Český spolek pro komorní hudbu • Trio Českého rozhlasu

O Vánocích roku 1793 se konala ve Vídni každoroční dobročinná akademie Tonkünstler-Gesellschaft. Podle dobového tisku na ní sklidilo nadšený ohlas hobojové trio bratří Teimerů – Johanna, Franze a Philippa – za interpretaci skladby Petite serenade concertante F dur od Jana Nepomuka Venta (1745-1801). Zpráva zmiňovala Venta i jako vynálezce anglického rohu, ale císařský dvorní hudebník, hobojista dvorní opery a dechové harmonie, byť hru na anglický roh virtuózně ovládal, samotný nástroj nevynalezl. (Anglický roh vznikl kolem roku 1720 instalací hruškovitého ozvučníku na tělo loveckého „oboe da caccia“ nástrojaři Weigelovými v Breslau – Wroclawi).

Mezi nadšenými návštěvníky akademie byl i třiadvacetiletý Ludwig van Beethoven (1770–1827). Zážitek ho inspiroval ke kompozici čtyřvětého Terzetta C dur pro 2 hoboje a anglický roh. Skladbu, na níž pracoval během roku 1794, chápal jako výzvu; chtěl totiž Venta překonat tak, jako jinými svými skladbami Mozarta či Haydna. Neznáme datum premiéry díla a netušíme ani, zda ji bratři Teimerovi stihli uvést, neboť Johann i Phillip zemřeli v odstupu pár měsíců již roku 1796 a Franz vzápětí nato odjel do Anglie. Tiskem vyšlo Beethovenovo trio o jedenáct let později, v roce 1806, kdy byl již uznávaným skladatelem. Vydavatel Artaria (s tichým Beethovenovým souhlasem) maskoval skutečnost, že vydává rané Beethovenovo dílo jako novinku, vysokým opusovým číslem 87 a novým vzletným názvem „Grand Trio“. Pragmaticky skladbu vydal hned v několika nástrojových alteracích, ve kterých se tato skvělá hudba hraje dodnes.

Francouzská hudba je jedním z pilířů repertoáru dechového tria. Osobitá lehkost, barevnost, vynalézavost zvuku, esprit, elegance, vtip vždy patřily ke kladům kompozic francouzských skladatelů, a nejvíce to platí o třicátých letech minulého století, spojených s neoklasicismem. Založení Pařížského dechového tria (Trio dʼanches de Paris) v roce 1927, jehož vůdčí osobností byl nesmírně agilní fagotista Fernand Oubradous (1903–1986), podnítilo vznik nových skladeb Alberta Rousela, Eugéne Bozzy, Georgese Aurica, Jacquese Iberta, Daria Milhauda, Henri Tomasiho, Jeana Francaixe a dalších. Bohuslav Martinů Pařížskému dechovému triu věnoval Čtyři madrigaly.

Nesporně jednou z nejlepších skladeb tohoto okruhu je Cinq piéces en trio (Pět kusů pro trio) Jacquesa Iberta (1890–1962) z roku 1935. Autor byl žákem Gabriela Faurého na pařížské konzervatoři, kde obdržel proslulou Římskou cenu – tříletý studijní pobyt v Itálii. Tato země mu učarovala natolik, že v ní pak strávil mnoho let jako ředitel Accademie Villa Medici v Římě, instituce sídlící v proslulé vile ve vlastnictví Francouzské akademie. Ibert se nikdy nehlásil k žádné estetické skupině; přesto absorboval myšlenky Debussyho, Ravela, Stravinského, spolupracoval s Honnegerem a Milhaudem. Tvořil v neoklasicistním duchu, navazoval na tradici romantickou i antickou a vše spojoval s pronikavým románským smyslem pro barevnost jednotlivých nástrojů. Pět kusů zaujímá v triovém repertoáru podobnou pozici, jako Ibertovy Tři krátké kusy v literatuře dechového kvinteta. Obě skladby patří k nejhranějším a nejoblíbenějším.

