Český spolek pro komorní hudbu • Trio Martinů

Trio Martinů vzniklo na Pražské konzervatoři v roce 1990. V současném složení (Petr Jiříkovský – klavír, Pavel Šafařík – housle a Jaroslav Matějka – violoncello) hraje od roku 1993. Na uměleckém růstu souboru se podílela řada významných osobností, především Antonín Kohout (Smetanovo kvarteto), Arnošt Střížek (Pražské trio) a při studiu na vídeňské Hochschule für Musik Michael Schnitzler (Haydnovo klavírní trio). Další cenné zkušenosti nasbíralo Trio Martinů na mistrovských kurzech, například u Sándora Deviche (Bartókovo kvarteto) nebo u legendárního Menahema Presslera (Beaux Art Trio).

Hned v počátcích svého působení získalo Trio Martinů ocenění na několika mezinárodních soutěžích a dále pak v roce 1995 Cenu Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii. Následovala pozvání na většinu významných českých festivalů (např. Pražské jaro, Prague Proms, Janáčkův máj) a také do zahraničí (mnoho evropských zemí, Japonsko, Jižní Korea, USA, Kanada). V posledních letech je soubor pravidelným hostem především v Anglii a Holandsku.

Diskografie Tria Martinů obsahuje jak studiové, tak i „živé“ nahrávky z koncertů pro české, belgické a německé nahrávací společnosti. K nejvýznamnějším patří nahrávka Beethovenova Trojkoncertu se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK pod taktovkou Muhaie Tanga a dále pak kompletní klavírní tria Bohuslava Martinů.

Všichni členové tria jsou vynikajícími sólisty a pravidelně nahrávají pro Český rozhlas. Pavel Šafařík a Jaroslav Matějka působí jako zástupci koncertních mistrů v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK a Petr Jiříkovský kromě sólového koncertování vyučuje klavír na Pražské konzervatoři.

Ludwig van Beethoven komponoval klavírní tria v průběhu celé své tvůrčí dráhy. Toto propojení houslí, violy a klavíru – stejně jako smyčcové kvarteto – lákalo mnohé umělce k důvěrným skladatelským výpovědím a stávalo se měřítkem jejich kompozičních schopností. Přitom zde tvůrci mohli uplatnit všechny přednosti takového uskupení, zejména ušlechtilost výsledného zvuku, virtuozitu a brilanci klavírního partu a velmi široké množství výrazových nuancí. Zároveň se komorní zvuk osvědčoval v prostředí šlechtických salonů v rámci soukromých hudebních produkcí. V období klasicismu se současně postupně proměňovala někdejší barokní triová sonáta do nové, moderní podoby. Zůstaly oba melodické nástroje a continuo bylo nahrazeno kladívkovým klavírem, který umožňoval podstatně širší škálu výrazu i dynamického odstínění. Skladby pro klasické klavírní trio psali Haydn, Mozart i další jejich současníci a samozřejmě je nemohl opomíjet ani Beethoven. Už pod opusem č. 1 z let 1793–1794 nacházíme úvodní trojici autorových klavírních trií. Kompozice tohoto druhu pak psal (osm klavírních trií, jedno jednověté trio a několik variačních triových cyklů) až do roku 1811, kdy vytvořil slavné „Arcivévodské“ trio.

Nicméně toto časové určení problematizují nejasné okolnosti kolem vzniku bizarního Klavírního tria G dur, uváděného také pod názvem „Kakadu variace“. Variace byly vydány tiskem až v roce 1824 pod opusem 121a jako poslední z jeho trií, ale v literatuře jsou navzdory tomuto pozdnímu datu vydání často citovány jako rané Beethovenovo dílo, zkomponované někdy kolem roku 1803 a poté další dvě desetiletí nepublikované. Ačkoli první úplný autograf pochází z roku 1816, v korespondenci od bratra Karla jsou tyto Variace zmiňovány právě roku 1803 a sám skladatel je později zařadil „mezi mými ranými díly“. Ovšem ani tato fakta nemusí být zcela relevantní: přední beethovenovský znalec Lewis Lockwood tvrdí, že Variace Kakadu mají složitější genezi. Přichází s názorem, že autograf z roku 1816 odráží podstatné přepracování dřívější podoby a že Beethoven provedl další revizi až před vydáním díla v roce 1824. Lockwood dovozuje, že podstatná část skladby je typická pro Beethovenův raný styl, závěrečná variace ale vykazuje vyzrálost a hloubku, která je charakteristická pro autorovo pozdní období. Dílo je tedy podle něho aktem nostalgie, ve kterém starý skladatel, pohlcený aktuálně svými hudebními projekty největší obtížnosti a hloubky, jako jsou Missa solemnis, Devátá symfonie či Diabelliho variace, se ohlíží zpět nad jednoduchým dílem z mládí. Uzavřeme tedy složitou genezi konstatováním, že 10 variací G dur pro klavírní trio na téma popěvku „Ich bin der Schneider Kakadu“ od autora Wenzela Müllera, připomíná, že Beethoven si i v závěru života uchoval nejen pružnou techniku, ale i humor.

