hudby Jana Ludevíta Procházky trio v roce 1880 vydal, s opusovým číslem 15, hamburský nakladatel Hugo Pohle.