Suite dʼaprés Corrette (Suita podle Corretta) Daria Milhauda (1892–1974) pochází z roku 1937 a Pařížské dechové trio ji premiérovalo v prosinci 1938. Jako v mnoha jiných případech zpracoval skladatel do formy suity již dříve použitý hudební materiál, v tomto případě scénickou hudbu k Shakespearově hře Romeo a Julie (ta obdržela opusové číslo 161, suita pak číslo 161b). Milhaud se uprostřed své neoklasické tvůrčí periody inspiroval hudbou Michela Corretta (1707–1795), příslušníka třetí generace francouzských clavecinistů. Corrette, povoláním varhaník, byl všestranným hudebníkem, dnes bychom řekli multiinstrumentalistou – napsal totiž učebnice pro výuku většiny tehdy používaných hudebních nástrojů. Do svých cembalových suit vkládal lidové tance (tambourin, mussette – dudáckou, le Coucou – kukačku). Asi poprvé v dějinách hudby užil úderu dlaní do klaviatury – vlastně klastru – k znázornění výstřelů v bitvě. První let bratří Montgolfierů v roce 1783 oslavil kantátou Le Globe Volant! (Létající globus).

Milhaud v osmi krátkých větách skvěle vystihl prostotu a bezprostřednost Correttova stylu. Moderní hudební jazyk uplatnil v měkkých disonancích při kánonickém vedení hlasů nebo v občasných „výletech“ některého z nástrojů do jiné tóniny. Suita podle Corretta je mistrovskou miniaturou, hříčkou, vtipným exkurzem do historie, podobně jako dechový kvintet Krb krále Reného, jímž Milhaudovo neoklasické období v komorní hudbě vrcholí.

Tomáš Ille (* 1971) je zlínským rodákem; vystudoval konzervatoř v Kroměříži a ve studiu pokračoval na HAMU v Praze. Jeho hudební činnost má velmi široké zaměření: skládá hudbu pro koncertní pódia, filmovou, jevištní i didaktickou. Také se úspěšně věnuje hudebním aranžím a instrumentacím. Illeho kompozice a úpravy jsou součástí repertoáru mnoha českých i zahraničních orchestrů a komorních těles: České filharmonie, Berlínské filharmonie, Newyorské filharmonie, Pittsburghského symfonického orchestru, Symfonického orchestru Českého rozhlasu, Plzeňské filharmonie, Jihočeské filharmonie, Filharmonie Martinů Zlín, Českého filharmonického kvarteta, Virtuosi da basso, Českého noneta, Collegia českých filharmoniků a dalších. Jeho díla publikují vydavatelství Universal, Schott a Bärenreiter. Trvale spolupracuje s dirigentem Manfredem Honeckem: vytvořil pro něho Suity z Janáčkovy opery Jenůfa či ze Straussovy Elektry. Illeho suitu z Janáčkovy opery Osud premiérovala Filharmonie Martinů s dirigentem Tomášem Braunerem. Pro děti napsal Ille pořady Vlastivědný písničkopis a Detektivka v orchestru. 25. června 2022 zazněl na zlínském náměstí Illeho symfonický melodram k 700. výročí založení rodného města s názvem Dějiny velkého Zlína ve zvucích a hudbě.

Neméně významná je Illeho práce jako autora transkripcí. Z tohoto oboru uveďme Musorgského Obrázky z výstavy, uvedené PhilHarmonia Octetem Prague na mezinárodním hudebním festivalu „Janáček Brno“. Naopak subtilnější dechové obsazení zvolil Tomáš Ille pro transkripci vybraných částí první řady známého klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka (1854–1928). Jednotlivé skladby Janáčkovy intimní výpovědi o rodném kraji vznikaly postupně v letech 1900 až 1908 a ve své prvotní podobě byly určeny harmoniu, nikoli klavíru. V dnešním programu zazní části Lístek odvanutý, Nelze domluvit! a Dobrou noc!

 Illeho kompozice Přísloví Šalamounova vznikla na objednávku festivalu Smetanovské dny a je dedikována Triu Českého rozhlasu, které ji v roce 2019 uvedlo v premiéře a rovněž ji nahrálo na své nové profilové CD. Inspirací díla je Kniha přísloví, jedna z knih Starého zákona v hebrejském kánonu, jejímž obsahem jsou moudrá ponaučení, většinou tradičně připisovaná legendárnímu starozákonnímu králi. Památka vznikla pod vlivem staroegyptského písemnictví, kde měly Knihy moudrých rad do života dávnou tradici. Illeho skladba je melodramem pro hoboj, klarinet, fagot a recitátora, v němž citlivé propojení hudby s recitací přináší zábavu, zamyšlení i poučení. Mnohá přísloví určitě prokazují platnost i v naší současnosti, i když dnešního člověka napadnou jisté pochybnosti: Opravdu bývá dobro vždy odměněno vítězstvím a zlo potrestáno? Skutečně člověka zbožného a spravedlivého nemine štěstí a blahobyt?