Tvůrčí odkaz Bohuslava Martinů se vyznačuje nejen výjimečnou žánrovou rozmanitostí a početností, ale neméně i ojedinělou hodnotovou kvalitou. Jestliže ve velkých instrumentálních formách dominují jeho symfonie a nástrojové koncerty, pak v komorní hudbě mají klíčové postavení smyčcové kvartety v počtu sedmi titulů. K nim se připojují útvary pro větší komorní obsazení od kvintetů až po nonet a dále trojice houslových a violoncellových sonát a pětice klavírních trií, samozřejmě spolu s jinými kombinacemi smyčcových a dechových nástrojů. Je zajímavé, že pouze tři své komorní skladby označil Bohuslav Martinů tóninou, a přitom ve dvou případech se jedná o tria.

Klavírní trio d moll č. 2, H 327, vzniklo v únoru roku 1950 za skladatelova pobytu v New Yorku, kdy zároveň pravidelně cestoval na univerzitu v Princetonu vyučovat kompozici. Prestižní Massachusetts Institute of Technology ve městě Cambridge v blízkosti Bostonu se na něho obrátil s žádostí o skladbu k příležitosti slavnostního otevření Haydnovy knihovny – nového knižního centra pro humanitní a přírodní vědy. Martinů se v té době důkladně zabýval Haydnovým tvůrčím odkazem, a proto mu přišlo vhod vytvořit nové dílo v haydnovském duchu. Skladba ho natolik zaujala, že ji stačil napsat v průběhu pouhých dvanácti dnů a už v květnu byla veřejně provedena. Podle vlastních slov chtěl Martinů svou neoklasicistní hudební řečí „něco vyjádřit, nekalkulovat“. Při kompozici měl rozhodně na mysli krystalicky průzračný projev jedinečného vídeňského skladatele, když vytvořil dynamickou a vitální úvodní větu i bezprostřední a radostně spontánní tóny závěrečné části. Mezi obě krajní věty vložil Martinů meditativní hudbu plnou jemného půvabu a zvukové barevnosti. V třívětém Klavírním triu koncipovaném v klasicky vyvážené formě postřehneme také jemné inspirace moravskou lidovou tvorbou. Vyzařuje z něj autorův obdiv i intenzivní vztah ke stále životnému klasickému hudebnímu odkazu. Je to dílo střídmé a bezprostřední, poznamenané zkušenostmi a moudrostí šedesátníka. Zároveň zde Bohuslav Martinů vytvořil protiklad ke svým komorním kompozicím ze třicátých let v Paříži, v nichž naopak uplatňoval experiment, hledání a tvůrčí výboje.

V tvorbě Bedřicha Smetany nemá komorní hudba prioritní postavení. V popředí jeho celoživotního zájmu stála opera. Smetana v rozmezí devětadvaceti let napsal pouze čtyři komorní díla: čtyři opusy zahrnují klavírní trio, dva smyčcové kvartety a dvě dua Z domoviny. Přesto to stačí k tomu, abychom jejich prostřednictvím poznali do hloubky autorovu lidskou podstatu a nahlédli do široké škály jeho citových stavů v okamžicích smutku, bolesti i vzácných okamžiků radosti. Klavírní trio g moll, op. 15, vzniklo jako první a svou promyšlenou stavbou a niterným obsahem znamená pro Smetanu v evropském kontextu vůbec jeho první skutečně výrazný a osobitý přínos jako autentické tvůrčí osobnosti. Tragickou inspirací pro vznik tria byla v září 1855 smrt skladatelovy nejstarší a nejmilejší dcerušky Bedřišky, která projevovala neobyčejné hudební nadání. Zdrcený Smetana ke skladbě napsal: „Upomínka na první dítě Bedřišku, která nás unášela neobyčejným talentem pro hudbu, záhy však neuprositelnou smrtí, jsouc čtyři a půl roku stará, nám vyrvána byla.“

Pro Smetanovu tvůrčí i životní filozofii je příznačná základní idea díla, kterou můžeme charakterizovat jako směřování od tmy ke světlu, od bolesti k vyrovnání. Přes prožité utrpení skladatel neupadá do zoufalství a nechává dílo vyznít do naděje a pozitivního vnímání života. Z úvodní sonátové věty lze i bez znalostí okolností vzniku tria vycítit zosobněnou bolest hlavního tématu s temným trhavým zvukem nejhlubší houslové struny v tíživé atmosféře smutku a smíření s osudem. Ve střední části se drásavá bolest nejprve přetváří do spíše posmutnělých poloh a poté do jímavého a útěšného zpěvu, zatímco finale se téměř zbavuje bolestných momentů a spěje v dramatickém dialogu do vítězné katarze.

Premiéru v prosinci 1855 v pražském Konviktu hodnotila odborná kritika téměř jednoznačně negativně. Pisatelé se vůbec nenamáhali pochopit novost a uměleckou originalitu skladby. Až o rok později při osobním setkání dílo ocenil Franz Liszt. Smetana ovšem v květnu 1857 své trio ještě výrazně přepracoval a novou podobu dal zejména úvodní a závěrečné větě. V pozměněném definitivním tvaru pak dílo poprvé zaznělo v únoru 1858 ve švédském Göteborgu opět se Smetanou u klavíru.